Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 363/2015Usnesení NS ze dne 18.03.2015

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.363.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 363/2015-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 6 To 264/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 52/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 5 T 52/2014, byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se měl dopustit skutkem popsaným ve výroku o vině. Za to byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému J. K., bytem V., P., na náhradě škody částku 1.500 Kč.

K odvolání obviněného následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 6 To 264/2014, shora citované rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté obviněného sám znovu uznal vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku a porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na částečně modifikovaném skutkovém základě, že obviněný „dne 22. 5. 2013 v době od 17.14 hod. do 17.48 hod. v P., V., vnikl za užití nezjištěného předmětu do budovy tohoto domu, a to do části nacházející se nad pasáží L., kde nezjištěným způsobem v 6. patře domu, za pomoci nezjištěného předmětu odstrčil střelku zámku u neuzamčených jednokřídlých dřevěných dveří vedoucích na chodbu, kde na konci této chodby nezjištěným předmětem překonal střelku zámku u neuzamčených jednokřídlých dveří do bytu 1+kk poškozeného F. K., vnikl do bytu poškozeného, který prohledal a ze zásuvky stolku odcizil finanční hotovost v drobných mincích v celkové hodnotě 6.200,- Kč ke škodě poškozeného F. K., a dále odcizil jednu semišovou bundu zn. Camel v hodnotě nejméně 650,- Kč ke škodě poškozeného J. K., a následně s těmito věcmi z bytu odešel, přičemž na společné chodbě v blízkosti napadeného bytu potkal matku poškozeného O. K., kterou otevřenými dlaněmi odstrčil tak, že jimi zatlačil na její hrudník, a dal se na útěk po schodišti směrem dolů, kde v 2. patře domu potkal M. E. a poté nezjištěným předmětem v přízemí domu překonal vstupní dveře do domu a dal se na útěk směrem k M. L. a následně poté vchodem do ulice V., kde zahodil igelitovou tašku zn. BILLA, obsahující finanční hotovost ve výši 6.200,- Kč, která se rozsypala na zem, a svým jednáním způsobil poškozenému F. K., škodu ve výši 6.200,- Kč a poškozenému J. K. škodu ve výši 650,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přes skutečnost, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 46/2009, ze dne 1. 9. 2009, pravomocným dne 17. 10. 2009, uznán vinným trestným činem krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b), e) tr. zákona ve stádiu pokusu dle 8 odst. 1 tr. zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 12 měsíců nepodmíněně se zařazením k výkonu trestu do věznice s dozorem, který vykonal dne 13. 5. 2011“. Za to mu uložil podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému J. K. na náhradě škody částku 650 Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody poškozeného podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 27. 8. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Obviněný R. L. jej následně napadl dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že již soud prvního stupně rozhodl o jeho vině odsuzujícím rozsudkem ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutek, který je mu kladen za vinu, především vůbec nespáchal. Svědectví O. K., která ho měla v průběhu hlavního líčení identifikovat jako pachatele vloupání do bytu jejího syna, podle jeho názoru nebylo možno použít jako usvědčující důkaz. Trestní řád pro identifikaci stanoví zvláštní postup podle § 104b, který nebyl v průběhu řízení respektován. Samotné prohlášení svědkyně v hlavním líčení před soudem, že v osobě dovolatele poznává člověka, který měl v bytě poškozeného spáchat krádež, přitom za řádně provedenou rekognici považovat nelze. Zvláště když byl dovolatel v soudní síni jediný, kdo měl na rukou pouta, seděl na lavici obžalovaných a byl hlídán ozbrojenou stráží. Za daných okolností proto nemohlo jít o přímý usvědčující důkaz. Soudu druhého stupně pak dovolatel vytkl, že odůvodnil své rozhodnutí i poukazem na svědectví Mgr. M. E., ačkoli ten prohlásil, že ho za pachatele projednávané trestné činnosti označit nemůže. Ohledně kvality důkazu metodou pachové identifikace dovolatel namítl, že se jedná o důkaz nepřímý i nepřezkoumatelný, který ani podle konstantní soudní judikatury sám o sobě pro přijetí závěru o vině pachatele nepostačuje. Žádný další důkaz, který by byl způsobilý prokázat, že se dopustil inkriminovaného skutku, soudy k dispozici neměly.

Proto dovolatel závěrem navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že napadený rozsudek se zrušuje v celém rozsahu.

Opis dovolání obviněného soud prvního stupně zaslal za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem podání se k němu Nejvyšší státní zastupitelství věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný R. L. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem druhého stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil na výhradách vůči způsobu, jakým orgány činné v trestním řízení a v jeho závěrečné fázi především soudy opatřily a následně hodnotily provedené důkazy. Jeho námitky přitom svým zaměřením směřovaly výlučně ke zpochybnění ve věci učiněných skutkových zjištění. V důsledku procesních chyb vytýkaných v dovolání pak mělo dojít k tomu, že soudy vycházely z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení spojoval obviněný nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci; tzn. že dovolání neuplatnil na hmotně právním, nýbrž na procesním základě.

Nejvyšší soud tento závěr učinil i při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkány tyto zásadní procesní vady, je třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měly nebo mohly mít podstatný význam pro konečné hmotně právní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu lze (výjimečně) připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé vyvolat dovolací přezkum.

Žádnou z výše uvedených vad však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Důsledně vyhodnotil jejich obsah a poté přiléhavě a logicky zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané (viz str. 2 - 4 shora odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl - v dovolatelem vytýkaném směru - žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 5 - 6 napadeného rozsudku). Přesvědčivě vyložil, proč ani on obhajobě obviněného spočívající v popírání žalovaného jednání a zpochybňování procesní validity usvědčujících důkazů nepřisvědčil a proč měl jeho vinu za prokázanou bez důvodných pochybností, na základě řádně provedeného dokazování.

Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem a rozhodnutí odvolacího soudu bylo v tomto ohledu projevem nepřípustné libovůle.

Nad rámec výše uvedeného se pouze jako obiter dictum připomíná, že projev svědkyně O. K. před soudem, kdy podle svých slov poznala v obviněném pachatele trestného činu, rozhodně nelze považovat za nezákonně provedený důkaz, k němuž by nebylo možno při rekonstrukci skutkového děje přihlížet; zvláště pokud zde byla dána zcela jasná návaznost na důkazy další, konkrétně fotodokumentaci pořízenou z bezpečnostních kamer snímajících vstupní dveře do domu v ul. V, výpověď svědka Mgr. M. E. a výsledky porovnání pachových stop zajištěných na igelitové tašce, zjevně i s penězi odcizené v bytě poškozeného F. K., kterou pachatel vloupání při útěku přímo před zraky jmenovaného svědka upustil.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného R. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru