Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 293/2006Usnesení NS ze dne 05.04.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.293.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 293/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. dubna 2006 o dovolání podaném obviněným Ing. T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 13 To 288/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 140/2005, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 2 T 140/2005, byl obviněný Ing. T. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., který spočíval ve skutku popsaném ve výroku rozsudku. Podle § 250 odst. 2 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo omezení spočívající v povinnosti ve zkušební době podle svých schopností a možností uhradit způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti R., s. r. o., B., ul. V., Brno škodu ve výši 60.988,- Kč.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. 13 To 288/2005, kterým z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak sám ve věci znovu rozhodl, že se obviněný Ing. T. K. uznává vinným trestným činem zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil stejným skutkem, formulovaným ve výroku rozsudku tak, že obviněný „na základě své objednávky obdržel dne 25. 11. 2004 od společnosti R., s. r. o., B. formou cenného balíku na dobírku notebook TOSHIBA, při převzetí uhradil cenu dobírky 60.988,-- Kč, vzhledem k omylu zaměstnance této společnosti, který chybně vyplnil dobírkovou poukázku „poštovní dobírková poukázka C“, kde uvedl jako adresáta Ing. T. K., mu tato byla následně adresována do místa jeho trvalého bydliště a na jejím základě dne 6. 12. 2004 v L. převzal pobočkou Č. p., s. p. vyplacenou peněžní částku ve výši 60.988,-- Kč, tuto si ponechal pro svoji potřebu, přes upomínky ji nevrátil a způsobil tak společnosti R., s. r. o., se sídlem B., ul. V. škodu ve výši 60.988,-- Kč.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle § 254 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému zároveň uloženo, aby podle svých sil ve zkušební době nahradil způsobenou škodu. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti R., s. r. o., se sídlem v B., V., škodu ve výši 60.988,-- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 4. 10. 2005 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým jej napadl ve všech výrocích (tj. ve výroku o vině, o trestu i ve výroku o náhradě škody). Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zmínil skutečnost, že odvolací soud pro své rozhodnutí nepovažoval za nutné opakovat dokazování provedené soudem prvního stupně, přestože to bylo obhajobou navrhováno. K právní kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. pak poukázal na to, že předmětem útoku u tohoto trestného činu je cizí věc, tedy taková, která náleží jiné osobě než osobě obviněného. V posuzovaném případě však podle dovolatele bylo provedenými důkazy prokázáno, že finanční prostředky, které se mu vrátily prostřednictvím pošty, byly jeho vlastní. V uvedené souvislosti dovolatel zdůraznil, že inkriminované peníze nemohly být ve vlastnictví pošty, která je má za úkol pouze přepravovat, a přitom nemohly být ani ve vlastnictví údajného poškozeného – společnosti R., s. r. o., B., ke které nikdy „nedoputovaly“, a tudíž tato společnost si na ně nemohla činit žádný vlastnický nárok. Skutečnost, že předmětné finanční prostředky nikdy nebyly a ani neměly být ve vlastnictví výše uvedené společnosti, vyplývá podle dovolatele rovněž z toho, že u společnosti R., s. r. o., B., si jeho prostřednictvím jako jednatele předmětný notebook objednala společnost V.-T., s. r. o., T., takže jediným povinným k placení vzniklého závazku byla společnost V.-T., s. r. o., T., a nikoli dovolatel jako fyzická osoba. Ponechal-li si dovolatel v daném případě převzaté finanční prostředky pro svoji potřebu, učinil tak s vědomím, že tyto peníze jsou jeho (jako fyzické osoby), když si je za účelem své osobní potřeby předtím vypůjčil u ČSOB, a. s. Dovolatel dále poukázal na to, že další nutnou podmínkou pro spáchání trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. je omyl, kterým se má věc dostat do moci pachatele, např. tím, že pošta doručí věc na nesprávnou adresu. V uvedeném případě však pošta doručila věc na správnou adresu a k žádnému omylu, vztahujícímu se ke způsobu, jakým se věc dostala do moci obviněného, nedošlo. Naopak, z provedeného dokazování bylo zjištěno, že předmětná finanční částka byla doručena na adresu, která byla na poštovní poukázce uvedena. S tím podle dovolatele úzce souvisí otázka jeho úmyslného zavinění. Jestliže neměl na výběr, zda finanční prostředky, které mu byly prostřednictvím pošty doručeny, převezme či nikoliv, nemohlo být jeho jednání ve vztahu k objektivní stránce skutkové podstaty trestného činu zatajení věci zahrnuto úmyslem, a to ani v jeho eventuální formě. Původní omyl zaměstnance společnosti R., s. r. o., B., který měl objednaný notebook zaslat na adresu odběratele, jímž měla být společnost V.-T., s. r. o., T., pak nemůže být kladen za vinu dovolateli. Důsledkem vad napadeného rozhodnutí bylo podle dovolatele to, že byl k jeho tíži kriminalizován závazkový vztah mezi dvěma právnickými osobami, a to společností R., s. r. o., B., na straně jedné a společností V.-T., s. r. o., T., na straně druhé. Podle dovolatele je tak zřejmé, že společnost R., s. r. o., B., pouze zneužila trestního řízení pro získání svého finančního nároku za předmětný notebook, ačkoliv ve skutečnosti měla svůj nárok uplatňovat v občanskoprávním řízení. S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil, a aby sám poté v souladu s § 265m tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.

K dovolání obviněného se za podmínek ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a konstatovala, že dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil některé námitky skutkové povahy, jež tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Podle státní zástupkyně však obviněný deklarovaný dovolací důvod naplnil v převažující části dovolání, v níž namítl, že trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. nespáchal, neboť nebyly naplněny zákonem předpokládané znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. K relevantně uplatněným námitkám dovolatele státní zástupkyně uvedla, že dovolatelovo jednání v pozici účastníka obchodně právního vztahu nebylo možno posuzovat výhradně z tohoto formálního pohledu, pokud ze skutkových zjištění vyplynulo, že jemu prokázaný způsob narušení vztahu s jeho obchodním partnerem byl takové povahy, že zakládal znaky skutkové podstaty trestného činu. Z tohoto důvodu není podle státní zástupkyně pochyb o tom, že dovolatel jako fyzická osoba odpovídal za své jednání v rozsahu splněných podmínek své trestní odpovědnosti, i když po formální stránce vystupoval jako účastník obchodně právního vztahu za obchodní společnost V.-T., s. r. o. Státní zástupkyně zdůraznila, že podle skutkových zjištění soudů byla dovolateli bez zjevného právního důvodu poukázána finanční částka odpovídající ceně jím odebraného a následně uhrazeného zboží. Stalo se tak v důsledku chybně vyplněné poštovní poukázky ze strany pracovníka dodavatelské firmy, aniž by takový omyl dovolatel svým jednáním vyvolal. Na druhé straně musel záhy zjistit, že výše uvedený úkon nebyl v souladu s vůlí jednajícího, a že jde o finanční prostředky, které se dostaly do dovolatelovy dispozice jen omylem. Právní důvody pro vrácení uhrazené kupní ceny za dovolatelem převzaté zboží podle státní zástupkyně totiž nevznikly, neboť platnost kupní smlouvy ani způsob naplnění jejího obsahu nebyly žádnou ze smluvních stran zpochybněny. Jestliže si dovolatel musel být výše uvedených okolností vědom, je zřejmé, že jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto státní zástupkyně považovala právní posouzení skutku odvolacím soudem jako trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. za správné. Své vyjádření k dovolání shrnula tak, že dovolatelovy námitky je třeba považovat za zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu pak navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný Ing. T. K. je podle § 265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst.1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) pak zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je či není v souladu se způsobem jednání předpokládaným v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V souvislosti s výkladem shora uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů.

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolací soud je vázán soudy zjištěným skutkovým stavem věci a dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto neodpovídají ty námitky dovolatele, v jejichž rámci sám tvrdí, jaké skutečnosti bylo třeba vzít za prokázané, popř. namítá, že odvolací soud měl před svým rozhodnutím zopakovat důkazy provedené již před soudem prvního stupně. V posledním případě si dovolatel ovšem nesprávně vyložil obsah ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., podle něhož odvolací soud může po zrušení napadeného rozsudku sám ve věci rozhodnout (aniž by důkazy již provedené opakoval) v případech, je-li možno nové rozhodnutí učinit na pokladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn (k tomu viz str. 4, 5 odůvodnění napadeného rozsudku).

Naproti tomu byl citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatel konkrétní argumentací poukázal na to, že skutkový stav věci ani v podobě zjištěné soudem (tzn. skutkový stav vyjádřený ve výroku o vině) neumožňoval právní posouzení skutku jako trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. vzhledem k absenci zákonných znaků jeho skutkové podstaty. Dovolatel relevantně namítl, že inkriminované peníze nebyly „cizí věcí“ ve smyslu výše citovaného ustanovení zákona, že jejich převzetím nevyužil ničího omylu a ani v takovém úmyslu nejednal. Uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu odpovídá též námitka, že v posuzovaném případě se jednalo toliko o závazkový právní vztah mezi dvěma obchodními společnostmi, jenž byl k jeho neprospěchu nepřípustným způsobem kriminalizován.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

V obecné rovině zapotřebí nejprve uvést, že předmětem útoku u trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. může být pouze cizí věc, která se do moci pachatele dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, přičemž za „věc“ je třeba pokládat věci movité i nemovité (k tomu srov. též § 89 odst. 13 věta druhá tr. zák.). Takovou věcí mohou být i peníze v hotovosti. Podstatné dále je, aby si pachatel věc přisvojil, tzn. znemožnil dispozici s věcí oprávněné osobě a vyloučil ji z držení a užívání věci (srov. přiměřeně např. RNs T 678/2004 publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 4/2004, a R 17/1980 SbRt.). S přihlédnutím k nyní projednávanému případu je dále zapotřebí poznamenat, že je-li předmětem útoku peněžní částka omylem zaslaná pachateli (a jím převzatá), spočívá rozdíl mezi trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák. (spáchaného tím, že pachatel „využije něčího omylu“) a trestným činem zatajení věci podle § 254 tr. zák. v tom, že pachatel v době, kdy se věc dostává do jeho moci, o tomto omylu neví a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc ( peníze ) nepatří.

V posuzovaném případě spočíval skutkový stav věci, z něhož soudy obou stupňů vycházely v podstatě v tom, že dovolatel jako jednatel společnosti V.-T., s. r. o., T. objednal u společnosti R., s. r. o., B. notebook Toshiba, který následně obdržel formou cenného balíku na dobírku a osobně převzal. Při převzetí zároveň uhradil cenu zásilky ve výši 60.988,- Kč, a to z prostředků, které předtím získal ve formě spotřebitelského úvěru od ČSOB, a. s. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že z výše uvedeného je současně zřejmé, že šlo o závazkový vztah mezi dvěma právnickými osobami, v jehož rámci došlo k převzetí dodaného zboží a k zaplacení kupní ceny (k tomu srov. § 447 a násl. obchodního zákoníku). Kupující byl přitom oprávněn zaplatit kupní cenu, mj. též prostřednictvím pošty, což v daném případě učinil. Jestliže kupujícímu (V.-T., s. r. o.) vzniklo právo k věci, lze dále dovodit, že oprávněnou osobou - pokud jde o příjem zaplacené částky - se stala společnost R. s. r. o., B. Pokud následně došlo k tomu, že v důsledku omylu pracovníka této společnosti dovolatel stejnou částku, která byla předtím za zboží zaplacena (tj. 60.988,- Kč), obdržel následně prostřednictví pošty zpět, je zřejmé, že poštou vyplacené peníze v hotovosti měly za shora konstatovaných právních skutečností povahu cizí věci nejen vůči společnosti V.-T., s. r. o., T., ale především vůči samotnému dovolateli. Ten s nimi nadále nakládal již výlučně jako fyzická osoba, když je podle zjištění soudů použil pro svou potřebu. Úmysl (§ 4 tr. zák.) dovolatele přisvojit si peníze (tj. cizí věc), které se do jeho moci dostaly omylem, pak u něj odvolací soud správně dovodil nejméně od doby, kdy obviněný (dovolatel) zjistil, že částka původně poukázaná dodavateli (tj. firmě R.) jako úhrada kupní ceny, na účet dodavatele nedošla, zároveň s důvody, které tento stav způsobily (str. 5 napadeného rozhodnutí).

Z výše uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu věcně správným a plně se s ním ztotožnil v závěru, že jednání obviněného (dovolatele) nenaplňovalo zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., jak je posuzovala obžaloba i soud prvního stupně, nýbrž méně závažného trestného činu zatajení věci podle § 254 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto nepovažoval podané dovolání ani v části, ve které jinak bylo dovolatelem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno právně relevantně, za jakkoliv opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněného Ing. T. K. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 5. dubna 2006

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru