Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 280/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaTrest
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.280.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 58 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 280/2020-694

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2020 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné H. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY (sídlo Úřadu Městské části), proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 To 394/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 8/2018, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 To 394/2019, zrušuje.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 T 8/2018, byla obviněná H. S. uznána vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že

„poté, co dne 1. 6. 2016 uzavřela nájemní smlouvu na dobu určitou k bytu č. XY na adrese XY, XY s majitelkou bytu paní J. R., nar. XY s datem ukončení k 31. 5. 2017, kdy nájemní smlouva ji nebyla prodloužena, byt neopustila a nepředala majitelce, kdy při jednání o vyklizení bytu před Obvodním soudem pro Prahu 4 uvedla, že si je vědoma, že nemůže byt bez nájemní smlouvy užívat, kdy rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č.j. 28C 153/2017-37 z 30. 8. 2017 jí uložil povinnost předmětný byt vyklidit a předat majitelce bytu do 3 dnů od právní moci, a který nabyl právní moci dnem 30. 11. 2017, byt majitelce minimálně do 4. 1. 2018 nepředala, přičemž byt vědomě neoprávněně užívala od 1. 6. 2017 nejméně do 7. 11. 2017“.

Za to byla obviněná podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená J. R., nar. XY, bytem XY, XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2019 sp. zn. 7 To 394/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil návrhu na potrestání. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu poškozenou J. R., nar. XY, bytem XY, XY, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněné, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) trestního řádu. Nejvyšší státní zástupce nejprve připomněl, že ve věci již Nejvyšší soud rozhodoval usnesením ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1358/2018, když k dovolání nejvyššího státního zástupce podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil předchozí zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 241/2018, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 7 To 241/2018, z podnětu odvolání obviněné zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 4 T 8/2018, a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozhodl výše citovaným rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 T 8/2018.

Nejvyšší státní zástupce namítl, že skutkové okolnosti jednání obviněné, které vedly Městský soud v Praze k závěru o tom, že jednala ve skutkovém omylu za podmínek § 18 odst. 4 trestního zákoníku, nikterak nezasahují do skutkového stavu věci, rozhodného pro posouzení její trestní odpovědnosti, ze kterého v rámci dovolacího přezkumu vycházel Nejvyšší soud. Městský soud v Praze pouze změnil způsob, jakým posoudil skutkový stav věci navzdory tomu, že tento se z hlediska všech rozhodných aspektů trestnosti jednání obviněné nezměnil ani po doplnění dokazování ve smyslu pokynů plynoucích z usnesení odvolacího soudu ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 7 To 241/2018, zejména pak ve smyslu okolností jednání obviněné H. S. ve skutkovém omylu. Dovození takového právního závěru o beztrestnosti jednání obviněné ze strany odvolacího soudu tak lze do jisté míry vnímat jako zjevnou snahu obejít závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím kasačním usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1358/2018. V odůvodnění tohoto kasačního rozhodnutí Nejvyšší soud totiž doslova uvádí, že byly splněny všechny podmínky trestní odpovědnosti obviněné. Zejména pak v tom směru, že si byla vědoma toho, že jí dnem 1. 6. 2017 skončila nájemní smlouva k předmětnému bytu, přičemž svého protiprávního jednání se i přesto dopouštěla úmyslně dál, a to nejméně po dobu pěti měsíců, přičemž po celou tuto dobu poškozené za užívání bytu ničeho neplatila. V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že ve svém předchozím rozsudku ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 241/2018, Nejvyšším soudem zrušeném, shledal Městský soud v Praze v jednání obviněné naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, trestnost jednání obviněné však vyloučil z důvodu (nesprávné) aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nyní za nezměněného skutkového stavu věci, své závěry ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty uváděného přečinu naopak zcela změnil. Nejprve svým kasačním usnesením ze dne 26. 4. 2019 nalézacímu soudu vytýkal, že se nevypořádal se subjektivní stránkou jednání obviněné, uložil mu doplnění důkazního stavu věci v tomto směru. Ačkoliv doplněné důkazní řízení nepřineslo žádnou podstatnou změnu skutkových okolností jednání obviněné, posoudil je městský soud v nyní napadeném rozsudku tak, že se jednání dopustila za podmínek § 18 odst. 4 trestního zákoníku ve skutkovém omylu. Dospěl totiž nově k závěru, že se obviněná mylně domnívala, že nenaplňuje zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku.

Podle nejvyššího státního zástupce nemohla obviněná na legitimitu svého jednání usuzovat zejména z toho důvodu, že si byla vědoma toho, že jí nebyla prodloužena nájemní smlouva, sjednaná na dobu určitou do 31. 5. 2017. V e-mailových zprávách z října 2016 obviněná poškozené sdělovala, že ani neočekává prodloužení nájemní smlouvy. Obviněná byla s předstihem vyzvána k předání bytu ke dni 1. 6. 2017. Obviněná následně poškozené sdělovala, že v bytě už nechce bydlet a byt bude vyklizený do půlnoci dne 31. 5. 2017. Nicméně takto neučinila, naopak se dne 1. 6. 2017 odmítla z bytu vystěhovat, znemožnila poškozené přístup do jeho prostor a sdělila jí, že o jejím vystěhování rozhodne soud. Obviněná nedodržela ani další přísliby, a to že se odstěhuje do 14. 6. 2017, resp. 30. 6. 2017. Nicméně ani tehdy byt neopustila, ale naopak začala poškozenou upozorňovat na to, že vnikne-li do bytu bez jejího souhlasu, bude věc řešit jako porušování své domovní svobody ze strany samotné poškozené. Dne 8. 7. 2017 obviněná ve vyjádření zaslanému k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ve věci žaloby na vyklizení předmětného bytu uvedla, že si je vědoma skutečnosti, že nemůže byt užívat bez nájemní smlouvy a požádala o určení lhůty k vystěhování do 31. 7. 2017. Z rozsudku posledně uvedené spisové značky ze dne 30. 8. 2017 pak vyplývá, že ani k datu 30. 8. 2017 nebyl byt vyklizen. Z hlediska posouzení subjektivní stránky jednání obviněné je podle nejvyššího státního zástupce významné, že již od 1. 6. 2017 neplatila poškozené za užívání bytu a služby žádný nájem ani poplatky a tedy zcela evidentně nemohla být přesvědčena o tom, že jí fakticky byla nájemní smlouva prodloužena, a tak jednat ve skutkovém omylu, jak nesprávně dovozuje Městský soud v Praze. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněná v předmětném bytě neoprávněně pobývala minimálně do 8. 11. 2017. Městský soud v Praze dále nezohlednil, že obviněná se protiprávního jednání dopouštěla po dobu nejméně pěti měsíců, tedy zjevně dlouhodobě.

Městským soudem učiněné právní posouzení jednání obviněné proto považuje nejvyšší státní zástupce za nesprávné a tedy zakládající důvod pro podání dovolání, uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Navíc je takové právní posouzení v rozporu se závěry předchozího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze považovat pro odvolací soud za závazné podle § 265s odst. 1 trestního řádu.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, nejvyšší státní zástupce namítl, že i v nyní napadeném rozhodnutí tak Městský soud v Praze vedle přesného důvodu zproštění ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu absentuje tomu odpovídající citace právní věty, tedy dovětek, podle něhož „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“.

Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 trestního řádu zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 To 394/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 trestního řádu a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření obviněné. Obviněná ve svém vyjádření nejprve popsala předchozí průběh trestního řízení a zdůraznila, že původně byla stíhána za skutek kvalifikovaný podle § 208 odst. 2 trestního zákoníku. Teprve nalézací soud, aniž by ji upozornil na změnu právní kvalifikace, upravil dobu spáchání činu a změnil právní kvalifikaci na přečin podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku. K samotnému skutku obviněná uvedla, že od data 1. 7. 2017 v předmětném bytě nebydlela, neměla v něm věci a ani nic jiného. Obviněná poukázala na to, že jako první dne 1. 6. 2017 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 žádost o vydání předběžného opatření, kde soud žádala o vyřešení a pomoc ve věci s tím, že je osobou v hmotné nouzi. Pokud jí úřad práce neposkytl mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu kauce na jiný byt a poškozená jí nevrátila složenou kauci, nemohla se z bytu poškozené vystěhovat ke dni 1. 6. 2017, protože neměla kam a za co. Pokud nejvyšší státní zástupce považuje za významné pro posouzení subjektivní stránky to, že od 1. 6. 2017 nehradila nájemné ani úhrady v bytě, považuje to obviněná za logické, protože od 1. 6. 2017 do 1. 7. 2017 v bytě „probydlela“ kauci ve výši 15.000 Kč, kterou poškozené složila a kterou jí nevrátila. Skutečnost, že v bytě od 1. 7. 2017 nebydlela, může dosvědčit svědkyně A. F. Trestného činu se nemohla dopustit ani tím, že by poškozené nepředala klíče od bytu, neboť ty obviněná vhodila poškozené do domovní schránky. Z hlediska skutkových zjištění poukázala obviněná na zásadu in dubio pro reo. Postup odvolacího soudu nepovažuje obviněná za rozporný s § 265s odst. 1 trestního řádu, jelikož Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby v novém projednání posoudil závažnost a společenskou škodlivost jednání, právní posouzení skutku a při těchto úkonech zohlednit všechny okolnosti případu, a pokud by dospěl k jinému názoru, než má Nejvyšší soud, aby takové rozhodnutí náležitě odůvodnil. Obviněná rovněž nesouhlasí s tím, jak se Nejvyšší soud vypořádal s jejím odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. ÚS 413/04, jelikož jej opakovaně zmiňovala pro jeho právní větu, nikoliv pro zmínku v jedné větě v odůvodnění týkající se bytové náhrady.

Závěrem obviněná uvedla, že je jí skutečně velmi líto, že na ní Nejvyšší soud pohlíží jako na někoho, kdo postrádá elementární znaky slušného chování nebo že by svým jednáním měla škodit společnosti. Vlivem životních událostí se dostala do těžké životní situace a naopak se snaží události řešit tak, aby skutečně nikomu svými problémy nepůsobila škodu nebo ho nadmíru neobtěžovala. Na druhé straně musí také koukat na svoji rodinu – především na svého syna. Poškozené skutečně žádná újma ani škoda jejím jednáním nevznikla, naopak tím, že ona nedodržela domluvu ohledně dlouhodobého pronájmu, poškodila ji a její rodinu tak, že návalem stresu a nejistoty ze ztráty bydlení a odebráním syna celou situaci nezvládli a s partnerem se po dvacetiletém vztahu rozešli. Obviněná je přesvědčena, že pokud by se nemuseli z bytu poškozené odstěhovat oproti původní dohodě, tak dodnes jako rodina spolu a vychovávají syna společně. Poškozená měla po celou dobu nájemního vztahu nájemné hrazeno a nevznikl žádný dluh. Stížnosti poškozené jsou neopodstatněné a nepravdivé a mají pouze zakrýt fakt, že to poškozená nedodržela dohodu ohledně pronájmu na 10 let, protože nechtěla, aby nájemné, které hradil úřad práce, musela danit podle zákona o dani z příjmu a pro to nájemní smlouvu neobnovila. To jednání a chování poškozené vedené pouze vidinou vyššího zisku obviněné a jejímu synovi zničilo rodinu, vztah a víru ve slušnost a pravdomluvnost lidí.

Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl z důvodu neopodstatněnosti a protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

Nejvyšší státní zástupce je podle § 265d odst. 1 písm. a) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. b) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byla obviněná zproštěna obžaloby.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Konkrétní dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, jak byla výše rekapitulována, dává učinit závěr, že uplatnění tohoto důvodů dovolání bylo odůvodněno relevantně.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu je dán v případech, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Namítané neúplnosti napadeného výroku odpovídala argumentace nejvyššího státního zástupce, podle které v rozhodnutí Městského soudu v Praze vedle přesného důvodu zproštění ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu absentuje tomu odpovídající citace právní věty, tedy dovětek, podle něhož „v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem“.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Předně je třeba uvést, že Nejvyšší soud v této trestní věci již jednou k dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodoval, přičemž usnesením ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1358/2018, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 To 241/2018, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Již v té době bylo možno považovat skutkový stav věci za stabilizovaný. Nalézací soud se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí vypořádal, analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Odvolací soud výslovně uvedl, že nalézací soud správně zjistil skutečnosti uvedené ve výroku o vině, konkrétně že obviněná byt vědomě neoprávněně užívala do 7. 11. 2017. Pochybení nalézacího soudu spatřoval odvolací soud jen v tom, že při úvaze o vině neaplikoval § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Jinými slovy i podle odvolacího soudu naplňoval zjištěný skutek všechny formální znaky trestného činu, včetně zavinění, dovození trestní odpovědnosti by však bylo v rozporu s principem ultima ratio, jelikož poškozená disponovala i jinými prostředky k ochraně svých práv, jež ostatně uplatnila v civilním řízení soudním.

Dovolací přezkum se proto týkal výlučně otázky právního posouzení skutku z hlediska aplikace principu ultima ratio na daný případ. Závěr odvolacího soudu o nízké společenské škodlivosti jednání obviněné, který byl odůvodněn tím, že poškozená již svého cíle dosáhla mimotrestními právními prostředky, dovolací soud odmítl a rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Odvolacímu soudu uložil, aby v novém řízení otázku závažnosti a společenské škodlivosti jednání obviněné znovu náležitě posoudil a své úvahy v tomto směru případně konkrétně rozvedl.

V novém řízení odvolací soud bez respektu k právnímu názoru dovolacího soudu a v přímém rozporu se svými dřívějšími závěry ohledně skutkového stavu věci zrušil usnesením ze dne 26. 4. 2019 podle § 258 odst. 1 písm. b), c) trestního řádu odvoláním obviněné napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 4. 2018 a podle § 259 odst. 1 trestního řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Takový postup neodůvodňovala ani případná změna důkazní situace, protože v doplnění odvolání obviněná neuvedla žádné zásadní nové okolnosti, které by na svoji obhajobu neuvedla již v předchozích fázích trestního řízení. Přesto odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se znovu vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku a zabýval se otázkou, zda obviněná nejednala ve skutkovém či právním omylu podle § 18 a § 19 trestního zákoníku. Soudu prvního stupně uložil doplnit dokazování o záznam telefonického hovoru obviněné na linku 158 dne 1. 6. 2017 a vypořádat se s návrhem obviněné ze dne 1. 6. 2017 k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 na vydání předběžného opatření, s proklamacemi obviněné, že se bude řídit opatřením soudu, a s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 4. 2017, sp. zn. 28 C 153/2017. Výhrady odvolacího soudu se týkaly výlučně některých otázek významných pro posouzení subjektivní stránky trestného činu. Jinak odvolací soud dospěl k závěru, že obviněná ode dne 1. 6. 2017 užívala předmětný byt bez právního důvodu a tedy protiprávně. Nejednala přitom za okolnosti vylučující trestní odpovědnost, a to v krajní nouzi podle § 28 trestního zákoníku, neboť věděla, že pokud nedojde k uzavření dodatku nájemní smlouvy, kterým by byla doba užívání bytu prodloužena, je povinna se z bytu vystěhovat do 31. 5. 2017, přičemž nejpozději dne 19. 5. 2017 byla vyrozuměna, že nájemní smlouva prodloužena nebude. Za této situace nebyla obviněná v předmětném bytu oprávněna počínaje dnem 1. 6. 2017 setrvat, přestože se jí do dne 31. 5. 2017 nepodařilo sehnat jiné ubytování. Do obdobné situace se podle odvolacího soudu zejména v Praze dostává značné množství osob, avšak většina z nich své obtíže s bydlením neřeší jako obviněná na úkor vlastníků bytů.

Po vrácení věci soud prvního stupně doplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu a v rámci hodnocení důkazů se vypořádal i s okolnostmi zmiňovanými odvolacím soudem. Ve vztahu k subjektivní stránce dospěl nalézací soud k následujícím skutkovým závěrům. Obviněná znala obsah nájemního vztahu mezi ní a poškozenou a věděla, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. 6. 2016 do 31. 5. 2017. Obviněná věděla, že nájemní vztah nebude prodloužen, přičemž se o tom nedozvěděla pouhých 14 dnů před uplynutím sjednané doby, nýbrž sama poškozené v emailu ze dne 29. 10. 2016 sdělila, že prodloužení nájemního vztahu neočekává. Dne 19. 5. 2017 prostřednictvím emailu poškozené sdělila, že byt bude v den skončení nájemního vztahu předán. Dne 1. 6. 2017 obviněná byt nepředala, místo toho se formou návrhu na vydání předběžného opatření podaného k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 domáhala prodloužení termínu k vyklizení bytu až do 30. 6. 2017. O návrhu na vydání předběžného opatření bylo rozhodnuto již dne 5. 6. 2017 usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 Nc 1024/2017 tak, že byl odmítnut. Ohledně telefonátu na Polici ČR dne 1. 6. 2017 sama obviněná ve své výpovědi sdělila, že když na linku 158 volala, tak se jich v žádném případě neptala na to, zda páchá trestný čin. Policie jí pouze sdělila, že se jedná o občanskoprávní spor, který nemá s trestním řízení nic společného a že není potřeba jejich účasti. Ze zápisu ze dne 14. 6. 2017 toliko vyplývá, že obžalovaná písemně prohlásila, že byt vyklidí do 30. 6. 2017, nelze však z něj učinit závěr, že byt byl užíván se souhlasem poškozené. Jednalo se pouze o vstřícný krok poškozené ve snaze domoci se svého vlastnického a užívacího práva k předmětnému bytu. V civilním řízení k žalobě poškozené na vyklizení bytu (věc vedená Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 153/2014) se obviněná vyjádřila tak, že nárok poškozené uznala, neboť si byla vědoma, že nájemní vztah uplynul a pouze žádala o prodloužení lhůty k vyklizení bytu až do 31. 7. 2017. Obviněná si tak byla naprosto vědoma toho, že byt užívá bez právního titulu, avšak pouze se snažila oddálit samotné vyklizení a předání bytu. Nadto nalézací soud zjistil, že obviněná po celou dobu, kdy předmětný byt neoprávněně užívala, nehradila poškozené žádné platby. Pokud jde o právní posouzení, dospěl nalézací soud k závěru, že obviněná nemohla jednat ani ve skutkovém či právním omylu, neboť věděla, že nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby, nehradila za užívání bytu (po dobu jeho užívání bez právního titulu) žádné platby, tedy rozhodně mohla a měla vědět, že jedná neoprávněně a neměla žádný důvod se domnívat, že její jednání není protiprávní a nejednala tak v právním omylu či skutkovém omylu. Obviněná podle nalézacího soudu jednala v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 4 proto rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 T 8/2018, opět uznal obviněnou vinnou přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 1 trestního zákoníku.

Nyní dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 To 394/2019, Městský soud v Praze posledně citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu sám ve věci rozhodl tak, že obviněnou podle § 226 písm. b) trestního řádu opětovně zprostil podaného návrhu na potrestání. V odůvodnění svého rozhodnutí Městský soud v Praze uvedl, že bylo porušeno ustanovení trestního zákoníku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu, a to (tentokráte) § 18 odst. 4 trestního zákoníku, neboť obviněná při spáchání činu mylně předpokládala skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost. Podle právního závěru odvolacího soudu „obviněná jednala ve skutkovém omylu, když se mylně domnívala, že nenaplňuje zákonný znak objektivní stránky skutkové podstaty přečinu dle § 208 odst. 1 trestního zákoníku, a to že protiprávně užívá byt jiného. Pokud dne 1. 6. 2017 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na vydání předběžného opatření, aby jí soud určil lhůtu k vystěhování z bytu poškozené ke dni 30. 7. 2017, pak se mylně domnívala, že se za této situace jedná o občanskoprávní spor. Pokud obviněná, manžel poškozené a zmocněnec poškozené dne 14. 6. 2017 svými podpisy potvrdili, že poškozené bude byt předán dne 30. 6. 2017, pak obviněná toto považovala za právní úkon, kterým je de facto prodloužena lhůta k užívání předmětného bytu poškozené do 30. 6. 2017. Obviněná znovu jednala ve skutkovém omylu, když dne 30. 6. 2017 přestala společně se svým druhem a synem v bytě bydlet a přestěhovala se ke své známé, domnívaje se, že tím nenaplňuje zákonný znak protiprávního užívání bytu jiného, přestože byt nevyklidila, když v něm zanechala své věci a psy. Ve skutkovém omylu, že se jedná o občanskoprávní záležitost a nikoliv trestní věc, obviněnou nepochybně udržovala rovněž občanskoprávní žaloba, kterou poškozená dne 1. 6. 2017 na ni podala, a to na vyklizení bytu“. Dále Městský soud v Praze vyjádřil, že obviněnou citovaný nález Ústavního soudu 413/04 ze dne 3. 3. 2015 je obsahově obdobný, jako nález citovaný Městským soudem v Praze 40/2005 (ve skutečnosti se jedná o totožný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 40/2005), kdy se podle závěru soudu nepochybně jedná o judikaturu, která byla způsobilá vyvolat omyl obviněné, že se nedopouští trestného jednání. Městský soud v Praze pak dále uvádí, že „důkazní potenciál výpovědi poškozené je blízký nule“, neboť její výpověď ohledně relevantního jednání obviněné od 1. 6. 2017 se zakládá na informacích z doslechu. Na uvedeném hodnotícím podkladě Městský soud v Praze uzavřel, že provedenými důkazy nebylo jednoznačně vyvráceno tvrzení obviněné, že když dne 1. 6. 2017 nepředala předmětný byt, tak se domnívala, že se všemi zákonnými a dostupnými prostředky brání skončení nájmu, neboť jí nebyla poškozenou vrácena složená kauce, úřad práce jí na úhradu kauce a přestěhování do jiného bytu neposkytl mimořádnou okamžitou pomoc, o níž dne 19. 5. 2017 žádala a svoje finanční prostředky neměla, protože byla osobou v hmotné nouzi pobírající dávky v hmotné nouzi, příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení.

Právní úvahy odvolacího soudu ohledně omylu obviněné ve smyslu § 18 odst. 4 trestního zákoníku jsou nesprávné a neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu věci. Za základ právního posouzení je třeba vzít skutkový stav věci, jak byl zjištěn a podrobně popsán nalézacím soudem. Odvolací soud sice postupem podle § 213 odst. 1 trestního řádu doplnil dokazování některými listinami předloženými obviněnou, z odůvodnění jeho rozhodnutí však vyplývá, že na jejich základě neučinil žádná skutková zjištění a nevyvodil z nich žádné skutkové závěry, které by mohly mít na posouzení subjektivní stránky vliv. Pokud jde o jednotlivé právní argumenty odvolacího soudu svědčící o existenci skutkového omylu pozitivního o okolnostech vylučujících protiprávnost činu, pak ve své podstatě spočívají na úvaze, že obviněná se mylně domnívala, že se v dané věci jedná pouze o občanskoprávní záležitost a nikoliv trestní věc. V takovém případě se však jedná o právní omyl negativní o trestnosti činu, jež se posuzuje podle zásady ignorantia iuris nocet (neznalost práva škodí, protože neomlouvá). Samotná skutečnost, že je mezi pachatelem trestného činu a poškozeným vedeno civilní řízení sporné, totiž na jeho trestní odpovědnost nemá vliv. Do roviny skutkového omylu by posuzované otázky bylo možné posunout jedině v případě, že by bylo uvažováno o konkrétních skutkových okolnostech (případně mimotrestních právních souvislostech posuzovaných podle pravidel omylu o normativních znacích skutkové podstaty), které jsou předmětem takového civilního řízení. V dané věci přitom z provedených důkazů jasně vyplývá, že se obviněná u civilního soudu nedomáhala užívacího práva k předmětnému bytu, jež by jí svědčilo po 31. 5. 2017. Ani v návrhu na vydání předběžného opatření ze dne 1. 6. 2017 ani ve svém vyjádření k žalobě poškozené na vyklizení bytu obviněná netvrdila, že by k ukončení nájemního vztahu nedošlo. Obviněná velice dobře věděla, že byt nemůže bez nájemní smlouvy užívat. Jediným smyslem podání návrhu na předběžné opatření bylo, aby získala více času na vystěhování, když spoléhala na to, že do rozhodnutí soudu nebude muset byt opustit, resp. ji nikdo fyzicky nevystěhuje. Skutečnost, že jejím záměrem nebylo dosáhnout pokračování nájmu, vyplývá i z toho, že za užívání bytu poškozené nehradila žádné platby a ani v tomto směru nečinila žádné kroky směrem k úřadu práce, který dosud za obviněnou nájemné hradil. Její vědomost, že k užívání bytu jí již nesvědčí žádné právo, je pak zřejmá i z komunikace s úřadem práce, kdy uváděla, že nájemní smlouva k bytu jí končí 31. 5. 2017 bez možnosti prodloužení a byt bude muset být k danému termínu vyklizen (č. l. 554) a že návrh na předběžné opatření soudu ze dne 1. 6. 2017 podala jen proto, aby neskončila s rodinou na ulici (č. l. 549). V souvislosti s uvedenými civilními soudními řízeními proto neexistují žádné konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě by se mohla obviněná mylně domnívat, že v předmětném bytě setrvává oprávněně. Zcela v duchu uvedených závěrů se obviněná navíc vyjádřila i ve své replice k nyní projednávanému dovolání, když za pravý důvod, proč se nemohla z bytu poškozené vystěhovat ke dni 1. 6. 2017, uvedla, že neměla kam a za co.

Odmítnout je třeba rovněž úvahu odvolacího soudu, že nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 413/04, byl u obviněné způsobilý vyvolat omyl, že se nedopouští trestného jednání. I pokud by na základě citovaného nálezu nabyla obviněná dojmu, že její jednání není trestné, rozhodně by se nejednalo o právní omyl omluvitelný. Zmiňovaný nález Ústavního soudu byl vydán ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a vázal povinnost vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady. Od nabytí účinnosti zákona č. 89/2012, občanského zákoníku (od 1. 1. 2014) však již není povinností pronajímatele při skončení nájemního vztahu k bytu zajistit bytovou náhradu. Od účinnosti nové právní úpravy v době činu obviněné uplynuly již více než tři roky. Obviněná navíc znala obsah sjednaného závazku a zajištění bytové náhrady (ostatně ani dalšího trvání nájmu) se po poškozené nedomáhala.

Za skutkovou okolnost, jež by u obviněné teoreticky mohla vyvolat představu, že je oprávněna byt užívat do 30. 6. 2017, lze považovat pouze její prohlášení ze dne 14. 6. 2017, podepsané rovněž manželem poškozené a zmocněncem poškozené, že byt bude předán dne 30. 6. 2017. Takový důkaz však nelze v žádném případě posuzovat izolovaně, nýbrž je třeba jej zasadit do kontextu všech ostatních skutkových zjištění, jak byla popsána výše. Z předmětného zápisu ze dne 14. 6. 2017 toliko vyplývá, že obviněná písemně prohlásila, že byt vyklidí do 30. 6. 2017, nelze však z něj učinit závěr, že byt byl užíván se souhlasem poškozené, která obviněnou již několik měsíců před uplynutím nájemního vztahu upozorňovala, že nájemní smlouva nebude prodloužena, následně s obviněnou sjednala termín předání bytu v den následující po dni ukončení nájemního vztahu, který obviněná potvrdila, avšak následně byt nepředala a snažila se odvrátit termín předání bytu poškozené formou návrhu na vydání předběžného opatření. Tedy svolení poškozené k předání bytu obviněnou ke dni 30. 6. 2017 lze považovat pouze za vstřícný krok poškozené ve snaze domoci se svého vlastnického a užívacího práva k předmětnému bytu, který u obviněné nemohl při znalosti celé věci vyvolat představu, že byt nadále (až do 30. 6. 2017) užívá oprávněně.

Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto nemohlo obstát. Odvolací soud založil své rozhodnutí na nesprávném právním posouzením skutku, když na straně obviněné nesprávně dovodil existenci omylu ve smyslu § 18 odst. 4 trestního zákoníku. Tím zatížil své rozhodnutí vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Za důvodnou shledal Nejvyšší soud i námitku nejvyššího státního zástupce vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) trestního řádu, podle které je zprošťující výrok neúplný. Existence takové vady nemá s ohledem na to, co bylo uvedeno k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, pro věc praktický význam. Nepozastavit se však nelze nad tím, že se odvolací soud této vady dopustil opakovaně i poté, co na ni byl již jednou Nejvyšším soudem upozorněn.

Odvolacímu soudu lze rovněž vytknout, že svým procesním postupem po předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zcela zbytečně a neadekvátně prodloužil trestní řízení s obviněnou, když k takovému postupu nebyly věcné důvody.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 7 To 394/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Městský soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci je povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu). Jde v podstatě o to, aby při právním posouzení skutku zohlednil všechny výše popsané skutkové okolnosti. Pokud bude mít opět potřebu na straně obviněné uvažovat o existenci některého z omylů podle § 18 trestního zákoníku nebo § 19 trestního zákoníku, je jeho povinností pohybovat se výlučně v rámci pro něj závazného právního názoru Nejvyššího soudu.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru