Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 252/2013Usnesení NS ze dne 22.05.2013

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.252.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5 tr. ř.

§ 2 odst. 6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2951/13 ze dne 15.01.2014 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vladimír Sládeček


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 252/2013-39

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 22. května 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným R. M., nar., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 8 To 254/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 156/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 92 T 156/2011, byl obviněný R. M. uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na tom skutkovém základě, že „jako jednatel společnosti AutoMach, s. r. o., IČ:, se sídlem K., B., prodal v období od 2. 10. 2009 do 20. 3. 2010 v P. svěřená vozidla, ačkoliv věděl, a to jak z písemných vyhotovení těchto smluv, tak z opakovaných ústních jednání se zaměstnanci společnosti GE Money Multiservis, a. s., kterým poskytl i přímou součinnost se sepsáním těchto vozidel, že tato vozidla na základě dvou smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce ze dne 1. 10. 2009 a 15. 10. 2009, uzavřených mezi společností AutoMach, s. r. o., a společností GE Money Multiservis, a. s., IČ:, se sídlem V., P., zajišťujících úvěr poskytnutý společností GE Money Multiservis, a. s., společnosti AutoMach, s. r. o., jsou jako předmět zajištění ve vlastnictví GE Money Multiservis, a.s.“, ... přičemž v souhrnu se jednalo o prodej celkem šestnácti vozidel šestnácti osobám v období od 2. 10. 2009 do 20. 3. 2010 za celkovou částku ve výši 3.995.000,- Kč, když pohledávka spol. GE Money Multiservis, a. s., byla výše zmíněnými smlouvami zajištěna... do celkové výše 3.808.920,- Kč. Za to byl podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3,5 (tří a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob v trvání 4 (čtyř) let.

Obviněnému byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále uložena povinnost nahradit poškozené společnosti GE Money Multiservis, a. s., IČ: , se sídlem V., P., škodu ve výši 3.652.520,- Kč.

Poškozená společnost GE Money Multiservis, a. s., IČ:, se sídlem V., P., byla podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 8 To 254/2012, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu obviněného napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku, kterým byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou, a ve výroku o náhradě škody.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost GE Money Multiservis, a. s., IČ:, se sídlem V., P., s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný R. M. následně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že skutková zjištění soudů obou stupňů týkající se akceptace, existence a platnosti smluv o zajišťovacím převodu práva nelze dovodit z provedených důkazů. Zpochybnil, že by podpis na smlouvě ze dne 1. 10. 2009 byl jeho a upozornil na to, že nebylo prokázáno, že by mu společnost GE Money Multiservis, a. s., tuto smlouvu doručila podepsanou zpět. To proto, že na smlouvě ze dne 1. 10. 2009 absentuje podpis zplnomocněného zástupce jmenované smluvní strany. Může tedy jít pouze o návrh smlouvy. Stran druhé smlouvy ze dne 15. 10. 2009 obviněný opět vyjádřil pochybnosti o tom, zda podpis na smlouvě patří jemu. K tomu připomněl výpovědi svědků a uvedl, že perfektní uzavření smluv nebylo prokázáno. Svoje tvrzení podpořil odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozhodnutí ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, ze kterého následně dovodil závěr o absolutní neplatnosti zmíněných smluv o zajišťovacím převodu práva, a to s ohledem na stanovení postupu při neuhrazení dluhu, či pouze jeho částečné úhradě. Nebyl stanoven způsob vzájemného vypořádání, vliv trvalého ponechání si vozidel ve vlastnictví spol. G. na zajištěné pohledávky. Čl. III. a VII. smluv si údajně odporují. Neurčitost, nejednoznačnost a nesrozumitelnost v otázce, zda může dlužník splnit svůj dluh s účinky splnění rozvazovací podmínky (automatického navrácení vlastnického práva) i kdykoli v době svého prodlení s úhradou zajištěné pohledávky pak je dalším důvodem absolutní neplatnosti smluv s ohledem na ust. § 37 odst. 1 OZ. Dovolatel podotkl, že dlužníkem a zavázaným v těchto vztazích byla společnost AutoMach, s. r. o., a proto považuje tvrzení soudů obou stupňů, podle nichž závazky nehradil on, za absurdní. Jako nesprávnou označil i úvahu soudu prvního stupně ze str. 17 rozsudku o tom, že nehradil závazky společnosti AutoMach, s. r. o. Uvedl, že není subjektem obchodně právního závazkového vztahu mezi společnostmi AutoMach, s. r. o., a GE Money Multiservis, a. s., a nemá tedy žádný titul, na základě kterého by tyto závazky mohl hradit.

Dovolatel dále uvedl, že svou obchodní činnost provozoval v rámci zvyklostí, získané prostředky si neponechal, ale snažil se podle možností úvěr splácet a měl zájem celou situaci řešit.

Proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují:

1) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 8 To 254/2012,

2) Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 92 T 156/2011.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v prvé řadě konstatoval, že s odkazem na zvolený dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování, neboť z dikce tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že jeho předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva, nikoliv nesprávnost v provádění důkazů, v jejich hodnocení či ve vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Zásah do skutkových zjištění je možný pouze v situaci, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tedy v případech, kdy zjištění soudu nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Ani při zohlednění úvah dovolatele však taková situace v předestřené věci nenastala a k jeho argumentaci tak v tomto směru nelze přihlížet.

Státní zástupce dále poznamenal, že významnější relevanci nemá ani tvrzení obviněného stran pochybení ve vyjádření soudu prvního stupně ze str. 17 jeho rozsudku. Soud zde pouze vyslovil, že obviněný neučinil ničeho pro náhradu škody.

Pod uplatněný dovolací důvod je podle státního zástupce možné podřadit tvrzení, podle něhož jsou smlouvy o zajišťovacím převodu práva absolutně neplatné, neboť zde se jedná o hmotně právní posouzení, třebaže v rovině práva občanského. Vyjádřil ale pochybnosti o správnosti dovolatelovy interpretace závěrů a požadavků rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006. Přestože nevyloučil jistou potřebu úvah a právních výkladů jednotlivých ustanovení smluv uzavřených obviněným, označil úpravu práv a povinností smluvních stran za dostatečnou a uvedl, že k pochybení v hmotně právním posouzení v daném rozsahu nedošlo.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Uzavřel, že soudy dříve činné ve věci se nedopustily pochybení tvrzeného v dovolání, když dovodily správný a zákonu odpovídající závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm d) tr. zákoníku. Současně souhlasil, aby tak Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl navrhovaným způsobem v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání poté vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jinými způsoby, než jsou specifikovány v ustanoveních § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Dovolatel R. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Podle judikatury Ústavního soudu, s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovou vadou ovšem souzená věc zatížena nebyla.

Dovolatel se významnou částí své argumentace zřetelně míjel s naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud zpochybňoval skutkové závěry soudů obou stupňů ohledně okolností uzavření smluv o zajišťovacim převodu vlastnického práva a o výpůjčce, pravosti svých podpisů, své vědomosti o dotčených smlouvách a z nich vzniklých závazků vůči věřiteli. Takto se domáhal přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem, který je však vázán skutkovými závěry soudu prvního a druhého stupně. Třeba zde na okraj poznamenat, že o jejich správnosti je Nejvyšší soud přesvědčen. Vycházejí z obsahu provedených důkazů, logických hodnotících úvah v souladu s požadavky příslušných ustanovení trestního řádu. Obviněný jako víceletý jediný jednatel společnosti AutoMach, s. r. o., musel dobře znát způsob financování nákupu vozidel, určených k následnému prodeji. Ten byl od počátku určen uzavřenou Rámcovou smlouvou o úvěru již ze dne 17. 7. 2008, která zmiňovala jako zajišťovací institut právě smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Obchodně-podnikatelská činnost obviněného spočívala na takto stanovených principech a pokud by je neznal, nemohl by ji provozovat. Samozřejmě musel být a také byl v kontaktu s příslušnými zaměstnanci svého věřitele, GE Money Multiservis, a. s. Že jeho zpochybňování pravosti svých podpisů na obou předmětných smlouvách je účelové, tomu ostatně svědčí vystavení plných mocí v souladu s čl. VII. obou smluv, kterými obviněný zmocnil společnost G. k zapsání zajištěných vozidel v obou smlouvách v registru vozidel právě na svého věřitele, tedy jmenovanou společnost. On tak na počátku smluvního vztahu splnil jednu z přijatých povinností, se kterými proto musel být seznámen, v jejich rámci konal.

Důvod dovolání podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. však byl naplněn onou částí dovolací argumentace, ve které je zpochybňována perfekcionalita předmětných smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce. Jde o instrument občanského práva hmotného, jehož bezchybná aplikace má zásadní vliv na právní kvalifikaci souzeného jednání obviněného.

Podle § 553 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. (občanský zákoník, dále jen „OZ“), v platném a účinném znění, splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle § 553 odst. 2 OZ smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Podle § 37 odst. 1 OZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Podle § 40 odst. 1 OZ nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Podle § 40 odst. 3 OZ písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou.

Zatímco smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce ze dne 15. 10. 2009 byla řádně podepsána obviněným jako jednatelem společnosti AutoMach, s. r. o., a zmocněncem spol. GE Money Multiservis, a. s., druhově stejná smlouva ze dne 1. 10. 2009 nebyla podepsána věřitelem, tedy spol. G.. Se zřetelem ke shora citovaným ustanovením OZ je zřejmé, že tato smlouva nebyla platně uzavřena, bylo by jí možno přiznat pouze charakter oferty, tedy smluvního návrhu. Jeho předmětem měl být převod vlastnického práva na spol. G. ke dvěma vozidlům Ford S-Max a jednomu vozidlu Ford C-Max v celkové hodnotě 792. 200,- Kč. Ke změně vlastníka těchto věcí ovšem nedošlo. Již na tomto místě dlužno poznamenat, že bez ohledu na další právní aspekty, jak bude dále vyloženo, z hlediska výše způsobené škody by právní kvalifikace jednání obviněného nedoznala změn.

Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku v základní skutkové podstatě nebo jeho pokusu je úmyslné zavinění pachatele. Obviněný v rozporu se skutečností předpokládal, že majetek, zajištěný smlouvou ze dne 1. 10. 2009 je použitelný k uspokojení věřitele, na něhož byl platně převeden, tento prodal, výnos si ponechal. Jednal ve skutkovém omylu, jeho úmysl směřoval k vlastnímu prospěchu. Této části skutku by odpovídala právní kvalifikace pokusu na nezpůsobilém předmětu útoku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Trestnost takového pokusu je podmíněna závěrem o tom, že úmysl pachatele směřoval ke škodlivému následku, což u obviněného splněno bylo. On jednal naprosto stejně, jako při porušení podmínek téže řádně uzavřené smlouvy ze dne 15. 10. 2009. Podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin. Nejvyšší soud pak neshledal na straně obviněného žádné takové okolnosti, které by při korekci zvolené právní kvalifikace měly zásadní vliv na výsledek trestního řízení i co do druhu a výše trestu, který byl obviněnému vyměřen hluboko ve spodní polovině zákonné trestní sazby.

Nejvyšší soud pak nepřisvědčil té části dovolací argumentace, která namítala absolutní neplatnost uzavřených smluv pro údajný rozpor s ust. § 37 odst. 1 OZ, tedy z důvodů neurčitosti, nesrozumitelnosti.

Velký senát občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu za účelem sjednocení rozhodovací činnosti při posuzování perfektnosti smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle § 553 odst. 1 OZ přijal rozhodnutí, sp. zn. 31 Odo 495/2006, ze dne 15. října 2008.

Podle něj zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení § 553 OZ se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal). Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení § 553 OZ nelze sjednat jako fiduciární převod práva. Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.

Rozvazovací podmínka se uplatní při uspokojení zajištěné pohledávky splněním tak, že právní úkony, jimiž bylo právo převedeno, pozbývají účinnosti a právo v rozsahu, v jakém bylo převedeno, přechází zpět na dlužníka. Převod práva na věřitele tedy ze zákona zaniká. Místo rozvazovací podmínky lze ve smlouvě sjednat zpětný převod práva po splnění závazku.

Úprava obsažená v § 553 obč. zák. neřeší blíže, jaká jsou vzájemná práva a povinnosti věřitele a dlužníka, a proto je pro obsah jejich právního vztahu rozhodující obsah smlouvy. V ní musí být jednoznačně určen závazek, který je zajišťován, právo dlužníka, které se převádí, a jeho předmět a případně i způsob uspokojení věřitelovy pohledávky z převedeného dlužníkova práva. Pokud by podle smlouvy mělo k převodu práva, zejména vlastnického, na věřitele dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o zajišťovací převod a takovéto ujednání by mohlo být podle obsahu považováno za neplatné podle § 169 písm. e/ OZ.

Podle cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu je smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, absolutně neplatná pro neurčitost (ve smyslu § 37 odst. 1 OZ.). Vyvolává totiž nejistotu o obsahu práv a povinností účastníků smlouvy pro případ, že dlužník nedostojí svému závazku uspokojit zajištěnou pohledávku a to nejistotu, která - vzhledem k tomu, že o následcích takového porušení smlouvy mlčí nejen smlouva, nýbrž i zákon - nemůže být rozptýlena výkladem.

Nejvyšší soud je přesvědčen, že smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce, uzavřená 15. 10. 2009 (stejně tak obsahově shodná smlouva ze dne 1. 10. 2009 bez podpisu věřitele) svým obsahem odpovídá zákonným požadavkům a není v rozporu s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu. Není pochyb o její určitosti se zřetelem k názvu, kterému odpovídají jednotlivá ustanovení. Jasně je vymezen předmět zajištění (přesná identifikace vozidel s uvedením jejich hodnoty) s bezpodmínečným převodem vlastnického práva na věřitele za účelem zajištění řádného a včasného splacení zajištěných pohledávek. Čl. III. stanoví, že „společnost G., věřitel, nabývá vlastnické právo k vozidlům-předmětu zajištění okamžikem podpisu smlouvy“. Nemá tedy jít o převod vlastnického práva na věřitele až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, což by mohlo být považováno za neplatné ujednání (viz shora cit.rozh. 31 Odo 495/2006). Dále je stanoveno, že... „dnem zániku veškerých zajištěných pohledávek včetně příslušenství jejich splacením v plné výši přechází vlastnické právo zpět na dlužníka“. Takto byl tedy sjednán místo rozvazovací podmínky zpětný převod práva po splnění závazku. Čl. VII. smlouvy přiznal oprávnění věřiteli zpeněžit předmět zajištění v případě prodlení dlužníka s plněním některé ze zajištěných pohledávek, plněním pouze částečným či nesplněním příslušenství. Byl stanoven způsob zpeněžení, který i částečně predikoval určení prodejní ceny jako ceny tržní ( obchodní veřejná soutěž, veřejná dražba). Týž článek určil způsob vypořádání mezi smluvními stranami při zpeněžení vozidel tak, že věřitel vydá dlužníku výtěžek po předchozím uspokojení zajištěných pohledávek a odečtení nákladů vynaložených na zpeněžení. Byl tak splněn požadavek určitosti majetkového narovnání věřitele a dlužníka při realizaci předmětu zajištění.

Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru odvolatele, že čl. III. smlouvy je v rozporu s čl. VII. Čl. III. stanovil, že vlastnické právo přechází (zpět) na dlužníka i tehdy, uhradí-li věřiteli, byť po splatnosti zajištěných pohledávek, alespoň jejich část ve výši nejméně ceny vozidel, to však nejpozději do okamžiku přechodu nebo převodu vlastnického práva způsobem sjednaným v čl. VII. Čl. VII. přitom řeší převod vlastnického práva prodejem předmětu zajištění třetí osobě při splnění stanovených podmínek s cílem naplnění účelu smlouvy. Jinak řečeno věřitel poskytuje dlužníku možnost znovuzískání vlastnického práva k předmětu zajištění i v případě jeho prodlení, pokud ovšem důsledkem toho věřitel předmět zajištění dosud nezpeněžil. Toto ujednání nedevalvuje určitost a srozumitelnost smluvních podmínek, naopak rozšiřuje časový prostor dlužníka ke znovunabytí majetku i při opožděném plnění. Pak je ovšem fair, že současně neomezuje věřitele v právu realizace předmětu zajištění za účelem uspokojení majetkových nároků vůči dlužníku, který je v prodlení.

Takový náhled je zcela v souladu se zachováním respektu k principu smluvní autonomie, jak jej vyložil Ústavní soud např. v nálezu ze dne 3. ledna 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 17, ročníku 2000, části I., pod pořadovým číslem 1).

Pro ilustraci závažnosti dopadů smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva podle § 553 odst. 1 OZ na majetkové vztahy a práva nechť je zde zmíněno rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010, ze dne 8. září 2011, dle kterého „ten, kdo nabyl vlastnictví k nemovitosti na základě zajišťovacího převodu práva (§ 553 obč. zák.), je bez dalšího oprávněn převést nabyté vlastnictví na jiného. Převede-li vlastnictví, aniž by (dosud) nastoupila uhrazovací funkce zajišťovacího převodu práva, neboť zatím nenastal stav, že by zajištěná pohledávka nebyla řádně a včas splněna, přejímá nabyvatel spolu s vlastnictvím nemovitosti také rozvazovací podmínku ze zajišťovacího převodu práva; ten, kdo dal zajištění zajišťovacím převodem práva, se (znovu) stane ze zákona vlastníkem nemovitosti rovněž tehdy, splní-li se rozvazovací podmínka ze zajišťovacího převodu práva až poté, co nemovitost nabyla do vlastnictví třetí osoba“.

Nemůže být pochyb, že vlastnictví věci získané smlouvou podle § 553 odst. 1 OZ, je vlastnictvím se všemi jeho atributy.

Jistě i proto přijal Nejvyšší soud rozhodnutí pod sp. zn. 4 Tdo 556/2012 ze dne 25. června 2012 s právní větou „jestliže pachatel uzavřel s věřitelem smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle § 553 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jejímž předmětem je vlastnické právo k určité věci, stává se taková věc pro pachatele věcí cizí. V případě, že mu jiným navazujícím právním úkonem byla předmětná věc svěřena (např. smlouvou o výpůjčce podle § 659 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), není oprávněn ji zcizit bez souhlasu věřitele. V opačném případě může za splnění všech zákonných podmínek naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.“

Použitá právní kvalifikace soudy prvního a druhého stupně na zjištěné jednání obviněného byla tedy z výše uvedených důvodů shledána bezchybnou.

Protože dovolání obviněného R. M. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. - ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání - podřadit nelze, a v jeho relevantně uplatněné části mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. května 2013

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Vypracoval

JUDr. Pavel Šilhavecký

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru