Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 352/2015Usnesení NS ze dne 18.03.2015

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.352.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 352/2015-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 18. března 2015 v neveřejném zasedání o dovolání, které podala obviněná M. H., roz. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 55 To 229/2014-275, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 49/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 3 T 49/2014-228, byla obviněná M. H., uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v úmyslu neoprávněně vylákat dávky nemocenského pojištění a zajistit si finanční prostředky pro svou potřebu jako jediná jednatelka společnosti ALEMI CONSULTING, s. r. o., IČ: 01453661, se sídlem Nový Jičín čp. 402, 788 03 okres Šumperk, uzavřela dne 3. 5. 2013 v H. sama se sebou jako zaměstnancem pracovní smlouvu na pozici manažerka obchodu a účetní s nástupem do zaměstnání dne 3. 5. 2013 a hodinovou mzdou ve výši 500,- Kč, což při stanoveném úvazku osm hodin denně činí 80.000,- Kč až 92.000,- Kč za měsíc, s úmyslem krátce po nástupu do zaměstnání nastoupit pracovní neschopnost, když pracovní smlouvu uzavřela s vědomím, že společnost ALEMI CONSULTING, s. r. o., nevykonává žádnou činnost a nemá dostatek finančních prostředků na výplatu mzdy, přičemž jednatelkou a jediným společníkem společnosti ALEMI CONSULTING, s. r. o., IČ: 01453661 (dříve PIAMOND COM, s. r. o., IČ: 01453661) se stala na základě smlouvy o převodu obchodního podílu ze dne 9. 4. 2013 od převodce spol. Ekonomický a poradenský servis s. r. o., IČ: 26878097, kdy společnost ALEMI CONSULTING disponovala pouze finančními prostředky ve výši 1.510,- Kč získanými dne 3. 5. 2013, přičemž za účelem zakrytí skutečného ekonomického stavu společnosti uvedla v pokladní knize nepravdivé údaje o tom, že dne 9. 4. 2013 vložila do společnosti základní kapitál ve výši 200.000,- Kč a vklad ve výši 30.000,- Kč, ačkoli tyto prostředky neměla k dispozici, a dále v pokladní knize uvedla, že dne 15. 6. 2013 jí byla vyplacena mzda ve výši 17.915,- Kč, ačkoli tato částka ve skutečnosti v pokladně nebyla, čímž porušila § 8 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví; po uzavření pracovní smlouvy pracovala pouze jeden pracovní den, a to v pátek dne 3. 5. 2013, a následně v pondělí dne 6. 5. 2013 nastoupila pracovní neschopnost vystavenou ošetřujícím lékařem MUDr. J. K. pro bolesti v oblasti bederní páteře bez propagace do dolních končetin, při které jí byly vypláceny dávky nemocenského pojištění ve výši 855,- Kč denně, a v pracovní neschopnosti setrvala až do 12. 1. 2014, kdy jí byla pracovní neschopnost ukončena, přičemž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, vyplývá, že neměla v době od uzavření pracovní smlouvy ani později zdravotní poškození, které by ji činilo zdravotně nezpůsobilou, a posouzení dočasné pracovní neschopnosti a její dlouhodobé trvání je považováno za biologicky nedůvodné, a tímto jednáním způsobila České republice zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení na neoprávněně vyplacených dávkách nemocenského pojištění hmotnou škodu v celkové výši 197.529,- Kč“. Za to byla obviněná podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí soud uložil povinnost zaplatit poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení v Š., na náhradě škody částku 197.529 Kč.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 11. 2014, č. j. 55 To 229/2014-275, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 26. 11. 2014 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. H. následně dovoláním, které zároveň směřovala i do všech výroků z rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněná (dovolatelka) namítla, že se přečinu podvodu způsobem, jak je jí kladeno za vinu, nedopustila. V souvislosti s tím provedla vlastní rozbor ve věci provedeného dokazování a na tomto základě konstatovala, že řádně uzavřela pracovní smlouvu se sjednanou výší mzdy, která není zákonem nijak limitována. Poté skutečně onemocněla bez vlastního zavinění, což samozřejmě nemohla dopředu předpokládat. S tímto onemocněním se dostavila k lékaři, který jí po provedeném vyšetření vystavil z objektivních důvodů dočasnou pracovní neschopnost, kterou vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu neodmítla. Následně se řádně přihlásila u Okresní správy sociálního zabezpečení v Š., která jí po provedení příslušné kontroly vyplatila nemocenské dávky. Dovolatelka tudíž postupovala zcela v souladu se zákonnou právní úpravou, což z povahy věci vylučuje existenci trestně právních prvků v jejím jednání. V žádném případě nebylo podle ní prokázáno, že by jednala v podvodném úmyslu s cílem, aby se neoprávněně obohatila na úkor státu. Dovolatelka zároveň zpochybnila nepodjatost znalkyně MUDr. Zdeňky Nohelové a tím i validitu jejího znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví posudkového lékařství. Poukázala na to, že se jedná o posudkovou lékařku Okresní správy sociálního zabezpečení, kdy jediným jejím úkolem je rozporovat zdravotní stav nemocných lidí a „bojovat“ tak proti pojištěncům. Navíc je náhradníkem zástupce Ministerstva práce a sociálních věcí v Revírní zdravotní pojišťovně. Tyto skutečnosti podle dovolatelky vylučují nestrannost této osoby jako znalkyně při posuzování jejího zdravotního stavu a příslušné lékařské dokumentace k němu. Zvláště když oznamovatelem trestné činnosti byla právě Okresní správa sociálního zabezpečení. Zmíněný znalecký posudek, stejně jako znalecký posudek z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence, Ing. Ivana Bohunovského podle dovolatelky rovněž nesplňovaly náležitosti požadované trestním řádem, když neobsahovaly doložku znalce podle § 110a tr. ř. o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Odvolací soud se s těmito zásadními skutečnostmi dostatečně nevypořádal. Řízení k návrhům dovolatelky nedoplnil o další nezbytné důkazy a v tomto směru ani své rozhodnutí řádně neodůvodnil.

Dovolatelka je přesvědčena, že při respektu k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ jí soud neměl a ani nemohl uznat vinnou přečinem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 55 To 229/2014-275, a případně i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26. 6. 2014, č. j. 3 T 49/2014-228, a poté přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněná se v rámci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu zabývá pouze otázkami procesními. Namísto soudy učiněných skutkových zjištění nabízí své vlastní skutkové závěry, jež opírá o jiný způsob hodnocení důkazů. Pokud současně namítla porušení zásad spravedlivého procesu tím, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí nedostatečně zdůvodnil, proč nedoplnil dokazování o nový znalecký posudek „řádného a nezávislého znalce“ namísto posudku vypracovaného JUDr. Nohelovou, jde o výhradu neopodstatněnou. Státní zástupce připomněl, že dokazování je především úkolem soudu prvního stupně a nikoli soudu odvolacího. V hlavním líčení ani dříve se však dovolatelka nebo její obhájce žádného doplnění dokazování o nový znalecký posudek nedomáhali. Navrhovány byly jiné důkazy a soud všem návrhům vyhověl. Za této situace proto neopatření dalšího znaleckého posudku nemůže být opomenutím důkazu bez věcně adekvátního odůvodnění ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Státní zástupce navíc vyjádřil pochybnost nad tím, zda byla vůbec otázka zdravotního stavu dovolatelky podstatná pro naplnění předmětné skutkové podstaty trestného činu, když její podvodné jednání spočívalo již v tom, že fingovala jak provoz své obchodní společnosti, tak i svůj zaměstnanecký vztah k ní. Podstatné bylo zjištění, že na provoz společnosti neměla v podstatě žádné prostředky a stanovila si mzdu ve výši, která neměla žádné ekonomické opodstatnění. Podvodné bylo již její tvrzení o existenci takové smlouvy, která byla uzavřena bez vážné vůle „dvou“ smluvních stran. Obdobným způsobem si dovolatelka stanovila svou mzdu. Chyběl tak základní podklad pro výpočet nemocenské dávky, bez ohledu na to, zda byla či nebyla skutečně nemocná. Pokud jde o procesní námitku porušení § 110a tr. ř. tím, že znalecké posudky neobsahovaly potřebnou doložku, státní zástupce připomněl, že citované ustanovení se týká znaleckých posudků opatřených stranou trestního řízení a nikoliv orgánem činným v trestním řízení. A konečně, podle státního zástupce nelze dovolatelce přisvědčit ani v námitce porušení zásady in dubio pro reo při hodnocení důkazů, když soudy podle jeho názoru řádně odůvodnily, proč jejím tvrzením neuvěřily.

Státní zástupce uzavřel, že konkrétní důvody uvedené obviněnou zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenamítla nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Obviněná M. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti rozsudku uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatelka v obecné rovině namítla absenci znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku v jejím jednání, především úmyslu podvodně vylákat dávky nemocenského pojištění, ovšem tuto hmotně právní námitku založila výhradně na vlastní interpretaci skutkového stavu věci, tzn. na jiném, než jak jej na základě obsahu provedeného dokazování zjistily soudy obou stupňů. Těm vytkla v podstatě to, že při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo nesprávně vyhodnotily důkazy v její neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí takto namítaných pochybení dovolatelka na základě použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojovala nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhala zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat příliš formalisticky a restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Takovými vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Tento flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.

Již soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Náležitě vyhodnotil jejich obsah a poté logicky vyložil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti odůvodňující jednak zjištěný skutkový stav a zároveň i použitou právní kvalifikaci vzal za prokázané (viz příslušná část na str. 4 -7 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněné jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazujícímu právnímu posouzení věci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 4 - 6 napadeného usnesení). Také on přesvědčivě vysvětlil, proč obhajobě obviněné neuvěřil a proč považoval její vinu za spolehlivě prokázanou. Nejvyšší soud tak nesdílí názor, že soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně a jejich rozhodnutí byla v tomto směru projevem nepřípustné libovůle.

K námitce týkající se neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění návrhu obhajoby na jeho doplnění, Nejvyšší soud toliko jako obiter dictum připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., případně § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). který rozhodnutí soudů obou stupňů v předmětné trestní věci splňují. Konkrétní návrh obviněné na doplnění dokazování o nový znalecký posudek k jejímu zdravotnímu stavu v inkriminované době, soud druhého stupně při svém rozhodování neopomenul. Důvod, pro který k němu nepřistoupil, v odůvodnění napadeného rozhodnutí vysvětlil jasně a srozumitelně (viz příslušná pasáž na str. 4 napadeného rozhodnutí).

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba poznamenat, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněné M. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 18. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru