Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 164/2019Usnesení NS ze dne 30.04.2019

HeslaMimořádné snížení trestu odnětí svobody
Okolnosti polehčující
Úmysl nepřímý
Vražda
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.164.2019.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 58 odst. 1 tr. zákoníku

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku

§ 41 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 2451/19
soudce zpravodaj JUDr. David Uhlíř

I. ÚS 2451/19


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 164/2019-1788

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 4. 2019 o dovolání obviněného P. B., nar. XY, bytem XY, a nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného P. B., nar. XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 2/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 50 T 2/2018-1598, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil ve výroku o vině popsaným skutkem, a byl odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vedlejším trestu a náhradě škody a nemajetkové újmy.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný P. B. odvolání, které zaměřil do všech výroků rozsudku, zejména do výroku o vině, trestu i náhradě škody. O jeho odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil celý rozsudek a sám rozhodl tak, že obviněného uznal vinným tím, že

dne 27. 5. 2017 v době od 03:00 hodin do 03:20 hodin na pozemní komunikaci před vchody panelového domu čp. XY a čp. XY v ulici J. v Ch., poté, kdy se rozhodl zastavit vozidlo, které podle jeho názoru mohlo ohrozit životy a zdraví lidí, nacházejících se v okolí panelových domů, a cizí majetek, kdy k tomuto názoru došel na základě sdělení jeho matky, svědkyně A. B., že venku je někdo, kdo zmateně jezdí s autem a naráží do jiných aut a snad i do lidí a pohledu z okna, kdy uviděl stříbrnou dodávku, která se pohybovala na parkovišti před jejich domem a shluk různě křičících lidí okolo vozidla, v přesvědčení, že se tam děje nějaký zločin a že nějaký blázen zabíjí lidi, naplnil nejméně 13 náboji zásobník svojí legálně držené střelné zbraně zn. Beretta, vzor PXA Storm, ráže 9 mm Luger, výr. číslo XY, vložil jej do zbraně a natažením zbraň připravil ke střelbě, vyběhl z vchodu čp. XY, a s nepřímým úmyslem usmrtit nejméně třináctkrát z této zbraně vystřelil na poškozeného R. Š., narozeného XY, který v té době řídil své motorové vozidlo tov. zn. Renault Trafic, stříbrné barvy s nizozemskou registrační značkou XY a projížděl rychlostí 7–8 km/hod. po pozemní komunikaci, kdy se v koridoru pohybu vozidla nenacházela jakákoliv překážka, a to včetně osob, zprava doleva okolo něj tak, že jej míjel levou stranou vozidla, přičemž mu způsobil nejméně pět průstřelů, dva zástřely a jeden nástřel, a to vstřel v levé prsní krajině, vstřel vlevo na hrudníku bočně, vstřel na levém boku, průstřel podkožím v horní části zad vlevo, vstřel na levé hýždi, nástřel v horní části levého stehna vzadu, průstřel podkožím horní části vnitřní plochy levého stehna a vstřel na vnitřní ploše horní části pravého stehna, kdy došlo k poranění orgánů hrudníku, především hrudní srdečnice, průdušnice a levé plíce, které vedly k vnitřnímu krvácení a masivnímu vdechnutí krve s následkem smrti poškozeného R. Š. a na motorovém vozidle zn. Renault Trafic, registrační značky XY společnosti Renault Businhess Finance, Boeingavenue 275, 1119 PD Schiphol, Nizozemsko, způsobil střelbou škodu ve výši 202.416 Kč bez DPH.

Tím spáchal zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, a byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, pistole zn. Beretta, vzor PXA Storm, ráže 9 mm Luger, výr. XY.

Naposledy bylo rozhodováno o náhradě škody a nemajetkové újmy, a to následujícím způsobem: podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozené E. M. D. J., narozené XY, bytem XY, Nizozemsko, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 500.000 Kč, a majetkovou škodu ve výši 30.098 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená E. M. D. J., narozená XY, bytem XY, Nizozemsko, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozené R. Š., narozené XY, bytem XY, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 300.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená R. Š., narozená XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozenému D. Š., narozenému XY, bytem XY, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 350.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozený D. Š., narozený XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozenému D. Š., narozenému XY, bytem XY, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozený D. Š., narozený XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozenému L. Š., narozenému XY, bytem XY, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozený L. Š., narozený XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozené G. Š., narozené XY, bytem XY, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozená G. Š., narozená XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný P. B. povinen nahradit poškozenému J. Š., narozenému XY, bytem XY, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. se poškozený J. Š., narozený XY, bytem XY, odkazuje se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, podali nejvyšší státní zástupce a obviněný P. B. dovolání.

Nejvyšší státní zástupce jej podal v neprospěch obviněného P. B. proti výroku o trestu z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s tím, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Nejprve rekapituloval průběh řízení a poté vyslovil nesouhlas s užitím § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pro něj musí být splněny současně tři podmínky, když již z názvu předmětného ustanovení – mimořádné snížení trestu odnětí svobody je zřejmé, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku bude mimořádným a že snížení trestu pod spodní hranici sazby nemůže být pravidelným postupem soudu v případě, kdy shledá existenci některých okolností svědčících ve prospěch obviněného. Nemůže jej odůvodnit samotná existence některých polehčujících okolností, jako je doznání pachatele ke spáchání trestného činu, lítost nad jeho spácháním apod. Tyto okolnosti lze ve většině případů považovat jen za obvyklé, nikoli výjimečné okolnosti případu, které nemohou odůvodnit snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku byly tak intenzivní a tak závažné, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Současně zjištěné okolnosti musí být neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Nadto je soudní praxí v daném kontextu zdůrazňována potřeba pečlivě a v úplnosti vyložit, který z alternativních znaků má soud provedeným dokazováním za prokázaný a v jakých specifických rysech posuzovaného případu se tyto mimořádné okolnosti (vztahující se k případu či k poměrům pachatele) projevily.

Odvolací soud považoval za skutečnosti odpovídající polehčujícím okolnostem podle § 41 písm. g), l) a o) tr. zákoníku, když zejména obviněný P. B. zcela jednoznačně reagoval na nepochybné protiprávní jednání poškozeného R. Š. – zde ovšem bylo i vrchním soudem dodáno, že obviněný poškozeného předtím neznal a nevěděl, co přesně předcházelo dění, takže neznal jeho kontext a předchozí průběh. Obviněný totiž toliko z okna bytu pozoroval, jak poškozený s dodávkovým automobilem najíždí do jiného auta a ohrožuje další lidi, následně pak poté, co vyšel z domu, viděl jízdu poškozeného po chodníku, při které nikdo konkrétní jí již ohrožován nebyl. Žádná z těchto naznačených skutečností však v sobě neobsahuje nic mimořádného, co by mělo vést k výjimečné moderaci výroku o trestu. Především za nijak výjimečné nelze považovat řádnost předchozího života obviněného a rovněž jeho doznání, zejména za situace, kdy se jednání dopustil před řadou dalších osob a byl bezprostředně po něm zadržen. V konkrétním případě potom bylo zjevnou motivací jednání obviněného vůči poškozenému vlastně to, že se rozhodl „vzít spravedlnost do svých rukou“; na jedné straně mu sice nelze podsouvat úmysl usmrtit poškozeného již v době, kdy se rozhodl vyjít z bytu s nabitou střelnou zbraní (jak správně dovodil odvolací soud), na straně druhé ovšem v situaci, tak jak se v mezidobí venku vyvinula, reagoval již naprosto neadekvátně. Není totiž nijak neobvyklé, že vztahy mezi lidmi jsou komplikované a nikoli zcela symetrické. V běžném životě dochází k určitému množství větších či menších konfliktů u každého člověka, přičemž nezřídka jsou lidé svědky jednání, které je možno považovat za neetické, popírající pravidla mezilidského soužití a často i protizákonné. Nicméně žádné takové zjištění neopravňuje k zásahu vůči přestupcům či pachatelům obdobných jednání a neopravňuje nikoho kromě příslušných orgánů kompetentních k řešení takových situací nebo případů v zákoně vymezených k řešení takových situací.

Nelze akceptovat jednání, kdy pachatel použije k řešení obdobných problémů – které se, zohledníme-li fázi před vyjitím obviněného z domu, jeví jako nemorální či protiprávní (najíždění vozidlem, jízda po chodníku) a které byly, ve fázi po vyjití obviněného z domu, zjevně ukončeny – zbraň či dokonce střelnou zbraň, kterou bez varování zaútočí na jinou osobu v evidentním úmyslu ji nikoli toliko zabránit v páchání protispolečenské činnosti (jež byla ukončena), ale usmrtit jí. Jednání obviněného tudíž nelze hodnotit jako spáchání trestného činu odvraceje útok, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 41 písm. g) tr. zákoníku, když obviněný v daném momentu žádný útok neodvracel a s předmětnými podmínkami se naprosto míjel, a to jak časově tak i stran míry svého zákroku (do konfliktu zasáhl cíleným usmrcením jednoho z aktérů).

Jinak řečeno, v daném případě zákonné podmínky pro moderaci délky trestu odnětí svobody splněny nebyly, když závěr, že tento trest uložený v rámci zákonné trestní sazby, byť na samé její spodní hranici, by byl pro obviněného nepřiměřeně přísný, je nutné považovat za věcně nesprávný a nepodložený. Naopak, vymezené rozpětí trestní sazby se jeví jako plně adekvátní, když jinak nepochybně existující polehčující okolnosti na straně obviněného lze zohlednit vyměřením trestu právě na jeho spodní hranici. Souhrnně je nutné uzavřít, že v posuzovaném případě nebyla splněna základní podmínka v podobě existence výjimečných okolností případu či poměrů pachatele, které by protiprávní jednání obviněného odlišovaly od typově stejných útoků spáchaných jinými pachateli a tvořily by přesvědčivý podklad pro závěr o splnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy Vrchní soud v Praze přikročil k moderaci ukládaného trestu odnětí svobody a vyměřil jej mimo zákonem stanovenou standardní sazbu, uložil trest, jenž naplňuje vadu uvedenou jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Je navrhováno zrušení celého výroku o trestu, neboť v případě zrušení pouze výroku o trestu odnětí svobody by byla založena překážka dalšího postupu ve věci v podobě rei judicatae a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, a to ve výroku o trestu, jakož i všechna další rozhodnutí na tuto část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a to i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil s tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Obviněný podal dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Eduarda Belšána, když jej zaměřil do všech výroků rozsudku odvolacího soudu a to z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že skutek byl nesprávně hmotněprávně posouzen, když nebyly naplněny znaky zločinu vraždy, zejména pokud se jedná o subjektivní stránku. Nižší soudy se vůbec nezabývaly možností kvalifikace skutku jako těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti, ani jinými otázkami.

Z hlediska zavinění obviněného je uvažován úmysl eventuální, který definoval, i s citací na rozhodnutí trestní publikované pod Rt 19/1969 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 1 To 58/2004. Nepřímý úmysl je spatřován ve faktickém vedení střelby na dveře řidiče vozidla, kdy obviněný podle soudů věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit (tj. smrt poškozeného), a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. To však nevyplývá z provedeného dokazování (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 791/2001). Není zjištěno ani proti jaké části těla dovolatel vedl střelbu, když nemohla být zřejmá poloha poškozeného R. Š. ve vozidle. Podle soudů si musel být vědom, že střely směřují do oblasti, kde poškozený seděl, avšak nebylo prokázáno, že by obviněný byl srozuměn s tím, že zasáhne tělo poškozeného, a není ani prokázáno, kam fakticky mířil. Nebyla zjišťována vzdálenost těla R. Š. od volantu, jeho pozice ve vozidle, aby mohlo dojít k vyhodnocení, kam a jak byly vedeny střely, avšak ani tyto okolnosti (kam byl veden útok) nejsou axiomatickými. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 9 Tz 34/99 a Ústavního soudu sp. zn. II. US 460/04 dovozuje, že i skutečnost, že byly směřovány útoky bodnou zbraní, z blízkosti, směřovány na místo na těle, kde jsou uloženy důležité orgány, tj. pachatel uvedeného trestného činu přesně věděl a viděl, kam ránu vede a jakou intenzitou ji vede, není dostačujícím pro učinění závěru o nepřímém úmyslu k vraždě.

Odkazuje také na nález Ústavního soudu, který citoval (sp. zn. II. ÚS 301/98, N 45/13 SbNU 325), kdy u trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka, sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Z judikaturní praxe obecných soudů vyplývá, že u nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (v daném případě způsobit smrt člověka), avšak současně je třeba poukázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn (č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

Soudy obou stupňů pak rezignovaly na řešení rozdílu mezi srozuměním s následkem, při kvalifikaci nepřímého úmyslu a lhostejností k následku. Ani tyto skutečnosti nebyly jakkoli soudem prvního stupně řešeny a vypořádány. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 433/02, 49/2004 Usn., který podle něj na tuto věc je přiléhavý a obsáhle jej cituje ve vztahu k prokázání nepřímého úmyslu, který byl prokazován u trestného činu vraždy, spáchané dlouhým nožem, kdy taktéž byly závěry činěny toliko pouze z nepřímých důkazů a pachatel daného skutku po celou dobu uváděl, že poškozeného nechtěl usmrtit. Taktéž se jednalo o nepřehlednou situaci, která se stala dokonce za delší časový interval než v přítomné věci (9 vteřin), situace byla také emočně vypjatá, což plyne i ze znaleckých posudků. Dokazování nemohlo vyústit za současného stavu ke zjištění nepřímého úmyslu, jelikož nebylo zjištěno, kam dovolatel a zda vůbec mířil, zda střílel mířeně na poškozeného nebo bylo mířeno výlučně na auto, příp. se jednalo toliko pouze o jeho intuitivní reakci. Prosté konstatování, že došlo k užití střelné zbraně, která byla užita vůči osobnímu automobilu při dalším neprokázaném tvrzení, že musel být obviněný srozuměn s tím, že poškozeného R. Š. usmrtí, pokud střílí na vozidlo, nepovažuje za dostatečné. Mohl jednat maximálně vědomě nedbalostně a nikoli v eventuálním úmyslu, když hranice mezi těmito dvěma formami zavinění je velmi tenká.

Dále se vyjádřil k nutné obraně, kdy ukončení útoku ze strany R. Š. pak nemohlo být chápáno objektivně jako ukončené. R. Š. usedl za volant automobilu pod vlivem alkoholu a drog, čímž již při rozjezdu naplnil skutkovou podstatu trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky, tj. trestný čin spadající do kategorie trestných činů obecně ohrožujících. R. Š. následně, pravděpodobně s eventuálním úmyslem narazil do E. B., tj. dopustil se v jednočinném souběhu i trestného činu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, v tomto směru je otázka úmyslu R. Š. k čemu směřoval při sražení E. B. a následných pokusech srazit J. H. R. Š. však i v okamžiku, kdy způsobil dopravní nehodu, tj. naboural do majetku dalších osob, stále pokračoval v jízdě osobním automobilem. Dále se R. Š. dopustil trestného činu výtržnictví, tj. trestného činu ve věcech veřejných. Užil osobního automobilu jako zbraně, v souladu s ustanovením § 118 tr. zákoníku. Okamžik počátku protiprávního jednání R. Š. je třeba spatřovat v okamžiku, kdy usedl za volant osobního automobilu a tento uvedl do pohybu. Okamžik ukončení protiprávního jednání pak bude záviset na posouzení několika skutečností, zejména pak okamžiku, kdy se sám R. Š. rozhodl se svým protiprávním jednáním přestat. R. Š. se několikrát vrátil na místo, kde najel do E. B. a J. H., minimálně dvakrát projel po chodníku před obytnými domy a tuto činnost opakoval. Z vozidla sice vystoupil, ale to pouze na okamžik, kdy následně opět usedl za volant osobního automobilu a s tímto se opět rozjel a opět vjel na chodník, tj. vozidlo na parkovišti nezastavil a jízdu neukončil. R. Š. svůj útok nijak nezmírnil, ale v tomto trval. Útok R. Š. pak ohrožoval hned několik hodnot chráněných trestním zákoníkem, a k ukončení útoku nedošlo. Pokud tedy útok v době zahájení střelby ze strany obviněného trval je třeba vyhodnotit jednotlivé složky nutné obrany a jejich naplnění.

Poukázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 1993, sp. zn. 1 To 55/93, „podmínkou trestnosti jednání, které je překročením mezí nutné obrany, např. proto, že útok, proti kterému je obrana zaměřená, již netrvá, je také zavinění vztahující se na tuto skutečnost. V takových případech je třeba také důsledně zjišťovat, zda šlo o úmyslné nebo nedbalostní překročení mezí nutné obrany a přihlížet přitom i k rozrušení obránce vyvolanému útokem“.

Soudy nezjišťovaly okamžik zahájení útoku R. Š. a jeho případný okamžik ukončení a při konstatování, že útok v době střelby netrval, soud prvního stupně vůbec nevedl dokazování ani nezjišťoval zavinění k případnému excesu z nutné obrany, natož aby zjišťoval druh excesu. V tomto směru nebyl dostatečně veden ani proces dokazování ze strany Vrchního soudu v Praze.

Dále se vyjádřil k výrokům o náhradě nemajetkové újmy a škody, kdy poukázal na jeho důkazní návrhy, které vyvracejí tvrzení o finanční a hmotné závislosti poškozených, když při poukazování částek na jejich bankovní účty ze zahraničí by byly tyto finanční částky obratem zajištěny soudním exekutorem. Nesouhlasí ani s posouzením osoby E. M. D. J. jako družky poškozeného a společně žijící osoby, kdy z předložených důkazů toto nevyplývá, což podrobně rozebral. S ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 3456/15, jde o důkazní břemeno na straně poškozených. I kdyby však byla poškozená družkou R. Š., žádný z důkazů neobsahuje relevantní skutečnosti o hloubce, intenzitě, trvalosti, tj. neexistuje relevantní důkaz, že se jednalo o pozitivně se vyvíjející rodinné vztahy s vyšší intenzitou. Ani předkládané prohlášení o dopadu trestné činnosti nemůže být chápáno jako řádný důkaz, jelikož se maximálně může jednat o doplnění tvrzení poškozené, které ovšem nebylo provedeno v souladu trestním řádem, tj. nebylo zajištěno formou úředního záznamu o podání vysvětlení či svědecké výpovědi. Takový důkazní prostředek pak má podle obhajoby nulovou důkazní hodnotu.

Dále napadl i výrok o náhradě škody, úhrady z veteriny a pohřbu, když platby byly provedeny D. Š., a v případě poškozené D. J. je její nárok vyvrácen. Pokud je potvrzeno ze strany poskytovatelů služeb, že došlo k úhradě závazku konkrétní osobou (zde D. Š., u psa pak L. Š.), nemůže být náhrada škody přiznána osobě, odlišné. Maximálně by zde vznikl regres mezi poškozenou a D. Š. či L. Š. k náhradě škody, ale neexistuje zde příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a případným regresem poškozené na D. Š. a L. Š., pokud těmto osobám byla vystavena faktura a za tyto osoby poškozená hradila tvrzenou pohledávku. Z hlediska práva tak vznikl maximálně závazek k náhradě škody mezi D. Š. a poškozenou a L. Š. a poškozenou. Poškozená D. J. dále ani netvrdila, že by pohledávky za veterináře a pohřeb byly na poškozenou ze strany D. Š. a L. Š. postoupeny.

Dále se vyjádřil k přiznaným náhradám nemajetkové újmy vůči zbylým poškozeným, konkrétně R. Š., jako matky poškozeného, když její tvrzení jsou nepravdivá. Jedná se o tvrzení stran pořízení bytové jednotky, ke kterému nemohlo objektivně dojít, a to v důsledku existence zákonných překážek, jako jsou minimálně jedna exekuce vůči zemřelému (v důsledku úmrtí již mohly být některá exekuční řízení zastavena a v Centrální evidenci exekucí se tyto již nepropíší) a proti R. Š. bylo v době úmrtí R. Š. vedeno minimálně 16 exekucí, což brání užívání bytu, který by byl zpeněžen. Nepravdivá jsou i další tvrzení poškozené, když její syn R. Š. bydlel trvale v zahraničí na blíže neidentifikovaném místě, jeho pravidelné cesty a návštěvy do České republiky nejsou ničím prokázány (cestovním pasem, výpisem hovorů, výpisem hovorů z aplikací a komunikátorů – Skype, WhatsApp, Facebook, atp.). Blízký rodinný vztah za této situace není prokázán a to platí i pro intenzitu zásahu poškozené. Rodinné vztahy jako takové nejsou dostačujícími k prokázání vztahů mezi osobami, jejich hloubky a intenzity.

To samé rozvinul i u poškozeného D. Š. (otce), kdy zdůraznil nepravdivost tvrzení ohledně získání bytu, neprokázání intenzity a hloubky vztahu.

V případě sourozenců D. Š., L. Š., G. Š. a J. Š., jsou nároky uplatněné sourozenci totožné jako v případě rodičů a družky neprokázány. Jedná se toliko pouze o doplňování tvrzení poškozených, bez předložení relevantních důkazů. Nároky poškozených tak nebyly v rámci trestního řízení ani tvrzeny ani prokazovány a nebylo možné tak o těchto v rámci adhezního řízení v tomto důkazním a skutkovém stavu rozhodnout. Opět jde o osoby s množstvím exekucí.

Tvrzení a prokázání požadovaných skutečností, když toto jako povinnost leží právě na poškozených, jak uzavřel i Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, které citoval a zdůraznil a s odkazem na již citovaný nález Ústavního soudu uzavřel: „Adhezní (trestní) řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 trestního řádu přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud má proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních. Adhezní řízení je tak specifickým typem civilního sporného řízení, v rámci kterého poškozený (v pomyslné pozici žalobce) uplatňuje svůj nárok na obviněném (pomyslném žalovaném). V tomto směru jsou výroky zcela neodůvodněné.

Závěrem navrhl, aby v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. došlo k přerušení výkonu rozhodnutí, tj. rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 62/2018, když podle jeho názoru je třeba skutek, posoudit podle jiných ustanovení hmotného práva, zejména pak posoudit optikou těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti, popřípadě optikou nutné obrany a případného excesu z nutné obrany. Dovolatel je pak přesvědčen, že skutek, který je mu dáván za vinu, byl nesprávně kvalifikován jako zločin vraždy, když ze strany orgánů činných v trestním řízení, vč. soudů obou stupňů nebyla uvažována kvalifikace těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti ani nebyly řádně posuzovány otázky nutné obrany a případného excesu z této okolnosti vylučující protiprávnost. V meritu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018, ve smyslu ustanovení § 265k tr. ř. k dalšímu projednání a zrušil i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, jakožto plného opisu obžaloby, a vrátil věci k soudu prvního stupně k řádnému provedení dokazování a trestního řízení jako celku.

Opis dovolání obviněného byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které se vyjádřilo v tom směru, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, že obviněný z minimální vzdálenosti vypálil cíleně proti kabině pomalu jedoucí dodávky nejméně třináct střel, z nichž osm, které směřovaly na sedící postavu, zasáhly tělo poškozeného, přičemž střelbu nepřetržitě směřoval do prostoru levých předních dveří pod okénko řidiče, takže musel být jednoznačně srozuměn s tím, že tyto jím vypálené střely mohou poškozeného, nacházejícího se na místě řidiče, usmrtit. I když původním záměrem obviněného mohlo být zastavení dodávky, musel být při zjištěném použití zbraně minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně vyjádřeným v důvodech jeho rozhodnutí ohledně právní kvalifikace jednání obviněného P. B. má za to, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Navrhl dále, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjadřuje tímto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.

Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému, který jej obdržel dne 30. 11. 2018. Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání jsou přípustná, byla podána oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem a obviněným vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., kdy druhý důvod je ve vztahu k dovolání nejvyššího státního zástupce.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Zde z povahy věci jde o druhou alternativu, tedy uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby.

Vlastní posouzení dovolání

Vzhledem ke skutečnosti, že charakter dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce nezaložil podmínky pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání způsobem upraveným v ust. § 265i odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející podle § 265i odst. 3 tr. ř. a shledal, že podané dovolání je důvodné.

K dovolání nejvyššího státního zástupce

Ten poukázal na nenaplnění kumulativních podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku, které dovolací soud neshledal za naplněné. Obecně je možno uvést, že základní východiska pro užití tohoto ustanovení dávají rozhodnutí publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.: Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.: Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného, apod.).

Dále je možno v obecné rovině uvést, že ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku představuje prostředek soudcovské individualizace trestu, který umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody. Postup podle § 58 tr. zákoníku umožňuje řešit situaci, kdy vzhledem k okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní zákonná sazba trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“ okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto ustanovení je zřejmé, že půjde o výjimečné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti. Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy nutné respektovat zvláštní, výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností relevantních. Ze znění § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze dovodit tři podmínky nezbytné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby: (1) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že (2) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody – s ohledem na její dolní hranici – by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že (3) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Všechny tři podmínky jsou stanoveny kumulativně a musí být splněny zároveň. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele, nestačí jen názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby a její dolní hranice. Okolnostmi případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr. zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci normální (nesnížené) zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 617/2018).

Praktická východiska nabízí dále další nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se zabývalo otázkou mimořádného snížení trestu odnětí svobody u dokonaného zločinu vraždy, konkrétně rozsudek Nejvyšší soudu sp. zn. 8 Tdo 1234/2018, kde je v bodech 22, 23, 24, 25 podrobně rozebráno, proč tento postup užít nelze. „Obvyklé polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým soud přihlíží jako k okolnostem snižujícím závažnost trestného činu při výměře trestu, a to zpravidla v rámci příslušné trestní sazby, samy o sobě za výjimečné okolnosti případu, odůvodňující snížení trestu odnětí svobody, považovat nelze. Jen kdyby některé polehčující okolnosti uvedené v § 41 tr. zákoníku, případně jiné okolnosti tam neuvedené, nabývaly takové intenzity a charakteru, že by výjimečně snižovaly závažnost trestného činu, bylo by je možno posoudit jako okolnosti případu ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku [např. by mohlo jít o zvlášť závažné polehčující okolnosti, uvedené v § 41 písm. e) nebo g) tr. zákoníku apod.]. Samotné doznání se k činu, lítost nad činem, předchozí řádný život pachatele, náhrada škody apod. za takové okolnosti zpravidla považovat nelze (k tomu srov. rozhodnutí publikované pod č. II/1967, s. 14 a 15 Sb. rozh. tr.). Za poměry pachatele podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat například to, že pachatel trpí vážnou chorobou a výkon trestu uloženého v rámci trestní sazby by byl pro něho zvlášť obtížný, nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky, nebo že pachatel je živitelem mnohočlenné rodiny, která je závislá na jeho výdělku, přičemž nepřítomnost pachatele v rodině po delší dobu by mohla ohrozit řádnou výživu a výchovu těchto osob apod. Nelze za ně však pokládat jeho dobrou pověst ani okolnost, že před spácháním trestného činu nebyl dosud soudně trestán a po jeho spáchání vedl řádný život, a ani to, že se k činu doznal, litoval ho a pomáhal ho objasnit. K mimořádným okolnostem případu a poměrům pachatele pak musí přistoupit i splnění dalších zákonem stanovených předpokladů, a sice že by trest ukládaný v zákonné sazbě byl za daných okolností nepřiměřený a že nápravy pachatele se dosáhne i trestem kratšího trvání. Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody se musí opírat o pečlivé zhodnocení okolností případu a poměrů pachatele. Nepostačí zde samotný názor soudu o přílišné přísnosti trestní sazby se zřetelem k výši její dolní hranice. Lze tedy shrnout, že poměry či okolnosti spáchaného činu se musejí vyznačovat alespoň v nějakém směru neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodňuje či dokládá, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (ke všem shora naznačeným teoretickým východiskům srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, uveřejněné pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.)“.

Rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody u zločinu vraždy pak nalézají své uplatnění u pokusů vraždy, kde je však užíváno § 59 odst. 5 tr. zákoníku (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 1034/2018 bod 51., opačně usnesení sp. zn. 6 Tdo 552/2018-I.)

Odvolací soud odůvodnil svůj postup „poměry obviněného svědčí o tom, že se jedná o osobu zachovalou, bezúhonnou, jež má dobré předpoklady resocializace. Podstatnými pro výměru trestu nicméně zůstávají okolnosti případu, kdy nalézací soud při svých úvahách vůbec nevzal v potaz, že se obviněný dopustil tohoto jednání odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, když výrazný podíl na spáchání trestného činu ze strany obviněného mělo chování a jednání poškozeného. Byl to poškozený, kdo vyvolal konflikt se svou matkou, kdo vyvolal potyčku se svým strýcem H., kdo posléze najížděl do zaparkovaného vozidla i na svědky H. a T. a kdo posléze jel po chodníku, kam byl vjezd motorových vozidel zakázán. Byl to poškozený, kdo v podnapilém stavu a po požití marihuany usedl za volant, a kdo se tedy významným způsobem podílel na iniciaci a gradaci celého konfliktu. I když obviněnému některé tyto skutečnosti nebyly známy, z oken bytu minimálně registroval ono najíždění dodávky do jiného auta a v ten okamžik možnost střetu i s okolo stojícími osobami, po vyběhnutí ven pak jízdu dodávky po chodníku. Odvolací soud poté, co v potřebné míře zvažoval i otázku přiměřenosti trestní sankce ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zákoníku, má za to, že za takové důkazní a skutkové situace, právě vzhledem k okolnostem případu, a vzhledem k poměrům pachatele lze učinit ospravedlnitelný závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Ze všech těchto důvodů vyměřil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ustanovení § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve výši sedmi let“.

Mimořádné okolnosti byly shledány mj. z důvodu, že jednání bylo excesem z nutné obrany shledaný nově odvolacím soudem, mělo se jednat o exces extenzivní, kdy podle vrchního soudu faktický útok již skončil a poškozený se vzdaloval z místa, kde byl předtím pozorován, aniž by kohokoli v tu chvíli ohrožoval. Nejvyšší státní zástupce vcelku důvodně namítá, že se v tomto případě o jednání, jež vybočilo z mezí nutné obrany, nejednalo. Vozidlo řízené poškozeným pohybující se rychlejší chůzí, bez osob okolo těžko mohl považovat za ohrožující život nebo zdraví, jak uvedl soud prvního stupně: „jednání bylo neuvážené, zbrklé, zkratkovité. Jeho tvrzení, že nebyl čas na zjišťování uvedených skutečností, nemůže obstát. Vozidlo z místa odjíždělo, nikoho aktuálně neohrožovalo, a nic tedy nebránilo tomu, aby obžalovaný využil čas, než se vozidlo vrátí (pokud by tak skutečně učinilo), k prověření situace. Ochranu osobám pak mohl poskytnout v případě, že by se vozidlo skutečně vrátilo. Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný jako držitel zbrojního průkazu, byl osobou poučenou o podmínkách použití zbraně i o podmínkách, kdy jsou naplněny okolnosti nutné obrany. To, že v dané situaci podmínky nutné obrany ani krajní nouze splněny nejsou, mu muselo být zřejmé“. Vliv předchozích informací v bytě rozhodně nelze přeceňovat a dovozovat z něho okolnosti vyložené v předchozích odstavcích.

Soudem prvního stupně bylo dále jasně popsáno, že byť se poškozený choval neuváženě a nevhodně, obtěžoval okolí a řídil vozidlo pod vlivem alkoholu a drog (což však obviněnému nemohlo být známo), tak jeho jízda měla spíše demonstrativní charakter a reálně jeho strýce a jeho družku, případně další osoby neohrožovala. Jednalo se o hlučné chování, daleko přesahující zásady slušného občanského soužití, podřaditelné i pod možné trestné jednání, přesto je i laikovi zjevné, že na řešení rušení nočního klidu a jízdu po chodníku v noci není možno reagovat tímto způsobem, tedy vyprázdněním zásobníku pistole na poškozeného jako řidiče dodávky. Jak správně uzavřel soud prvního stupně (bod 65 i. f.), podle audiozáznamu „střely vypáleny bez jakékoliv prodlevy během 4 vteřin, což neumožnilo jakoukoli reakci ze strany poškozeného“.

Vliv předchozího jednání poškozeného je dostatečně vyjádřen tím, že jednal v jemu prezentované obavě, že nějaký blázen dole zabíjí lidi, a tím, že ač se ozbrojil, tak mu nelze podsouvat premeditaci v šiřším smyslu (na rozdíl od soudu prvního stupně) a to spáchání kvalifikované skutkové podstaty vraždy s rozmyslem. V tom je dán prvotní impuls ze strany poškozeného, když je vyjádřena motivace obviněného, proč odešel z bytu, když nešlo o pohnutky zavrženíhodné. Obviněný však nebyl po příchodu na ulici poškozeným provokován ani jím ohrožován, šel na ulici „řešit“ situaci ve chvíli, když byla na cestě k tomu účelu přivolaná policie, která se zde objevuje do dvou minut (bod 11 rozsudku soudu prvního stupně). Proto nelze přeceňovat ani onu iniciaci a gradaci konfliktu poškozeným, když se jednalo o záležitosti řešitelné právě policejní hlídkou s možnými následky pro poškozeného.

Vrchní soud k poměrům pachatele neuvedl nic konkrétního, co by svědčilo pro to, že výkon trestu v základní výměře by byl nepřiměřeně přísným, je zde odkaz na zprávu zaměstnavatele a trestní bezúhonnost. Bezúhonný život je obecně ve smyslu shora uvedených hledisek standardem pro většinu populace, není sám o sobě takovou polehčující okolností, která by snad měla vliv na úvahy o mimořádném snížení trestu.

K druhé podmínce, tedy použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody, jež by s ohledem na její dolní hranici bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, vrchní soud uvedl pouze tautologické vysvětlení, že by se jednalo o nepřiměřeně přísné potrestání, aniž by blíže rozvedl, proč tomu tak má být, a to případně s ohledem na případná hlediska, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

Ke třetí podmínce, tedy tomu, že jej lze napravit trestem kratšího trvání je skutečností, že je zde příznivá prognóza resocializace obviněného, zjištěná znaleckým posudkem, je také nejednoznačná, neboť podle znalkyně psycholožky je „osobnost již fixovaná a nelze očekávat její výraznější změny, není protispolečensky disponovaný. Predikční instrumenty opírající se o statistická data nepovažují budoucí recidivu protispolečenských projevů za pravděpodobné. Jistou korektivní zkušenost z takovéhoto jednání a hlavně z toho, že došlo ke smrti člověka, je schopen si vzít. Vnitřní tendence vyřešit nespravedlnosti v panu posuzovaném budou i nadále. Je otázkou, zdali to poučení bude natolik silné, že už nikdy nebude mít zbraň a že pokud do toho půjde, půjde do toho s rukama a ta škoda nebude tak veliká. Je disponován k tomu, že zase bude chtít situaci řešit. Má tendence cítit nespravedlnost tam, kde ji vidí, a určitým způsobem ji řešit. To, že zostřeně vnímal různé nespravedlnosti, konflikty, vraždy, zabíjení po celém světě, se v něm určitou mírou sumovalo, proto se on ozbrojil“ (bod 8 rozsudku soudu prvního stupně).

Je tak možno uzavřít, že nebyly shledány žádné výjimečné a neobvyklé okolnosti, které by odůvodňovaly vrchním soudem užitý postup, když rozsah polehčujících okolností má význam při případných úvahách o trestu na samé spodní hranici zákonné sazby. Z těchto důvodů lze mít dovolání nejvyššího státního zástupce za důvodné z jím uváděného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolání obviněného P. B.

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek (srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015 ze dne 6. 5. 2015).

K dovolání obviněného je možno předeslat, že ačkoli namítá nesprávné hmotněprávní posouzení, tak je z dovolací argumentace zjevné, že jde z velké míry o polemiku se skutkovými závěry nižších soudů, shodnou s jeho předchozí obhajobou, jež se odvíjí od údajného neprokázání úmyslu obviněného usmrtit poškozeného s ohledem na skutečnost, že nebyla zjištěna poloha poškozeného a způsob střelby obviněného. Obviněný výslovně nenamítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, jež by ve výjimečných případech odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Muselo by jít o situaci, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. V dané věci je možno konstatovat, že napadené rozhodnutí žádným zmíněným extrémním nesouladem netrpí.

Dále obviněný namítá nesprávnou právní kvalifikaci, pokud by jeho jednání vůbec mělo být trestné, a to ve smyslu posouzení jednání jako ublížení na zdraví s následkem smrti a to opět z důvodu nedostatku zavinění, tedy úmyslu usmrtit jiného. K této otázce se jasně vyjádřil soud prvního stupně, který uzavřel, že obviněný jednal nejméně v úmyslu nepřímém, když jeho úmysl zjevně vyplývá z charakteru a způsobu jednání obžalovaného, ze způsobu provedení činu, charakteru použité zbraně a místa, kam útok střelnou zbraní směřoval, i z počtu střel, které byly proti kabině řidiče vystřeleny. Dovoláním napadené rozhodnutí uzavírá k této otázce, právě s odkazem na obviněným uváděné nálezy Ústavního soudu, že šlo o věc skutkově odlišnou, v této věci jeho záměrný útok směřoval proti místům na těle, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Vrchní soud uzavřel, že postavení obou aktérů a jejich pozice jsou naprosto evidentní (poškozený v pozici řidiče dodávky a obviněný jako střelec) a důkazně podložené (ostatně je zde i kamerový záznam). V této situaci obviněný vystřelil z minimální vzdálenosti cíleně proti kabině pomalu jedoucí dodávky, ve které viděl sedět jejího řidiče, nejméně třináct střel, z nichž osm, které směřovaly na sedící postavu, zasáhly tělo poškozeného, přičemž střelbu nepřetržitě směřoval do prostoru levých předních dveří těsně pod okénko řidiče, takže musel být jednoznačně srozuměn s tím, že tyto jím vypálené střely mohou poškozeného, nacházejícího se na místě řidiče, usmrtit (viz bod 29 rozsudku odvolacího soudu). S takovým způsobem argumentace, která se vypořádává s jeho opakovanými argumenty, se ztotožňuje i Nejvyšší soud, a shledává za naplněné všechny znaky jeho úmyslného zavinění. Tvrzení obviněného, že prosté užití střelné zbraně vůči osobnímu automobilu neprokazuje jeho srozumění s tím, že poškozeného usmrtí, pokud střílí na vozidlo, je v daných souvislostech opakované střelby z bezprostřední blízkosti do dveří pod okénko řidiče, velmi zjednodušující a je zcela v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů.

K hmotněprávní problematice úmyslu obecně je možno uvést, že podle § 15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Zde bylo soudem prvního stupně shledáno zavinění ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu (vrchní soud vyjádřil vcelku oprávněně výhradu, avšak nemohl v tomto směru zhoršit postavení obviněného), když nepřímý resp. eventuální úmysl (dolus eventualis) předpokládá nižší míru volní stránky jednání než je nezbytná pro přímý úmysl. Porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem není při této formě zavinění chtěným následkem jednání pachatele, ale ten ho ve svých představách vnímá jako možný a počítá s eventualitou jeho způsobení. Jinak řečeno, ví, že ho svým jednáním může způsobit, a pro případ, že ho způsobí, je s tím srozuměn. S ohledem na shora uvedené jde i o případ obviněného v této věci, když obviněný jedná způsobem spočívajícím v opakovaném užití střelné zbraně z blízkosti vůči řidiči dodávky, když směřuje svou střelbu do úrovně pod okénko dveří.

Obviněný se domáhá též užití ustanovení o nutné obraně, kde shora bylo vysvětleno, proč se o tuto okolnost vylučující protiprávnost jednat nemohlo, a současně se touto okolností nižší soudy podrobně zabývaly. Zcela konkrétně v bodě 76 rozsudku soud prvního stupně, odvolací soud pak v bodech 18 až 23 svého rozsudku jasně hovoří o tom, z jakých důvodů nutná obrana dána není, s tím, že nejde ani o zdánlivou (putativní) nutnou obranu. K dané otázce je možno shrnout, že obviněný zde bydlel dostatečně dlouho, aby věděl, že sídliště P. v Ch. získalo statut sociálně vyloučené lokality se všemi průvodními jevy, mezi které patří i hádky, rušení nočního klidu a vzájemné napadání mezi obyvateli. Křik a hluk před třetí hodinou ráno zde bývá na denním pořádku, a pravděpodobnost, že jde o zcela obvyklou hádku či fyzickou potyčku mezi místními obyvateli, ale aby naopak na sídlišti zaútočil ve 3 hodiny ráno terorista, je minimální (soud prvního stupně bod 67). Užití zbraně způsobem popsaným shora je pak zcela mimo reálné úvahy v tom směru, že by se mělo jednat o odvracení útoku na zájem chráněný trestním zákonem přiměřenou formou. Zde je možno zopakovat, že policie se dostavila prakticky vzápětí – to ve vztahu ke znaku, zda šlo nebezpečí odvrátit jinak.

Poslední část námitek obviněného brojí proti výrokům o přiznané náhradě škody a nemajetkové újmy. Obecně je možno domáhat se pod tímto dovolacím důvodem i nesprávného užití ustanovení podle jiných odvětví hmotného práva, zde práva občanského, když jde o hmotněprávní posouzení náhrad škody a nemajetkové újmy. Zde se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněného jak k náhradě majetkové škody – „přestože byly faktury za pohřeb a za veterinární péči adresovány jiným osobám (příbuzným zemřelého), z provedeného dokazování jednoznačně a bez důvodných pochybností vyplývá, že vyfakturované částky uhradila poškozená E. M. D. J. Jestliže podle § 2961 obč. zákoníku škůdce nahradí tomu, kdo je vynaložil, přiměřené náklady spojené s pohřbem v rozsahu, v jakém nebyly uhrazeny veřejnou dávkou podle jiného právního předpisu, je nepochybné, že poškozená E. M. D. J. byla a je tou osobou, která náklady fakticky vynaložila, a které tudíž náhrada škody ve výši 30.098 Kč náleží“. Argumentace obviněného se tak odvíjí od jiné verze skutkového děje, neprokázání přechodu nároků na poškozenou E. M. D. J. a dokonce ani neprokázané uhrazení těchto částek.

Současně se odvolací soud dostatečně zabýval i otázkou náhrady nemajetkové újmy, to včetně odkazů na zákonná ustanovení § 2952, § 2955, § 2956, § 2957 a § 2971 obč. zákoníku, co do způsobu a rozsahu náhrady nemajetkové újmy, doplnil argumentaci o výslovný odkaz na § 2959 obč. zákoníku (výše náhrady vyvažující plně jejich utrpení), a proto je námitka v tom směru, že jde o neodůvodněné výroky, zcela nepřípadná. Odvolací soud správně uzavřel, že je nerozhodné pro účely rozhodování o náhradě nemajetkové újmy, zda na některé z poškozených byla uvalena exekuce.

Co do konkrétní výše je podle zákona zjevné, že nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti, což však není znakem libovůle, ale dává prostor úvahám, tak jak je oba nižší soudy rozvinuly, když přiznané částky nejsou žádným excesem z rozhodovací praxe soudů o náhradě nemajetkové újmy, spíše jde o částky nižší, nicméně zohledňující mnohost poškozených a jejich nároků. Navíc odvolací soud ještě u rodičů poškozeného výrazněji zredukoval přiznaný nárok s odkazem na ustanovení § 2198 obč. zákoníku (to samé, tedy redukce nároků byla učiněna již soudem prvního stupně), podle kterého vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží.

Dále vrchní soud správně zdůraznil, že významným je fakt, že obviněný byl odsouzen k dlouholetému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, což označil jako satisfakci ve smyslu § 2951 odst. 2 obč. zákoníku. Rozsah odůvodnění a podklad pro rozhodnutí je jednoznačně seznatelný a závěry, zejména odvolacího soudu jsou i s ohledem na uvedené odkazy na hmotněprávní úpravu občanského zákoníku, zcela dostatečné z hlediska § 125 tr. ř.

Další část námitek v tomto směru je již ryze procesního rázu, tedy rozsahu dokazování, přípustnosti tvrzení k prokázání škody a nemajetkové újmy, což nelze podřadit pod tvrzený dovolací důvod. To platí i pro skutkovou námitku, že poškozená D. J. není družka. Nad rámec toho lze uvést, že ani v tomto případě však nižší soudy nevybočily ze zásad spravedlivého procesu, v jehož rámci se odehrává trestní řízení.

Proto Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. k dovolání nejvyššího státního zástupce výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 7 To 62/2018. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. dále zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V případě výroku o trestu zrušil i jinak bezvadný a nenapadený výrok o trestu propadnutí věci, neboť výrok o trestu tvoří jednotu a nelze jej oddělit. Při novém rozhodování je vrchní soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud.

Dovolání obviněného P. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 4. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Vyhotovil člen senátu:

Mgr. Daniel Broukal

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru