Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1636/2014Usnesení NS ze dne 11.02.2015

HeslaAfekt
Majetkový prospěch
Vražda
Výjimečný trest
Zvlášť surový nebo trýznivý způsob
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1636.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 1 tr. zákoníku

§ 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku

§ 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku

§ 2 odst. 5 tr. ř.

§ 2 odst. 6 tr. ř.

§ 54 odst. 2 tr. z...

více
Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1010/15 ze dne 11.02.2016 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1636/2014-31

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2015 o dovolání, které podal obviněný J. F. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 5/2014, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 48 T 5/2014, byl obviněný J. F. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „poté, kdy na základě podvodu dosáhl toho, že poškozená E. M. v jeho přítomnosti dne 6. 1. 2014 dopoledne vybrala z bankomatu částku 15 000 Kč, se kterou odešla ve společnosti obžalovaného čekat na údajného prodejce notebooku do svého bytu v P., V. se jí zde asi za hodinu obžalovaný přiznal, že si vše vymyslel a požádal ji o půjčku zmíněného obnosu a když mu poškozená částku 15 000 Kč odmítla půjčit, využil nepozornosti poškozené, která v kuchyni myla nádobí a tuto částku ji vzal z kabelky, čehož si poškozená všimla a začala na obžalovaného křičet, na což obžalovaný reagoval tím, že vzal v kuchyni nůž, přistoupil zezadu k poškozené a dvakrát jí podřízl hrdlo a zasadil jí nožem dalších 31 ran různé intenzity, z nichž kromě dvou prvních smrtelných ran minimálně čtyři hluboké rány v horní části hrudníku vpravo by samy o sobě bez včasné lékařské pomoci přivodily smrt poškozené, po útoku nechal poškozenou ležet na zemi, z bytu odcizil zmíněných 15 000 Kč spolu s malou č. kabelkou, která kromě peněz obsahovala i dvě platební karty k účtu Air Bank, a. s. a České spořitelny, a. s. a dále mobilní telefon značky Apple iPhone 5 s příslušenstvím, v bytě za sebou zahladil stopy a převlékl se, přičemž konkrétně tímto útokem poškozené způsobil:

dvě hluboké související řezné rány na krku vpředu délky 13,5 cm se dvěma zářezy na chrupavce štítné, devět hlubokých bodných ran s šíří vbodu 3,5 - 4,5 cm na pravé straně krku, pronikající k páteři a tři povrchní řezné rány na pravé straně krku, přičemž uvedenými bodnými a řeznými poraněními krku byla zasažena kůže, podkoží, svalovina krku včetně kožního svalu i podjazylkových svalů oboustranně, pravého kývače hlavy, meziobratlová ploténka mezi 6. a 7. krčním obratlem s otevřením páteřního kanálu, dýchací cesty - protětí štítné chrupavky a průdušnice, levý lalok štítné žlázy, hltanu, pravá podklíčková žíla, pravá zevní i vnitřní krkavice a pravá vnitřní hrdelní žíla, dále střední až velkou intenzitou jí způsobil poranění hrudníku, a to šest bodných ran na přední straně hrudníku vpravo, kdy dvě povrchní bodné rány zasahovaly pouze do podkoží s délkou vbodu 0,8 cm a 1 cm, čtyři hluboké bodné rány v horní části hrudníku vpravo o šířce vbodu 3,5 cm pronikaly do pravé plíce a do dolního mezihrudí, deset bodných ran na zadní straně hrudníku, kdy šíře devíti vbodů dosahovala 3,5 cm a šíře jednoho vbodu 2 cm, bodné rány byly spojeny s poraněním plic, jednoho z hrudních obratlů i levé lopatky a pět bodných ran pronikalo do pohrudničních dutin, střední až malou intenzitou jí dále způsobil poranění pravé horní končetiny resp. ramene, a to tři bodné rány, z nichž jedna byla hluboká a pronikala kůží, podkoží, tukovou vrstvu, vazivový obal deltového svalu až do vlastního deltového svalu, zbývající dvě rány byly povrchní a zasahovaly pouze do podkoží, dále jí způsobil povrchní řeznou ránu v horní části deltové krajiny, krevní výron v čelní krajině měkkých pokrývek lebních vpravo a kožní oděrku na zadní ploše pravého bérce,

přičemž bezprostřední příčinou smrti poškozené byla srdeční a dechová nedostatečnost vzduchovou embolií a krevními ztrátami způsobená rozsáhlými bodným a řezným poraněním krku s porušením velkých cév na jeho přední straně a ke smrti poškozené došlo v průběhu několik málo minut od poranění, tudíž její smrti by se nedalo zabránit ani včasnou a vysoce odbornou lékařskou péčí“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to elektrické kytary č. b. značky CORT X-I BKS se ž. popruhem včetně č. pouzdra GUARDIAN CG-018-E, balíčku strun D'ADDARIO EXL 110, kabelu BESPECO RA900, č. propojovacího kabelu s imbusem v plastovém obalu, 2 ks klíčků a trsátka modré barvy.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu a nemajetkovou újmu v následujícím rozsahu:

- Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Praha, pobočka pro hl.m. Prahu a Středočeský kraj, se sídlem Na Perštýně 6, 110 00 Praha 1, škodu ve výši 1 225 Kč,

- Ing. E. M. nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč,

- K. M. škodu ve výši 18 476 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč,

- E. M. škodu ve výši 4 000 Kč a nemajetkovou újmu ve výši 500 000 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 48 T 5/2014, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků rozsudku.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, a to tak, že podle § 259 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, podal obviněný dovolání (č. l. 904 − 921), přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. s tím, že byl uložený nepřípustný druh trestu nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Obviněný brojí proti jemu uloženému výjimečnému trestu odnětí svobody, kdy namítá, že otázka uložení výjimečného trestu je otázkou hmotného práva, nikoli otázkou znaleckou, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 6 Tdo 976/2010) pak namítá, že při ukládání trestu podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku je nutné komplexně hodnotit osobu pachatele a zkoumat, zda jsou dány podstatné okolnosti, které podmínku pro uložení výjimečného trestu přesvědčivě splňují. V případě uložení výjimečného trestu je nutno vzít v úvahu, jakého charakteru byla přecházející trestná činnost osoby, které má být výjimečný trest uložen. Je nutno rozlišovat, zda se jednalo o trestné činy proti majetku či zda se jednalo o trestné činy proti životu a zdraví. Pouhé konstatování skutečnosti, že se obviněný v minulosti dopustil trestné činnosti, nestačí. Obviněný poukazuje na to, že dosud nebyl nikdy ve výkonu trestu a nikdy se před skutkem, za nějž byl odsouzen, nedopustil jakéhokoliv jednání proti životu a zdraví, neboť se vždy jednalo o majetkovou trestnou činnost spíše drobného charakteru. Pokud pak soudy učinily z majetkové trestné činnosti spíše drobnějšího charakteru (podvod), které se dopustil, závěr o tom, že možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena a že je možno jakoukoliv kriminální minulost vzít v úvahu jako okolnost svědčící pro uložení výjimečného trestu, pak se jedná o pochybení a nelze s ním souhlasit.

Obviněný dále vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací skutku, že se jedná o zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, neboť má za to, že nebyl naplněn znak spočívající v tom, že by byl čin spáchán zvlášť brutálním způsobem, a to po zvážení všech okolností případu. Z provedeného dokazování je zřejmé, že poškozená byla usmrcena již po zasazení prvé řezné rány a další bodné rány, již na fatální následek neměly žádný vliv. A dále dle obviněného nebyl naplněn znak „spáchání činu ze zištných důvodů“. V rámci řízení namítl, že čin ze zištných motivů nespáchal a uvedl jiné důvody než soudy činné ve věci s tím, že ze skutečnosti, že z bytu poškozené odcizil 15 000 Kč, jakož i další věci, nevyplývá, že by byl čin usmrcení poškozené spáchán ze zištných důvodů.

Obviněný dále uvedl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako zločin zabití podle § 141 tr. zákoníku, když ze skutkových zjištění vyplývá, že šlo o usmrcení v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Nebylo možno ani vyloučit, že by čin, který je mu kladen za vinu, spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti dle § 27 tr. zákoníku, což mělo být prokazováno důkazy, které předložil soudu prvního stupně před hlavním líčením, ale tyto nebyly vzaty v úvahu. Uvedené lékařské zprávy byly soudem prvního stupně nalezeny až při hlavním líčení, což mu však nelze klást k tíži. Jednalo se o lékařskou zprávu ze dne 14. 5. 1997 vypracovanou MUDr. A. V. (z níž se podává, že je léčen na neurologii a má nález na EEG), lékařskou zprávu ze dne 17. 10. 1995 vypracovanou MUDr. B. (z níž se podává, že je sledován pro neurotické projevy a psychiatrické sledování je nutné), lékařskou zprávu ze dne 27. 8. 2008 vypracovanou MUDr. A. R. (konstatující u něho LMD, porucha chování a smíšená porucha osobnosti), lékařské zprávy MUDr. R. B. ze dne 31. 7. 2008 a 25. 9. 2008 (v níž je uvedeno, že trpí nezvládnutými afekty, je anormální osobností a byl mu předepsán lék zmírňující nebo zcela potlačující příznaky psychózy, určený k léčbě schizofrenie), zprávu Speciálního pedagogického centra vypracované v 5. ročníku základní školy a lékařskou zprávu vypracovanou pro potřeby správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 04. 2003 (kde je uvedeno, že se léčí s epilepsií, LMD a trpí slabší psychickou kondicí). Na podkladě těchto zpráv je obviněný přesvědčen, že je osobou, která trpí neurologickými či psychickými poruchami, jež mohou vést k afektu, tedy, že jeho jednání je nutno posoudit jako tzv. afektdelikt.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný namítl, že nebyly naplněny podmínky pro uložení výjimečného trestu, tedy podmínky ustanovení § 54 odst. 2 tr. zákoníku, neboť skutek byl nesprávně právně kvalifikován a jeho osobu nelze hodnotit jako osobu, jejíž náprava je obzvláště ztížena.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, v celém rozsahu zrušil, a aby v celém rozsahu zrušil i rozhodnutí obsahově navazující na uvedené usnesení, to vše podle § 265k odst. 2 tr. ř.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky obviněného jsou prakticky pouhým opakováním výhrad, které uváděl v průběhu dosavadní obhajoby a o něž opíral své odvolání. V rozporu s jeho stanoviskem se státní zástupce domnívá, že soud druhého stupně se všemi vznesenými výhradami zabýval víc než dostatečně a že proti závěrům vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí nelze nic namítat. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací zcela správně uzavřely, že obviněný nebyl tempore criminis nijak významně omezen ve smyslu zachování příčetnosti jako předpokladu trestnosti. K tomu se podrobně soudy vyjádřily a vysvětlily i svůj postup ohledně obviněným navrhovaného doplnění dokazování i ohledně námitek, jež vyjadřoval ke znaleckému zkoumání z oboru lékařství, odvětví psychiatrie a psychologie. Podobně důvodné jsou závěry soudů o naplnění znaků „v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch“ a „zvlášť surovým způsobem“. Řetěz událostí předcházejících útoku, jež byly samy o sobě malicherné, vedl obviněného k brutálnímu útoku, z něhož čiší jeho pohrdání lidským životem, nemluvě o tom, že v osobě poškozené se jednalo o jeho známou. Není tedy možné přisvědčit obviněnému, že by nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku. Stejně detailně se oba soudy zabývaly podmínkami pro uložení výjimečného trestu ve smyslu § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Aniž by bylo nutno opakovat či dále rozvíjet argumentaci vyjádřenou k této otázce v odůvodněních rozhodnutí obou soudů, lze bez pochybností konstatovat, že byla naplněna nejen jedna z podmínek pro uložení výjimečného trestu, nýbrž kumulativně obě podmínky stanovené v § 54 odst. 2 tr. zákoníku. Trest byl tudíž uložen v souladu se zákonnou úpravou a výrokem o trestu nejenže nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale potažmo nemohl být naplněn ani důvod podle písm. h) téhož ustanovení, jehož se obviněný v této souvislosti rovněž dovolává.

Obviněný v dovolání uplatnil také důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, ačkoli řízení předcházející rozhodnutí soudu druhého stupně bylo zatíženo vadou naplňující některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Tento důvod ovšem obviněný uplatnil zjevně nedůvodně, protože jeho odvolání nebylo zamítnuto − z podnětu řádného opravného prostředku obviněného bylo rozhodnutí nalézacího soudu změněno v jeho prospěch, a tedy nebyl splněn jeden ze základních formálních předpokladů pro úspěšné uplatnění tohoto dovolacího důvodu.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2014, sp. zn. 8 To 64/2014, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze částečně ve výroku o trestu, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením, kdy změnil částečně výrok o trestu, kterým bylo rozhodnuto, že podle § 54 odst. 4 tr. zákoníku se doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, kteroužto i obviněný navrhuje, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h).

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, včetně jeho provedení, stejně jako odbornost znalců), resp. nezohlednění jím předložených důkazů (lékařská zpráva MUDr. A. V. ze dne 14. 5. 1997, lékařská zpráva MUDr. B. ze dne 17. 10. 1995, lékařská zpráva MUDr. A. R. ze dne 27. 8. 2008, lékařské zprávy MUDr. R. B. ze dne 31. 7. 2008 a 25. 9. 2008, zpráva Speciálního pedagogického centra vypracovaná v 5. ročníku základní školy, lékařská zpráva vypracovaná pro potřeby správy sociálního zabezpečení ze dne 28. 4. 2003), a vadná skutková zjištění (zjištění stran skutečnosti, zda byl v době spáchání činu zcela příčetný či naopak byly jeho rozpoznávací schopnosti omezeny v důsledku neurologických a psychických poruch), a současně jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají).

V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť v rámci odůvodnění nalézací soud pečlivě odůvodnil, proč zamítl obhajobou navrhované doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru neurologie (str. 14 až 15 rozsudku − „přímo odporuje ust. § 116 odst. 1 tr. řádu, podle něhož vyšetřit duševní stav obviněného může pouze znalec z oboru psychiatrie“). Stejně tak se z rozsudku podává, že obviněnému byla zachována možnost navrhnout důkazy, což také v rámci hlavního líčení učinil. K těmto nově předloženým důkazům, zdravotní dokumentaci, se po jejich prostudování vyjádřili i znalci, kteří následně „nic na svých závěrech nezměnili, potvrdili, že obžalovaný uváděl, že se na psychiatrii nikdy neléčil, věděli pouze o jeho dřívější léčbě epilepsie“ (str. 10 rozsudku).

Se zdravotním stavem obviněného pak souvisí jeho námitka, že předmětný skutek měl být posouzen jako zločin zabití podle § 141 tr. zákoníku, neboť se jednalo o tzv. afektdelikt.

Zločinu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

Skutková podstata trestného činu zabití je privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku. Ustanovení obsahuje dvě kategorie privilegujících okolností ve vztahu k úmyslnému usmrcení, a to jednak jednání v silném rozrušení z omluvitelného hnutí mysli (tzv. afektdelikt) a jednak jednání v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (tzv. provokace), které nevyžaduje silné rozrušení. Trestný čin zabití je trestným činem úmyslným (srov. § 15 tr. zákoníku).

Obviněný v rámci své obhajoby uplatnil v podstatě dvě protichůdné verze událostí. Jednak namítal, že poškozenou zavraždil vědomě, neboť tato vyhrožovala jeho dětem, kdy uvěřil, že by je opravdu mohla usmrtit, jelikož věděla, kde obviněný bydlí, a druhou verzi, kterou uplatňuje i v rámci podaného dovolání, a která spočívá v námitce, že jednal v epileptickém záchvatu, tedy při výpadku paměti.

Nalézací soud první verzi událostí, tedy, že spouštěcím mechanismem jeho jednání vůči poškozené před vraždou byly výhrůžky usmrcením jeho dětí, vyhodnotil jako účelovou, kdy obviněný „svou verzi akcentoval v hlavním líčení, kdy poprvé uvedl, že poškozenou zavraždil proto, že vyhrožovala dokonce usmrcením jeho dětí“ (str. 14 rozsudku, více dále str. 8 rozsudku). Ve vztahu k druhé námitce se pak pečlivým způsobem zabýval zdravotním stavem obviněného, jak se ostatně podává přímo z odůvodnění rozsudku, zejména na str. 9 až 12, kdy soud podrobně rozebírá obsah znaleckého posudku i obviněným předloženou zdravotnickou dokumentací jeho osoby. Na str. 16 odůvodnění rozsudku se pak nalézací soud vyjádřil i k námitce, že ze strany znalců byla předmětná zdravotnická dokumentace obviněného ignorována, kdy uvedl, že sami znalci ještě předtím, než se s nově předloženou zdravotnickou dokumentací seznámili v rámci hlavního líčení, „avizovali a zdůvodnili, proč ani dětská epilepsie na jejich závěrech nemůže nic změnit (závěry nezměnili ani poté, kdy se s touto dokumentací seznámili)“, a poukázal i na to, že pokud si obviněný detailně vybavuje veškeré události před spácháním trestného činu, v jeho průběhu a taktéž po něm, vylučuje to, že by čin spáchal v epileptickém záchvatu (str. 16 rozsudku), kdy současně konstatoval, že „jestliže je obžalovaný držitelem řidičského oprávnění, vylučuje to, že by byl aktivním epileptikem, rovněž spáchaná tr. činnost nesvědčí o projevech záchvatového onemocnění, patický efekt lze vyloučit, nešlo ani o psychomotorickou epilepsii, jejímž projevem někdy může být brutální agrese“ (str. 10 rozsudku). Obviněný sám uvedl, že průběh celého incidentu si vybavuje zřetelně a nemá žádné mezery v paměti. Obviněný jednal po celou dobu racionálně, o čemž svědčí zejména jeho chování po usmrcení poškozené, kdy se například ani anonymně nesnažil zavolat pomoc. Znalci se shodli na tom, že jednání obviněného bylo vědomě organizované, brutální, naprosto zřetelně zacílené s plným vědomím následků použité agrese, s následným racionálně strukturovaným chováním při zahlazování stop. Současně jeho vysvětlení spočívající v tom, že poškozená vyhrožovala jeho rovině (znalcům uvedl toliko, že jeho rodinu slovně napadla), vyhodnotili jako účelové. Psychologickým vyšetřením nebyla prokázána jakákoli duševní choroba, resp. psychóza. Lze se tedy zcela ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že „pokud by obžalovaný jednal tak, jak jednal, nikoli proto, že chtěl odvrátit usmrcení svých dětí, nýbrž jednal v epileptickém záchvatu spojeném s poruchou vědomí, tak by si na tr. činnost nepamatoval. V každém případě by po uplynutí záchvatu jednal naprosto odlišně, především lze předpokládat, že by neprodleně zavolal záchranku a policii. Jednání obžalovaného po vraždě však směřovalo pouze k tomu, aby dosáhl toho, co si předsevzal, tj. odcizil nejen 15 tis. Kč, ale i další věci z bytu poškozené a před opuštěním bytu po sobě zahladil stopy“ (str. 16 až 17 rozsudku).

Posouzení skutku jako zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku lze tedy zcela vyloučit.

Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného o nenaplnění znaků skutkové podstaty vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy že skutek byl spáchán zvlášť surovým způsobem, a podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, tedy v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch.

Nutno uvést, že předmětné námitky uplatnil obviněný již v rámci řízení před soudem prvního stupně a zopakoval je i v rámci řádného opravného prostředku. Oba soudy se uvedenými námitkami zabývaly.

Dle skutkových zjištění obviněný k poškozené přistoupil zezadu a dvakrát jí podřízl hrdlo a následně ji nožem zasadil dalších 31 ran různé intenzity. Dle znaleckého posudku bylo podříznutí natolik razantní, že poškozená následkem tohoto zranění během minuty až dvou upadla do bezvědomí.

Spácháním trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. R 1/1993). Může k němu dojít právě i v případě, kdy oběť je již v počátku útoku v bezvědomí. Vražda je sama o sobě čin vyznačující se surovostí. Pro naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“ musí jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, kdy rozhodují je zde způsob, jímž byla oběť usmrcena. Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla. Pokud je oběť nejprve dvakrát podříznuta a následně jí je zasazeno 31 bodných ran, pak zcela jistě lze o nápadnější devastaci těla hovořit (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1476 − 1477).

Nalézací soud uvedl, že přestože s ohledem na rychlost útoku, skutečnost, že poškozená během minuty až dvou po podříznutí krku upadla do bezvědomí a do 5 minut od útoku nastala smrt, kdy dle znalce nemusela prvotní rány ani bolestně vnímat, nelze dovodit, že čin byl spáchán trýznivým způsobem, zcela jistě však byla naplněna podmínka zvýšené surovosti (str. 7 rozsudku). Obviněný na poškozenou zaútočil způsobem, o kterém musel vědět, že s největší pravděpodobností způsobí smrt, následně ji zasadil dalších 31 bodných ran, z nichž čtyři by byly samy o sobě smrtelné. Takovýto způsob provedení činu zcela jistě naplňuje to, co je míněno jako zvlášť surový způsob. Soud prvního stupně správně konstatoval, že takový způsob usmrcení oběti vybočuje z míry „běžných“ vražd, zejména situačně podmíněných, kdy pachatel jedná v okamžitém nápadu pod tlakem aktuální situace. Jinak, než jako brutální, nelze čin obviněného popsat.

Obviněný ve vztahu k „zištnému motivu“ svého jednání uvedl, že věci z bytu odnesl, aby zahladil stopy, nikoliv proto, aby získal peníze a mobilní telefon. Jeho obhajoba však byla zcela vyvrácena, neboť jak uvedl odvolací soud, který se uvedenou námitkou zabýval, „majetková motivace je zachována jak v případech, kdy se pachatel snaží usmrcením oběti získat její majetek, tak v případech, kdy se jej už zmocnil a snaží si jej uchovat“ (str. 3 napadeného usnesení).

V úmyslu získat majetkový prospěch bude vražda především spáchána v případech, kdy jednání pachatele bude směřovat k zmocnění se věci, peněz nebo jiného majetku oběti. K získání majetkového prospěchu však nemusí dojít. Minimální výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj (viz. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 142. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1477 – 1478).

Obviněný se nejprve pokusil na poškozené lstí vylákat 15 000 Kč, posléze na ní naléhal, aby mu tuto částku půjčila, přestože si byl vědom, že s ohledem na svou finanční situaci, nebude schopen jí půjčku vrátit, a nakonec se je pokusil odcizit, čehož si bohužel pro poškozenou povšimla. Předmětnou částku pak po usmrcení poškozené z bytu odnesl, stejně jako její kabelku a mobilní telefon s příslušenstvím. Takovéto jednání logicky odporuje jeho tvrzení, že chtěl zahladit stopy. Kdokoli z jejího okolí mohl potvrdit, že vlastní mobilní telefon a pro policii by bylo snadné zjistit její číslo. Obviněný po celou dobu sledoval vlastní zájem, tedy získání peněz, které podle svých vlastních slov nutně potřeboval, a pro jejich získání neváhal ukončit život své známé.

Obviněný vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojíc proti uložení výjimečného trestu odnětí svobody, maje za to, že nebyly plněny podmínky pro jeho uložení, tedy ustanovení § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.

Obviněnému byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 54 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen výjimečný trest odnětí svobody v trvání dvaceti pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Je přesvědčen, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, kdy z opatrnosti namítá i to, že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští.

Uložení výjimečného trestu dopadá na případy nejzávažnějších trestných činů spáchaných určitými pachateli s výraznějšími negativními osobnostními rysy, kdy k nápravě pachatele nebo k ochraně společnosti nepostačuje ani obecná horní hranice trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let. Zákon tedy připouští výjimečné překročení této hranice, a to uložením výjimečného trestu buď na dobu nad dvacet až do třiceti let (nebo na dobu do konce života pachatele), a tím činí tento trest výjimečným především co do citelnosti.

Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje (§ 54 odst. 1 tr. zákoníku). Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, kdy pachatel může být postižen trestem odnětí svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem. Uvedené podmínky jsou tedy splněny.

Podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku může být výjimečný trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let uložen tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Podmínky pro uložení jsou vymezeny tak, že postačí splnění alespoň jedné (kterékoli) z nich.

V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že byly naplněny obě podmínky, tedy, že se obviněný dopustil zločinu, jehož závažnost je velmi vysoká, a současně možnost jeho nápravy je obzvláště ztížena.

Vysoká závažnost zločinu, který obviněný spáchal, byla osvětlena výše. Velmi vysoká závažnost spáchaného zvlášť závažného zločinu může tedy vyplývat ze zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení trestného činu, ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky nebo ze zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku. Obviněný jednal zavrženíhodným způsobem, kdy svou oběť usmrtil (nenapravitelný následek) zvlášť surovým způsobem (podřezal ji dvakrát hrdlo a zasadil jí dalších 31 bodných ran, z nichž čtyři by byly samy o sobě smrtelné), a taktéž jednal ze zavrženíhodné pohnutky, kdy jeho motiv byl toliko zištný (jednalo se o v podstatě nevysokou částku ve výši 15 000 Kč, kterou ani nepotřeboval, neboť si za ní pořídil zbytečnosti a mobilní telefon s příslušenstvím).

Možnost nápravy pachatele bude obzvláště ztížena pouze v případech, když k působení na pachatele a k jeho nápravě nebude postačovat uložení mírnějšího trestu než trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, a to popřípadě ani více jiných trestů uložených vedle sebe nebo v kombinaci s ochranným opatřením. Závěr o obzvláště ztížených možnostech nápravy pachatele musí být založen na komplexním zhodnocení osobnosti pachatele a musí vyplývat zejména z jeho chování v minulosti a z jeho současných osobnostních charakteristik. O takovém předchozím negativním chování pachatele bude svědčit především skutečnost, že již v minulosti spáchal ve více případech zločiny, resp. jim odpovídající trestné činy (zejména zvlášť závažné) a ani opakované i ty nejdůraznější prostředky působení nevedly k tomu, aby nespáchal zvlášť závažný zločin, což se jeví jako projev pachatelova zatvrzelého nerespektování základních společenských norem a hodnot. Uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle § 54 odst. 2 tr. zákoníku, opírající se o alternativu, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, však není bez dalšího vyloučeno zjištěním, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a před spácháním posuzovaného trestného činu mu byly ukládány toliko sankce nespojené s přímým výkonem trestu odnětí svobody. V takovém případě je však nutno na základě komplexního hodnocení osobnosti pachatele pečlivě zkoumat, zda tu existují jiné podstatné okolnosti, které přesvědčivě odůvodňují naplnění uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestu (R 46/2011) - viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 732 − 738.

Soudy, zejména pak soud nalézací, věnovaly náležitou pozornost naplnění druhé podmínky, tj. možné nápravy obviněného. Zde vycházely zejména ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie a psychologie, kdy znalci komplexně hodnotili osobu obviněného. Soudy přihlížely i k chování obviněného v minulosti a k jeho současné osobní charakteristice. Ze znaleckých posudků vyplynulo, že obviněný netrpí žádnou formou psychózy. Znalci osobnost obviněného vyhodnotili jako poruchově strukturovanou, disociální, nezdrženlivou a sociopatickou. Jeho emocionalita je oploštělá, citově chladná, nevyvážená s nespolehlivými autoregulačními mechanismy. Je u něho přítomen defekt vyšších citů a morálně etických postojů s poruchou citového kontaktu, dodržování pravidel a zájmů druhých, asociálnost, bezohlednost, nezodpovědnost. Jeho hodnotový systém je pokřivený. Znalec prognózu resocializace obviněného na škále v rozpětí 1 – 7, kdy č. 1 znamená výborná, č. 7 pak vyloučená, vyhodnotil na bodu 6 – téměř vyloučená (více str. 9 až 12 rozsudku). Znalec uvádí, že vystupňovaný egocentrismus, bezcitnost a anetismus je u člověka ve věku obviněného v takovém rozsahu málo vídaný. Zcela kritickou se pak jeví absence jakéhokoli projevu lítosti nad zmařeným životem.

Nalézací soud vzal dále v potaz kriminální minulost obviněného. K námitce, že soudy pouze obecně odkazují na to, že obviněný byl v minulosti trestán, přestože nikdy ne za trestné činy proti životu a zdraví, a nikdy nebyl nepodmíněně odsouzen, možno uvést, že tato skutečnost nevylučuje uložení výjimečného trestu, existují-li zde jiné podstatné okolnosti, které přesvědčivě odůvodňují naplnění uvedené podmínky pro uložení výjimečného trestu. Nalézací soud pak jiné podstatné okolnosti v rámci rozsudku rozvedl, jak uvedeno výše. Nad rámec uvedeného lze uvést, že obviněný byl odsouzen celkem 4x, kdy se však krátce před vraždou dopustil série dalších majetkových trestních deliktů a tato řízení byla z důvodu neúčelnosti odložena.

Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. F. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. února 2015

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru