Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 162/2005Usnesení NS ze dne 03.03.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.162.2005.1

přidejte vlastní popisek

nerealizovaly důkazní návrhy obhajoby. Proto nejvyšší státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud ve vztahu ke zmíněnému dovolacímu důvodu rozhodl o jeho zjevné neopodstatněnosti a podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání jmenovaného odmítl.

V té části svého mimořádného opravného prostředku, ve které dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v podstatě namítá nesprávné skutkové závěry vyjádřené v pravomocném výroku o vině nalézacího soudu, jehož podobu nemůže dovolací soud měnit, neboť není soudem třetí instance. V posuzovaném dovolání jsou ve skutečnosti napadána skutková zjištění a nikoliv vadné právní hodnocení již ustáleného skutku. Dovolací důvod podle citovaného zákonného ustanovení je tedy zřejmě spatřován zejména v porušení procesních zásad uvedených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. v neúplně zjištěném, resp. v nesprávně hodnoceném skutkovém stavu věci, s nímž dovolatel následně spojuje vadné právní posouzení věci. Mimořádný opravný prostředek byl dovolatelem podán z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebo které jsou zakotveny v některém ze zbývajících ustanovení § 265b tr. ř., takže formálně dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není v souladu s obsahem jeho odůvodnění. V té návaznosti nejvyšší státní zástupkyně navrhuje Nejvyššímu soudu, aby podané dovolání v předmětné části podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.

Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá předně v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (v dané věci odvolání) odmítl podle § 253 odst. 3 tr. ř. nebo zamítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. K tomu však ve věci dovolatele nedošlo, protože odvolací soud pro projednání odvolání dovolatele užil § 254 odst. 1 tr. ř. a § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. Uvedený dovolací důvod může spočívat i v tom, že řádný opravný prostředek byl zamítnut nebo odmítnut z jakýchkoliv důvodů, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem ke stanovisku nejvyšší státní zástupkyně stran předcházejících dvou dovolacích důvodů tato navrhuje Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o odmítnutí dovolání Ing. K. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. i v té části, v níž dovolatel namítal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

K dovolání E. T. nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že námitka spočívající v tom, že namísto užití § 40 odst. 2 tr. zák. měl být v jejím případě použit § 40 odst. 1 tr. zák. nekoresponduje dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dovolatelka jako jediný uplatnila. Jedná se o to, že namítané nepoužití § 40 odst. 1 tr. zák. zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byla dovolatelka uznána vinnou. Nejde ani o “jiné hmotněprávní posouzení”, protože (toto) nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou výslovně stanoveny zvláštní dovolací důvody týkající se trestu. Připustit dovolání z důvodu “jiného nesprávného hmotněprávního posouzení” proto, že nebylo použito ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., by logicky zakládalo nutnost připustit dovolání i proto, že nebyla správně aplikována jakákoliv další ustanovení vztahující se k rozhodování o trestu (např. § 23, § 31 až § 34 atd. tr. zák.). To by bylo v evidentním rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Způsobem, jímž zákonodárce vymezil dovolací důvody ve vztahu k rozhodování o trestu, vyjádřil přípustnost dovolání proti výroku o trestu jen tehdy, pokud byl uložen nepřípustný druh trestu nebo pokud byl uložen mimo trestní sazbu (ve věci dovolatelky tak k tomu došlo, a sice za použití § 40 odst. 2 tr. zák.; viz argumentace v prvním dovolání nejvyšší státní zástupkyně ze dne 8. 1. 2004) nebo pokud trest nebyl vůbec uložen, protože bylo nesprávně upuštěno od potrestání. Proto se Nejvyššímu soudu navrhuje, aby mimořádný opravný prostředek dovolatelky odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že byl podán z jiného důvodu než je uveden v § 265b tr. ř., a než dovolatelka označila /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./.

Třetí senát svým usnesením sp. zn. 3 Tdo 449/2004 ze dne 7. 12. 2004, rozhodl podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, z důvodů uvedených níže, o postoupení věci obviněných Ing. K. S., M. N. a E. T. velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu (dále jen velký senát) k rozhodnutí.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně a dovolatelky namítají, že ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. bylo při ukládání trestu odnětí svobody jmenovaným odsouzeným aplikováno v rozporu se zákonem.

Zatímco dovolání nejvyšší státní zástupkyně v aplikaci moderačního práva soudu vidí pochybení a mimo jiné dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatelka tu poukazuje na nesprávnou aplikaci § 40 odst. 2 tr. zák., namísto § 40 odst. 1 tr. zák., tedy nepoužití moderačního práva soudu, ač podmínky pro to podle odst. 1 byly, což hodnotí jako dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Právě v návaznosti na pohled dovolatelky zjistil senát 3 Tdo rozdílný přístup v dosavadním rozhodování Nejvyššího soudu, pokud se jedná o přípustnost nesprávné aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. jako dovolacího důvodu, s nímž počítá § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zmíněný dovolací důvod spatřuje senát 3 Tdo v situaci, kdy podle dovolání podmínky pro aplikaci § 40 odst. 1, popř. odst. 2 tr. zák. dány byly, avšak soud moderační právo nepoužil. Naproti tomu v případě, kdy aplikační podmínky § 40 odst. 1, popř. odst. 2 tr. zák. splněny nebyly, přičemž soud moderační právo použil, by byl namístě dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Vlastní podstatu sporného problému vidí senát 3 Tdo v tom, zda v případě uznání viny podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu lze za něj uložit trest odnětí svobody za využití moderačního práva soudu ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zák., to s přihlédnutím nejen k poměrům pachatele, ale zejména s ohledem na okolnosti případu (viz rozhodnutí 5 Tdo 411/2003-I, II, které vztahuje své závěry stran aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. i na ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.). K samotné nekonzistentnosti judikatury k této otáce upozorňuje třetí senát na rozhodnutí následujících senátů Nejvyššího soudu 7 Tdo a 3 Tdo:

Sedmý senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení 7 Tdo 356/2002 konstatoval:

I. Námitka, že trest nebyl uložen podle § 40 odst. 1 trestního zákona, obsahově nenaplňuje dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu.

II. Námitkou týkající se ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákona však není obsahově naplněn ani dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť namítané nepoužití ustanovení § 40 odst. 1 trestního zákona zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným.

Třetí senát Nejvyššího soudu ve svém usnesení 3 Tdo 1416/2003 naopak konstatoval:

I. Námitka dovolatele, že nebylo aplikováno při ukládání trestu ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., přestože byly splněny všechny okolnosti a podmínky tímto ustanovením vyžadované, naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a lze ji považovat za relevantní.

Třetí senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc dovolatele a dovolatelky nyní podle rozvrhu práce přidělena, se kloní ke stanovisku, které uvádí usnesení 3 Tdo 1416/2003. Zastává tedy právní názor, včetně jeho zdůvodnění v citovaném usnesení, který je odlišný od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí sedmého senátu Nejvyššího soudu (v usnesení 7 Tdo 356/2002). Domnívá se, že „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ je třeba rozumět pochybení i stran aplikace ustanovení o ukládání trestů, tedy např. § 40 odst. 1, 2 tr. zák. ve výše uvedeném smyslu. V opačném případě by nesprávnosti tohoto typu nebylo možno napravovat cestou dovolání, když jediné dva specifické dovolací důvody týkající se trestů na uvedený problém nemíří; srov. § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.

Proto v souladu s ustanovením § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil třetí senát věc dovolatele a zejména dovolatelky k rozhodnutí velkému senátu o tom, zda neaplikování § 40 odst. 2 tr. zák. v návaznosti na uznání viny podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu lze považovat za přípustný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jiné nesprávné hmotně právní posouzení) či nikoli, to za předpokladu, že zákonné podmínky pro užití moderačního práva soudu splněny byly.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání dne 12. 1. 2005 v trestní věci postoupené mu třetím senátem tak, že přikázal tomuto senátu, aby věc znovu projednal a rozhodl, protože podmínky § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nejsou splněny.

Při řešení uvedené problematiky velký senát dospěl k závěru, že senátem 3 Tdo předestřená rozdílnost právních názorů jednotlivých senátů Nejvyššího soudu v uvedené hmotně právní oblasti je jen domnělá. Velký senát přitom dospěl k závěru, že senát 3 Tdo při rozhodnutí o postoupení věci velkému senátu přitom neargumentoval obsahem dovolání nejvyšší státní zástupkyně, ani obsahem dovolání obviněného Ing. K. S., nýbrž pouze a jen obsahem dovolání obviněné E. T. Z tohoto důvodu velký senát při posuzování otázky, zda jsou splněny zákonné podmínky pro to, aby mu věc byla postoupena k rozhodnutí, nepřihlížel k obsahu dovolání dalších dovolatelů.

Obviněná E. T. sice na jedné straně vytýkala soudům, že nesprávně aplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., avšak na druhé straně se domáhala použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., tedy uložení trestu ještě kratšího trvání, neboť měla za to, že trest jí uložený je vzhledem k jejím poměrům stále nepřiměřeně přísný.

Přes určitou formulační neobratnost takto vystavěného dovolání obviněné je velký senát přesvědčen, že s ohledem na obsah jejího podání (§ 59 odst. 1 tr. ř.) bylo smyslem dovolání dosáhnout za použití též ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. ještě dalšího zmírnění trestu, již tak uloženého pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Pokud by velký senát na obsah tohoto dovolání tímto způsobem nenahlížel, ve skutečnosti by to znamenalo, že dovolatelka podala dovolání fakticky ve svůj neprospěch, což samozřejmě ani u tohoto mimořádného opravného prostředku není přípustné /viz § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř./.

Z dovolání této obviněné je tedy především zřejmé, že se domáhala použití dalšího zmírňovacího ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. vedle již soudy aplikovaného moderačního ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. To je ale odlišná situace oproti té, kterou argumentoval senát 3 Tdo při postoupení věci velkému senátu k rozhodnutí. Podle jeho názoru nejde totiž o případ bezezbytku zařaditelný do některé ze tří skupin, jak je ve svém rozhodnutí vymezil velký senát a podle stejného názoru nejde ani o případ již řešený v jiném rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pak ovšem senát 3 Tdo při svém rozhodování nemohl dospět k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť právní názor v této zcela specifické problematice žádný senát Nejvyššího soudu „dosud nevyslovil“. Už proto jeho usnesení o postoupení věci velkému senátu k rozhodnutí nemůže být považováno za správné, neboť nesplňuje zákonné podmínky vymezené v § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. Senátu 3 Tdo tedy takto „nic nebránilo“, aby v této (podle názoru velkého senátu) dosud neřešené problematice zaujal právní názor, zda pod dovolací důvod uplatněný obviněnou podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jiný důvod neuplatnila) lze podřadit námitku, že soudy plně nevyužily moderačního práva a neuložily jí ještě mírnější trest odnětí svobody.

Velký senát s odkazem na uvedenou argumentaci poté neshledal procesní podmínky pro řízení před ním, neboť dle jeho názoru nebyly splněny předpoklady dané v § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., nerozhodoval ve věci všech dovolatelů ani meritorně. Proto ji přikázal k projednání senátu 3 Tdo. V opačném případě, tedy při dovození povinnosti velkého senátu v každém případě meritorně rozhodnout, jak konstatuje velký senát, by mohlo dojít ke zneužití citovaného ustanovení a v důsledku toho k nepřípustnému zásahu do ústavně zaručeného institutu zákonného soudce. Tolik usnesení velkého senátu.

Za dané situace, při povinnosti respektovat uvedené rozhodnutí velkého senátu, takto příslušný senát Nejvyššího soudu věc projednal a rozhodl, když jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaných dovolání nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti všech podaných dovolání podle § 265a tr. ř.

Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé.

V této souvislosti Nejvyšší soud konstatoval, že v pořadí druhé dovolání nejvyšší státní zástupkyně je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, jelikož napadá rozhodnutí, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek, podaný státním zástupcem proti odsuzujícímu rozsudku. Stejný závěr platí ohledně dovolání E. T. a Ing. K. S.

Nejvyšší soud se dále zabýval nejprve otázkou, zda v pořadí druhé dovolání nejvyšší státní zástupkyně, podané jí z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř., je opodstatněné.

Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů uvedených pod písm. a) až l), pokud není dán důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit především tehdy, pokud nebyly splněny zákonem stanovené procesní podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání, přičemž je tím myšleno rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání ve smyslu § 253 odst. 1, 3 tr. ř. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nemůže být zamítnutí řádného opravného prostředku z hlediska ustanovení § 256 tr. ř. bez dalšího, tzn. shledá-li odvolací soud, že odvolání není věcně důvodné, neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 tr. ř., tj. teprve tehdy, neshledal-li tento soud formální důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., nebo k jeho odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr. ř. Ovšem i za této situace lze dovolání opírat o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl v řízení předcházejícím věcnému rozhodnutí o řádném opravném prostředku, podaném proti některému rozhodnutí podle § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Co se týká dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten přichází v úvahu, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Z obsahu podání nejvyšší státní zástupkyně vyplývá, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tomto směru opírá o výtku odvolacímu soudu, který zamítl podané odvolání státního zástupce, ačkoliv v řízení předcházejícím rozhodnutí o takovém opravném prostředku byly dány podmínky, jejichž porušení založilo dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. /§ 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř./. V tomto směru tedy dovolací soud nedospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti /§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř./.

V pořadí druhým dovoláním nejvyšší státní zástupkyně v napadané trestní věci připomíná, že citovaným rozsudkem krajského soudu, potvrzeným odvolacím soudem, byli obvinění Ing. K. S., E. T. a M. N. uznáni vinnými přípravou trestného činu vraždy podle § 7 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. Za to jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití moderačního práva soudu, který je opíral o § 40 odst. 2 tr. zák.

Podle naposledy citovaného zákonného ustanovení soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Požadavek vyváženosti viny a trestu, vyjádřený zásadou adekvátnosti trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, jakož i osobnosti jeho pachatele, se promítá do moderačního práva diferencovaným způsobem, který je vyjádřen právě v § 40, v jeho odstavcích 1 až 3 tr. zák., když uplatněný dovolací důvod míří na odst. 2.

V té souvislosti zdůraznilo již usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 411/2003, že použití § 40 odst. 2 tr. zák. není vázáno na okolnosti případu ani na poměry pachatele, jak to předpokládá ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ovšem zároveň dodává, že bez jejich zhodnocení (tj. okolností případu a poměrů pachatele) by nebylo možné stanovit, jak vysoký trest odnětí svobody je schopen splnit účel trestu a jaká výměra tohoto trestu by byla pro pachatele pokusu trestného činu nepřiměřeně přísná. Jinými slovy řečeno, i při aplikaci § 40 odst. 2 tr. zák. je nutno brát v potaz jak okolnosti případu, tj. konkrétní stupeň materiální stránky spáchané trestné činnosti, např. přípravy, přípustně zvažované při úvaze o trestu za ni, tak i poměry pachatele v době, kdy se mu trest ukládá.

Podle rozhodnutí staršího data (Rt č. 26/85-III a podobně i dalších, např. Rt č. 48/98, sp. zn. 9 Tzn 31/98) však doposud platí, že byl-li obžalovaný uznán vinným přípravou směřující k trestnému činu spáchanému za okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a tato vyšší trestní sazba byla použita, nelze současně snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby podle § 40 odst. 2 tr. zák. Citovaný judikát, jak má Nejvyšší soud za to, vychází zřetelně z logiky, podle níž konkrétní charakter a stupeň materiální stránky spáchané přípravy je odvozován jak z hlediska viny, tak z hlediska trestu ze stejného rozsahu kritérií materiální stránky a tím i její konkrétní míry (tj. jejího charakteru a stupně). Takový přístup se však jeví jako zjednodušený, schematický, opomíjející diferencovanou funkci materiální stránky trestného činu právě z hlediska viny a z hlediska trestu.

Moderační právo soudu ve smyslu § 40 odst. 1, 2 tr. zák. je institut funkční výlučně v oblasti ukládání trestů. Soud zde bere v potaz jak materiální stránku trestného činu (okolnosti případu), za nějž se trest ukládá, tak i poměry jeho pachatele v době ukládání tohoto trestu. Problém nečiní zmírnění trestu vzhledem k poměrům pachatele, tedy ani v případě uznání jeho viny v rámci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Pokud se však moderace konkrétně ukládaného trestu opírá o konkrétní míru materiální stránky, danou (mimořádnými) okolnostmi případu, je nezbytné důsledně odlišovat její stupeň z hlediska ustálení viny pachatele a její stupeň z hlediska ukládání trestu.

Materiální stránka trestného činu coby konkrétního základu trestní odpovědnosti (tj. viny) může být opírána jen o (materiální) naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, o který jde. Naproti tomu materiální stránka trestného činu, hodnocená při úvaze o trestu za tento trestný čin, se opírá o další, tedy mimo hranice (znaky) příslušné skutkové podstaty stojící skutečnosti (okolnosti případu), ovlivňující její míru, a to jak směrem přísnějším (obecné okolnosti přitěžující), tak i směrem mírnějším (obecné okolnosti polehčující), a to i s ohledem též na kritéria soudní individualizace trestu uvedená v § 31 odst. 2 písm. c) tr. zák. Z toho vyplývá, že v rámci formálních znaků skutkové podstaty trestného činu ustálená konkrétní míra materiální stránky, podmiňující tak formální a materiální naplnění příslušné skutkové podstaty z hlediska viny, může doznat a zpravidla doznává změn při soudní individualizaci trestu. Tento závěr platí nejen pro trestání pachatele činu naplňujícího znaky skutkové podstaty základní, nýbrž i skutkové podstaty kvalifikované. Není tu tedy nic, co by takový závěr vylučovalo, jak naopak plyne z rozhodnutí č. 11/1963, č. 26/85-III Sb. rozh. trest. a č. 9 Tzn 150/98, neboť souhrn kritérií konkrétní míry materiální stránky trestného činu je, jak řečeno, diferencovaný, tedy jiného rozsahu (objemu) z aspektu viny a jiného z aspektu trestu.

Jinými slovy řečeno, Nejvyšší soud zásadně nevylučuje možnost akceptovat užití § 40 odst. 2 tr. zák., i když z hlediska viny soud aplikoval ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák. Daný postup musí být ovšem náležitě odůvodněn, tedy takovým způsobem, který by konkrétně odpovídal výše obecně formulovaným tezím o podstatě materiální stránky trestného činu nezbytně různě posuzované jednak z pohledu viny, jednak z hlediska trestání. Tyto požadavky však soudy v přijatých rozhodnutích nesplnily. Jejich argumentace ve prospěch aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. při ukládání trestu za přípravu kvalifikované vraždy trpí určitou nekonsistentností.

V tomto ohledu soud nalézací odůvodnil užití moderačního práva ve smyslu § 40 odst. 2 tr. zák. poukazem v prvé řadě na nepřijatelnou nadbytečnost tohoto ustanovení, to za předpokladu, že by se povahou a závažností spáchané přípravy rozuměla jen její materiální stránka; i zde by totiž stačilo k moderaci konkrétně ukládaného trestu užití § 40 odst. 1 tr. zák., takže odst. 2 by byl jaksi navíc. Ovšem vedle materiální stránky tu je i hledisko poměrů pachatele, které spatřuje nalézací soud i v dikci § 40 odst. 2 tr. zák. Tomu ostatně nebrání ani výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 411/2003.

Soud odvolací rovněž konstatoval, že vedle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, k němuž příprava směřovala, lze užít ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. při trestání této přípravy samotné. Dal za pravdu soudu nalézacímu v tom, že správně oddělil společenskou nebezpečnost činu (jeho materiální stránku), který byl připravován, od závažnosti přípravy tohoto činu, i když, dodává tu Nejvyšší soud, závažností “cílového” deliktu je též ovlivňována závažnost jeho přípravy. Ovšem právě “…s ohledem na povahu závažnosti přípravy…”, jak uvádí odvolací soud, kdy jednání obžalovaných bylo od faktického usmrcení poškozené S. S. natolik vzdálené, by bylo užití nezměněné trestní sazby, která v jejich případě činí dvanáct až patnáct let, nepřiměřeně přísné a že tedy účelu trestu lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Jak patrno z obou rozsudků, žádný z uvedených soudů mimořádné poměry pachatele při ukládání trestu u jednotlivých obžalovaných za použití § 40 odst. 2 tr. zák. v úvahu nebral, ani nemohl, protože k posouzení žádné nebyly.

Pokud se jedná o mimořádné snížení významu materiální stránky podniknuté přípravy, pouze soud odvolací výslovně v napadeném rozhodnutí upozorňuje, že jednání obžalovaných bylo od faktického usmrcení poškozené natolik vzdálené, že by bylo užití nezměněné trestní sazby, která v jejich případě činí dvanáct až patnáct let, skutečně nepřiměřeně přísné. Přílišnou vzdálenost podniknuté přípravy od dokonání, jak ji tento soud podrobně rekapituluje v odůvodnění svého rozhodnutí, považuje tak za mimořádnou okolnost snižující společenskou nebezpečnost předmětné přípravy a tudíž odůvodňující užití § 40 odst. 2 tr. zák. Odvolací soud zde v souladu s konstantní judikaturou (srov. např. R 14/1965, NS 2/2001-T40, jež uvádí co nelze považovat z hlediska povahy a závažnosti přípravy ve vazbě na posuzování přiměřenosti trestu za okolnost tuto povahu a závažnost ovlivňující) kladl důraz právě a jen na konkrétní vzdálenost přípravy a zamýšleného (dokonaného) trestného činu. Jestliže tato okolnost neovlivnila ve prospěch obviněných svou intenzitou materiální stránku přípravy kvalifikované vraždy posuzované z hlediska jejich viny, tedy tak, že by po materiální stránce o přípravu kvalifikované vraždy nešlo (bránily tomu totiž jiné skutkové okolnosti naplňující materiálně znaky “skutkové podstaty” spáchané přípravy), projevila se zmíněná vzdálenost přípravy od připravovaného deliktu nutně při úvaze o trestu /§ 31 odst. 2 písm. c) tr. zák. “… do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo …”/.

Jednalo se však pouze o jediný moment, který materiální stránku spáchané přípravy z hlediska jejího potrestání objektivně snižoval. Další okolnosti působily spíše naopak. Obvinění Ing. K. S. a E. T. např. nevěděli, jak skutečně jimi iniciovaná příprava vraždy probíhala. Měli za to, že věci mají jimi předpokládaný “spád”, což bylo dokumentováno jejich reakcí na zprávu o výsledku, který sledovali. Subjektivně tedy počítali s tím, že učinili vše pro “zdar” věci, když z dosud učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že jejich vědomost o případném „amatérském jednání“ dalších osob ohledně přípravy označeného trestného činu byla nulová. Skutečnost, díky jisté náhodě, byla od jejich přesvědčení rozdílná, přičemž z této náhody nemohou obvinění těžit. Takové zhodnocení vycházející z takto zjištěného skutkového stavu věci Nejvyšší soud v úvahách obou soudů při zdůvodnění aplikace § 40 odst. 2 tr. zák. postrádá.

Lze tedy uzavřít, že v neprospěch dovolatele a dovolatelky mimořádným opravným prostředkem nejvyšší státní zástupkyně napadené rozhodnutí odvolacího soudu, pokud potvrdilo výroky rozhodnutí soudu nalézacího stran trestů uložených za použití § 40 odst. 2 tr. zák. obviněným Ing. K. S., E. T. a M. N., vedlo k uložení těchto trestů mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem na trestné činy, jejichž přípravou byli všichni uznáni vinnými, neboť citovaný § 40 odst. 2 tr. zák. nebyl v tomto případě použit v souladu s náležitou, vyčerpávající argumentací, která by jeho aplikaci odůvodnila, jak naznačil shora Nejvyšší soud.

S ohledem na zřejmou podmíněnost dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. existencí některého z dovolacích důvodů uvedených v písm. a) až k) citovaného zákonného ustanovení výrok Nejvyššího soudu o zrušení rozsudku odvolacího soudu, opřený o § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zahrnuje i dovolání nejvyšší státní zástupkyně též co do důvodu, jejž uvádí § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto Nejvyššímu soudu nezbylo než citované rozhodnutí Vrchního soudu zrušit a to pouze ve výroku, jímž bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce v části, která směřuje proti výrokům o uložených trestech odnětí svobody obviněných Ing. K. S., E. T. a M. N., když příslušný výrok týkající se viny těchto obviněných zůstal nedotčen.

Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda i dovolání obviněných, podaná jimi z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. (Ing. K. S.) a v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (E. T.) jsou opodstatněná.

V dovolání Ing. K. S. dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit především tehdy, pokud nebyly splněny zákonem stanovené procesní podmínky pro rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání, přičemž je myšleno rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání ve smyslu § 253 odst. 1, 3 tr. ř. Důvodem dovolání ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. proto nemůže být zamítnutí řádného opravného prostředku podle § 256 tr. ř. bez dalšího, tzn. shledá-li odvolací soud, že odvolání není věcně důvodné, neboť postup podle tohoto ustanovení lze použít až po splnění přezkumné povinnosti odvolacího soudu, zakotvené v ustanovení § 254 tr. ř., tj. teprve tehdy, neshledal-li tento soud formální důvody k zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., nebo k jeho odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr. ř. Ovšem i za této situace lze dovolání opírat o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak jen, jestliže byl v řízení předcházejícím věcnému rozhodnutí o řádném opravném prostředku, podaném proti některému rozhodnutí podle § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V té souvislosti potom nutno zdůraznit, že dovolací

důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., přichází v úvahu, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Z obsahu podání dovolatele v té návaznosti vyplývá, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. opírá o výtku odvolacímu soudu, který ve věci jako takový konal, přičemž meritorně rozhodoval i soud nalézací, oba vzdor skutečnosti, že dovolatel u krajského soudu podal námitku podjatosti senátu, kterou tento soud zamítl; stížnostní soud poté zamítl i stížnost dovolatele proti zamítavému usnesení soudu krajského. Tím v meritorním řízení předcházejícím rozhodnutí o opravném prostředku byly dány podmínky, jejichž porušení založilo dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

K tomu je namístě uvést, že bez ohledu na skutečnost, zda byla zpochybněna objektivnost senátu, jenž rozhodoval meritorně, popř. jiného orgánu činného v trestní věci odvolatele, a to i bez odkazu na důvody odvolatelem tvrzené podjatosti, podstatné v této souvislosti je, že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto s tím, že příslušný senát (soudci v jeho rámci zasedající) nebyl shledán podjatým a nebylo v předmětné věci rozhodnuto tak, že byl z její projednání vyloučen. V důsledku této skutečnosti proto lze mít za to, že ve smyslu takto (relevantně) uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou námitky vznesené dovolatelem zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu nezbylo než v této části podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, protože v posuzované věci vyloučený orgán (s ohledem na řečené) nerozhodl. Bylo-li o námitce podjatosti řádně rozhodnuto, i když s tímto rozhodnutím dovolatel nesouhlasí a prosazuje tento svůj názor v dovolání, soud dovolací nemůže z tohoto titulu podle zákona přezkoumávat rozhodnutí stížnostního soudu v nemeritorním řízení o námitce podjatosti. To by bylo v kompetenci Nejvyššího soudu pouze v rámci řízení o stížnosti pro porušení zákona (§ 266 odst. 1 tr. ř.). Jen jako obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že nesdílí názor dovolatele stran jeho námitek podjatosti.

S ohledem na zřejmou podmíněnost dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. existencí některého z dovolacích důvodů uvedených v písm. a) až k) citovaného zákonného ustanovení se výrok Nejvyššího soudu o odmítnutí mimořádného opravného prostředku dovolatele, jako zjevně neopodstatněného vztahuje na jeho mimořádný opravný prostředek i co do důvodu, jejž uvádí § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Co se týká dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten přichází v úvahu, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V tomto případě Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že dovolatel předně zdůrazňuje, že obžaloba neobsahovala právní větu vyjadřující kvalifikovanou skutkovou podstatu ve smyslu odst. 2 písm. h) § 219 tr. zák., takže obhajobě nebylo až do závěrečné řeči státního zástupce známo, zda obžaloba vinila odsouzeného, že tak jednal v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky. Zvlášť zavrženíhodná pohnutka se objevuje pouze v odůvodnění obžaloby.

Jak známo, soud je vázán obžalobou jen co do skutku (§ 220 odst. 1 tr. ř.). Jeho právním posouzením nikoliv (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Proto jestliže soud opřel právní kvalifikaci skutku uvedeného v obžalobě o § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., tedy učinil-li tak i v souladu s obžalobou, nepochybil. Obhajobě muselo být též zřejmé již ze znělky obžaloby, jaké skutkové okolnosti jsou odvolateli kladeny za vinu a podle toho zaměřit svou obhajobu i s ohledem na právní kvalifikaci skutku, uvedenou v obžalobě.

Okolnost, že skutková věta a právní kvalifikace uvedené v obžalobě spolu korespondují (č. l. 39 a 42), avšak právní věta nevyjadřuje to, co jinak plyne ze skutkové věty a je vyjádřeno v právní kvalifikaci, a co vytýká dovolatel, nemůže znamenat porušení ani zásady obžalovací.

V tomto směru má Nejvyšší soud podané dovolání za zjevně neopodstatněné a jako takové je musel podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.

Dále vytýká dovolatel v této souvislosti obžalobě porušení zásad legality a oficiality, když nebyli pro přípravu stejného trestného činu stíháni svědek Si. a ostatní odsouzení, včetně odsouzené T. Nehledě na to, že E. T. takto odsouzena byla, nerespektování zmíněných základních zásad trestního řízení orgánem veřejné žaloby je zcela nedostatečným argumentem pro závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako případné porušení zásady obžalovací.

Formulací uvedenou v citovaném ustanovení zákonodárce sděluje, že cestou dovolání mají být napravovány vady meritorního rozhodnutí (což obžaloba není), spočívají-li v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle hmotně právních norem, nikoliv však podle norem procesních. V této části se dovolání tedy opírá o jiný důvod, než je uveden v § 265b tr. ř., což by vedlo k jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

Konečně za očividné nesprávné (právní) posouzení věci ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel považuje postup, jakým se k právní kvalifikaci /tj. podle § 7 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák./ nalézací soud dobral. Stalo se tak za použití § 9 odst. 2 tr. ř., kdy nalézací soud bez ohledu na presumpci neviny pro toto trestní řízení vyřešil jako předběžnou otázku, že obviněný a obviněná T. jsou vinni trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 4 písm. a) tr. zák., pro který probíhá odděleně trestní stíhání dosud ve stadiu přípravného řízení. V té souvislosti považuje dovolatel za důležité zmínit se o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 78/01, kde je mj. řešena otázka použití důkazu z jiné trestní věci stran viny stěžovatele, s jednoznačným závěrem, že takovéto hodnocení je v rozporu s principem presumpce neviny, neboť tyto materiály se týkají věcí, v nichž stěžovatel doposud pravomocně odsouzen nebyl. Postup prvostupňového soudu, jakým dospěl k právní kvalifikaci skutku ve svém meritorním rozhodnutí, potvrzeném i soudem odvolacím, byť by byl podle tvrzení dovolatele nezákonný, není pokryt dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nehledě na fakt, že samotný tento postup, napadaný dovolatelem, ve skutečnosti v rozporu se zákonem není, jak zřetelně vysvětlil v odůvodnění svého rozsudku už soud nalézací. Pokud trestní řízení o meritorní otázce týkající se viny dovolatele určitým trestným činem bylo ve stadiu řízení přípravného, přičemž tato (meritorní) otázka měla v řízení, z něhož nakonec vzešlo dovoláním napadené rozhodnutí povahu otázky jen předběžné, byly soudy v prvostupňovém i v dovoláním napadeném rozhodnutí oprávněny tuto otázku shodně posoudit jako předběžnou, neboť se týkala meritorně viny dovolatele (§ 9 odst. 1 in fine tr. ř.). Odkazovat na citované rozhodnutí Ústavního soudu není v tomto případě namístě, neboť předmětný nález se týkal věci zcela odlišné od problematiky prejudiciálních otázek. Ústavní soud v něm účastníku stížnostního řízení (tj. obecnému soudu) vytknul, že neměl jako důkaz svědčící o vině stěžovatele hodnotit žádosti Německa a Rakouska o jeho vydání pro trestní stíhání ve věcech, které ovšem neměly povahu otázek předběžných ve vztahu k meritu trestní kauzy, jež byla předmětem stížnostního řízení před Ústavním soudem.

Je také pravdou, a v tom je s ním Nejvyšší soud zajedno, že odvolací soud byl ve svém rozhodnutí k otázce právní kvalifikace podle § 7 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., tak jak se k ní nalézací soud dobral (§ 9 tr. ř., úmysl zakrýt jiný trestný čin), poněkud zdrženlivý. Zároveň však správně zdůraznil, že “… Toto … konstatování však vliv na právní kvalifikaci nemá, protože znak kvalifikované skutkové podstaty (jiné) “zvlášť zavrženíhodné pohnutky” byl rozhodně naplněn tím, že se jedná o nájemnou vraždu.” V této souvislosti je také na místě zdůraznit,že obětí měla být novinářka, která v rámci investigativní žurnalistiky poukazovala ve svých článcích na protiprávní počínání Ing. K. S. aiv této souvislosti se příprava k trestnému činu vraždy jeví jako zvláště zavrženíhodnou, samozřejmě s ohledem na nepochybné právo (a také povinnost) seriozních novinářů odhalovat protispolečenské jevy a také na ně poukazovat v rámci jejich postavení, jako již tolikrát zmíněných, hlídacích psů demokracie. I v této části pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Obdobný závěr učinil Nejvyšší soud i ve vztahu k argumentaci dovolatele v otázce věrohodnosti či nevěrohodnosti své osoby, jakož i obviněné T. a s tím související otázkou hodnocení znaleckých posudků nalézacím i odvolacím soudem. Dovolatel považuje za nepřípustné, aby se (odvolací) soud stavěl do role arbitra mezi znaleckými posudky zvláště za takového stavu dokazování, kdy vina či nevina dovolatele je odvozována od věrohodnosti obviněné E. T. I v tomto případě míří důvody uváděné dovolatelem mimo dovolací důvod stanovený v citovaném ustanovení trestního řádu. Vytýkané vady v hodnocení konkrétního důkazu nelze subsumovat pod nesprávné právní posouzení skutku nebo pod jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Rovněž i tu vychází dovolání z jiného důvodu, než jak je uvádí § 265b tr. ř.

Z obsahu podání dovolatele vyplývá, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v tomto směru opírá o výtku odvolacímu soudu, který ve svém rozhodnutí nereagoval na výše popsaná procesní pochybení, která podle názoru dovolatele vedla k nesprávnému hmotně právnímu posouzení. To potom znamenalo, že v řízení předcházejícím dovoláním napadenému rozhodnutí o takovém opravném prostředku existovaly podmínky, jejichž porušení založilo dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /§ 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř./.

S přihlédnutím k tomu, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je zřejmě podmíněn existencí některého z dovolacích důvodů uvedených v písm. a) až k) citovaného zákonného ustanovení, se výrok Nejvyššího soudu o odmítnutí mimořádného opravného prostředku dovolatele proto, že byl podán z jiného důvodu, než je uveden v trestním řádu, resp. proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné, vztahuje na jeho mimořádný opravný prostředek i co do důvodu, jejž uvádí § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

V dovoláním E. T. napadané trestní věci dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jí uplatněný jako jediný, přichází v úvahu, jak již řečeno, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podle názoru dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil její jednání, když na kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu užil ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák., ačkoliv měl být použit § 40 odst. 1 tr. zák. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem se v dovolání zdůrazňuje, že dovolatelce nebyl skutečně dokázán žádný majetkový motiv, který by byl impulsem pro její jednání.

V souvislosti se shora citovaným usnesením velkého senátu se třetí senát nakonec přiklonil k postupu vyjádřeném v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1416/2003, ze kterého plyne, že pokud obviněný ve svém dovolání poukázal rovněž na to, že nebylo aplikováno (při ukládání trestu) ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., přestože byly splněny všechny okolnosti a podmínky tímto ustanovením vyžadované, lze takovou námitku z pohledu takto uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu považovat za relevantní. V posuzované věci soudy v případě dovolatelky aplikovaly ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. (při ukládání trestu), dovolatelka se však domáhá aplikace ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. s tím, že by užití tohoto ustanovení pro ni mohlo přinést příznivější okolnosti v souvislosti s uložením trestu. Takto koncipovaná námitka však je zjevně neopodstatněnou. Podle § 40 odst. 1 tr. zák. má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Uvedené okolnosti (i s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění) však v posuzované věci dovolací soud v případě dovolatelky neshledal a to ani z hlediska jí užité argumentace (absence majetkového motivu), když současně nutno uvést, že použití předmětného ustanovení je fakultativní, přičemž je třeba mít na zřeteli, že jde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody a nikoliv o obvyklý postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný. Postup podle tohoto ustanovení nemůže odůvodnit jen samotné doznání trestného činu, lítost nad jejím spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. Pokud tedy soudy v předmětné věci neaplikovaly ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., nelze jim tento postup s ohledem na již řečené vyčítat. Stran aplikace ustanovení § 40 odst. 2 tr. zák. v případě dovolatelkou napadeného rozhodnutí v posuzované věci, lze pouze odkázat na shora uvedené závěry dovolacího soudu vyslovené v souvislosti s dovoláním podaným nejvyšší státní zástupkyní. V této souvislosti je na místě uvést, že moderační právo soudu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1, 2 tr. zák. lze aplikovat pouze výjimečně a to zejména i v případě uznání viny pachatele v rámci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, když takový postup musí být podrobně a pečlivě (vyčerpávajícím způsobem) odůvodněn i z pohledu příslušných trestních sazeb na ten který trestný čin (resp. přípravu k němu), včetně toho proč a z jakých důvodů byla zvolena právě taková konkrétní výměra samotného trestu.

Stejně tak ani subsumpce vytýkaného nedostatku aplikace § 40 odst. 1 tr. zák. pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nehledě na to, že tento důvod dovolatelka neuplatnila, není možná, neboť nevyužití moderačního práva soudem a tudíž uložení konkrétního trestu odnětí svobody v rámci nemodifikované jeho trestní sazby nelze považovat za druh trestu zákonem nepřípustný nebo za trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž by byla dovolatelka uznána vinnou. Nejvyšší soud proto nemohl na její dovolání reagovat jinak než jeho odmítnutím podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., s tím, že takto podané dovolání je zjevně neopodstatněné.

S ohledem na výše uvedené pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než vyhovět dovolání nejvyšší státní zástupkyně a odmítnout dovolání Ing. K. S. a E. T., jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

K žádosti dovolatelky o osvobození od placení soudních poplatků lze pouze stručně uvést, že se tu jedná o součást nákladů trestního řízení, o kterých je oprávněn rozhodovat pouze soud prvního stupně.

Podle § 265l odst. 4 tr. ř., vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě.

Ing. K. S., E. T. i M. N. byli odsouzeni k nepodmíněným trestům odnětí svobody uloženým pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. I v takto stanovené konkrétní výměře (tj. osm a šest roků) se jedná o tresty nepochybně vysoké, které jim hrozí přinejmenším znovu, budou-li uznáni vinnými a pokud odvolací soud užití § 40 odst. 2 tr. zák. náležitě odůvodní. V opačném případě tu může být hrozba tresty konkrétně ještě vyššími. Samotná hrozba takto konkrétně vysokými tresty ve spojení s další konkrétní skutečností, za niž Nejvyšší soud považuje i vlastní argumentaci obsaženou v odůvodnění tohoto rozhodnutí z hlediska dovolání podaného nejvyšší státní zástupkyní, tak zakládají vazební důvod uvedený v § 67 písm. a) tr. ř. Proto muselo být rozhodnuto, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení.

Vzhledem k tomu, že bylo podle § 265k tr. ř. rozhodnuto o zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž zároveň Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, neboť s přihlédnutím k povaze uplatněných důvodů dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo zřejmé, že vadu napadeného rozhodnutí nelze odstranit ve veřejném zasedání, bylo rozhodnuto podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v zasedání neveřejném.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. března 2005

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Jurka

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru