Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 272/2004Usnesení NS ze dne 25.03.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.272.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 272/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2004 o dovolání, které podal obviněný A. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 8 To 714/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 3 T 174/97, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 3 T 174/97, byl obviněný A. P. uznán vinným tresným činem znásilnění podle § 241 odst. 1 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 2. 8. 1997 poté, co kolem 20.30 hod. ve F. L., část H. L., vzal do svého vozidla tovární značky Audi 80, A. L. a na její žádost jí odvezl do Ch., kde však nezastavil, bránil jí v opuštění vozidla a odvezl ji v úmyslu vykonat na ní proti její vůli soulož k osadě Ú. na okr. Ch., na polní cestu bývalé pískovny P., kde jí násilím přitlačil na vozidlo, poté jí hodil na přední sedadlo automobilu, opakovaně jí rukou uhodil a vyvolal v poškozené strach, v důsledku něhož se pak podrobila pohlavnímu styku s obžalovaným.“ Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle § 241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, a podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění na dobu 4 let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný A. P., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 8 To 714/2002, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že obviněnému uložil podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. se zřetelem k ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák. trest vyhoštění v trvání 5,5 roku. Tento rozsudek a v souvislosti s ním v nedotčené části též rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 12. 3. 2003 /§ 139 odst. 1 písm. a) tr. ř./.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný A. P. dovoláním, které podal prostřednictvím své obhájkyně ve lhůtě stanovené v § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Dovolatel především namítl, že podle jeho názoru existoval v době rozhodování Krajského soudu v Plzni obligatorní důvod uvedený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož nelze pokračovat v trestním stíhání a to musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Touto smlouvou je Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod publikovaná pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a také Listina základních práv a svobod publikovaná pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). V čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotveno právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě a v čl. 38 odst. 2 Listiny právo každého na projednání bez zbytečných průtahů. Dovolatel pak stručně vylíčil průběh dosavadního řízení s důrazem na časové údaje, přičemž konstatoval, že délka trestního stíhání v době rozhodování odvolacího soudu dosahovala (bez 4 měsíců) téměř 6 let. Tuto dobu označil se zřetelem k charakteru projednávané věci za nepřiměřenou, k čemuž dodal, že on žádné průtahy ve věci nezpůsobil. Nepřiměřeností délky trestního stíhání bylo porušeno jeho základní lidské právo zakotvené v citovaných ustanoveních Úmluvy a Listiny, a proto mělo být Krajským soudem v Plzni jeho trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. V souvislosti s tím odkázal na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „podle § 265k tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodu dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.“

Do současné doby nedošlo Nejvyššímu soudu vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k předmětnému dovolání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Obviněný A. P. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř.

Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat v případech, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Důvody zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost zákon vymezuje v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. Podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Obviněný A. P. v dovolání poukázal na to, že trestní stíhání v jeho věci bylo zahájeno dne 3. 8. 1997 a skončeno napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dne 12. 3. 2003, což znamená, že trvalo téměř (bez 4 měsíců) 6 let. Přitom namítl, že svým jednáním nezavdal příčinu k průtahům v řízení, k nimž podle něj došlo výlučně ze strany soudu. Nepřiměřeností délky trestního stíhání bylo porušeno jeho základní lidské právo zakotvené ve shora citovaných ustanoveních Úmluvy a Listiny, a proto mělo být jeho trestní stíhání z důvodu uvedeného v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastaveno. Tuto argumentaci dovolatele lze z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považovat za právně relevantní.

K uvedeným námitkám dovolatele je zapotřebí konstatovat a zdůraznit následující skutečnosti :

Úmluva se vyhlášením ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. stala součástí právního řádu ČSFR. Od 1. 1. 1993 se na základě ústavního zákona č. 4/1993 Sb. stala součástí právního řádu České republiky a podle článku 10 Ústavy České republiky (ve znění před účinností ústavního zákona č. 395/2001 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 6. 2002) byly ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a svobodách, jimiž je Česká republika vázána, bezprostředně závazné a měly přednost před zákonem. Podle platného a účinného znění (od 1. 6. 2002) článku 10 Ústavy České republiky jsou již všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Článek 6 Úmluvy stanoví právo na spravedlivý proces. Pod uvedeným názvem je uveden soubor dílčích práv a svobod, jehož součástí je i právo na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je skutečně zakotveno též v článku 38 odst. 2 Listiny). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, který však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v článku 13 Úmluvy. Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení.

Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky. V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud naopak zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96 a sp. zn. III. ÚS 70/97). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96 a sp. zn. II. ÚS 445/98).

Podle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 4 Tz 1/2002, ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 110/2002, a rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002) je zastáván názor, že výjimečně lze připustit možnost zastavení trestního stíhání obviněného s poukazem na ustanovení článku 6 Úmluvy za předpokladu, že právo státu na trestní stíhání pachatele se dostane do extrémního rozporu s právem obviněného na projednání své věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že v otázce dodržení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě neexistuje jakýkoliv obecný model řešení, nýbrž každý konkrétní případ musí být hodnocen individuálně v závislosti na jeho okolnostech. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení trestního stíhání nelze bezvýjimečně vyloučit, ale je nutno takové rozhodnutí vnímat jako řešení zcela výjimečné s ohledem na konkrétní okolnosti každého takového případu. Při tomto individuálním posuzování je na straně druhé nutno vždy brát v úvahu i samotný účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř., jež spočívá zejména v náležitém zjištění trestných činů a ve spravedlivém potrestání jejich pachatelů.

Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné zdůraznit, že trestní řád v již citovaném ustanovení § 11 odst. 1 uvádí případy, ve kterých je trestní stíhání nepřípustné, a v důsledku toho je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat. Důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. řádu vymezeny taxativně. V tomto smyslu představují kogentní úpravu a je nutno je chápat jako zákonem předpokládaný a přesně stanovený průlom do zásady oficiality a legality patřící mezi základní zásady trestního řízení. To v plné míře platí i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, obsažený v tomto ustanovení znamená, že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně. V případě zvažované Úmluvy tomu tak není a, jak již bylo uvedeno, článek 6 odst. 1 Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje. Vzhledem k tomuto nedostatku příslušné pozitivní úpravy by bylo možno dovodit v uvedených zcela výjimečných (extrémních) případech existenci podmínek pro zastavení trestního stíhání s odkazem na článek 6 Úmluvy pouze za použití analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná.

Při posuzování opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu ve vztahu k ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. musel ovšem Nejvyšší soud vycházet ze všech kritérií podrobně rozvedených v předcházejících odstavcích a na tomto základě dospěl k závěru, že i při dovolatelem namítané délce řízení nelze mít za to, že prodlužování řízení v tomto individuálním případě bylo s přihlédnutím k ustanovení článku 6 odst. 1 Úmluvy natolik nepřiměřené (extrémní), aby s ohledem na dodržení práva dovolatele na spravedlivý proces bylo možno rezignovat na ostatní zásady trestního procesu, zejména pak na dosažení jeho účelu podle § 1 odst. 1 tr. ř.

K uvedenému je třeba ještě citovat z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. II. ÚS 32/03, že „nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání.

Podle § 265i odst.1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. P. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 25. března 2004

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru