Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 293/2005Usnesení NS ze dne 30.03.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.293.2005.1
Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 398/05


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 293/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. března 2005 o dovolání podaném J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 197/2004 ze dne 1. 9. 2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 115/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku sp. zn. 2 T 115/2002 ze dne 31. 3. 2004 byla dovolatelka uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (dále jen tr. zák.), kterého se dopustila deseti skutky, které jsou podrobně popsány ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byla odsouzena k trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu pracovat jako hmotně odpovědná pracovnice ve státním, družstevním i soukromém sektoru a současně bylo rozhodnuto, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) je povinna uhradit Vězeňské službě České republiky, Generálnímu ředitelství P., škodu ve výši 1.016.415,60,- Kč.

V předmětné věci podala J. M. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Rakovníku odvolání, když J. M. odvoláním napadla všechny výroky vyslovené rozsudkem soudu prvního stupně, státní zástupkyně pak směrovala své odvolání (podané v neprospěch obviněné) pouze proti výroku o trestu, kterým byl obviněné uložen trest zákazu činnosti. O takto podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 12 To 197/2004 ze dne 1. 9. 2004 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil a to ve výroku o vině skutkem popsaným pod bodem 9) ve výroku napadeného rozsudku a dále ve výroku o trestu. Za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnou při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. /jednání popsané pod bodem 1)-8) a 10)/ ve výroku napadeného rozsudku a nezměněném výroku o náhradě škody odsoudil k trestu odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odložil se současným vyslovením dohledu. Dále jí uložil trest zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání spojeného s hmotnou odpovědností na dobu šesti let. Současně obviněnou podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, který podrobně popsal ve výroku svého rozhodnutí (uvedený skutek byl ve výroku soudu prvního stupně uveden pod bodem 9).

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala J. M. dovolání a to včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označila ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedené dovolání směřuje proti všem výrokům napadeného rozsudku. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že ani odvolací soud se nezabýval případnou subjektivní stránkou trestného činu ani tvrzeními dovolatelky, že nedošlo ke vzniku škody jako takové a také, že nebylo prokázáno, že by prostředky a ceniny, které byla povinna vyúčtovat, prodala skutečně ona a peníze za ně stržené užila pro svou potřebu. V této souvislosti poukázala na to, že soudy nevzaly v potaz, že do pokladny Věznice O. měly, i bez vědomí dovolatelky, přístup i další osoby, které neměly uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti. V souvislosti s nedostatečně zjištěným skutkovým stavem věci potom namítla, že pokud nebyla zproštěna obžaloby v plném rozsahu, nezabýval se ani odvolací soud tím, že její jednání mohlo být případně posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr zák. a to zejména s ohledem na závěry znalce stran vzniku, byť účetní škody na ceninách, ke které by mohlo dojít již jen tím, že ceniny nebyly vyúčtovány. Pokud jde o výrok týkající se náhrady škody dovolatelka uvedla, že ke vzniku škody mělo dojít při výkonu jejího povolání a takto za existence pracovně právního vztahu mělo být rozhodnuto o náhradě škody za respektování podmínek ustanovení hlavy XIII. zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce). Soudy se přitom nevyrovnaly s obsahem ustanovení § 179 zákoníku práce, přestože z provedeného dokazování je zřejmé, že došlo-li ke vzniku škody, byla tato způsobena rovněž zaměstnavatelem, přičemž zaměstnanec je povinen hradit poměrnou část škody podle míry svého zavinění. Z provedeného dokazování je potom zřejmé, že byla osobou s hmotnou odpovědností, nikoli však jedinou takovou osobou, která s prostředky věznice nakládala. V takovém případě pak bylo nutné přihlédnout k ustanovení § 176 zákoníku práce, což však soudy neučinily a nevyrovnaly se tak s obsahem a podmínkami odpovědnosti stanovenými právě zákoníkem práce. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby dovolací soud zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze a přikázal mu, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl, případně, aby po zrušení napadeného rozsudku sám ve věci rozhodl tak, že by ji obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. v plném rozsahu zprostil a poškozeného odkázal v souladu s ustanovením § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

K podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně), která po rekapitulaci námitek vznesených dovolatelkou poukázala na jí uplatněný dovolací důvod s tím, že pokud je namítáno, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění, resp. nesprávně hodnotily provedené důkazy, nelze takto vznesené námitky podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Za relevantní námitku z pohledu takto podaného dovolání státní zástupkyně pokládá tu, v jejímž rámci dovolatelka namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu a to pro absenci zavinění dovolatelky ve vztahu k rozsahu konstatované (zjištěné) škody. Stejně tak relevantní je i námitka, podle které mohlo být jednání dovolatelky právně kvalifikováno jako jiný trestný čin, v daném případě trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. a stejně tak i námitky konkretizované dovolatelkou z hlediska rozhodnutí soudů o její povinnosti uhradit způsobenou škodu. V souvislosti s námitkou stran zavinění ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že skutková část výroku o vině obsažená v rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako odpovídající část odůvodnění rozhodnutí obou soudů, obsahují konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky shledaného trestného činu. Poukázal na to, že dovolatelka se trestného jednání dopustila v zaměstnaneckém poměru, podepsala smlouvu o hmotné odpovědnosti a v rámci příslušné pracovní smlouvy a popisu práce bylo zjevné, jak má se svěřenými prostředky nakládat. Ze zjištěné délky páchané trestné činnosti, způsobu jejího páchání i ze skutečnosti, že si vedla dvojí evidenci svěřených prostředků nepochybně plyne, že trestný čin, kterým byla shledána vinným, spáchala v úmyslu přímém ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák. V této souvislosti poukázala státní zástupkyně i na to, že dovolatelka jednala promyšleně, když doklady o kterých hovořila jako o vlastní evidenci zjištěných rozdílů, jí sloužily jako doklady, které byly před prováděnou inventarizací pokladny zaúčtovány a po kontrole byly nahrazeny jinými doklady se stejným pořadovým číslem tak, aby nebyla porušena číselná řada příjmových dokladů. Byly tak naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., přičemž skutková podstata dovolatelkou uvažovaného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák je ve vztahu k trestnému činu zpronevěry subsidiární. Přitom podstatou trestného činu podle § 255 tr. zák. je jednání, kterým vzniká škoda na cizím majetku, aniž by se vyžadovalo, aby tím pachatel nebo někdo jiný sebe obohatil nebo získal jinou výhodu. Naplněn byl i znak přisvojení si cizí věci, neboť dovolatelka naložila s věcí jakoby byla jejím vlastníkem a to v rozporu s účelem, ke kterému byla svěřena a to způsobem, který maří základní účel svěření, znemožňuje navrátit věc původnímu určení a došlo tak k obohacení dovolatelky, když je zcela nerozhodné zjištění, jak zpronevěřené prostředky použila. Za spornou považuje státní zástupkyně otázku, kterou je povaha odpovědnosti obviněné za škodu způsobenou uvedeným trestným činem. V této souvislosti poukázala na to, že dovolatelka se dopustila trestné činnosti v rámci pracovně právního poměru a tak se opírá nárok o náhradu škody o předpisy pracovního práva, když soudy se této skutečnosti v souvislosti se svým výrokem stran povinnosti dovolatelky hradit poškozenému způsobenou škodu v důvodech svých rozhodnutí nezabývaly. V tomto směru se měly vypořádat s otázkou, zda byl nárok na náhradu škody uplatněn včas a řádně, zda tak učinila oprávněná osoba, proti kterému z případně více obviněných, jaké nároky byly uplatněny a v jaké výši, v kterých směrech a jakými důkazy byl nárok na náhradu škody prokázán, o jaký hmotně právní předpis jsou takové nároky opřeny, z jakých dílčích položek se skládají, co vedlo soud k případnému snížení náhrady a podobně. To v souvislosti s pouze formální kontrolou dovolatelky ze strany organizace. Vzhledem k uvedenému potom státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze v rozsahu, v němž byl výrok o náhradě škody z citovaného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ponechán nedotčený a aby odkázal poškozeného s uplatněným nárokem na náhradu škody vůči dovolatelce na řízení ve věcech občanskoprávních.

Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a jako takové ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, kdy bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání skutkových zjištění, pokud tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V posuzovaném případě však dovolatelka v podstatné části svého podání nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Uplatněný dovolací důvod v tomto směru opřela o nesouhlas se způsobem, jakým byly hodnoceny důkazy oběma soudy s tím, že i odvolací soud akcentoval především svědecké výpovědi ing. H., ing. L., J. M., J. H. i svědka Ju. a poukázala na to, že k prodeji cenností měly přístup i jiné osoby. Nesouhlasí ani se závěry soudního znalce, ke kterým tento v předmětné věci dospěl. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů však vyplývá, že ty se odpovědně zabývaly zjišťováním skutkového stavu a v důvodech svých rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a to včetně toho proč uvěřily výpovědím slyšených svědků i závěrům podaného znaleckého posudku. Těmto skutečnostem odpovídá i právní posouzení jednání dovolatelky, ve kterém byl správně shledán trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Dovolatelka v této části uplatněného mimořádného opravného prostředku poukázala v zásadě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů a takto se domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu a dovolání tak ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. V tomto směru jí uplatněné námitky tak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Nutno znovu zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad (§ 265b odst. 1 tr. ř.) a nemůže tak sloužit k revizi skutkových zjištění učiněných soudy ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. Jeho těžiště je v řízení před soudem prvního stupně a jím přijaté skutkové závěry může doplňovat, případně korigovat pouze soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněné dosáhnout přezkoumání své věci ve dvoustupňovém řízení z hlediska čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud však není obecnou třetí odvolací instancí sloužící k přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už proto, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (§ 267r odst. 7 tr. ř.) Pokud by zákonodárce zamýšlel ustanovit Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nemohl by současně předepsat (taxativně) úzké vymezení dovolacích důvodů (tak např. i usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03 ze dne 27. 5. 2004). Pokud by tedy dovolatelka v posuzované věci opřela své dovolání jenom o takto koncipované námitky, bylo by nezbytné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř.

V části svého dovolání však namítla, že nebyl prokázán její úmysl citovaný trestný čin spáchat a současně i to, že se soudy nezabývaly vůbec úvahou, že její jednání mohlo být také posouzeno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. Konečně namítla i to, že při rozhodování o náhradě způsobené škody nebyl vzat v úvahu zákoník práce (ustanovení obsažená v jeho hlavě XIII.) s tím, že ke vzniku škody mělo dojít v souvislosti s jejím pracovněprávním vztahem, případně i spoluzaviněním zaměstnavatele a v této souvislosti poukázala na ustanovení § 176 odst. 3, § 179 odst. 4 zákoníku práce. Takto vznesené námitky z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze považovat za právně relevantní, avšak zjevně neopodstatněné. Především k namítané absenci zavinění ve vztahu k trestnému činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým byla shledána vinnou je na místě uvést, že tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Skutková část výroku o vině obsažená v rozsudku soudu prvního stupně (akceptovaná i soudem odvolacím) ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která všechny znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu naplňují a jsou adekvátním způsobem vyjádřena i tzv. větou právní. Bylo totiž prokázáno, že dovolatelka se popsaného trestného jednání dopustila v zaměstnaneckém poměru, měla podepsánu smlouvu o hmotné odpovědnosti, z uzavřené pracovní smlouvy bylo nepochybné, jak si má počínat ve vztahu k hodnotám, které jí byly svěřeny. Je evidentní, že si počínala úmyslně ve smyslu § 4 písm. a) tr. zák., což bylo dovozeno i z délky doby, po kterou trestnou činnost páchala i ze skutečnosti, že si vedla dvojí evidenci o jí svěřených hodnotách a jednala promyšleně, jak na to také oba soudy v důvodech svých rozhodnutí podrobně poukázaly. Ohledně námitky, že by její jednání mohlo být in eventum posouzeno jako trestný čin podle § 255 tr. zák. lze ve stručnosti poukázat na to, že předmětným trestným činem vzniká škoda na cizím majetku, aniž by se vyžadovalo pachatelovo obohacení nebo získání jiné výhody. Těmto skutečnostem však soudy učiněná skutková zjištění nekorespondují z důvodů již shora uvedených. Konečně stran výhrad k té části rozhodnutí obou soudů, ve které byla zavázána k úhradě způsobené škody je na místě zopakovat, že v dané věci se dovolatelka dopustila citovaného trestného činu, v úmyslu přímém a za současného nepochybně učiněného zjištění o přesné výši způsobené škody. Za dané situace potom námitky uplatněné takto dovolatelkou (spoluvina zaměstnavatele, poukaz na další osoby s hmotnou odpovědností či dokonce úvaha, že se v tomto směru dovolatelka zprostila odpovědnosti za vznik schodku) nejsou na místě a odporují již shora popsaným skutkovým zjištěním učiněných soudy a také jimi podrobně vyjádřených v důvodech přijatých rozhodnutí. Přitom výše způsobené škody i důvod jejího vzniku byly soudy stanoveny přesně s tím, že nebyl shledán důvod týkající se případné spoluviny další osoby, případně v tomto směru spoluzavinění zaměstnavatele. Výše samotné škody potom byla stanovena co do výše správně, včetně částky, kterou dovolatelka již uhradila. V tomto směru tak nebyl důvod k tomu, aby soudy postupovaly způsobem, který namítala dovolatelka a rozhodnutí o vzneseném nároku na náhradu škody (a v té souvislosti o případné sporné otázce stran povahy odpovědnosti obviněné za takto způsobenou škodu zmiňované státní zástupkyní) bylo soudy přijato v souladu se zákonem.

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu České republiky nezbylo než podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. března 2005

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Jurka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru