Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 364/2013Usnesení NS ze dne 22.05.2013

HeslaÚvěrový podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.364.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2699/13
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 364/2013-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2013 o dovolání, které podal obviněný H. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 12 To 51/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 1/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 63 T 1/2012, byl obviněný H. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „dne 23. června 2010 jako jediný jednatel společnosti KIMOS - pila, s. r. o., se sídlem společnosti S., P., IČ:, uzavřel s poškozenou společností SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o., se sídlem A., P., IČ: (dále jen poškozená společnost), Smlouvu o úvěru č. ve výši 12.313.000,- Kč (dále jen Smlouva o úvěru), jejímž účelem bylo částečné zpětné financování nákupu kompletních kotlových jednotek Vesko B 2,0 a Vesko 2,8, výrobní čísla, a na ni navazující Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k těmto kotlovým jednotkám na poškozenou společnost, přičemž v úmyslu vylákat úvěr již před podpisem těchto smluv zástupci poškozené společnosti nepravdivě uvedl, že spol. KIMOS - pila, s. r. o. je vlastníkem předmětu zajištění, což doložil několika dokumenty, mimo jiné např. Kupní smlouvou ze dne 16. dubna 2008 s původním dodavatelem těchto kotlových jednotek, kterým byla společnost TTS eko s. r. o., se sídlem P., T., IČ:, v níž jako kupující je uvedena společnost KIMOS - pila, s. r. o., či fakturou č. ze dne 24. srpna 2009 znějící na dodávku kotlových jednotek Vesko - B 2,0 MW a 2,8 MW, v níž jsou zúčtovány zaplacené zálohy na kotlové jednotky, a kde fakturovaná částka zní na 0,- Kč, a tuto skutečnost potvrdil právě dne 23. června 2010 podpisem Smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, přičemž vlastnické právo společnosti KIMOS - pila, s. r. o. k předmětným kotlovým jednotkám bylo podmínkou, bez jejíhož splnění by Smlouva o úvěru nebyla uzavřena, a to vše přesto, že již dne 29. července 2009 uzavřel obžalovaný jako jednatel společnosti KIMOS - pila, s. r. o., se společností Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., se sídlem P., P., PSČ, Smlouvu o leasingu s opcí č. ve výši 30.782.500,- Kč (dále jen Smlouva o leasingu), kdy účelem této smlouvy bylo financování týchž kotlových jednotek Vesko 2.0, v.č., a, v.č., a podle bodu 5.1. Všeobecných smluvních podmínek leasingu s opcí společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., ze dne 1. listopadu 2008, které jsou nedílnou součástí Smlouvy o leasingu se společnost Deutsche Leasing ČR, spol. s r.o., stala výlučným vlastníkem předmětu leasingu včetně všech jeho součástí a příslušenství po celou dobu trvání Smlouvy o leasingu a leasingový nájemce (společnost KIMOS - pila, s. r. o.) nebyl oprávněn zatížit předmět leasingu žádnými právy třetích osob, doba leasingu byla sjednána na 120 měsíců, leasing nebyl ke dni 23. června 2010 splacen a předmět leasingu - kotlové jednotky - byl tedy nadále majetkem společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., což bylo obžalovanému známo a peněžní prostředky poskytnuté společností SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. po odečtení první splátky ve výši 699.077,29 Kč a po odečtení sjednaných poplatků dle Smlouvy o úvěru a jejího dodatku č. 1 ze dne 23. června 2010 byly převedeny ve výši 11.578.293,- Kč na účet společnosti KIMOS - pila, s. r. o., č., přičemž obžalovaný byl přinejmenším srozuměn s tím, že poskytnutý úvěr nebude ve stanovené lhůtě splacen, což se také stalo, neboť společnost KIMOS - pila, s. r. o. následně neuhradila žádnou ze splátek sjednaných ve Smlouvě o úvěru, počínaje splátkou splatnou dne 15. září 2010, čímž v souladu s výše uvedenou Smlouvou o úvěru došlo dne 29. září 2010 k předčasnému zesplatnění celé nesplacené částky a společnosti SG Equipment Finance Czech Republic s. r. o. byla tímto jednáním obžalovaného způsobena škoda odpovídající neuhrazené jistině ve výši 11.578.293,- Kč“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do obchodního rejstříku, a to na dobu 5 (pěti) let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., IČ, se sídlem P., A., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 63 T 1/2012, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 12 To 51/2012, a to tak, že odvolání obviněného H. K. zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 12 To 51/2012, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 996 - 999), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházející dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že nebyla naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku, resp. subjektivní stránka uvedeného trestného činu, ale nanejvýše lze jeho jednání kvalifikovat podle ustanovení § 211 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nelze dovodit, že by byť z nedbalosti chtěl způsobit škodu poškozené společnosti.

Obviněný uvedl, že s poškozenou obchodní společností Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., uzavřel Smlouvu o úvěru, čemuž předcházelo shromažďování a předkládání pomocných listin, kterými byly mimo jiné doklady o vlastnictví předmětných kotlových jednotek, kdy nepopírá, že tyto listinné materiály neodpovídaly skutečnosti. Dále to byla i listina, na základě které převzala ručitelský závazek za splacení předmětného úvěru společnost KIMOS com.-CZ, s. r. o., což bylo považováno za dostatečnou záruku. Toto přesvědčení úvěrové společnosti dle názoru odsouzeného muselo vycházet z reálných základů, tedy ze zjištění, že společnost KIMOS com.-CZ, s. r. o., je schopna plně nahradit společnost KIMOS - pila, s. r. o., při splácení úvěru. Bylo prokázáno, že ve společnosti KIMOS - ­pila, s. r. o., došlo k pojistným událostem a obviněný mohl oprávněně předpokládat, že dojde k pojistnému plnění nejméně v částce 1,5 mil. Kč. Je pravdou, že došlo k nesplácení již od první splátky, kterou měl realizovat sám, nutno však vzít v úvahu, že v době, kdy mělo k této splátce dojít, byl již mimo Českou republiku, a to za okolností, které svědčí o tom, že republiku neopustil zcela dobrovolně, ale reagoval na nátlakové jednání vůči své osobě. Poukazuje na to, že jeho motivace k opuštění republiky nebyla důsledně objasněna, nebyli např. vyslechnuti jím navrhovaní svědci, advokáti J. L. a L. Z. Před svým odjezdem udělil generální plnou moc k jednání za společnost KIMOS – pila, s. r. o., svědku K., aby tento zajistil chod společnosti v době jeho nepřítomnosti (tedy i v záležitosti plnění povinností z úvěrových a jiných smluv). Z uvedeného je zřejmé, že od počátku nejednal se záměrem nesplácet získaný úvěr, ale naopak se záměrem smluvní podmínky dodržet. Jeho finanční možnosti spolu s možnostmi společnosti KIMOS com.-CZ, s. r. o., kterou sám zajistil jako ručitele, umožňovaly řádné splácení úvěru. To, že nedošlo k úhradě první splátky, již sám ovlivnit nemohl.

Obviněný dále namítl neprokázání subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty úvěrového podvodu, resp. zavinění ve vztahu k neprokázání úmyslu předložit úvěrové společnosti nepravdivé údaje. Bylo prokázáno, že byl značně pracovně vytížen, byl činným ve více společnostech. V účetním systému byl v předmětné době určitý zmatek z důvodu přechodu na nový, což bylo potvrzeno svědeckými výpověďmi svědkyň L., Č., R. a V. Nelze spolehlivě vyloučit, že předložil listinu, která neukazovala na skutečný stav věci ve vztahu k vlastnictví kotlových jednotek, omylem, případně i za situace, kdy si neuvědomil, že vlastnictví náleží jinému subjektu. Je nutno mít na zřeteli, že měl zaveden k řízení společností aparát osob, které zajišťovaly mimo jiné i evidenci dokumentace, včetně smluv o úvěrech či kupních smluv. Obviněný uvedl, že v době, kdy opouštěl republiky, účetnictví prokazatelně existovalo, o čemž vypověděly zmiňované svědkyně, přestože insolvenční správkyně žádné nenašla. To dle obviněného může naznačovat, že mohl existovat zájem, aby o účetnictví neměl přehled a aby ho neměl ani nikdo jiný. I zde je ke škodě věci, že nebylo dokazování důsledné, když v jednom ze svých podání uvedl, že nutné záležitosti před jeho odchodem z republiky mu pomáhali zajišťovat advokátovi J. L. a L. Z., kteří mohli vypovědět o tom, co se dělo v jeho společnostech po jeho odchodu do zahraničí.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadená rozhodnutí obou soudů v celém rozsahu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, pokud dovolatel v rámci své obhajoby namítal, že z jeho strany nešlo o jednání úmyslné, neboť se spoléhal na listinné podklady, které připravovali jeho zaměstnanci, a které si v důsledku nepřehledného účetnictví neměl možnost ověřit, a tedy spoléhal na pravdivost a autentičnost jejich obsahu, pak se soudy obou stupňů s takto zpochybněnou otázkou jeho úmyslného zavinění beze zbytku vypořádaly v odpovídajících fázích předmětného trestního řízení. Proto lze v uvedeném směru poukázat na příslušné pasáže jejich rozhodnutí, které jsou věnovány takovým právním úvahám, na jejichž podkladě přijaly shodný závěr, že jednal v úmyslné formě zavinění. Soudy spolehlivě vyloučily, že by jednal v omylu, že by si neuvědomil tu skutečnost, že vlastnictví kotlových jednotek již náleží jinému subjektu, jak nyní - byť za použití jiných formulací věcně však totožně a tedy opakovaně - namítá. Uvedla, že soudy zcela správně zdůraznily výlučné statutární postavení obviněného v předmětné obchodní společnosti, jakož i s tím spojenou odpovědnost za právní účinky jeho jednání jejím jménem uskutečněné, jejichž dopad pociťoval o to více, že šlo o obchodní společnost s jeho výlučnou majetkovou účastí. Způsob obchodování s předmětnými kotlovými jednotkami, jejichž cca třicetimilionová hodnota se při zjištěné úrovni jeho orientace v podnikatelském prostředí nemohla stát natolik zanedbatelnou, že by odůvodňovala jeho lehkomyslný přístup k firemnímu majetku, jak se snaží namítat. Ve vztahu k námitkám stran tzv. zmatků ve vedení účetnictví státní zástupkyně uvedla, že otázka neúplnosti účetní dokumentace je zcela bez vlivu na změny vlastnického vztahu k obchodovanému majetku. Uskutečněné změny byly zcela jasně dokumentovány příslušnými právními úkony, které byly z hlediska obchodované majetkové hodnoty natolik zásadní povahy, že nemohly uniknout pozornosti osoby v postavení výlučného subjektu majetkových práv výše uvedené obchodní společnosti, kterou obviněný byl.

Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce obviněného, že nejednal v úmyslné formě zavinění, jestliže mohl oprávněně předpokládat, že svým platebním závazkům dostojí. Uvedla, že s ohledem na objektivní stav insolvence, ve kterém se v rozhodném období nacházela nejen společnost KIMOS - pila, s. r. o., (ale také v rámci koncernového sdružení společností KIMOS figurující KIMOS com. - CZ, s. r. o.), kdy byly rozdíly mezi aktivy a pasivy vyčísleny insolvenční správkyní Ing. Mgr. Jandovou na celkovou výši téměř jedné miliardy, nemohl obviněný počítat s tím, že by bylo v jeho skutečných možnostech dostát veškerým platebním závazkům a tedy i závazku vůči poškozenému úvěrovému věřiteli. Za takových okolností není pochyb o tom, že byl minimálně srozuměn, že přisouzený škodlivý následek zcela reálně nastane. O tom, že se za takového stavu věci vyhýbal své odpovědnosti za jeho způsobení, pak spolehlivě vypovídá zjištění o jeho vycestování mimo území republiky v době těsně předcházející splatnosti druhé úvěrové splátky a s tím spojené zplnomocnění blíže nezasvěcené a o stavu hospodaření společnosti KIMOS - pila, s. r. o., neinformované osoby F. K., jejíž role byla ze strany nalézacího soudu výstižně označena jako role srovnatelná s postavením tzv. bílého koně.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 12 To 51/2012, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným H. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Obviněný část svých námitek směřuje právě do oblasti skutkových zjištění a důkazní situaci, kdy soudům vytýká jak nesprávné hodnocení důkazů (především stran výpovědí ve věci vyslechnutých svědků B. K., Mgr. E. L., J. Č., Ing. V. R., J. V.), včetně neprovedení jím navrhovaných důkazů (výpovědi svědků – advokátů Mgr. J. L. a Mgr. L. Z.), tak i vadná skutková zjištění (obecná námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu, zejména pak stran účetní situace, resp. vedení účetnictví společnosti KIMOS – pila, s. r. o., a dále okolností, za kterých vycestoval mimo republiku), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti stran úmyslného či nedbalostního zavinění z provedených důkazů nevyplývají, kdy dokazování označil za nedůsledné) a vlastní verzi skutkového stavu věci (námitka, v rámci níž uvedl, že řešil situaci společnosti KIMOS – pila, s. r. o., kdy podnikl všechny možné kroky k její záchraně, před opuštěním republiky udělil F. K. generální plnou moc k jednání za uvedenou společnost, aby chod této společnosti zajistil, snažil se dodržet smluvní podmínky úvěrové smlouvy, a přestože došlo ke vzniku škody, zcela rozhodně nejednal ve vztahu k poškozené společnosti úmyslně, ale toliko se spolehl na listinné podklady připravené jeho zaměstnanci, kdy si v důsledku nepřehledného účetnictví neměl možnost ověřit pravdivost a autentičnost obsahu těchto litin).

Uvedené námitky obviněným vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a tedy čistou spekulací. Takto uplatněné námitky se totiž ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, že jeho jednání mohlo být kvalifikováno nejvýše v základní skutkové podstatě podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, kdy nepopřel, že mohlo dojít k situaci, kdy byla předložena listina, která neukazovala na skutečný stav věci ve vztahu k vlastnictví kotlových jednotek, případně si neuvědomil, že jejich vlastnictví náleží jinému subjektu. S tím souvisí námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, neboť zde absentuje úmysl předložit dokumenty obsahující nepravdivé údaje, způsobit poškozené společnosti škodu a od počátku nedostát svým závazkům vyplývajících z úvěrové smlouvy uzavřené se skutečným vlastníkem předmětných kotlových jednotek.

Zločinu podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.

Dle § 138 odst. 1 tr. zákoníku je škodou velkého rozsahu škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.

Objektem trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 tr. zákoníku je cizí majetek, kdy je trestněprávní ochrana poskytována majetkovým právům a vztahům v užším rozsahu sjednávání úvěrových smluv, jakož i jejich účelovému určení, a proto v konečném důsledku chrání i cizí majetek v oblasti úvěrování. Objektivní stránka v této skutkové podstatě spočívá v tom, že pachatel uvede nepravdivý údaj. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při jejím uzavírání. Za nepravdivé se považují údaje, kdy jejich obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy.

Z hlediska subjektivní stránky jde o úmyslný trestný čin. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Základní skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku vůbec není vázána na způsobení škody nebo na úmysl pachatele takový následek způsobit. Trestný podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku bude proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak ale řádně splácí. V takových případech bude třeba náležitě zvažovat povahu a závažnost trestného činu ve smyslu § 39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry. Způsobí-li však pachatel jednáním uvedeným v této skutkové podstatě škodu, je její výše jedním ze znaků kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pouze v případě, že pachatel tohoto trestného činu podmínky uzavřené smlouvy plní, tj. splácí úvěr v dohodnutých termínech, nebude zpravidla možno na straně věřitele dovodit vznik škody jako podmínku trestní odpovědnosti pachatele ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 761/2005, ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 7 Tdo 500/2006, ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 606/2009, a další).

Skutkové okolnosti projednávané věci spočívají (stručně shrnuto) v tom, že v září 2009 na podkladě kupní smlouvy s prodávajícím TTS eko, s. r. o., nabyla obviněným výlučně vlastněná obchodní společnost KIMOS - pila, s. r. o., do vlastnictví v popisu skutku blíže specifikované kompletní kotlové jednotky, které se bezprostředně poté staly předmětem tzv. zpětného leasingu, a to na základě smlouvy ze dne 29. 7. 2009, uzavřené se společností Deutsche Leasing ČR, s. r. o., zakládající vlastnické právo k uvedenému předmětu obchodování na straně označené leasingové společnosti, a to minimálně po dobu 120 měsíců, kdy v takto založeném postavení leasingového nájemce nebyl obviněný oprávněn zatížit předmět leasingu právy třetích osob. Přesto následně dne 23. 6. 2010, a tedy v průběhu uvedeného leasingového vztahu, v témže postavení jediného jednatele společnosti KIMOS - pila, s. r. o., uzavřel s poškozenou obchodní společností SG Equipment Finance Czech Republic, s. r. o., Smlouvu o úvěru a Smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, a to za stavu, kdy jednou ze základních podmínek uzavření předmětné úvěrové smlouvy a způsobu zajištění jejího plnění bylo vlastnické právo k uvedenému předmětu financování, přičemž při znalosti pravého stavu věci o tom, že taková podmínka není na straně žadatele o úvěr splněna, by mu úvěr ze strany jmenovaného úvěrového věřitele nebyl poskytnut.

Podle názoru Nejvyššího soudu je ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. 63 T 1/2012, evidentní, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku, tj. v základní skutkové podstatě, včetně úmyslného zavinění ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Toto konstatování je důvodné, neboť při sjednávání úvěrové smlouvy dne 23. 6. 2010, se společností SG Equipment Finace Czech Republic, s. r. o., uvedl nepravdivé údaje, kdy společnost KIMOS – pila, s. r. o., jejímž byl obviněný jediným jednatelem, vystupovala jako vlastník předmětných kotlových jednotek, kteréžto ale v uvedené době, tj. k 23. 6. 2010, byly ve vlastnictví společnosti Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., a to na podkladě uzavřené smlouvy o leasingu ze dne 29. 7. 2009, kdy společnost KIMOS – pila, s. r. o., byla k uvedenému datu (23. 6. 2010) toliko leasingovým nájemcem předmětných kotlových jednotek.

Obviněný nijak nerozporuje skutečnost, že poškozené společnosti byly předloženy dokumenty obsahující nepravdivé údaje, poukazuje však na svou nevědomost s odkazem na nepřehledný stav účetnictví společnosti KIMOS – pila, s. r. o. Nelze opomenout, že nalézací soud se otázkou zavinění podrobně a detailně zabýval. Soud nijak nezpochybnil tvrzení obviněného, že se snažil řešit, kde sehnat potřebné prostředky pro financování další výroby, absolvoval dlouhá jednání s bankami, plánoval složitou výměnu celé technologie výroby. Na str. 15 až 17 odůvodnění rozsudku rozebral okolnosti případu, a uvedl, že „nebylo prokázáno, že obžalovaný uzavřel úvěrovou smlouvu již v přímém úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu“, s tím, že primárně zištný motiv, tedy vlastní obohacení, nebyl prokázán, tedy, že nelze vyvrátit, že jeho záměrem bylo získané finanční prostředky použít na provoz a záchranu společnosti KIMOS – pila, s. r. o. Na druhou stranu však „vědomě poškozené společnosti uvedl nepravdivé údaje v úmyslu vylákat úvěr, přičemž byl minimálně srozuměn s tím, že tímto svým jednáním může poškozené společnosti způsobit škodu velkého rozsahu“, tedy jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 39 odst. 1 písm. b) tr. ř. a na odůvodnění nalézacího soudu lze v tomto bodě plně odkázat.

Úvěr nebyl obviněným řádně splácen, kdy byla odečtena toliko první splátka ve výši 699.077,29 Kč, následně počínaje dnem 15. 9. 2010 úvěrové splátky uhrazeny nebyly. Poškozené společnosti SG Equipment Finace Czech Republic, s. r. o., tak byla způsobena škoda odpovídající neuhrazené jistině ve výši 11.578.293,-, čímž byla naplněna podmínka způsobení škody velkého rozsahu, kterážto je znakem kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle odst. 6 písm. a) § 211 tr. zákoníku.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný H. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. V rámci dovolání tedy nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem. Jestliže obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Námitky podřaditelné pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak shledal Nejvyšší soud neopodstatněnými, neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného H. K.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. května 2013

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru