Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 281/2010Usnesení NS ze dne 07.04.2010

HeslaLoupež
Zvlášť nebezpečný recidivista
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:3.TDO.281.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 41 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 281/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. dubna 2010 o dovolání podaném L. Ž., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 657/2009 ze dne 2. 11. 2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 101/2009, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 657/2009 ze dne 2. 11. 2009, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný L. Ž. bere do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 4 T 101/2009 ze dne 24. 8. 2009 byl obviněný L. Ž. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.), a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., který měl spáchat tím, že „dne 26. 1. 2009 kolem 05:00 hodin v Teplicích, ulici 28. října, vstoupil do herny C. B., zde si nasadil na hlavu černou pletenou kuklu s otvory pro oči, přistoupil k obsluze herny, poškozené J. Š., na tuto namířil maketu pistole a v úmyslu v poškozené vzbudit dojem, že se jedná o skutečnou střelnou zbraň, předstíral natažení jejího závěru a se slovy: „dej mi peníze“, užitím dalších nadávek a pod pohrůžkou, že poškozenou jinak zabije, požadoval vydání finanční hotovosti v blíže nespecifikované výši, i přes uvedené okolnosti mu však poškozená žádnou finanční hotovost nevydala s tvrzením, že žádné peníze v herně nejsou a poté z herny odešel,

přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 9. 2004, č. j. 23 T 142/2004-127, odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a čtyř měsíců, přičemž uložený trest zčásti vykonal – z výkonu tohoto trestu byl usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 11. 2006, sp. zn. 40 Pp 340/2006 podmíněně propuštěn dne 27. 11. 2006 a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti roků“. Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci přesně specifikované.

O odvolání L. Ž. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem sp. zn. 4 To 657/2009 ze dne 2. 11. 2009 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem a za trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2009, doručeným mu dne 8. 4. 2009, č. j. 4 T 11/2009-60 a podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 42 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 2 tr. zák. mu uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 27. 1. 2009, č. j. 4 T 11/2009-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. rozhodl tak, že se zabírá atrapa střelné zbraně stříbrné barvy s černou rukojetí.

Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal L. Ž. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že oba soudy nesprávně posoudily jeho jednání, jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení § 41 tr. zák. V této souvislosti poukázal na to, že v kritické době ke spáchání předmětného trestného činu užil nefunkční atrapy střelné zbraně, nezpůsobil žádnou újmu na zdraví ani škodu a k trestnému činu se doznal. Má za to, že soudy, s ohledem na uvedené, nesprávně hodnotily především naplnění materiálního znaku zvlášť nebezpečné recidivy. V této souvislosti poukázal i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), ze které plyne, že shledání zvlášť nebezpečné recidivy u jednotlivých pachatelů trestné činnosti je nutno posuzovat zvlášť pečlivě s tím, že za takové lze označit pouze nepoučitelné delikventy, dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů. V jeho případě se však o takového delikventa nejedná, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) zrušil napadené (citované) usnesení (správně rozsudek) Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že námitka stran toho, že dovolatel byl soudy nesprávně shledán zvlášť nebezpečným recidivistou, je nejenom právně relevantní, ale i důvodná. V této souvislosti podrobně poukázala na ústavně právní aspekty materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, a to i odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Poukázala takto na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03, ze kterého je zjevné, čím je naplněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. Především takto musí dojít k podstatnému zvýšení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a v této souvislosti je tedy třeba mimo délky, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout i k řadě dalších okolností, jakými jsou např. způsob provádění trestné činnosti, vznik škody způsobené nynější a předchozí trestnou činností a její rozsah, k počtu, druhu a výši předchozích trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly pachatele k recidivě. Významným je i počet trestů uložených pachateli za zvlášť závažné trestné činy, o kolik takových trestných činů šlo, celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem, za kolik trestných činů je v dané věci souzen, když závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele včetně jeho věku a charakterových i psychických vlastností. Konečně je namístě přihlédnout i k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty, k délce trestu dříve uloženého i k délce jeho skutečného výkonu. V souvislosti s citovaným rozhodnutím Ústavního soudu státní zástupkyně poukázala na to, že právnímu státu nejlépe odpovídá, jsou-li pravidelné případy běžné kriminality postihovány v rozmezí normálních trestních sazeb stanovených trestním zákonem, v jejichž rámci také zákonodárce vyjadřuje typový stupeň společenské nebezpečnosti jednotlivých trestných činů. Odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak i v aplikační praxi musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě odůvodněnými okolnostmi, a proto zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy je nutno vykládat restriktivně. V souvislosti s uvedeným potom státní zástupkyně poukázala na to, že odvolací soud se otázkou zvlášť nebezpečné recidivy v případě dovolatele zabýval s tím, že poukázal na rozsudek Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 23 T 142/2004 ze dne 29. 9. 2004 ve spojení s rozsudkem téhož soudu sp. zn. 23 T 96/2004 ze dne 7. 7. 2004, v jehož rámci byl mimo jiné odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 3. 2. 2004 kolem 20.40 hod. v T., na křižovatce ulic N. a H., zezadu přistoupil k poškozené J. Š., jednou rukou ji uchopil pod krkem, druhou rukou uchopil popruh kabelky, kterou měla poškozená pověšenou přes rameno levé ruky a snažil se jí kabelku vytrhnout, když se poškozená začala bránit, udeřil ji třikrát pěstí do obličeje, následně se kabelky zmocnil a způsobil tak poškozené škodu ve výši nejméně 1.260 Kč,- a drobné hematomy v obličeji bez omezení v běžném způsobu života. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 6. 5. 2004 přistoupil zezadu k poškozené L. P., a vytrhl jí z ruky mobilní telefon v hodnotě 5.077 Kč,-, mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a čtyř měsíců. Z jeho výkonu byl potom podmíněně propuštěn dne 27. 11. 2006 usnesením Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 40 Pp 340/2006 za současného stanovení zkušební doby v délce pěti let, tedy do 27. 11. 2011. Odvolací soud přitom poukázal na to, že dovolatel se obdobného trestného činu dopustil krátce poté, co byl z výkonu trestu uloženého za obdobný trestný čin podmíněně propuštěn a nebezpečnost jeho jednání byla zvýšena tím, že se označeného trestného činu dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Jeho jednání nebylo méně závažné, než v případě předchozího trestného činu loupeže, neboť pro zvýraznění pohrůžky užil věrnou maketu střelné zbraně (tu poškozená považovala za funkční), předstíral i natažení závěru. Odvolací soud poukázal i na to, že podle jeho přesvědčení se dovolatel na čin připravoval, když si místo předem prohlédl, obstaral si pletenou kuklu a maketu zbraně (na rozdíl od předchozí loupeže tedy čin plánoval) a takto maskován zaútočil proti majetku a osobní svobodě užitím střelné zbraně. Odvolací soud potom přihlédl i k tomu, že dovolatel popsaným způsobem jednal při vědomí, že je proti němu vedeno další trestné řízení pro majetkovou trestnou činnost, pro kterou byl také následně pravomocně odsouzen. Nepřihlédl naopak k tomu, že se dovolatel ke skutku doznal, sám se dostavil na policii a poškozené se následně omluvil s tím, že šlo o okolnosti, ke kterým došlo až po spáchání skutku. K uvedenému státní zástupkyně sdělila, že není pochyb o tom, že byly takto splněny formální podmínky pro shledání (naplnění) institutu zvlášť nebezpečné recidivy. Zároveň však vznesla pochybnosti o tom, zda byla naplněna i jeho materiální stránka. To proto, že je možné pochybovat o závěrů soudů, totiž, že jednání dovolatele nabylo na intenzitě a stalo se tak více společensky nebezpečným ve vztahu k jeho předchozímu odsouzení pro zvlášť úmyslný trestný čin. V této souvislosti poukázala na to, že v neprospěch dovolatele svědčí četnost jeho dalších odsouzení od roku 2000, ovšem s tím, že se vždy jednalo o trestnou činnost majetkového charakteru, a to vždy při aplikaci základní skutkové podstaty jednotlivých trestných činů, což značí, že nikdy nebyla způsobena větší škoda. Přitom nelze přehlédnout, že v rámci posuzované věci se ke svému jednání doznal, za několik dní se sám přihlásil policii a poškozené se omluvil. Při srovnání s předchozím odsouzením pro trestný čin loupeže a nyní, stejně právně kvalifikovaného skutku, státní zástupkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu spočívajícím v tom, že podle něj mělo jít o sofistikovaně plánovanou trestnou činnost, ale naopak má za to, že jednání dovolatele se vyznačovalo značným amaterismem, když byl „vyzbrojen“ maketou pistole, sama poškozená nevěděla, jestli jde o žert nebo realitu, když nedlouho předtím byl dovolatel nemaskován v herně a s poškozenou také komunikoval. Podruhé přišel rovněž nemaskován a teprve po vstoupení do herny, poté, co s obsluhou znovu mluvil, se maskoval a použil makety zbraně. Poškozená mu také žádnou hotovost nevydala (i přes jeho výhrůžky) a tudíž ani nevznikla škoda. Poté, co mu odmítla vydat hotovost tak dovolatel své jednání (výhrůžky) okamžitě ukončil a z herny odešel. Přitom poškozená neutrpěla (vyjma určitého psychického otřesu) žádnou újmu na zdraví. Naproti tomu v případě předchozího odsouzení dovolatele pro trestný čin loupeže šlo o skutek, kdy dovolatel poté, co mu poškozená odmítla vydat kabelku, užil vůči ní přímé násilí, když ji dvakráte udeřil do obličeje. Státní zástupkyně dále uvedla, že je nepochybné, že dovolatel má sklony k páchání trestné činnosti, nelze však souhlasit s tím, že by nyní posuzovaný skutek, právně kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. měl být současně právně kvalifikován jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty ve smyslu ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., když primárně nešlo o jednání, které (oproti předchozímu odsouzení) nabylo na intenzitě a stalo se tak společensky nebezpečnějším. Státní zástupkyně také v této souvislosti připomněla, že trestní sazba stanovená za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. činí dvě léta až deset let a je tedy dostatečně rozsáhlá proto, aby bylo možné i v posuzované věci dostatečně citlivě stanovit konkrétní výměru trestu a adekvátně tak vystihnout příslušný stupeň společenské nebezpečnosti činu uložením právě spravedlivého (přiměřeného) trestu, aniž by bylo třeba sáhnout k mimořádnému zvýšení horní hranice zmíněné trestní sazby. Poukázala také na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1087/2008, podle kterého pokud nějaká skutečnost ovlivňuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, není žádného důvodu vylučovat ji z dosahu hledisek materiální podmínky trestnosti činu, resp. z dosahu hledisek materiální podmínky kvalifikované skutkové podstaty, případně z hlediska materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. Znovu v této souvislosti potom poukázala na jednání dovolatele poté, co označený trestný čin spáchal. S ohledem na uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený (citovaný) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích a tomuto soudu také přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Na tomto místě nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

V dané věci dovolatel namítl, že skutek, ve kterém bylo oběma soudy shledáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., nespáchal jako zvlášť nebezpečný recidivista z hlediska ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák., a to s argumentací shora uvedenou. Jedná se tak o námitku ve vztahu k právnímu posouzení skutku, který byl na vytýkané vadě založen, a proto je namístě takovou námitku považovat nejenom za právně relevantní, ale i důvodnou.

K posuzované věci a zmíněné námitce s ní spojené je namístě nejdříve v obecné rovině připomenout, že ustanovení § 41 a § 42 tr. zák. obsahují vymezení podmínek, za splnění kterých lze považovat určitého pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu s poukazem na trestněprávní následky s takovým označením spojené. Podle § 41 odst. 1 tr. zák. se pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. jsou zvlášť závažnými trestnými čin ty, které jsou uvedeny v § 62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby ve výši nejméně osmi let. Při hodnocení pachatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty se potom jako klíčovým jeví posouzení podmínek vymezených v § 41 odst. 1 tr. zák., a to jak v rovině formální, tak především v rovině materiální, samozřejmě přísně individuálně s vyčerpávajícím posouzením každého jednotlivého (konkrétního) případu. Formální podmínky uvedeného ustanovení jsou v případě dovolatele nepochybně naplněny s tou výhradou (zasahující již do roviny podmínky materiální), že zvlášť závažný úmyslný trestný čin spáchal opětovně po předchozím potrestání a tato okolnost pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost. Pachatel totiž může být uznán zvlášť nebezpečným recidivistou jen tehdy, jestliže opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu poté, co byl za předchozí takový trestný čin potrestán, právě podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost. Právě v této skutečnosti je totiž vyjádřena ona tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy navazující na tzv. materiální pojetí trestného činu /§ 3odst. 2 tr. zák. a dalších okolností uvedených v § 34 písm. j), § 88 odst. 1 tr. zák./. Zákon uvádí příkladmo, jako skutečnost podstatné zvýšení společenské nebezpečnosti činu, dobu uplynuvší od posledního odsouzení pachatele, což však přirozeně není a ani nemůže být jediným (určujícím) kriteriem při úvaze o zvlášť nebezpečné recidivě. Je skutečností, že dovolatel byl v minulosti vícekrát soudně trestán a je již z obecných hledisek recidivistou. Na druhé straně však byl odsouzen vždy za majetkovou trestnou činnost a pro trestné činy, kterých se dopustil vždy v základní (nikoli kvalifikované) skutkové podstatě toho kterého trestného činu. Pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin byl v minulosti trestán jednou, a to pro skutek popsaný ve vyjádření státní zástupkyně, když tento (první) skutek nese rysy výraznějšího násilí vůči poškozené, než jak je tomu v nyní posuzované věci. Je také skutečností, že nyní posuzovaného trestného činu se dopustil v době svého podmíněného propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody (podmíněně byl propuštěn dne 27. 11. 2006), nelze však současně ani přehlédnout, že předmětného trestného činu se dopustil dne 26. 1. 2009, tedy více než po dvou letech. Stejně tak ovšem nelze ani přehlédnout samotný způsob provedení označeného trestného činu, který byl veden spíše nerozhodně, amatérským způsobem, bez užití výraznějšího násilí a bez újmy na zdraví či majetku, jak plyne i z výpovědi poškozené tak, jak na ni poukázala (stejně jako na další okolnosti případu) ve svém vyjádření státní zástupkyně. Stejně tak lze v tomto směru odkázat i na ústavně právní aspekty materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy obsažené v již státní zástupkyní poukazovaném rozhodnutí Ústavního soudu, když je namístě zdůraznit závěr, že odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak i v aplikační praxi musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. proto nutno interpretovat restriktivně.

Souhrn všech uvedených skutečností podle přesvědčení Nejvyššího soudu tak v posuzované věci neumožňuje učinit jednoznačný a přesvědčivý závěr, že označeného trestného činu se dovolatel dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, a to vzhledem ke skutečnostem podrobně rozvedeným shora (včetně podrobné argumentace obsažené ve vyjádření státní zástupkyně, na které lze pro stručnost odkázat).

S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než z podnětu důvodně podaného dovolání L. Ž. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušit napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 4 To 657/2009 ze dne 2. 11. 2009 a podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. rovněž i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Ústí nad Labem bude muset znovu projednat řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného L. Ž. a rozhodnout o něm. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu se potom bude odvolací soud pečlivě a vyčerpávajícím způsobem zabývat právním posouzením předmětného skutku právě i z hlediska jeho jiné právní kvalifikace, zejména v souvislosti s již zmíněnou materiální stránkou zvlášť nebezpečné recidivy. Přitom má k dispozici procesní prostředky k nápravě pochybení obsaženého v rozhodnutí soudu prvního stupně (to i s poukazem na hledisko procesní ekonomie) a také mu nic nebrání v tom, aby po zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně sám za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. znovu ve věci rozhodl.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem (jak je tomu v dané věci) a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Citované ustanovení lze analogicky vztáhnout i na nyní posuzovanou věc, protože Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a takto pozbyl v důsledku uvedeného právní moci i vykonatelnosti výrok o označeném trestu a v příslušném výkonu trestu na dovolateli nelze pokračovat. Nejvyšší soud potom (za výslovného souhlasu dovolatele s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř., včetně rozhodování o jeho vazbě) následně rozhodl tak, že se L. Ž. bere do vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., protože z jeho jednání a dalších shora uvedených skutečností (kriminální minulost dovolatele) plyne důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, přičemž dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody, že tento trestný čin spáchal obviněný a s ohledem na jeho osobu, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. dubna 2010

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Jurka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru