Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 267/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPodvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.267.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 1,2 tr. zákoníku

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 267/2020-305

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 3. 2020 o dovolání obviněného P. V., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 68 To 225/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 151/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. V. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 4 T 151/2018, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednání spočívajícím v tom, že dne 20. 4. 2016 v XY, okres Vsetín, uzavřel s D. Ž., nar. XY, smlouvu, v níž se mu zavázal dodat nejpozději do 6 týdnů za kupní cenu ve výši 293.000 Kč postavit na parcele č. XY v XY srub z frézované kulatiny podle dispozic poškozeného, ač neměl v úmyslu tomuto závazku dostát, načež následně od D. Ž. pod různými legendami vylákal v pěti platbách částku celkem 300.000 Kč, a to dne 20. 4. 2016 částku 50.000 Kč, dne 8. 5. 2016 částku 70.000 Kč, 10. 5. 2016 částku 70.000 Kč, dne 10. 8. 2016 částku 70.000 Kč a dne 6. 1. 2017 částku 40.000 Kč, avšak slíbené dílo do současnosti ani částečně neprovedl a nedodal,

a takto jednal přesto, že byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 9 T 172/2015, který nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 12. 7. 2016, odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. z. č. 140/1961 Sb. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 30 měsíců.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému D. Ž., nar. XY, bytem XY čp. XY, okres Vsetín, škodu ve výši 300.000 Kč.

Proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. 4 T 151/2018, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí.

O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 68 To 225/2019, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 68 To 225/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 285–287), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že se v daném případě jedná o nesprávné právní posouzení skutku, neboť nebylo nikterak prokázáno, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, tak jak je mu kladeno za vinu.

Obviněný namítl, že podvod je úmyslný trestný čin, kterýžto však v jeho případě dovodit nelze. Není možné ho spáchat nezvládnutím situace, nedostatkem komunikace s obchodními partnery, dodavateli a podobně. Uvedl, že se dostal do těžké situace, kterou z velké části nezavinil, neboť mu někteří dlužníci nezaplatili. Přesto se snažil předmětný srub poškozenému D. Ž. dodat, což se mu málem dařilo. Má za to, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu žádného trestného činu, a to po objektivní a subjektivní stránce. Právní kvalifikace byla nalézacím i odvolacím soudem určena nesprávně.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2019, č. j. 68 To 225/2019-264, a dále též rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 11. 6. 2019, č. j. 4 T 151/2018-224, zrušil, a to ve výroku o vině i ve výroku o trestu a věc vrátil k novému projednání.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 10. 2. 2020, sp. zn. 1 NZO 95/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že argumentace uvedená obviněným se shoduje s tou, kteroužto uplatnil v rámci řádného opravného prostředku. Obviněný sice formálně namítá absenci objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu, jeho námitky však lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance, neboť fakticky neuplatňuje žádné námitky, ve kterých by vytýkal nesoulad skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Dovolatel toliko prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které závazek k dodání srubu nesplnil v důsledku špatné finanční situace, do které se dostal v důsledku nedisciplinovanosti svých dlužníků. Toto svoje tvrzení předkládá jako „hotovou věc“; nevytýká při tom, a to ani formálně, tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, který by mohl odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění. Skutková zjištění soudů svědčící proti jeho skutkové verzi prostě ignoruje.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 1. 11. 2019, sp. zn. 68 To 225/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Jádrem argumentace obviněného je jeho tvrzení o neprokázání objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu podvodu s tím, že nebyl sto závazkům dostát, neboť jeho vlastní dlužníci mu nezaplatili. Podle obviněného šlo tedy o situaci, kdy se dostal bez vlastního zavinění do špatné finanční situace, což mělo za následek zpoždění dodávky srubu pro poškozeného.

Obviněný tímto v podstatě napadá učiněná skutková zjištění a zcela stručným způsobem předkládá soudu vlastní verzi skutkových událostí. Jak však je naznačeno výše, předpokladem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý či že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak v důsledku činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, tedy předkládá vlastní verzi skutkových událostí, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto však obviněný v projednávané věci nenamítá a ani na žádný možný nesoulad nepoukazuje.

Lze uvést, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci zcela jistě nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Vsetíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak uvedeno výše.

Lze uvést, že soudy neměly na podkladě provedeného dokazování pochyby o tom, že obviněný poškozenému D. Ž. přislíbil dodání srubu a následně od něho inkasoval částku celkem 300.000 Kč, ačkoli neměl v úmyslu tomuto závazku dostát. Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru o vině obviněného, resp. se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. V tomto směru lze na usnesení odvolací soudu zcela odkázat, zejména pak na body 8 až 11. Odvolací soud poukázal na to, že obviněný se obdobné trestné činnosti dopouštěl opakovaně, kdy za poslední skutek (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 9 T 172/2015) mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody se zkušební dobou do 12. 1. 2019. Obviněný uvedenému navzdory uzavřel dne 20. 4. 2016 s poškozeným smlouvu na dodání srubu ve lhůtě 6 týdnů. Ani po více než třech letech však nedošlo ze strany obviněného k jakémukoli jednání, které by jen náznakem směřovalo k tomu, že by hodlal svému závazku dostát. Stejně tak se poškozený nedočkal ani případného částečného vrácení vynaložených finančních prostředků.

Odvolací soud uvedl, že je „zcela evidentní motiv obžalovaného k páchání dalšího protiprávního jednání, a to za účelem podvodného vylákání finančních prostředků od poškozeného D. Ž., pod falešným příslibem dodání a výstavby srubu, aby tak obžalovaný získal finanční prostředky pro své vlastní potřeby. Ani odvolací soud pak neshledává žádných pochybností v tom směru, že obžalovaný již od počátku tohoto svého jednání měl v úmyslu poškozeného D. Ž. podvést a připravit jej o jeho peníze, což je evidentně patrné z jeho následného faktického jednání, spíše jakékoliv nečinnosti obžalovaného po dobu více jak 3 a půl roku, za účelem splnění svého závazku, neustálých výmluv obžalovaného, jakož i s ohledem na samotnou výpověď a obhajobu obžalovaného“ (bod 10 napadeného usnesení). Obhajobu stran tíživé finanční situace, kterou uplatňuje obviněný i rámci podaného dovolání, odvolací soud shledal účelovou. Stejně jako soud nalézací a odvolací, i Nejvyšší soud poukazuje na skutečnost, že obviněný od poškozeného vyinkasoval celkem 300.000 Kč, tedy částku, za kterou mohl podniknout alespoň některé kroky k tomu, aby dostál svému závazku vyplývajícího pro něho z uzavřené smlouvy s poškozeným D. Ž. Obviněný však nepodnikl nic, z čehož lze usuzovat, že neměl ani v úmyslu jakkoli se v tomto směru angažovat. Peněžní prostředky měl obviněný přímo od poškozeného, přičemž se jednalo o částku, která měla podle smlouvy pokrýt veškeré náklady spojené s projektem. Stěžejní je zde i skutečnost, že obviněný nebyl schopen svoje tvrzení jakkoli důkazně podložit, kdy lze zcela souhlasit s odvolacím soudem v tom, že „obžalovaný neučinil a ke svým tvrzením nedoložil jeden jediný doklad, tudíž nezbývá než jeho obhajobu označit za ryze účelovou“ (bod 10 napadeného usnesení).

Stran subjektivní stránky je zcela zřejmé úmyslné jednání obviněného ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 tr. zákoníku. Ze skutkových zjištění vyplývá, že již v době uzavírání smlouvy s poškozeným D. Ž. obviněný jednal s vědomím, že z jeho strany slibované plnění je závislé na značně nejistých budoucích událostech, resp. lze mít za to, že tomuto neměl v úmyslu dostát vůbec.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného P. V. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 31. 3. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru