Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 33/2015Usnesení NS ze dne 11.03.2015

HeslaNebezpečné pronásledování
Omezování osobní svobody
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.33.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku

§ 171 odst. 1 tr. zákoníku

§ 354 odst. 1 písm. b), c)) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 33/2015-53

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání, které podal obviněný M. Š. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 7 To 369/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 80/2013, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 1 T 80/2013, byl obviněný M. Š. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem I. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „přibližně od měsíce srpna roku 2010 do listopadu roku 2012, vyjma období 12. 4. 2011 až 21. 10. 2011, kdy byl obžalovaný umístěn ve vazbě ve Vazební věznici H. K., ve společně obývaném bytě na adrese B. v P., psychicky i fyzicky týral svou tehdejší družku D. V., kdy od počátku jejich společného soužití docházelo k napadání jmenované v intervalech nejméně jedenkrát za 14 dní a to tím způsobem, že se obžalovaný nejprve neustále dotazoval, kde a s kým byla či kdo jí telefonoval, následně jí bil otevřenou rukou a někdy udeřil i pěstí do oblasti hlavy nebo ji chytil rukou za krk a škrtil či ji tahal za vlasy, dále jí verbálně napadal, ponižoval a urážel, kdy jí říkal např., že je špína, děvka, ludra či kurva, přičemž po takových útocích obžalovaný po D. V. požadoval pohlavní styk, ke kterému vždy poškozená ze strachu svolila a v průběhu společného soužití se fyzické útoky stupňovaly a opakovaly častěji, dále obžalovaný poškozenou často doprovázel do jejího zaměstnání, kde s ní i setrvával, kontroloval jí mailovou korespondenci a mobilní telefon, bez jejího vědomí dokonce mazal zprávy či na ně odpovídal, zakazoval jí styky s přáteli a nijak jí nepřispíval na domácnost, přičemž výše uvedené jednání obžalovaného způsobilo fyzické i psychické strádání poškozené, rozvinula se u ní mimo jiné i v souvislosti se shora uvedeným jednáním obžalovaného posttraumatická stresová porucha a typické příznaky syndromu týraného partnera, kdy poškození jejího psychického zdraví vyžaduje dlouhodobou psychologickou a psychiatrickou léčbu“;

dále přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem II. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 24. listopadu 2012 v bytě na adrese P., Ž., kam se poškozená D. V. dostavila za účelem vzájemného předání osobních věcí a klíčů od uvedeného bytu v souvislosti s již dřívějším odhodláním ukončit soužití s obžalovaným, ji tento v bytě uzamkl, klíče uschoval a odmítal ji z bytu propustit, sebral jí mobilní telefon, donutil ji posadit se do křesla a svléknout si bundu, řval na ni, že ho bude poslouchat, stále dokola ji osočoval z nevěry, škrtil ji šálou a dožadoval se toho, aby spolu začali znovu žít, pak ji za použití fyzického násilí vysvlékl do naha a natlačil do ložnice na postel, kdy ačkoliv plakala, že sexuální styk nechce, následně na nátlak obžalovaného rezignovala a vykonání pohlavního styky mu umožnila, aby se vyhnula dalším problémům, přičemž se jí z bytu podařilo odejít až následujícího dne, tj. 25. listopadu 2012 okolo 11:00 hod., kdy ji obžalovaný z bytu sám pustil“;

a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných od bodem III. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „po ukončení jejich vztahu, tedy od konce listopadu 2012 nejméně do 7. ledna 2013, poškozenou D. V. neustále kontaktoval prostřednictvím SMS zpráv, které ji zasílal z tel. čísel na její tel. číslo , pokoušel se jí i volat ais SMS zprávami tak činil v intenzitě i více než 20x denně, kdy obsahem SMS zpráv byly zejména prosby, aby se pošk. D. V. k němu vrátila, ale i výhrůžky, že vyhodí její věci, dále ji kontaktoval prostřednictvím dalších prostředků elektronické komunikace jako je např. sociální síť Facebook a rovněž se ji snažil kontaktovat i fyzicky, např. slíděním před bydlištěm matky poškozené, u níž v té době bydlela či sledováním jí na ulici, což pošk. D. V. obtěžovalo, vzbuzovalo to v ní obavy z dalšího jednání obžalovaného a představovalo to pro ni stres, pocit bezbrannosti vůči dalším zásahům obžalovaného do jejího života a ohrožovalo to její duševní rovnováhu“.

Za shora uvedenou trestnou činnost a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. l tr. zákoníku (z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 15 T 29/2013), zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 1 T 2/2013-3218 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 19/2014) a dále zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 2/2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 181/2014), byl obviněný odle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování poskytování finančních prostředků, a to na dobu 5 (pěti) let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly současně zrušeny výroky o trestech: z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 3, 2013, sp. zn. 15 T 29/2013, z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 11. 2013, č. j. 1 T 2/2013-3218, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 4 To 19/2014, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 16 T 2/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 7 To 181/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky o trestech obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že se obviněný M. Š. podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby pro jednání, v němž byl spatřován přečin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Podle § 226 písm. a) tr. ř. pak byl obviněný M. Š. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 3 ze dne 25. 7. 2013, č. j. 1 ZT 11412013-27, v části, která mu pod bodem V. kladla za vinu, že dne 31. 8. 2012 v bytě s adresou B., P., v přítomnosti D. V. přinutil poškozenou M. V. podepsat čestné prohlášení, o tom, že ji nikdy sexuálně nezneužil a ani neznásilnil a vyhrožoval jí tím, že pokud nepodepíše toto prohlášení, tak zveřejní fotografie, na kterých je poškozená M. V., jak provádí felaci obviněnému, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená M. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 1 T 80/2013, podal obviněný M. Š. odvolání směřující do výroků o vině a trestu.

O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 7 To 369/2014, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dle § 56 odst. 3 tr. zákoníku se obviněný pro výkon trestu zařazuje do věznice s ostrahou.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 7 To 369/2014, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 592 − 594), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný namítl, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Konkrétně jde podle obviněného o to, že soudy neprovedly „relevantní důkazy, které v rámci své obhajoby řádně navrhl k prokázání své neviny“. Dále soudy dle obviněného nehodnotily v řízení provedené důkazy ústavně souladným způsobem, když pominuly důkazy svědčící o jeho nevině, rovněž nezohlednily jeho obhajobu a zejména skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Soudy se s jeho obhajobou řádně nevypořádaly, jak jim ukládá § 125 tr. ř.

Obviněný namítl, že se soud nevypořádal s tím, že nebyly zjištěny odpovídající skutkové okolnosti, které by naplňovaly materiální a formální znaky jednotlivých trestných činů. Jak nalézací, tak odvolací soud se nevypořádaly dostatečně se skutečností, že poškozená D. V. v podstatě nikdy nevedla zcela spokojený život a toto mohlo v konečném důsledku zcela zásadně ovlivnit její aktuální duševní stav. Soudy se dále nevypořádaly s rozpory ve výpovědích zejména svědkyně M. V., která byla jedinou osobou, která žila po nějakou dobu ve společné domácnosti s poškozenou D. V. Je naprosto nepochybné, že M. V. měla eminentní zájem se mu pomstít za to, že se jí snažil vychovávat a usměrnit její život správným směrem. Stejně tak i poškozená měla zájem na tom způsobit mu potíže poté, co vedl paralelní vztah ještě s jednou ženou. Dále obviněný namítl, že nebyly provedeny žádné důkazy, které by spolehlivě vedly k závěru, že zranění měl poškozené způsobit právě on, případně jakým způsobem. Jak nalézací, tak odvolací soud učinily zcela nekriticky své závěry pouze z výpovědi poškozené D. V. a její dcery M. a všechny ostatní okolnosti a důkazy přizpůsobily jejich výpovědím. Obviněný uvedl, že se nedopustil žádného trestného činu, resp. že nebyly naplněny obligatorní a fakultativní znaky jednotlivých trestných činů, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní spočívající v zavinění úmyslném. Je přesvědčen, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího a odvolacího soudu.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 7 To 369/2014, zrušil, a podle ustanovení § 2651 odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že pokud jde o výtku neprovedení navrhovaných důkazů, obviněný neuvádí, o jaké důkazy by se mělo jednat. Zřejmě však má na mysli navrhovaný výslech svědkyně H., kterýžto důkazní návrh soudy neakceptovaly, nicméně bylo řádně odůvodněno, na podkladě jakých úvah jej shledaly nadbytečným. V dané věci tedy nebylo dáno pochybení zakládající existenci tzv. opomenutých důkazů. Pokud jde o tvrzená pochybení soudů při hodnocení důkazů, údajné nezohlednění skutečností svědčících ve prospěch obviněného a nedostatek řádného vypořádání se s obhajobou, konstatoval, že tyto námitky nelze pod uplatněné (ani jiné) dovolací důvody vůbec podřadit. Krom toho jim nelze přiznat důvodnost ani v obecné rovině, protože v dostupném spisovém materiálu nemají žádnou oporu. Naopak lze říci, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění dotčených rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná.

Důvodnou neshledal státní zástupce námitku stran nenaplnění obligatorních a fakultativních znaků jednotlivých trestných činů, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní, tedy neprokázání úmyslu. Uvedl, že tzv. skutková věta rozsudku obvodního soudu vykazuje veškeré znaky všech předmětných deliktů, a to včetně úmyslného zavinění, kdy podotkl, že ve vztahu ke skutku popsaném pod bodem II. výroku o vině přicházela v úvahu přísnější právní kvalifikace, a to posouzení jednání jako deliktu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené pochybení je však ku prospěchu obviněného, přičemž za současné procesní situace jeho náprava, a tedy změna pro obviněného k horšímu, nepřichází v úvahu. Z hlediska formy zavinění je evidentní, že si obviněný počínal úmyslně. To je dáno tím, že jednání popsanému v tzv. skutkové větě je úmysl imanentní. Je z povahy věci vyloučeno, aby obviněný např. sms posílal z nedbalosti, telefonoval z nedbalosti či se snažil o fyzický kontakt s obviněnou z nedbalosti.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2014, sp. zn. 7 To 369/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (změna se týkala toliko způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody). Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují zejména do oblasti skutkových zjištění a důkazní situace. Obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpovědi poškozené D. V. a svědkyně M. V., kteroužto označil za rozpornou; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů, které však blíže nespecifikuje) a vadná skutková zjištění (kdy namítá, že se uvedených skutků nedopustil, dále námitky stran zjištění jaký byl duševní stav poškozené D. V. obecně, jaká zranění měla poškozená utrpět), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nebyly provedeny relevantní důkazy k prokázání jeho viny) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že se žádného trestného jednání nedopustil a jde ze strany poškozené D. V. a její dcery M. V. o jakýsi akt pomsty, kdy poškozená se mu měla mstít za jeho mimo partnerský vztah s jinou ženou, a M. V. za jeho snahu o její výchovu).

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5,. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor částečně dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Procesními námitkami jsou pak i námitky, že soudy nehodnotily provedené důkazy ústavně souladným způsobem, nezohlednily skutečnosti svědčící v jeho prospěch a nedodržely ustanovení § 126 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 3, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud se mezi nimi objevily rozpory. Nalézací soud shledal výpověď poškozené D. V. hodnověrnou a náležitě se zabýval všemi jejími aspekty, kdy uvedl, že „její verze byla podpořena i dalšími svědeckými výpověďmi a lékařskou zprávou MUDr. N. a rovněž na základě jejího znaleckého zkoumání u ní nebyly zjištěny žádné sklony ke konfabulaci a na základě jejího osobnostního profilu nelze rozhodně konstatovat, že by byla osobou pomstychtivou, útočnou a jakkoli vedena snahou obžalovanému neoprávněně uškodit“ (str. 12 rozsudku nalézacího soudu). Soud věnoval náležitou pozornost rozporům, které se objevily ve výpovědích svědkyně M. V., stejně jako jejímu vztahu k obviněnému, kdy vycházel i ze znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie PhDr. Vymětala, a konstatoval, že „tyto okolnosti výrazně oslabují důkazní sílu její svědecké výpovědi a jsou způsobilé devalvovat její verzi skutků, kdy ani na základě její výpovědi učiněné před soudem se rozhodně nelze dobrat jediné verze a jasného obrazu skutkového děje“. Proto byl obviněný ve vztahu k žalovaným skutkům stran svědkyně M. V. obžaloby zproštěn. To však neznamená, že nelze její výpovědi užít ve vztahu ke skutkům, jichž se obviněný dopustil vůči poškozené D. V., kde figurovala jako svědkyně. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jakými právními úvahami se řídil nalézací soud, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Stejně tak postupoval i odvolací soud, který zrušil ve vztahu k obviněnému napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a rozhodl výše uvedeným rozsudkem, přičemž se se skutkovými závěry a právním hodnocením nalézacího soudu zcela ztotožnil.

Namítal-li obviněný, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, pak takovéto námitce nelze přisvědčit i jen z toho důvodu, že tyto důkazy nijak blíže nespecifikoval. Obecně platí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. V této souvislosti lze uvést, že nalézací soud na str. 11 až 12 rozsudku náležitě odůvodnil, proč nevyhověl důkaznímu návrhu obviněného stran výslechu svědkyně S. H. Pokud měl tedy obviněný na mysli tento navrhovaný důkaz, pak je zcela zřejmé, že se o žádné opomenuté důkazy nejedná.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené D. V. se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Námitky obviněného, že nebyly naplněny obligatorní a fakultativní znaky jednotlivých trestných činů, a to jak po stránce objektivní, tak po stránce subjektivní spočívající v zavinění úmyslném, lze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zařadit jen s velkou dávkou benevolence, neboť přestože se v obecné rovině jedná o námitky relevantní, obviněný je v drtivé většině založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů a důkazní situací s nimi spojenou, tedy způsobem neregulérním.

Nalézací soud na str. 23 až 26 rozsudku podrobně rozvedl, na podkladě jakých provedených důkazů dospěl k závěru o vině obviněného ve vztahu ke skutkům pod body I. až III. výroku o vině z rozsudku.

Ve výroku o vině pod bodem I. z rozsudku jsou vyjádřeny veškeré znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se dopustí ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí. Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/2006). Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. R 20/1984-I.). Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné nebo delší dobu trvající [srov. § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku].

Obviněný se týrání (zlé nakládání uvedené ve výroku – výslechy, zákazy, bití otevřenou rukou či údery pěstí, chytání za krk a škrcení, tahání za vlasy, verbální ataky, ponižování a urážky, nátlak k sexuálnímu styku, zásahy do soukromí), které poškozená (osoba blízká − družka obviněného) pociťovala jako těžké příkoří, dopustil ve společně obývaném bytě na adrese B. v P., kdy toto jednání trvalo po delší dobu (srpen 2010 až listopad 2012). Obviněný tedy svým jednáním naplnil všechny znaky předmětné skutkové podstaty.

Ve výroku o vině pod bodem II. rozsudku jsou pak vyjádřeny veškeré znaky přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jinému bez oprávnění brání užívat osobní svobody.

Objektem je zde osobní svoboda ve smyslu volného pohybu člověka. Bránění v užívání osobní svobody je zásah do osobní svobody, jímž se znemožňuje nebo omezuje volný pohyb člověka a zároveň se mu zabraňuje o svém pohybu svobodně rozhodovat. Bránění v užívání osobní svobody musí být nesnadno překonatelné (srov. R 1/1980, s. 20). Není rozhodná délka doby, pro niž se svoboda omezuje. Může jít o omezování na krátkou dobu. Může jít o uzavření v místnosti nebo v budově, znemožnění pohybu svázáním, připoutáním k pevnému předmětu, svíráním v náruči, apod.

Obviněný poškozené (tedy jiné osobě) bránil užívat osobní svobody, neboť ji uzamknul v bytě a odmítl ji pustit z bytu ven. Lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že popis následného jednání u skutku pod bodem II. výroku o vině (sebrání mobilního telefonu, donucení poškozené se svléknout, škrcení a použití fyzického násilí, aby poškozenou přinutil k sexuálnímu styku, ke kterému svolila až na nátlak obviněného, kdy uvedené bylo doprovázeno požadavkem, aby se k němu vrátila) by vedl k závěru, že jeho jednání vykazovalo vyšší míru společenské škodlivosti, a tedy by přicházela v úvahu skutková podstata trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Takováto možnost zhoršení postavení obviněného samozřejmě nepřichází v úvahu, nicméně jednáním obviněného byly naplněny přinejmenším všechny znaky skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku.

Ve výroku o vině pod bodem III. jsou pak jednoznačně vyjádřeny znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje a vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, a toto jednání je způsobilé vzbudit v něm důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo život a zdraví osob jemu blízkých.

Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Pod pojem vyhledávání osobní blízkosti a sledování poškozeného je třeba zahrnout nejrůznější způsoby slídění, obtěžování, dotírání, „doprovázení“, „pozorování“ (např. denní čekání před domem, „doprovod“ při cestě do zaměstnání a nazpátek domů, na nákupech, tzv. „noční hlídky“ před bytem poškozeného, pozorování dalekohledem apod.), které jsou v zásadě vždy objektivně způsobilé vzbudit požadovanou důvodnou obavu (srov. TR NS 79/2011-T 1424.), nicméně není relevantní, zda je u poškozeného důvodná obava skutečně vyvolána či zda zůstane u pouhé odůvodněné možnosti ji vyvolat. Vytrvalým kontaktem prostředky elektronické komunikace, písemně nebo jinak je např. opakované zasílání nevyžádaných e-mailových zpráv (často s vulgárním a/nebo agresivním obsahem), opakované vzkazy, nevyžádané volání jak na mobilní telefon, tak na pevnou linku, tradiční písemné formy komunikace, jakými jsou dopisy, pohlednice, lístky apod. (srov. TR NS 79/2011-T 1424.).

Obviněný dlouhodobě (listopad 2012 až leden 2013) pronásledoval poškozenou prostřednictvím vyhledávání její osobní blízkosti (slídění před domem její matky, sledování její osoby na ulici) a vytrvalého kontaktování elektronickými komunikačními prostředky (volání, až 20 sms zpráv denně, Facebook), což bylo způsobilé v poškozené vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví (zejména pak s ohledem na jeho předchozí agresivní jednání). I v rámci skutku popsaným pod bodem III. výroku o vině z rozsudku nalézacího soudu lze uzavřít, že byly naplněny všechny zákonné znaky předmětné skutkové podstaty.

K výše uvedenému lze doplnit, že je zcela evidentní, že se obviněný uvedeného jednání dopouštěl úmyslně ve smyslu ustanovení § 15 tr. zákoníku, kdy si nelze dost dobře představit, že by se předmětného jednání dopouštěl z nedbalosti (§ 16 tr. zákoníku). Předmětnou námitku obviněného tedy Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. března 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru