Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 31/2021Usnesení NS ze dne 25.02.2021

HeslaLoupež
Rekognice
Spolupachatelství
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.31.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku

§ 104b odst. 2, 3 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 31/2021-494

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2021 o dovolání, které podal obviněný K. H., nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, okres Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 7 To 253/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 20/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. H. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 T 20/2020, byl obviněný K. H. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku se spoluobviněným R. S., nar. XY, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY, okr. Sokolov, dne 30. 11. 2019 v době kolem 18:25 hodin na dlážděné příjezdové cestě k železniční stanici XY, na úrovni železničního sloupu č. 46, si počkali na L. F., nar. XY, o kterém věděli, že má u sebe vyšší finanční částku a vystoupí zde z vlaku, přičemž zezadu přistoupili k L. F., když obžalovaný K. H. jej otevřenou dlaní udeřil do obličeje, jednou rukou jej uchopil za ústa, druhou rukou zezadu za hlavu, a obžalovaný R. S. uchopil poškozeného za ruce, podkopl mu nohy, na to obžalovaný K. H. poškozeného povalil na zem, klekl si na nohy poškozeného, aby se nemohl bránit, obžalovaný R. S. stále držel poškozeného za ruce a v této době obžalovaný K. H. prohledával oděv poškozeného a z levé postranní kapsy bundy mu vytáhl peněženku v hodnotě 150 Kč s finanční hotovostí 8.843 Kč, občanským průkazem, průkazkou zdravotní pojišťovny, In Kartou ČD, čipovou kartou LIGNETA, průkazem Červeného kříže a z kapsy bundy na prsou mu odcizil mobilní telefon nezjištěného výrobního čísla zn. Aligator A420 v hodnotě 190 Kč se SIM kartou a kreditem ve výši 545 Kč a poté z místa utekli, a způsobili poškozenému L. F., nar. XY, odcizením peněženky s finanční hotovostí škodu ve výši 8.993 Kč, dokladů škodu ve výši 300 Kč a mobilního telefonu zn. Aligátor škodu ve výši 735 Kč, tedy celkovou škodu ve výši 10.025 Kč.

Za to byl obviněný K. H. odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 84 (osmdesáti čtyř) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného R. S.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla oběma spoluobviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozenému L. F., nar. XY, bytem XY, na náhradě škody částku 10.025 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. F., nar. XY, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 19. 6. 2020, sp. zn. 6 T 20/2020, podal obviněný K. H. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal rovněž spoluobviněný R. S. a v neprospěch obou obviněných i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově, a to do výroku o uložených trestech obou obviněných.

O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 7 To 253/2020, a to tak, že k odvolání obviněného K. H. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu ve vztahu k obviněnému K. H. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenovaného odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Sokolově ze dne 11. 11. 2019, sp. zn. 1 T 68/2019, který byl doručen dne 23. 12. 2019 a nabyl právní moci dne 5. 3. 2020, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odvolání spoluobviněného R. S. a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově ve vztahu k tomuto obviněnému byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 7 To 253/2020, podal obviněný K. H. prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 478–480), a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Obviněný namítá, že nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že obecné soudy učinily zásadní procesní vady, když nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v důsledku čehož došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci a porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že skutkové a právní závěry neodpovídají provedenému dokazování či jsou dokonce s dokazováním v přímém rozporu. Má za to, že neexistuje jediný přímý důkaz, který by jej usvědčoval, přičemž vinu nelze dovodit ani z řetězce důkazů nepřímých. V tomto směru rozporuje zejména kamerové záznamy z okolí nádraží v Sokolově, záznamy z kasina ve XY u Chebu a záznamy z telekomunikačního provozu, z nichž nelze dovodit, že by se v okolí nádraží pohyboval. Odvolací soud podle obviněného pak v bodě 8. rozsudku uvedl, že záznamy telekomunikačního provozu nevylučují, že se v dané době na místě činu pohyboval, což je závěr, který shledává rozporný se zásadou presumpce neviny, neboť v trestním řízení má být dokazována vina obžalovaného a nikoli naopak. Obviněný rovněž zmiňuje výpověď spoluobviněného R. S., které soudy neuvěřily a ani z ní nevycházely, kteréžto vyhodnocení shledává správným. Ve vztahu k výpovědi poškozeného L. F. uvedl, že tento dovolatele při rekognici opakovaně neztotožnil, resp. ztotožnil osobu odlišnou – D. O., když sám uvedl, že útočníkovi do tváře neviděl, pouze když od něho utíkal, tedy zezadu a ztotožňoval jej proto pouze podle výšky, ramen a silné hlavy. Takový popis je však příliš obecný a může odpovídat mnoha jiným osobám. Pokud jej pak při hlavním líčení označil jako druhého účastníka, soud se s tímto náhlým rozporem dostatečně nevypořádal. Nadto je zcela zásadní, že v té chvíli se na lavici obžalovaných nacházely pouze dvě civilní osoby, obviněný a spoluobviněný S., kterýžto byl poškozeným již předtím ztotožněn. Nelze tedy bez důvodných pochybností rozhodnout o vině dovolatele. Dále obviněný poukázal na to, že odvolacím soudem nebyly provedeny jím navrhované výslechy svědků k prokázání skutečnosti, že se v době spáchání činu nenacházel v blízkosti nádraží, přičemž odvolací soud ani nijak neodůvodnil v rámci svého rozhodnutí, proč navrhované důkazy neprovedl.

Obviněný dále namítl, že výrok rozsudku odvolacího soudu je neúplný, resp. v předmětném výroku chybí výrok, kterým by bylo jeho odvolání směřující do výroku o vině zamítnuto.

S ohledem na výše uvedené pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 7 To 253/2020, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 4. 1. 2021, sp. zn. 1 NZO 1148/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska pro uplatnění dovolacích důvodů, uvedl, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil námitky procesního charakteru, neboť vytýká toliko vadné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž v rozporu s realitou tvrdí, že se žádného protiprávního jednání vůči L. F. nedopustil. Zcela přitom pomíjí dvě podstatné skutečnosti. Předně totiž platí, že tím, kdo provedené důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje, je soud a nikoli obviněný či státní zástupce. Nadto je potřebné zdůraznit, že právě odhalení pachatelů loupežného přepadení věnoval soud prvního stupně značnou pozornost. Jeho závěrům, které našly svůj odraz v odsuzujícím rozsudku a přisouzené právní kvalifikaci, přitom nelze ničeho vytknout. Dovolatel je totiž usvědčován výpovědí poškozeného L. F., který popsal jak útočníky, tak i způsob, jakým vůči němu jednali. Oba pachatele také poznal a označil v soudní síni v rámci tzv. agnoskace. Účast dovolatele na loupežném přepadení potvrzuje i spoluobviněný R. S., byť jinak svůj podíl na protiprávním jednání účelově umenšuje. S výpověďmi poškozeného a spoluobviněného S. současně korespondují kupříkladu kamerové záznamy z XY ulice v Sokolově a prověrka na místě činu provedená se spoluobviněným S. Státní zástupce je proto přesvědčen, že o pachatelství dovolatele na loupežném přepadení L. F. nemůže být žádných pochyb.

Ve vztahu k námitce chybějícího výroku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupce uvedl, že o chybějící výrok se nejedná, pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně a ve zbytku opravný prostředek nezamítne, což je právě procesní situace, k níž došlo v aktuálně posuzované trestní věci ve vztahu k dovolateli. Výše uvedený přístup vyplývá z § 258 odst. 2 tr. ř., který stanoví, že v případě, kdy je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného K. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 9. 2020, sp. zn. 7 To 253/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce zrušil ve vztahu k obviněnému rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. H. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotněprávního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (výpověď jeho i spoluobviněného R. S., dále výpověď poškozeného L. F., záznamů telekomunikačního provozu, kamerových záznamů z okolí nádraží v Sokolově a z kasina ve XY u Chebu) a vadná skutková zjištění (obecně vznesená námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran toho, kde se v době spáchání skutku nacházel), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. neexistuje jediný přímý důkaz svědčící o jeho vině, přičemž nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že se žádného trestného jednání nedopustil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál, resp. se tohoto nedopustil. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, jak uvedeno výše, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Obviněný v rámci podaného odvolání proti rozsudku nalézacího soudu uvedl, že se může odvolat na svědectví osob, které mu mohou potvrdit, že se spáchání činu nemohl dopustit, neboť se v době spáchání činu nacházel ve společnosti L. H. a peníze na hraní automatů měl od Š. R. Jednalo se o uvedení jiného (vlastního) skutkového stavu věci, než ke kterému dospěl nalézací soud. Obviněný prostřednictvím svého obhájce neučinil návrh na provedení důkazu výpovědí těchto svědků v rámci odvolacího řízení, kdy výslovně navrhoval, aby byl rozsudek zrušen a soudu prvního stupně uloženo, aby dokazování doplnil. V rámci veřejného zasedání dne 17. 9. 2020 návrh na doplnění dokazování nevznesl a setrval na písemném odůvodnění odvolání, tedy na vrácení věci soudu prvního stupně k doplnění dokazování. V protokolu o veřejném zasedání ze dne 17. 9. 2020 na č. l. 432 je uvedeno, že „nejsou návrhy na doplnění dokazování před odvolacím soudem“. Uvedený zápis je pak v souladu se zvukovým záznamem založeným ve spise. Je tedy zřejmé, že odvolací soud o žádných návrzích na doplnění dokazování vůbec nerozhodoval.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto však obviněný nevznáší. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Sokolově, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného, jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněný vznesl námitku, že závěr o vině je postaven pouze na nepřímých důkazech, kdy se jednalo zejména o výpověď poškozeného, který po incidentu v rámci rekognice podle § 104b odst. 3 tr. ř. dovolatele mezi ostatními figuranty nepoznal, ale v rámci agnoskace při hlavním líčení jej ztotožnil s osobou druhého pachatele, která jej spolu se spoluobviněným R. S. měla napadnout a oloupit. Obviněný uvedl, že v soudní síni byl na lavici obžalovaných toliko spolu se ztotožněným spoluobviněným.

Ústavní soud se ke konformitě agnoskace s ústavně zaručenými právy vyjádřil např. v usnesení ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1335/11, či v usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03, v nichž agnoskaci akceptoval jako další způsob ztotožnění osoby či věci v trestním řízení, byť v trestním řádu výslovně neupravený. Ve druhém citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že výslech svědka před obecným soudem sice přirozeně nemá v dílčí části týkající se identifikace pachatele kvalitu důkazního prostředku rekognicí ve smyslu § 104b tr. ř., nicméně byl-li použit v daném směru jako důkaz, ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že mu může být i v tomto ohledu v mezích svědecké výpovědi přiznána odpovídající důkazní síla, což bylo v předmětném případě mimo jiné obecnými soudy také učiněno.

Přitom v kontextu celé důkazní situace sloužil tento důkaz toliko jako jeden z důkazů. Skutkový stav, který se stal předmětem hmotněprávního posouzení, rozhodně nebyl soudy nižších stupňů dovozen jen na základě uvedené výpovědi poškozeného, který obviněného označil jako osobu, která jej napadla (kdy se jednalo zejména o fyzický popis postavy). Je spíše tvořen mozaikou různých navzájem se doplňujících důkazů, zejména výpovědí obou spoluobviněných, kteří se v podstatě navzájem usvědčují, kdy vinu hází jeden na druhého, a záznamů kamerového systému, na nichž je dobře rozpoznatelný spoluobviněný R. S., stejně jako dovolatel, který řídil vozidlo, do něhož spoluobviněný R. S. nastoupil. Výpovědi obviněného i spoluobviněného R. S. spolu s výpovědí poškozeného a provedenou agnoskací a kamerovými záznamy vytváří dostatečně silný důkazní řetězec, na němž je možno vyslovit vinu dovolatele. V uvedeném směru je možné odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku (zejména bod 8.) kde soud shrnuje své závěry stran ztotožnění obviněného jako pachatele jemu za vinu kladeného trestného činu. Skutečnost, že poškozený s ohledem na svůj věk (jednalo se o muže blížícího se 80 let věku) pachatele v rámci rekognice podle § 104b tr. ř. neztotožnil, soudy nijak neopomněly. Jak nalézací, tak odvolací soud se touto skutečností zabývaly a v rámci odůvodnění svých rozhodnutí tuto skutečnost uvádějí. Nalézací soud uvedl, že „uvěřil výpovědi tohoto svědka z hlavního líčení, neboť zde vypovídal bezprostředně, logicky, jednoznačně označil oba obžalované a popsal jejich chování předmětný den. Poškozený podrobně a logicky popsal situaci nejen v Sokolově, ale i u vlakového nádraží v XY. Výpověď poškozeného je pak v souladu s kamerovými záznamy z prostoru před vlakovým nádražím v Sokolově, tak i z prostor samotného vlakového nádraží“ (bod 17. rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud uvedl, že „to, že poškozený neoznačil obžalované v přípravném řízení při prováděné rekognici, neznamená, že tito nejsou usvědčování dalšími důkazy, když je třeba zdůraznit, že o totožnosti obou pachatelů není pochyb“ (bod 8. napadeného rozsudku).

Nad rámec uvedeného je možno uvést, že rekognice je jedním z řady důkazních prostředků, kterýžto však nemá větší váhu než jiné důkazní prostředky. Je tedy posuzován stejně jako jiné ve věci provedené důkazy, a to v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Obviněným uplatněná námitka spadá do oblasti námitek skutkového charakteru, kdy obviněný napadá hodnocení důkazů, čímž se míjí s jím uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl chybějící výrok rozhodnutí o jeho odvolání v části směřující do výroku o vině.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, což znamená, že výrok v napadeném rozhodnutí není obsažen, přestože jej soud měl podle zákona nebo podle návrhu některé ze stran pojmout do výrokové části rozhodnutí (typicky např. neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním). Druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).

V napadeném rozsudku odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Z podnětu odvolání obviněného (a státního zástupce) odvolací soud přezkoumal podle § 254 odst. 1 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině a dále ve výroku o trestu. Výsledkem tohoto přezkumu bylo, že odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl, při nezměněném výroku o vině a náhradě škody, výše uvedeným způsobem. Odvolací soud rozhodl o uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Tento způsob rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá trestnímu řádu. Podle § 258 odst. 2 tr. ř., jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Citovanému ustanovení rozsudek odvolacího soudu odpovídá. Přitom nebylo nutné, aby to, že výrok o vině zůstal beze změny, bylo v rozhodnutí vyjádřeno nějakým zvláštním výrokem. Zejména pak nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v této části bylo zamítnuto jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení odvolací soud odvolání zamítne, shledá-li, že není důvodné. Podle § 256 tr. ř. však odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže odvolání je nedůvodné v celém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu.

Uvedená námitka je tedy neopodstatněná.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. H. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 2. 2021

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru