Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 171/2020Usnesení NS ze dne 05.03.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.171.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 171/2020-1102

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný Š. Ř., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Chomutov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 7 To 183/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 122/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 3. 2019, sp. zn. 6 T 122/2018, byl obviněný Š. Ř. uznán vinným v bodě 1) zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku a v bodě 2) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl zproštěn obžaloby pro přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku.

O odvolání obviněného a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 7 To 183/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a v celém výroku o trestu, podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu k odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek ve zprošťujícím výroku, a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) nedotčen, podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále obviněného podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby pro skutky pod body 2) a 3), v nichž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b), c), d) trestního zákoníku a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku nebyl prokázán a zároveň nenaplňuje objektivní stránku předmětného trestného činu. Soudy vycházely zejména z výpovědi poškozené. Sama poškozená přitom uvádí, že k fyzickému napadení došlo jen jednou nebo dvakrát a to před více než deseti lety. Tato údajná napadení nemohou podle obviněného založit znak dlouhodobosti podle § 199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku pro svůj časový odstup od současnosti. K tomu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000. V řízení provedené důkazy podle obviněného vzbuzují pochybnosti o jeho vině a je tedy třeba postupovat při rozhodování v jeho prospěch v souladu s principem presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo. Obviněný je přesvědčen, že jeho chování vůči poškozené v žádném případě za týrání označit nelze. Obviněný svou péčí o děti umožnil poškozené vystudovat několik vysokých škol a poškozená také pravidelně několikrát týdně velmi aktivně sportovala. Měla značnou svobodu ve všech oblastech svého života. Spory mezi ním a poškozenou, které mezi sebou ohledně těchto aktivit měli, nevybočují z běžných manželských sporů. Obviněný dále poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. S touto jeho námitkou se přitom odvolací soud vypořádal zcela nekonkrétně a nedostatečně. Jeho důkazní návrhy na konfrontaci s poškozenou a rekonstrukci nebyly soudem provedeny. Přitom svědectví poškozené, neprověřené konfrontací s obžalovaným, nelze považovat za dostatečný důkaz. Ostatní důkazy v řízení provedené jsou pak v podstatě jen svědectvími nepřímými. Ohledně výše uloženého trestu obviněný namítl, že uložený trest je neúměrně přísný. Ačkoli byl trest uložen na samé spodní hranici příslušné trestní sazby podle § 199 odst. 2 trestního zákoníku, nebylo žádného důvodu, aby byl tento trest uložen jako nepodmíněný.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že v souladu s § 265b odst. 1 písm. g), § 265k odst. 1 a § 265m odst. 1 trestního řádu zruší napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 7 To 183/2019-1012, i rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 3. 2019, č. j. 6 T 122/2018-929, a zprostí obviněného též pro skutek, v němž byl spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, případně rozhodne o uložení nižšího trestu podmíněně odloženého.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.

Obviněný Š. Ř. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Chomutově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, když nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nad její rámec Nejvyšší soud zdůrazňuje, že veškeré výhrady obsažené v dovolání uplatnil obviněný již v řádném opravném prostředku. Odvolací soud se s nimi zevrubně a přesvědčivě vypořádal. Obviněný byl bezpečně usvědčen zejména výpovědí poškozené Z. Ř., která podrobně celé období jejich soužití, včetně fyzických útoků a psychického působení obviněného popsala. Její výpověď je podporována zejména výpovědí její dcery L. Ř. a dále výpověďmi jejího syna T. Ř., matky M. T., sestry D. V. a bratra J. Ř. i lékařskými zprávami. Jednání obviněného spočívalo v kombinaci verbálních útoků, fyzických útoků a dalších způsobů, jimiž poškozené výrazně znepříjemňoval život ve společném obydlí. Nejednalo se o pouhý nesoulad náhledu poškozené a obviněného na společný život, nýbrž o dlouhodobě nepřípustné despotické chování obviněného vůči poškozené. Obviněný se trýznivého jednání dopouštěl po dlouhou dobu, nešlo o nějaké ojedinělé excesy v rámci běžných manželských neshod. Naopak se jednalo o soustavné útoky, které měly ve svém souhrnu povahu zlého nakládání s poškozenou a vyznačovaly se jako celek výraznou mírou neúcty, bezohlednosti, bezcitnosti a hrubosti. Právní posouzení skutku jako zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku je proto přiléhavé.

Pokud jde o výhradu obviněného poukazující na zásadu subsidiarity trestní represe, i s ní se podrobně vypořádal již odvolací soud. K výkladu § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze nadto odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku, navíc v jeho kvalifikované podobě podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu zjevně vylučuje úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Společenská škodlivost jednání obviněného je zvyšována i mimořádně dlouhou dobou, po kterou se trestné činnosti dopouštěl a jež značně překračuje kvalifikační znak „po delší dobu“ ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku.

Ani další námitka obviněného, podle které mu byl uložen neúměrně přísný trest, nemohla deklarovaný důvod dovolání naplnit. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 5. 3. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru