Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1583/2019Usnesení NS ze dne 30.01.2020

HeslaLoupež
Násilí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1583.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 173 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1583/2019-356

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. J., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dně 30. 7. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 5 T 30/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného A. J. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 5 T 30/2019, byl obviněný A. J. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 23. 10. 2018 od 08:00 hodin do 08:15 hodin ve Slezské Ostravě, za objektem tzv. XY, na lávce ve směru od ul. XY k ul. XY, po předchozí slovní rozepři požadoval od N. K., své bývalé přítelkyně, vydání klíčů od jejího bytu se slovy: „Dej mi klíče“, N. K. mu nevyhověla, současně uchopil N. K. jednou rukou za její kabelku a začal se s N. K. v prostoru mostu o její kabelku přetahovat a při přetahování o kabelku byl stržen z pravé ruky N. K. náramek značky Pandora s pěti přívěsky, uložil jej do přední kapsy kabelky, která byla pootevřená, a poté, kdy N. K. na konci mostu při přetahování o kabelku upadla na zem a kabelku přitom pustila, si kabelku vzal a kopl opakovaně nohou do její hlavy, šlapal jí na hlavu a opakovaně hrozil, že jí vybije všechny zuby a že ji zabije, N. K. se podařilo z místa utéci směrem k XY a přivolat hlídku Policie ČR a způsobil N. K., nar. XY, zranění hlavy s četnými hematomy a oděrkami na čele a čelisti, kdy poranění si vyžádalo ošetření v Úrazové ambulanci Městské nemocnice Ostrava, p. o., a průměrnou dobu léčení v délce 7 až 10 dní, a odcizením kabelky, ve které byl mobilní telefon značky Huawei P9, peněženka značky MK, náramek značky Pandora, doklady a to občanský průkaz, karta zdravotní pojišťovny, karta ODIS, vše na jméno N. K., jí způsobil škodu ve výši 12.360 Kč.

Za to byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 48 (čtyřicet osm) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená N. K., nar. XY, bytem XY, a poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, IČ 47672234, se sídlem Jeremenkova 11, 703 00 Ostrava-Vítkovice, odkázány s nárokem na náhradu škody na řízení občanskoprávní.

Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 5 T 30/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce odvolání.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 342–343), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný namítá existenci extrémního nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a následným právním hodnocením. Uvádí, že se doznal k násilí vůči poškozené, avšak k tomu došlo až ve chvíli, kdy se poškozená domáhala navrácení věcí, které ji odcizil. Závěry soudu jsou v přímém rozporu s dalšími navrženými a provedenými důkazy. U hlavního líčení byly provedeny důkazy, které jednoznačně podporovaly jeho výpověď a které jednoznačně usvědčovaly poškozenou, že nemluví pravdu, soud však nijak tyto důkazy nehodnotil (např. důkaz mapou), případně jím navrhované důkazy zcela odmítl provést (navrhované svědecké výpovědi). Taktéž rozporuje skutková zjištění stran zranění poškozené s tím, že tato neodpovídají terénu, kde by se měli pohybovat. Současně má za to, že výpověď poškozené nekoresponduje s tím, že by se s ním měla prát a přitom jí měl být násilím stržen náramek, když tento byl objektivně nepoškozen. Trvá na tom, že ke rvačce došlo až následně, kdy odsouzený předmětnou kabelku bez násilí či její pohrůžky ukradl i s náramkem v ní vloženým, a ze strany poškozené se toliko jedná o jakousi pomstu, neboť měli komplikovaný vztah. Má za to, že se jedná o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy jediným důkazem, ze kterého soudy vyvodily jeho vinu, je výpověď poškozené, neboť ostatní důkazy odporují jeho tvrzením.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 5 T 30/2019, a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které jej obdrželo dne 8. 11. 2019 (č. l. 346). Dne 5. 12. 2019 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 1206/2019, v němž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. 4 To 178/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným A. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovené dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených výše tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o výpověď poškozené N. K., mapy oblasti, kde k incidentu došlo, jeho vlastní výpovědi; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – výpovědí blíže neoznačených svědků) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění týkajících se toho, jak k odcizení kabelky došlo, časového intervalu a prostředí, resp. zda měla poškozená dostatek času dostat se na místo, které uvedla, zda mohlo dojít ke stržení náramku, zjištění stran zranění poškozené, resp. zda došlo ke rvačce mezi ním a poškozenou), kdy současně uplatňuje i námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, tedy, že důkazy byly nesprávně soudem hodnoceny a jediným důkazem prokazujícím jeho vinu je výpověď poškozené) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že sice měl kabelku poškozené po určitou dobu u sebe, ale této se nezmocnil násilím, přičemž sice poškozené ublížil, ale až poté, co došlo ke krádeži kabelky).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný shledává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ostravě, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi poškozené, tak výpovědí dalších svědků, zejména matky poškozené M. K., stejně tak i listinných důkazů, zejména se jedná o protokol o ohledání místa činu, fotodokumentaci místa činu a zranění poškozené, stejně jako stavu jejího oděvu, protokol o prohlídce těla poškozené, lékařskou zprávu a odborné vyjádření lékaře stran zranění a následné léčby poškozené. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo (zejména str. 5–6 rozsudku).

K námitkám týkajících se obviněným navrhovaných a neprovedených důkazů Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu, z níž se podává, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s článkem 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť nalézací soud řádně odůvodnil, na podkladě jakých závěrů neshledal důvod pro doplňování dokazování podle návrhů obhajoby, kdy na str. 6 uvedl, že navrhovaný výslech svědků, kamarádů obviněného z provizorního bydlení, nemůže nijak objasnit, k čemu mezi obviněným a poškozenou došlo, když tyto osoby nemohly vidět a slyšet konflikt, přičemž tvrzení, že poškozená místo znala, přímo nesouvisí s prokazováním okolností obviněnému vytýkaného skutku. Odvolací soud se pak vyjádřil v tom smyslu, že „neshledal důvod k doplnění dokazování navrhovaný obžalovaným pro prokázání nevěrohodnosti výpovědi poškozené“, „kdy jde o důkazy zcela nadbytečné nedisponující potřebnou vypovídající potencí“ (str. 3 napadeného usnesení).

Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Ostravě jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména str. 5–6 rozsudku). Odvolací soud se následně se závěry soudu nalézacího ztotožnil. Zejména vyzdvihl, že výpověď poškozené není osamoceným důkazem a je naopak podporována dalšími důkazy, zejména výpovědí její matky a listinnými důkazy, jak uvedeno výše.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s velkou dávkou benevolence podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako trestný čin krádeže podle § 205 tr. zákoníku, neboť nebylo užito násilí či pohrůžky násilí k tomu, aby se zmocnil kabelky poškozené.

Zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo, proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.

Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby.

Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí pachateli vydá. Úmysl pachatele (srov. § 15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle § 8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558).

Podle skutkových zjištění, jimiž je Nejvyšší soud vázán, jak rozvedeno výše, obviněný po předchozí slovní rozepři požadoval po poškozené vydání klíčů od jejího bytu, kteréžto tato nechtěla vydat, začal se tedy s ní přetahovat o její kabelku, v níž se mohly klíče nacházet, kdy byl během fyzické potyčky poškozené z ruky strhnut náramek, kdy tento uložil do přední kapsy kabelky a poté, co při potyčce poškozená upadla na zem a kabelku pustila, tuto dále fyzicky (kopy) a slovně atakoval. V důsledku tohoto jednání pak poškozená utrpěla poranění, která si vyžádala lékařské ošetření.

Obviněný nijak nepopírá, že se kabelky zmocnil a že poškozenou fyzicky napadl, ale popírá, že by poškozenou fyzicky napadl, aby se zmocnil její kabelky.

Jak uvedeno výše, ze skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, užití násilí vyplývá. Obviněný v úmyslu zmocnit se kabelky obviněné, kde se měly nacházet klíče od jejího bytu, které na ní chtěl vydat, k této přistoupil a kabelku se jí pokusil z ruky vytrhnout, a když poškozená odmítla kabelku vydat, s touto se přetahoval, tedy užil vlastní síly, aby se kabelky zmocnil, kdy poškozená se snažila bránit, tedy nehodlala jeho nátlaku vyhovět. I pokud by jednání obviněného spočívalo pouze v tom, že se s poškozenou o kabelku „přetahoval“, jedná se o užití násilí ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Atak obviněného však pokračoval i poté, co se kabelky zmocnil. Obviněný nijak nevysvětluje, jak se kabelka dostala do jeho dispozice, kdežto poškozená jasně uvádí, že klíče ani kabelku nehodlala obviněnému vydat.

Obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu zločinu loupeže, neboť užil vůči poškozené násilí, proto nelze uvažovat nad aplikací ustanovení § 205 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že se současně jedná o trestný čin tzv. předčasně dokonaný, neboť loupež je dokonána již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Stejně tak je třeba mít na paměti, že intenzita násilí není rozhodující. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle § 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 – 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551–1558. Jednání obviněného je přitom klasickou ukázkou jednání podléhající trestní represi podle § 173 tr. zákoníku.

Lze dodat, že neočekávané vytrhnutí věci z ruky není ještě násilím ve smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Proto je takové jednání pouze krádeží podle § 205 tr. zákoníku. Za násilí je však třeba považovat takové počínání pachatele, při kterém pachatel například tím, že věcí cloumá, překonává odpor napadeného, který věc pevně svírá a snaží se klást odpor, aby se jí již proti projevované vůli napadeného zmocnil (srov. R 1/1980 i R 19/1979), což odpovídá situaci v projednávané věci.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, přičemž současně nedovodil právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného A. J. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru