Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 316/2020Usnesení NS ze dne 24.09.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.316.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 316/2020-3622

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 8 To 421/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 160/2015 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 90 T 160/2015, byl obviněný R. S. uznán vinným ze spáchání přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl podle § 62 odst. 1 trestního zákoníku, § 63 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sedmdesát sedm hodin.

2. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 8 To 421/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb po 1.000 Kč, celkově 100.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku obviněnému stanovil pro případ, že by ve stanovené době nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu tří roků. Podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že věc je charakterizována dlouhodobou systematickou snahou Krajského soudu v Brně o odsouzení obviněného proti přesvědčení nalézacího soudu, čehož se odvolacímu soudu podařilo dosáhnout až v pořadí 12. meritorním rozhodnutím, s využitím vynucené výměny samosoudce nalézacího soudu. Vady napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně v oblasti dokazování, skutkových zjištění a odůvodnění rozhodnutí jsou podle obviněného natolik zásadní, že nabývají nejen ústavněprávní relevance, ale mají být napraveny i Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, a to i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že odvolací soud bez jakéhokoliv přijatelného racionálního důvodu odmítnul ve věci vyslechnout 3 naprosto klíčové přímé svědky. Všechny tři uvedené osoby se dopustily trestné činnosti, za kterou je nyní odsouzen obviněný, a došlo pouze k promlčení jejich trestní odpovědnosti. U těchto osob došlo ke změně procesního postavení a měly být vyslechnuty jako svědci. Obsah jejich výpovědí mohl přinést naprosto zásadní poznatky, jež by ve vztahu k obviněnému byly ospravedlňujícího charakteru. Obviněný dále namítl, že napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející prvostupňový rozsudek, ve svých odůvodněních prakticky zcela ignorují klíčový dílčí útok č. 39, v situaci, kdy právě na závěru o vině tímto posledním dílčím útokem zásadně záviselo rozhodnutí o celém zbytku skutku (srov. dlouhodobě řešená otázka promlčení zbytku skutku, která byla klíčovým tématem předchozích soudních rozhodnutí). Obviněný v této souvislosti poukázal na extrémní rozpor skutkově věty (pod bodem 39.) s průběhem dokazování a obsahem trestního spisu, týkajícím se podstaty právní pomoci poskytované obviněným cizinci. Důvodem vylučujícím odsuzující výrok je navíc neprokázaná subjektivní stránka, tedy vědomost obviněného, jak přesně cizinec svou samostatnou žádost doložil. Obviněný rovněž namítl porušení svých ústavních práv tím, že byl nezákonně zbaven zákonného soudce rozhodnutím odvolacího soudu podle § 262 trestního řádu s tím, že tyto námitky byly již uplatněny u Ústavního soudu.

4. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil, a to včetně předcházejícího řízení v rozsahu rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2019, č. j. 90 T 160/2015-3518, jakož i usnesení Krajského soudu v Brně z 8. 1. 2019, č. j. 8 To 443/2018-3439, a usnesení Krajského soudu v Brně z 8. 1. 2019, č. j. 8 To 444/2018-3449, a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

5. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání, přičemž podstatná část textu je doslovně shodná. Odvolací soud se s těmito námitkami podle státního zástupce vypořádal. Státní zástupce se domnívá, že ve věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů, jelikož obviněný nijak nevymezil tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz spočívající ve výslechu oněch tří svědků navrhován. Odvolacímu soudu nezbylo než takový důkazní návrh posoudit jako nadbytečný. Pokud obviněný popírá jednotlivá zjištění nalézacího soudu v bodu 39. výroku rozsudku, namítá pouze tolik, že se předmětného útoku dopustil užším okruhem jednání, nikoliv že se skutku nedopustil vůbec. Taková námitka však nemůže mít vliv na skutkové zjištění významné pro právní posouzení skutku. Dovolatel doznává takovou část jednání, která je pro soudem užitou právní kvalifikaci dostatečná. Ve vztahu k namítanému protiústavnímu zásahu do obsazení soudu prvního stupně, má státní zástupce za to, že odůvodnění postupu podle § 262 obsažené v odstavcích 11–19 usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 1. 2019 vyhovuje hlavním zákonným požadavkům a že překážkou tohoto postupu nebylo ani to, že odvolací soud založil důvody tohoto postupu zejména na nesprávném hodnocení provedených důkazů.

6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

7. Obviněný R. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) trestního řádu je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat i porušení § 262 trestního řádu odvolacím soudem a tím i porušení ústavního imperativu, podle něhož „nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci“ (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod). Dovolací námitky obviněného lze proto sice považovat za relevantní, ovšem nikoliv za opodstatněné. Shodné námitky totiž obviněný uplatnil již v ústavní stížnosti, o níž rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. III- ÚS 2377/19, tak, že ji odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost. Podle Ústavního soudu nedošlo v posuzované věci k překročení oprávnění krajského soudu posoudit, zda městským soudem provedené hodnocení důkazů obstojí v duchu právních zásad týkajících se hodnocení důkazů a principů logického myšlení. Krajský soud neformuloval pouze jedinou obecnou výtku, že „městský soud nehodnotil důkazy v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu“, jak uvádí stěžovatel, ale zahrnul do svého odůvodnění (v obou případech, kdy zprošťující rozsudek městského soudu rušil) konkrétní okolnosti, které městský soud nevzal v úvahu (šlo o opakovaného žadatele, kterého stěžovatel již znal) a nehodnotil je v kontextu všech dalších zjištěných skutečností, čímž nedostál povinnosti obsažené v § 2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud nepostupoval v rozporu s § 262 trestního řádu, jelikož mohl vzhledem k přesvědčení městského soudu, vyjádřenému ve zprošťujícím rozsudku, důvodně očekávat, že další opakování stejných pokynů městskému soudu nepovede k nápravě shledaných pochybení. Argumentaci obviněného proto nelze přisvědčit.

11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

12. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

13. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Městského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

14. Dovolací argumentace obviněného byla v podstatě opakováním jeho obhajoby, kterou uplatnil již v předcházejícím řízení. Jeho výhrady byly založeny výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Pokud obviněný namítl, že nebyla prokázána subjektivní stránka ve vztahu ke skutku pod bodem 39., pak zcela pominul, že v případě H. T. N. šlo o opakovaného klienta obviněného, přičemž již při podání blanketního odvolání musel obviněný vědět, že žadatel podal původní žádost o povolení k pobytu za užití nepravdivých údajů, neboť stejného jednání u stejného klienta se dopustil v předchozím správním řízení sám obviněný. Z hlediska zavinění musel obviněný jednat minimálně v úmyslu eventuálním. Za zásadní pak nelze považovat ani výhrady obviněného týkající se otázky promlčení zbytku skutku, jak podrobně rozebral ve výše citovaném rozhodnutí již Ústavní soud. V projednávané věci nelze shledat ani existenci tzv. opomenutých důkazů, kterou dává obviněný do souvislosti s návrhem na výslech V. H., S. K. a P. D. H. Odvolací soud se návrhem obviněného zabýval a vysvětlil, proč jej zamítl pro nadbytečnost. Zohlednil přitom nejen skutečnost, že tyto osoby již byly vyslechnuty v postavení spoluobviněných, ale také postoj obviněného k rozsahu dokazování, jež považoval ještě před vynesením odsuzujícího rozsudku za úplný. Přestože obviněný obšírně argumentuje tím, jaké bylo formální postavení uvedených osob, ani v řádném opravném prostředku ani v dovolání neuvedl, jaké skutečnosti by měl jejich výslech ověřit či vyvrátit. Obviněný hovoří o jejich zásadním významu pouze ve zcela obecné a teoretické rovině. Obviněný je přitom usvědčován řadou jiných provedených důkazů, ať už svědeckých výpovědí a listinných důkazů. Skutkové závěry soudů lze proto považovat za dostatečně odůvodněné a právní posouzení skutku za přiléhavé.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byly v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající tyto dovolací důvody, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující na § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

16. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 24. 9. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru