Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 264/2005Usnesení NS ze dne 16.03.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.264.2005.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 264/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. března 2005 o dovolání podaném obviněným A. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O. n. O., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 9 To 157/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 5 T 19/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 5 T 19/2003, byl obviněný A. O. uznán vinným trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., které po skutkové stránce spáchal jednáním spočívajícím v tom, že „dne 29. 10. 2002 v době kolem 16.30 hodin v Ch., okr. S., před domem ve chvíli, kdy držel v náručí společnou dceru S., požadoval na bývalé přítelkyni A. P., mobilní telefon, čímž podmiňoval vrácení dcery matce, tak tuto fyzicky napadl úderem otevřenou dlaní do obličeje a kopem do levého lýtka poškozené, kdy po tomto napadení poškozená utekla domů, poté obžalovaný došel s dcerou ke vchodovým dveřím, po zazvonění, kdy mu poškozená otevřela, jí dceru vrátil, přes nesouhlas poškozené vstoupil do bytu s tím, že si telefon najde sám, nereagoval na výzvy poškozené, aby byt opustil, poškozenou znovu fyzicky napadl poté, co mu poškozená sdělila, že mobilní telefon dala své kamarádce, poté z bytu odešel, k domu se však opět vrátil s opětným požadavkem na vydání telefonu, přičemž se snažil vniknout do bytu násilím, což se mu však nepodařilo.“ Za tyto trestné činy byl obviněný podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu soud podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dva a půl roku.

Proti předmětnému rozsudku podal odvolání jednak obviněný A. O. a v jeho neprospěch -proti výroku o trestu - též státní zástupce. Obviněný vzal odvolání následně zpět, a to podáním, jež bylo Okresnímu soudu v Sokolově doručeno dne 13. 2. 2004. Předsedkyně senátu tohoto soudu pak postupovala podle § 250 odst. 4 tr. ř. a usnesením ze dne 17. 2. 2004, č. j. 5 T 19/2003-109, vzala zpětvzetí odvolání obviněného na vědomí.

O odvolání státního zástupce rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. 9 To 157/2004, kterým podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Sokolově zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že obviněnému A. O. podle § 234 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčen. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 4. 2004 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání s tím, že napadá výrok o vině i výrok o trestu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uvedl, že v řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť nebyl vyrozuměn o veřejném zasedání u odvolacího soudu a nemohl tedy být přítomen a učinit důkazní návrh, aby soud před svým rozhodnutím znovu vyslechl svědkyni A. P. V uvedené souvislosti dovolatel namítl, že předvolání k veřejnému zasedání mu nebylo doručeno přesto, že se v místě trvalého bydliště zdržoval, poštu jinak řádně přebíral a k orgánům činným v trestním řízení se vždy řádně dostavoval. Jestliže mu v daném případě předvolání k odvolacímu soudu nebylo doručeno, pak k tomu podle dovolatele došlo zřejmě z důvodu omylu na straně pošty nebo v důsledku ztráty oznámení o uložení zásilky. Ve skutečnosti ovšem neměl v úmyslu nezúčastnit se veřejného zasedání a nehodlal je ani nijak mařit.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel poukázal na skutečnost, že trestní stíhání v jeho věci bylo původně zahájeno pouze pro trestné činy ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Teprve později byla právní kvalifikace skutku rozšířena na trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., pro který byla rovněž podána obžaloba. Dovolatel pak připomněl rozdílnost v právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci oběma soudy, kdy soud prvního stupně nejprve inkriminovaný skutek kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. v souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. Trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. jej uznal vinným až druhým rozsudkem ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 5 T 19/2003, a to na základě právního názoru vysloveného v předcházejícím (zrušujícím) rozhodnutí odvolacího soudu. Toto právní posouzení je podle dovolatele nutno považovat za nesprávné s ohledem na to, že z opakovaných výslechů obviněného (dovolatele) a poškozené A. P. vyplynulo, že dovolatel užil násilí proti poškozené nikoliv za účelem získání mobilního telefonu, ale jako způsob řešení jejich neuspořádaných osobních vztahů. Na podporu tohoto tvrzení dovolatel hodlal předložit u odvolacího soudu četné prohlášení poškozené, ve kterém se vyjadřuje k inkriminované události tak, že ji obviněný (dovolatel) fyzicky napadl v průběhu vyřizování vzájemných osobních problémů a jím užité násilí tudíž nesměřovalo k tomu, aby se zmocnil jejího mobilního telefonu. V prohlášení je navíc uvedeno, že poškozená dala souhlas k trestnímu stíhání pouze pro trestné činy ublížení na zdraví a porušování domovní svobody, neboť se nedomnívá, že by se obviněný (dovolatel) dopustil ještě nějakého jiného trestného činu.

Dovolatel dále poukázal i na nepřiměřenost uloženého trestu, když podle jeho názoru odvolací soud nevzal v úvahu polehčující okolnosti svědčící v jeho prospěch, tj. že se k trestné činnosti od počátku doznával, svého jednání již bezprostředně po činu litoval a poškozené se omluvil. Podle dovolatele mělo být přihlédnuto též k tomu, že čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvých, k pohnutce činu (řešení osobních rozporů s poškozenou, jež se mezitím stabilizovaly) a rovněž k délce doby, která od spáchání činu uplynula.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům obviněný v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a ve věci sám rozhodl.

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že odůvodnění dovolání neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Především však poukázala na to, že další přezkum dovolatelem napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení, je po formální stránce ohraničen rozsahem uplatněného řádného opravného prostředku (odvolání) jako předmětu odvolacího řízení, vymezeného pravidlem uvedeným v § 254 odst. 1 tr. ř. Za stavu, kdy obviněný odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal a odvolání státního zástupce směřovalo toliko proti výroku o trestu, nemůže podle státní zástupkyně rozsah dovolání z takto vymezeného rámce vybočovat. Proto není pochyb o tom, že uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v části směřující proti výroku o vině nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 199/2003). Dovolání je podle státní zástupkyně v posuzovaném případě přípustné jen proti výroku o trestu. Výtky dovolatele vůči uloženému trestu však nebyly uplatněny tak, aby obsahově odpovídaly shora uvedenému dovolacímu důvodu a současně je nelze podřadit ani pod dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupkyně konstatovala, že k přípustnosti tohoto důvodu dovolání je nutno přistupovat pouze v logické návaznosti na vymezený rámec dovolacího řízení. Jestliže tedy dovolatel namítl, že vadným způsobem doručování vyrozumění o veřejném zasedání a nesprávným závěrem o nastalé fikci doručení ve smyslu § 64 odst. 2 věta druhá tr. ř., nemohl být přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu a využít tak práva na obhajobu uplatněním důkazního návrhu na opětovný výslech poškozené, je podle státní zástupkyně zřejmé, že dovolatel tímto způsobem napadl průběh řízení ve vztahu k výroku o vině, který však předmětem jím napadeného odvolacího řízení nebyl. Proto i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podle státní zástupkyně za popsaného procesního stavu uplatněn nepřípustným způsobem.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného A. O. podle § 265i odst. 1 písm. a), b) tr. ř. odmítl, a toto rozhodnutí v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Obviněný A. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr.ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání předpokládané v ustanovení § 265a tr. ř.

Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle § 265a odst. 1 tr. ř. je, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně (§ 265a odst. 2 písm. h/ tr. ř.). Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že jednak sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně, v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač takto postupovat měl a mohl.

Ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 5 T 19/2003, Nejvyšší soud zjistil, že v posuzované věci obviněný A. O. proti rozsudku tohoto soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 5 T 19/2003, odvolání proti výrokům o vině a trestu sice podal, ale následně je písemným podáním vzal zpět. Odvoláním v neprospěch obviněného rozsudek napadl též státní zástupce (§ 247 odst. 1, § 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.), který uplatněný řádný opravný prostředek zaměřil výlučně proti výroku o trestu. Svým odvoláním se domáhal toho, aby byl obviněnému s ohledem na jeho „trestní minulost“ a rovněž na to, že čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení uložen podstatně přísnější trest, konkrétně nepodmíněný trest odnětí svobody trvání dva a půl roku se zařazením do věznice s ostrahou.

Odvolání státního zástupce tak vymezilo podmínky budoucího odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací řízení spočívá na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§ 258 odst. 2 tr. ř.), tzn. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.

Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozsudek soudu prvního stupně (srov. rozhodnutí č. 20/2004 Sb. r. tr.).

Poněvadž v posuzované věci bylo odvolání státního zástupce podáno v neprospěch obviněného jen proti výroku o trestu, byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok. Poněvadž novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, byl u odvolání výrazně omezen revizní princip, je třeba ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. vykládat tak, že odvolací soud se dalším výrokem, který není odvoláním napaden, zabývá jen tehdy, pokud v přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vadu, která má původ v jiném výroku, než který byl napaden dovoláním (za předpokladu, že i tento jiný výrok mohl odvolatel napadnout). Bylo by ovšem vybočením z nově upraveného principu vázanosti soudu druhého stupně obsahem podaného dovolání, kdyby tento soud bez dalšího (tj. rovnou) přezkoumával související (navazující) výrok, jestliže by nezjistil vadu ve výroku napadeném, která by svým původem oba výroky spojovala.

Za stavu, kdy odvolání podal jen státní zástupce, je nutno vycházet z toho, že jen tato oprávněná osoba (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) svým procesním postupem vyvolala přezkumnou činnost odvolacího soudu a současně ji omezila výhradně na výrok o trestu. V takovém případě proto obviněný A. O., který sám odvolání nepodal, mohl uplatnit své pozdější dovolací námitky pouze proti výroku o trestu (kterým odvolací soud původní výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně nahradil), případně proti průběhu (zákonnosti) řízení, které mu předcházelo.

Pokud v dané věci obviněný podal dovolání dílem proti výroku o vině, je zřejmé, že v této části je nutno dovolání považovat za nepřípustné. Výtky dovolatele směřující proti výroku o trestu přitom nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel namítl v podstatě to, že odvolací soud nevzal v úvahu okolnosti týkající se jednak činu samotného (zejména jeho pohnutku) a jednak okolnosti týkající se jeho osoby, tzn. že při rozhodování o trestu vycházel ze skutkového stavu věci pro dovolatele méně příznivého, než k jakému měl podle něj ve skutečnosti dospět (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Námitky dovolatele tak ve skutečnosti nemají hmotně právní, ale skutkovou povahu a pod výše uvedený dovolací důvod nespadají. Nepřiměřenost uloženého trestu by současně nebylo možné namítat ani na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť zde zákon taxativně vymezuje jednotlivé případy vadného rozhodnutí o trestu. Lze proto dovodit, že dovolatelem použitý důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl uplatněn z důvodů předpokládaných zákonem. Pokud by dovolatel založil své dovolání pouze na již zmiňovaných skutečnostech, bylo by nutno dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Zbývalo proto posoudit, zda shora uvedené zásady lze vztahovat i na další dovolací důvod uplatněný podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předmětný dovolací důvod je proto dán za předpokladu, že v rozporu se zákonem bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomností obviněného, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. To znamená, že by vzhledem k nesprávnému postupu soudu byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit k prováděným důkazům, event. provedení dalších důkazů navrhovat (srov. přiměřeně čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

S ohledem na důvody, které Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí již blíže uvedl, lze mít za to, že obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatnil právně relevantně v tom rozsahu, v jakém bylo jeho dovolání shledáno přípustným. Jestliže odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání o odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, měl obviněný právo, aby veřejné zasedání proběhlo v jeho přítomnosti (srov. § 233 odst. 1 tr. ř.) a měl rovněž právo, aby mu v řízení před soudem druhého stupně byla dána možnost se k odvolání státního zástupce vyjádřit (srov. § 235 tr. ř.), zejména uplatnit námitky proti navrhovanému zpřísnění trestu a v tomto rámci též činit případné návrhy na doplnění dokazování.

Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:

Z předloženého spisu vyplývá, že Krajský soud v Plzni nařídil o odvolání státního zástupce ve věci obviněného A. O. veřejné zasedání na den 8. 4. 2004. V souladu s ustanovením § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu rozhodl, že o jeho konání budou vyrozuměni: obviněný, státní zástupce (doručeno 15. 3. 2004), obhájce obviněného (doručeno 16. 3. 2004) a poškozená (doručeno 16. 3. 2004). V případě obviněného byl použit vzor 7a (viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti, kterým se uveřejňují skupiny vzorů pro použití v trestním a občanském soudním řízení, publikované ve Sbírce instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti České republiky pod č. 26/1999). Uvedený vzor obsahuje mj. poučení, že veřejné zasedání se může konat v nepřítomnosti obviněného, tzn., že jeho přítomnost ve veřejném zasedání není nutná. Obviněnému bylo v tomto případě doručováno do vlastních rukou, ale za stavu, kdy soud nepovažoval jeho účast u veřejného zasedání za nezbytnou, nebylo předvolání (vyrozumění) realizováno způsobem předpokládaným v ustanovení § 64 odst. 5 tr. ř., kdy je uložení doručované zásilky s ohledem na její obsah vyloučeno, což musí odesílatel (v tomto případě soud) na zásilce zřetelně vyznačit.

Z obálky založené na č. l. 122 spisu je současně zřejmé, že obviněný A. O. zásilku doručovanou do místa jeho bydliště nepřevzal (s poznámkou pošty „adresát nezastižen“). Na obálce je dále zřetelně vyznačeno, že uložení zásilky bylo oznámeno dne 16. 3. s tím, že úložní lhůta končí 31. 3. Dále je zde poznámka, že k odebrání zásilky adresátem v odběrní lhůtě nedošlo, a poté razítko pošty ze dne 1. 4. 2004, kdy byla zásilka vrácena zpět Krajskému soudu v Plzni (2. 4. 2004).

Podle § 64 odst. 1 písm. a) tr. ř. se do vlastních rukou doručuje obviněnému obžaloba, návrh na potrestání a předvolání. Podle § 64 odst. 2 tr. ř. nebyl-li adresát zásilky, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne- li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. Pokud si v posuzovaném případě obviněný (dovolatel) doručovanou zásilku v odběrní lhůtě u pošty (§ 64 odst. 3 písm. c/ tr. ř.) nevyzvedl, ačkoliv podle vlastního tvrzení (viz dovolání) se v místě doručení zdržoval, znamená to, že v daném případě nastaly zákonem předpokládané účinky doručení (tzv. fikce doručení) dnem 26. 3. 2004. Užití ustanovení § 64 odst. 4 písm. a) tr. ř. zde přitom s ohledem na povahu zásilky (vyrozumění podle vzoru 7a) nepřicházelo v úvahu (srov. § 64 odst. 5 tr. ř.).

Jestliže za shora popsaného stavu odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání státního zástupce v nepřítomnosti obviněného, nelze mu tento postup vytknout, neboť bylo současně dodrženo ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. o lhůtě na přípravu, a účast obviněného u veřejného zasedání nebyla nutná (viz protokol o veřejném zasedání - č. l. 127). Konečně ani obhájce obviněného, který u veřejného zasedání byl přítomen, neuplatnil vůči konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného žádnou námitku.

Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích nepovažoval Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, v níž jinak bylo z hlediska důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. uplatněno částečně relevantně, v žádném směru za opodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného A. O. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. března 2005

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru