Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 232/2016Usnesení NS ze dne 17.02.2016

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.232.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 232/2016-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 17. 2. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. T., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 11. 2015, č. j. 4 Tmo 16/2015-446, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 5/2015, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 8. 2015, č. j. 2 Tm 5/2015-398, v trestní věci obviněných M. T., Z. K. a D. F. byl obviněný M. T. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) za jednání spočívající v tom, že spolu s výše jmenovanými spoluobviněnými „dne 14. 3. 2011 někdy po 13.25 hod. ve vagonu osobního vlaku jedoucího mezi zastávkami T. a Č., okr. T., obžalovaný M. T. s cílem vlastního sexuálního uspokojení cíleně stupňoval své násilné jednání vůči tehdy nezletilé P. V., a ačkoli mu bylo známo, že jí v té době nebylo ještě patnáct let, tak poté, co ji zlechtal, tak si na ni obkročmo na podlaze vagonu kleknul a i přes odstrkování a verbálně projevený nesouhlas poškozené jí vysvlékl triko, strhl podprsenku, přes odpor poškozené jí pak prsa mačkal, po chvíli svého jednání zanechal, když se poškozená oblékala, uchopil ji zezadu kolem hrudníku a za pomoci obžalovaného D. F., který poškozenou chytil za nohy a kterému muselo být s ohledem na vzhled poškozené zřejmé, že se jedná o dítě mladší osmnácti let, ji přenesli proti její vůli a aktivnímu odporu na toaletu vagonu, kde se s ní obžalovaný M. T. uzamknul, přitiskl ji na zeď a líbal, po několika minutách tohoto jednání zanechal, poté, co poškozená vyšla z toalety a chtěla si vzít své věci, ji ale opět fyzicky napadl tak, že ji povalil na podlahu vagonu, kde ji obžalovaný Z. K., kterému muselo být s ohledem na vzhled poškozené zřejmé, že se jedná o dítě mladší osmnácti let, držel na pokyn obžalovaného M. T. za nohy, obžalovaný M. T. ji zalehl, aby se nemohla hýbat, a na pomoc přivolal obžalovaného D. F., který jí na pokyn obžalovaného M. T. svou jednou rukou držel ruce za ramena a druhou jí tiskl ústa, aby nemohla volat o pomoc, nato obžalovaný M. T. poškozené utrhl knoflík u kalhot, rozepnul zip a opakovaně jí zasunoval své prsty do pochvy, a to po dobu několika minut, kdy tomuto jednání obžalovaných se poškozená snažila celou dobu bránit, nakonec se jí podařilo obžalovaného D. F. kousnout do ruky, v důsledku čehož tento upustil od jejího dalšího držení, a to současně v době, kdy vlak přijížděl do stanice O., díky čemuž i ostatní obžalovaní tohoto svého násilného jednání vůči poškozené zanechali a v důsledku tohoto jednání obžalovaných poškozená utrpěla posttraumatickou poruchu osobnosti, která ji omezila zejména v osobním životě při navazování nových interpersonálních vztahů a narušila její emoční zralost“. Za to a za sbíhající se pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterou byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, č. j. 39 T 3/2014-591, byl obviněný M. T. podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu, který byl obviněnému uložen shora citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 3. 2014, č. j. 39 T 3/2014-591, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené P. V., trvale bytem Č., na náhradě nemajetkové újmy částku 100.000 Kč.

O odvolání obviněného M. T. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, usnesením ze dne 3. 11. 2015, č. j. 4 Tmo 16/2015-446, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně tohoto obviněného nabyl právní moci dne 3. 11. 2015 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. T. následně dovoláním, v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V jeho odůvodnění obviněný (dovolatel) namítl, že jeho jednání vůči poškozené bylo nesprávně právně posouzeno jako zločin znásilnění spáchaný na dítěti mladším patnácti let, ačkoliv na základě výsledků provedeného dokazování nebylo možno učinit spolehlivý skutkový závěr, že mu daná okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku byla v době spáchání činu známa. Dovolatel soudům vytkl, že k tomuto nesprávnému závěru dospěly výhradně na základě osamoceně stojící výpovědi poškozené, aniž by se zároveň důsledně vypořádaly s jeho obhajobou, podle níž jednal v přesvědčení, že poškozené je šestnáct nebo sedmnáct let, jak byl informován svědkem J. C. K presumpci, že již dosáhla věku patnácti let, vedla dovolatele i informace, že poškozená navštěvuje K. gymnázium v T. Starší než ve skutečnosti se jevila být i po fyzické stránce, a to nejen jemu ale i dalším „zainteresovaným osobám“. K ověření věrohodnosti výpovědi poškozené, pokud jde o jí tvrzené datum spáchání stíhaného skutku a jeho údajnou předchozí vědomost o jejím skutečném věku, dovolatel navrhoval provedení důkazu čtením záznamů o podaném vysvětlení svědkyněmi K. H. a V. M., které však soud prvního stupně odmítl. Odvolací soud tento postup a hodnocení důkazů soudem prvního stupně akceptoval jako správný, přestože v jeho rámci došlo k porušení zásady in dubio pro reo.

S ohledem na výše konstatované důvody dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem, kterým by ho obžaloby buď zprostil, anebo ho uznal vinným toliko „proviněním“ znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a uložil mu přiměřený trest.

K podanému dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která nejprve zrekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení ve věci a poté i dovolací argumentaci obviněného. Následně vyložila obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s připomenutím, že v jeho rámci obecně nelze namítat nesprávnost skutkových zjištění soudů a v tomto směru vznášet výhrady vůči rozsahu jimi provedeného dokazování nebo vůči způsobu hodnocení důkazů, ale pouze to, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo že zvolená právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek definován ve skutkové větě výroku o vině. Tvrzení dovolatele, že v době spáchání činu nevěděl, že poškozené ještě není patnáct let, je podle názoru státní zástupkyně třeba považovat za námitku skutkového charakteru, která zvolenému důvodu dovolání neodpovídá. Dovolací soud by byl povinen se jí zabývat pouze v případě, pokud by dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů a na ně navazující právní posouzení jsou v tzv. extrémním nesouladu se skutečnostmi, jež vyplývají z obsahu provedených důkazů. K takové výjimečné situaci, kdy rozhodnutí soudu odporuje ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, případně právu na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy, však podle názoru státní zástupkyně v dané trestní věci nedošlo. Soudy se podle jejího přesvědčení s obhajobou obviněného vypořádaly dostatečně, postupovaly přitom plně v souladu s požadavky ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. a logicky vysvětlily, proč ji považovaly za účelovou, motivovanou snahou vyhnout se přísnějšímu postihu za své jednání.

Se zřetelem ke shora prezentovaným důvodům státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl z důvodu uvedeného v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.

Vyjádření státní zástupkyně Nejvyšší soud dovolateli, resp. jeho obhájci k případnému dalšímu vyjádření (tzv. replice) nezasílal, a to nejen z důvodu, že mu takovou povinnost neukládá žádné ustanovení trestního řádu, ale především proto, že v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by takový procesní úkon představoval porušení principu kontradiktornosti řízení. Vyjádření totiž neobsahuje žádné nové významné skutečnosti či návrh právního řešení, aby bylo nezbytné dovolateli poskytnout další prostor k případné reakci, vzhledem k možnému zásadnímu dopadu na výsledek řízení a na rozhodnutí dovolacího soudu. Použitý postup neodporuje ani současné judikatuře Ústavního soudu (k dané otázce srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 573/10, IV. ÚS 1535/15 nebo sp. zn. IV. ÚS 2107/15).

Obviněný M. T. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V projednávaném případě sice dovolatel soudům vytkl nesprávnost hmotně právního posouzení skutku jako zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku opřel výhradně o výtky zaměřené vůči rozsahu a způsobu hodnocení ve věci provedeného dokazování. Svůj mimořádný opravný prostředek založil zejména na zpochybnění soudy učiněného skutkového závěru, podle nějž v době činu věděl o tom, že k jinému pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží násilím nutí dítě mladší patnácti let, a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání (skutku). Nelze proto pochybovat o tom, že dovolatel se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávaném případě však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.

K námitce obviněného stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, Nejvyšší soud připomíná, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani v § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však důležitý právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který napadené rozhodnutí odvolacího soudu bezpochyby splňuje (viz podrobné odůvodnění na str. 6 usnesení).

Zároveň je třeba konstatovat, že soud prvního stupně se s důkazy, které provedl, vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech důsledně. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přiléhavě zdůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti a jejím specifickým aspektům, odůvodňujícím následné právní posouzení jednání dovolatele podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, za prokázané. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá, že s otázkou obecné i specifické věrohodnosti poškozené P. V. se vypořádal důsledně a její usvědčující výpověď nehodnotil nekriticky, izolovaně a bez návaznosti na důkazy další (k tomu viz zejména str. 14 a 15 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání, a to včetně otázky jeho znalosti věku poškozené. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své závěry v tomto směru rovněž v souladu s požadavky zákona (§ 134 odst. 2 tr. ř.) náležitě odůvodnil (viz část na str. 6/7 napadeného usnesení). Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla potud projevem nepřípustné libovůle.

Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. T. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. § 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. 2. 2016

JUDr. Eduard Teschler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru