Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 208/2017Usnesení NS ze dne 10.05.2017

HeslaVýrok rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.208.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 tr. zákoníku

§ 151 tr. zákoníku

§ 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2727/17 ze dne 09.01.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 208/2017-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 To 193/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 202/2015, takto::

Podle § 265l odst. 2 trestního řádu se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje doplnit chybějící výrok v rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, o výrok týkající se žalovaného útoku (skutku) vůči zasahujícím policistům, uvedeného v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 1 ZT 179/2015.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, byl obviněný P. S. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) a jednak přečinem neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „dne 17. 7. 2015 kolem 20:10 hodin na silnici č. ... v katastru obce D. L., okres J., řídil osobní motorové vozidlo, zn. Škoda Octavia, rz: ..., a to poté, co před jízdou požil přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, v důsledku čehož a nepřiměřené rychlosti prudce odbočil vlevo přes protisměrný jízdní pruh na místní komunikaci, přičemž porušil ustanovení § 21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, kdy nedal přednost v jízdě po hlavní silnici přijíždějícímu cyklistovi L. Š., kterého z kola srazil a následně ihned z místa nehody ujel, aniž by poskytl zraněnému cyklistovi potřebnou pomoc, kdy tento utrpěl zranění – zhmoždění levé poloviny hrudníku, kožní oděrku v oblasti pravé paty, tržnou ránu brady s omezením v běžném způsobu života a dobou léčení do 21. 9. 2015, a dále na místě dopravní nehody, poté, co se na místo vrátil, bezdůvodně obvinil policisty Dopravního inspektorátu PČR v Jičíně prap. J. Š. OEČ: ... a prap. P. K. OEČ: ..., kteří na místě nehodu vyšetřovali, že jsou ve službě pod vlivem alkoholu, přestože k tomuto nebyl žádný objektivní důvod a následně provedenou dechovou zkouškou za přítomnosti velícího důstojníka ÚO PČR v Jičíně, který se na místo dostavil, nebyla přítomnost alkoholu ani u jednoho z policistů zjištěna.“

Za to byl podle § 151 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 (dvacetišesti) měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 26 (dvacetišesti) měsíců.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, zastoupené JUDr. A. M., vedoucí oddělení náhrad škod Regionální pobočky Hradec Králové, Hořická 1710/19a, Hradec Králové, IČ 41197518, částku 7 698 Kč.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený L. Š., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, podal obviněný odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 To 193/2016, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 To 193/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 261–263), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), k), l) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v rozhodnutí chybí některý výrok, přičemž uvedené důvody se vyskytli již před soudem prvního stupně a skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Obviněný namítá, že nebyla prokázána subjektivní stránka přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku. Soudy neučinily žádný skutkový závěr o tom, že by věděl o vzniku dopravní nehody, při níž poškozenému vznikla újma na zdraví a chtěl odmítnout poskytnutí potřebné pomoci. V této souvislosti odkázal na odůvodnění svého odvolání, kdy má za to, že skutková zjištění nemohou vést k závěru o úmyslném zavinění. Okolnost, že nehoda nezanechala na jeho vozidle žádných stop, měla být hodnocena ve světle zásady in dubio pro reo. V případě kolize jinou než přední částí vozu či pádu poškozeného cyklisty vyvolaného bezkontaktně, např. proudem vzduchu řinoucího se za jedoucím vozidlem, uleknutím či nedostatečnou pozorností, nemusel se řidič o dopravní nehodě vůbec dozvědět. Dále uvedl, s odkazem na četnou judikaturu Ústavního soudu, že v projednávané věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, odvolací soud se dostatečně a bez řádného odůvodnění nevypořádal se skutkovými námitkami a důkazními návrhy obviněného. V této souvislosti poukazuje na svědecké výpovědi poškozeného L. Š., L. L. a J. N., jež svědčily v jeho neprospěch a svědecké výpovědi a objektivní okolnosti svědčící v jeho prospěch, konkrétně nedostatek stop na jeho automobilu a svědecké výpovědi svědků D. H., J. S., pana J., F. H. či M. R. Trvá na tom, že se dopravní nehody nezúčastnil a na inkriminovaném místě se objevil náhodně, až v okamžiku vyšetřování dopravní nehody.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný spatřuje v absenci zprošťujícího výroku rozsudku stran jeho jednání ve vztahu k zasahujícím policistům popsaném ve skutkové větě. Obviněný má za to, že se jednalo o samostatný skutek a pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že se nejedná o trestný čin, měl ho v tomto směru zprostit obžaloby, kdy znění skutkové věty popisující inkriminované jednání jej zjevně poškozuje. Nesprávným je v uvedeném směru i odsuzující výrok rozsudku, kdy jednání spočívající v nedbalostním ublížení na zdraví a následném neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku popisuje a kvalifikuje jako jediný skutek, ačkoliv podle judikatury Nejvyššího soudu se jedná o dva samostatné skutky, jeden zahrnutým nedbalostním a druhý úmyslným zaviněním.

Závěrem obviněný vytkl vadu odvolacího řízení, jelikož při veřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2016 mu bylo odepřeno právo posledního slova, kdy po vyjádření obhájce obviněného bylo slovo uděleno ještě státnímu zástupci.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 To 193/2016, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 1. 2017, sp. zn. 1 NZO 1275/2016.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že totožné námitky obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení a již se jimi zabýval jak soud nalézací, tak soud odvolací. Lze souhlasit s názorem soudu druhého stupně, že trestná činnost obviněného byla prokázána četnými svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, zejména protokolem o nehodě v silniční dopravě, lékařskou zprávou o rozsahu a léčbě poškozeného, záznamem telekomunikačního provozu či záznamem z kamery zasahujících policistů. Obviněný musel vnímat střed svého vozidla s kolem poškozeného, přičemž pokud tuto skutečnost nevnímal, a to vlivem své podnapilosti, je třeba tuto skutečnost přičíst k jeho tíži. Svým jednáním způsobil dopravní nehodu a neposkytl osobě, která při nehodě utrpěla újmu na zdraví potřebnou pomoc, ačkoliv tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného a z místa nehody ujel z obavy z prozrazení, že řídil ve stavu opilosti.

Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 11 To 193/2016, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. S. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l), k) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g) a k).

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpověď poškozeného L. Š. a svědků L. L. a J. N., svědčící v neprospěch obviněného, stejně jako svědecké výpovědi svědků D. H., J. S., pana J., F. H. a M. R., jež svědčily ve prospěch verze obviněného) a vadná skutková zjištění (námitky stran zjištění kolize osobního automobilu obviněného s kolem poškozeného a možných vnějších okolností, na vůli obviněného nezávislých okolností, jež mohly kolizi způsobit), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že se dopravní nehody nezúčastnil a na daném místě se objevil náhodně, až v okamžiku jejího vyšetřování).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný P. S. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Mezi námitky procesního charakteru, tedy takové, které nelze pod uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, lze zařadit i námitku stran práva posledního slova obviněného, kdy obviněný namítl, že toto mu nebylo umožněno. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poukazuje, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 7. 2016 (č. l. 240–242) se podává, že poté, co se státní zástupce vyjádřil k věci, byl obviněný předsedou senátu vyzván k poslednímu slovu, čehož obviněný nevyužil.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obviněný neztotožňuje se soudem zjištěným skutkovým stavem věci a předkládá vlastní verzi skutkových událostí.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Za relevantní tedy nelze shledat ani námitku obviněného P. S., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Obviněný sice vznesl námitku, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, vadně zjištěný skutkový stav věci, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.

Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného uplatněnými pod dovolacím důvodem podle § 265 odst. 1 písm. k) tr. ř., kdy má za to, že pokud nalézací soud dospěl k závěru, že dotčený skutkový děj v obžalobě posuzován jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku není trestným činem, měl jej v tomto směru zprostit obžaloby. Další, ne zcela zřejmě a jasně koncipovanou námitku obviněný uplatnil ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, kdy uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu je třeba tyto dva skutky posuzovat samostatně, a z důvodu uvedených pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak absentuje zprošťující výrok ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., dovolání lze podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá ve dvou alternativách. Jednak že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, a druhou alternativou je pak ta, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V kontextu námitek obviněného je vhodné podotknout, že chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).

Nejprve je třeba uvést, že lze souhlasit s obviněným, že přečin ublížení na zdraví z nedbalosti a přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, jsou v poměru vícečinného souběhu a že každý z nich mohl být spáchán jen samostatným skutkem (viz přiměřeně č. 8/1984 Sb. rozh. tr.). Pokud nalézací soud popsal oba skutky tak, že jejich popis sloučil do jediného bodu výroku, je to z hlediska přehlednosti výroku nevhodné, avšak není to vadou, která by sama o sobě vyžadovala zrušení rozsudku z důvodu, že nějaký výrok chybí nebo je neúplný. Způsob popisu obou skutků, který zvolil nalézací soud, nic nemění na tom, že šlo o dva skutky a tedy o vícečinný souběh trestných činů. O tom, zda mezi trestnými činy je jednočinný nebo vícečinný souběh, nerozhoduje způsob, jímž jsou skutková zjištění ve výroku o vině popsána, ale objektivní stav (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 438/2009).

Z důvodu uvedených shora ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde Nejvyšší soud v žádném směru nepřisvědčil argumentaci obviněného, nelze tedy přisvědčit ani námitce obviněného stran chybějícího zprošťujícího výroku ve vztahu k přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku.

Z trestního spisu se podává, že na obviněného byla podána obžaloba Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 1 ZT 179/2015 (č. l. 140-144), pro jednání, v němž byl spatřován jednak přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jednak přečin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku a jednak přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku.

Nalézací soud se s právní kvalifikací jednání obviněného v podané obžalobě ztotožnil pouze částečně, kdy po provedeném dokazování nekvalifikoval toto jednání i jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně rozvedl úvahy, jež jej k tomuto závěru vedly, a tyto měly oporu v provedeném dokazování a skutkovém stavu věci. V popisu skutku ve vztahu k zasahujícím policistům nebyl nalézacím soudem spatřován přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1 tr. zákoníku, kdy těmto závěrům taktéž nelze ničeho vytknout. Avšak, je třeba konstatovat, že při změně právní kvalifikace daného jednání nalézacím soudem a s tím související dílčí modifikaci skutkové věty výroku o vině ve vztahu k přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, již nebylo nalézacím soudem nikterak reagováno ve vztahu k přečinu křivého obvinění. Nejprve Nejvyšší soud poukazuje, že skutek, jenž byl v žalobním návrhu kvalifikován jako přečin křivého obvinění a spočívající v tom, že „a dále na místě dopravní nehody, poté, co se na místo vrátil, bezdůvodně obvinil policisty Dopravního inspektorátu PČR v Jičíně prap. J. Š. OEČ: ... a prap. P. K. OEČ: ..., kteří na místě nehodu vyšetřovali, že jsou ve službě pod vlivem alkoholu, přestože k tomuto nebyl žádný objektivní důvod a následně provedenou dechovou zkouškou za přítomnosti velícího důstojníka ÚO PČR v Jičíně, který se na místo dostavil, nebyla přítomnost alkoholu ani u jednoho z policistů zjištěna,“ měl být posuzován samostatně. Ostatně v uvedeném směru lze spatřovat vadu výroku i ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, jak již bylo uvedeno výše.

Lze tedy uzavřít, že pokud nalézací soud nedospěl v posuzované věci k závěru o vině obviněného ve vztahu k zasahujícím policistům, měl ohledně této části žalovaného skutku rozhodnout příslušným zprošťujícím výrokem (§ 226 tr. ř.). Pokud tak neučinil, pak nerozhodl o podané obžalobě v celém rozsahu (srov. ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., v němž zákon formuluje, co může být podkladem pro rozhodnutí soudu v hlavním líčení), neboť v jeho rozhodnutí není obsažen zprošťující výrok, kdy znění tzv. skutkové věty výroku rozhodnutí nekoresponduje s právní větou rozhodnutí. Uvedený nedostatek mohl v řízení o řádném opravném prostředku napravit postupem podle § 259 odst. 2 tr. ř. a simili odvolací soud a chybějící výrok doplnit, aniž by musel v napadeném rozsudku zrušit výrok o vině. Pro tento postup měl přitom k dispozici i příslušné skutkové podklady. Odvolací soud však tuto vadu neodstranil.

Nejvyšší soud proto shledal dovolání obviněného v tomto směru důvodným.

IV.

S ohledem na povahu zjištěné vady však nebylo zapotřebí, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu (popř. též rozsudek soudu prvního stupně) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Za podmínek § 265l odst. 2 tr. ř. proto rozhodl tak, že Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby v rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. 3. 2016, sp. zn. 1 T 202/2015, doplnil chybějící výrok týkající se té části žalovaného skutku ve vztahu k jednání obviněného vůči zasahujícím policistům, uvedeného v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 1 ZT 179/2015.

Krajský soud v Hradci Králové bude tedy muset ve věci obviněného P. S. provést řízení, v němž rozhodne o chybějícím (zprošťujícím) výroku. Vzhledem k ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř. je tento soud vázán právním názorem, jenž k posuzování relevantních hmotněprávních a procesních otázek ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 5. 2017

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru