Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1579/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1579.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1470/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1579/2019-6915

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný F. O., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 7 To 197/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 21 T 84/2014 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 21 T 84/2014, byl obviněný F. O. uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T 176/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 9 To 292/2016, které nabyly právní moci dne 24. 11. 2016, byl obviněný podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu čtyř let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl ve vztahu k obviněnému zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T 176/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

O odvoláních obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 7 To 197/2019, jímž podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného na upraveném skutkovém podkladě uznal vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to a za sbíhající se přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T 176/2015, který ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 292/2016 nabyl právní moci dne 24. 11. 2016, jej podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu čtyř let. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku obviněnému dále uložil souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstev na dobu čtyř let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku ve vztahu k obviněnému zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 2 T 176/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu a § 229 odst. 2 a 3 per analogiam trestního řádu rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že v této věci již čtyřikrát rozhodoval nalézací soud, čtyřikrát soud odvolací a jedenkrát Nejvyšší soud. Přesto dosud nebyla věc skončena rozsudkem, který by nevzbuzoval pochybnosti o subjektivní stránce obviněného. Obviněný uvedl, že společnosti Liga, s. r. o., měla tři jednatele a dvě hlavní podnikatelské aktivity. Obviněný měl na starosti výlučně provoz výrobního areálu v Hlohovci, maloobchodní provozovny řídil nejprve svědek Č. a poté svědek P. Nebylo ničím prokázáno, že by věděl o smluvních závazcích z maloobchodních provozoven. Stejně tak z rozsudku nalézacího soudu nevyplývá, zda se vůbec či případně jakým způsobem právě obviněný podílel na předmětných odběrem. Podle znaleckého posudku byla společnost LIGA, s. r. o., od 1. 6. 2011 v úpadku z důvodu předlužení. Obviněný však zdůraznil, že se o této změně dozvěděl až koncem června 2011 po seznámení se s výsledky hospodaření za květen 2011. Obviněný dále poukázal na povahu dodávaných služeb, což byl v převážné míře buď pronájem, poskytování telekomunikačních služeb nebo odvoz popelnic. Jejich poskytovatelé v zásadě nevynakládali žádnou energii na plnění závazků, a proto ani jejich vědomost o tom, že služby nebudou zaplaceny, by nevedla k ukončení dodávek těchto služeb. V rozhodném období se fakticky nejednalo o poskytování služeb, ale o uplatňování paušálních právních nároků těmito poskytovateli. U těchto skutků podle obviněného nedošlo ani k naplnění znaku obohacení sebe nebo jiného, neboť společnosti LIGA, s. r. o., nevznikl žádný prospěch. Jednalo se pouze o přeúčtování právních nároků, za kterými není žádné poskytování služeb. Obviněný odkázal i na princip ultima ratio s tím, že od konce května do konce června se mu podařilo utlumit veškeré aktivity společnosti, která měla skoro sto zaměstnanců, přičemž se mu nepodařilo vyřešit pět obchodních případů s celkovou sumou fakturace 300.000 Kč. Navíc v červnu 2011 prodal technologii v hodnotě 10.000.000 Kč, za kterou mu kupující nezaplatil. Není proto prokázané ani jeho vědomí o tom, že za odebrané zboží pěti věřitelům s celkovou výší pohledávky 300.000 Kč nezaplatí.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu napadený rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a dále, aby vzhledem k délce řízení a vzhledem k tomu, že se jedná pouze o právní závěry a není zapotřebí opakovat nebo doplňovat dokazování, rozhodl ve smyslu § 265m odst. 1 trestního řádu tak, že obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu, neboť označený skutek není trestným činem.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dovolatel opakuje a rozvádí obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Státní zástupce se s argumentací soudů ohledně subjektivní stránky ztotožňuje. Z hlediska dovolání považuje státní zástupce za podstatné, že dovolací námitky byly založeny na jiných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy. Tedy na tom, že v době odběru předmětných služeb dovolatel o své neschopnosti je zaplatit nevěděl. Ačkoliv soudy dovodily opak – že dovolatel takovou znalost v předmětné době již mněl. V této části proto dovolání podle státního zástupce neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Za zjevně neopodstatněné pak státní zástupce považuje úvahy obviněného, že škoda ani obohacení nemohou vzejít z vylákání služeb, které by beztak byly poskytnuty nebo které pachatel posléze nevyužil. V daném případě si obviněný totiž podvodně opatřil možnost zbavit se odpadu (pokud jej vytvoří), možnost užívat telekomunikační služby a možnost balit potraviny. Pokud jde o námitku subsidiarity trestní represe, čin obviněného nemá podle státního zástupce žádné výjimečné znaky. Jedná se o čerpání služeb již insolventním odběratelem se škodou více než 46krát převyšující škodu nezbytnou pro dovození trestní odpovědnosti a dosahující více než čtyřnásobku větší škody podle § 138 odst. 1 trestního zákoníku. Tyto okolnosti škodlivost jeho jednání pro společnost spíše zvyšují. I v této části považuje státní zástupce dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť důvod k užití § 12 odst. 2 trestního zákoníku dán nebyl.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný F. O. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Břeclavi netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad (vyjma dílčích pochybení vedoucích k úpravě skutku). Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Proto uplatněnému dovolacímu důvodu nemohly odpovídat žádné výhrady obviněného směřující proti skutkovým zjištěním soudů. Právě do oblasti skutkových zjištění ovšem směřovala většina dovolacích námitek. Obviněný poukazoval na vadné právní posouzení ve vztahu k vědomí o odebírání služeb a ve vztahu k otázce, kdy se mohl dozvědět o tom, že odebírané služby nebude moci uhradit. Argumentoval tím, že uvedené právní závěry soudu ohledně subjektivní stránky jsou nesprávné, neboť ve skutečnosti nevěděl, že společnost předmětné služby odebírá a o neschopnosti uhradit předmětné závazky se dozvěděl později. Tím ovšem nenamítal, že právní posouzení neodpovídá správně zjištěnému skutkovému stavu věci, ale rozporoval samotný skutkový základ napadených rozhodnutí. Snažil se tím prosadit vlastní pohled na hodnocení provedených důkazů, který by odpovídal jeho vlastní obhajobě. Taková argumentace proto nenapadala právní posouzení skutku. Nehledě na uvedené se jedná o opakování námitek, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a s nimiž se již náležitě vypořádaly nalézací i odvolací soud. Rozhodně nelze s obviněným souhlasit, že přetrvávají pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obhajoba obžalovaného byla provedenými důkazy jednoznačně vyvrácena. Obžalovaný byl tím, kdo rozhodoval ve všech podstatných věcech obchodní společnosti a zároveň tím, kdo měl přehled o její finanční situaci. Společnost sice měla i další jednatele, nicméně každý z nich se zabýval jinou činností, než řízením společnosti. Uvedené je zřejmé i z výpovědi jednotlivých poškozených, se kterými jednal výhradně právě obžalovaný a dále z listin, na kterých je za společnost podepsán znovu právě obžalovaný. Při vědomí předlužení jím řízené společnosti od 1. 6. 2011 přitom smlouvy s poškozenými společnostmi nevypověděl či nějak po vzájemné dohodě neupravil, naopak je uváděl i nadále v omyl či jim podstatné skutečnosti stále zamlčoval, ve zřejmém úmyslu společnost LIGA, s. r. o., neoprávněně nezákonným způsobem obohatit, a to právě na úkor poškozených společností.

Deklarovanému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak odpovídaly pouze dvě námitky uvedené v dovolání. A to, že nebyl naplněn znak obohacení ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku s ohledem na povahu poškozenými dodávaných služeb a že nedošlo k uplatnění principu ultima ratio. Ani v jedné otázce však nebylo možné obviněnému přisvědčit.

Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. V projednávané věci obviněný obohatil společnost LIGA, s. r. o., tím, že jí ušetřil náklady na odebrané zboží a služby, které by společnost jinak byla nucena vynaložit. Výše obohacení v tomto případě odpovídá škodě, která vznikla poškozeným v souvislosti s dodávkou služeb, ať už se jednalo o škodu skutečnou nebo o ušlý zisk. Nepřípadná je výhrada obviněného, že v rozhodném období společnost LIGA, s. r. o., již poskytované služby reálně nespotřebovávala, a dodavatelé služeb s tím proto neměly žádné dodatečné náklady. Poškozené společnosti svou část závazku plnily a přizpůsobily tomu své materiální i personální kapacity. Okolnost, do jaké míry společnost LIGA, s. r. o., poskytované služby využívala, nemohlo nic změnit na její povinnosti služby uhradit. Pokud by byly poškozené společnosti obviněným informovány, že jim za poskytnuté služby nebude zaplaceno, jistě by své prostředky mohly využít jinak, ať už se jednalo o pronajímané nebytové prostory, pronajímané zařízení či své zaměstnance.

K výkladu § 12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, navíc v jeho kvalifikované podobě podle § 209 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Uplatnění principu ultima ratio sice přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde by některé znaky mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti a kde by ochrana konkrétního právního statku byla lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu, na druhou stranu tento princip nelze vykládat tak, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku či závazkových vztahů. V projednávané věci by mimotrestní způsob řešení neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotným poškozeným, tak ani společnosti jako celku. Přestože obviněnému nelze upřít snahu o záchranu společnosti LIGA, s. r. o., společenská škodlivost jeho jednání pramení z faktu, že tak činil bez ohledu na své věřitele, které v rámci své podnikatelské činnosti buďto uváděl v omyl nebo jim zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil jim tak větší škodu.

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru