Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1572/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaKrádež
Podílnictví
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1572.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

§ 214 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/2009 Sb.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1988/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1572/2019-1696

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovolání, které podali obviněná V. M. T., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Litoměřice, a obviněná právnická osoba O. s. n. o. z. T. T., se sídlem XY, XY, okres Nymburk, IČ XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 143/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 11/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných V. M. T. a O. s. n. o. z. T. T., odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 2 T 11/2018, byli obvinění uznáni vinnými, a to V. M. T. pod bodem I. písm. a) a b) přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a právnická osoba O. s. n. o. z. T. T., pod bodem II. přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění soudu se obvinění uvedených přečinů dopustili tím, že:

I. a) Obviněná V. M. T. společně s A. M. a J. M. společně po vzájemné dohodě v době mezi 17:30 hodin až 22:00 hodin dne 7. 1. 2017 v XY, okres Benešov, z neobývané zemědělské usedlosti č.p. XY postupně odcizily ke škodě vlastníka J. V., narozeného XY, celkem 8 psů bez průkazu původu plemene západosibiřská lajka v hodnotě nejméně 2.000 Kč za jedince tak, že A. M. a V. M. T. volným prostupem ve zděném oplocení vnikly na dvůr usedlosti, kde se volně pohybovaly a ze dvora a otevřené stáje, kde byli na jednotlivých řetězech psi uvázáni, tyto uvolnily a přivedly k otvoru ve zdi, kde je předaly J. M., která psy naložila do dvou vozidel, kterými na místo přijely a následně je z místa odvezly jednak do útulku Voříškov ve Zbuzanech, okres Praha-západ, kam umístily celkem 7 psů, z nichž si následně 4 psy odvezla obviněná V. M. T. do svého bydliště, a jednak do bydliště obviněné V. M. T., která si ponechala 1 psa, čímž poškozenému J. V. způsobily škodu ve výši nejméně 16.000 Kč,

b) obviněná V. M. T. společně s A. M. a J. M., A. Š., L. N. a V. H. společně s dalším neustanoveným mužem maskovaným kuklou po vzájemné dohodě v době mezi 23:00 hodin dne 7. 1. 2017 až 03:00 hodin dne 8. 1. 2018 v XY, okres Benešov, z neobývané zemědělské usedlosti č.p. XY postupně odcizily ke škodě vlastníka J. V., narozeného XY, dalších celkem 13 psů bez průkazu původu plemene západosibiřská lajka v hodnotě nejméně 2.000 Kč za jedince, tak, že obžalovaní V. M. T. s A. Š., L. N., V. H. a dosud neztotožněným mužem volným prostupem ve zděném oplocení vnikly na dvůr usedlosti, kde se volně pohybovaly a ze dvora a otevřené stáje, kde byli na jednotlivých řetězech psi uvázáni, tyto uvolnily a přivedly k otvoru ve zdi, kde je společně s obžalovanými A. M. a J. M. v počtu 11 psů naložili do dodávky, kterým na místo přijel obžalovaný V. H. vyslaný obžalovanou D. S. z O. s. n. o. z. T. T. spolu s dosud neztotožněným mužem, když 2 psi jim v průběhu nakládání utekli, a následně je z místi obžalovaný V. H. společně s obžalovanými L. N. a A. Š. odvezli do útulku O. s. n. o. z. T. T. v XY, XY, okres Nymburk, čímž poškozenému J. V. způsobili škodu ve výši nejméně 26.000 Kč,

II. Obviněná právnická osoba O. s. n. o. z. T. T. v rámci své činnosti prostřednictvím obžalované D. S. jako předsedkyně tohoto zapsaného spolku, jejíž jednání lze této právnické osobě ve smyslu zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, přičítat poté co obžalovaný V. H. na pokyn obžalované D. S. jednak dne 8. 1. 2017 dovezl 11 odcizených psů z XY do areálu spolku v XY, XY, okres Nymburk, kde byli po přesně nezjištěnou dobu přechováváni, a jednak dne 14. 1. 2018 vyzvedl opět na její pokyn 4 psy v místě bydliště obžalované V. M. T. v XY – XY, když pátý pes při nakládání utekl, ačkoli věděli, že tito psi plemene západosibiřská lajka byli odcizeni v době ze 7. na 8. 1. 2018 vlastníku J. V. z jeho zemědělské usedlosti v XY, okres Benešov, obžalovanými V. M. T., A. M., J. M., A. Š., L. N., V. H. a dalším neztotožněným mužem, psi v přesně nezjištěné dny přemístili a ukryli na dosud nezjištěných místech.

3. Za uvedené jednání byl obviněné V. M. T. podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 25 denních sazeb ve výši denní sazby 400 Kč, tedy 10.000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 25 dnů.

4. Obviněnému O. s. n. o. z. T. T. byl podle § 214 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 15 odst. 1 písm. c) zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim a § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 20 denních sazeb ve výši denní sazby 1.000 Kč, tedy 20.000 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. V. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Benešově podali odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Benešově, poškozený J. V., obviněná V. M. T., spoluobvinění J. M., V. H., D. S. a právnická osoba O. s. n. o. z. T. T. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 143/2019, tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, ale pouze ve výroku o trestu u obviněné J. M., ohledně níž poté znovu podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl. Ostatní podaná odvolání byla podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 To 143/2019, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obviněná V. M. T. a O. s. n. o. z. T. T.

7. Obviněná V. M. T. podala dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V obecné rovině obviněná vytýká napadenému rozhodnutí krajského soudu jeho nepřezkoumatelnost a má je za rozhodnutí nejasné, nelogické a nepřesvědčivé. Skutková zjištění učiněná oběma nižšími soudy považuje za skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z hlediska konkrétních námitek obviněná nesouhlasí s tím, že psi byli určitého plemene. Je toho názoru, že všechny psy bylo třeba označit za křížence, protože neměli průkaz původu psa. Za překážku pro své odsouzení pro trestný čin krádeže považuje i to, že nebyl proveden žádný důkaz vedoucí ke ztotožnění psů a určení jejich počtu. Obviněná také nesouhlasí s tím, že psi byli ve vlastnictví poškozeného J. V., a to s ohledem na zjištění, že se k jejich vlastnictví hlásila dcera poškozeného B. V. Dále obviněná poukázala na to, že pokud v obci byly řešeny problémy se psy ze statku poškozeného J. V., ten vždy jejich vlastnictví popíral. Naposledy obviněná zpochybňuje i výši způsobené škody, a poukazuje v tomto ohledu na svědectví V. Š., který připustil dokonce nulovou hodnotu psů. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.

8. Právnická osoba O. s. n. o. z. T. T. podala dovolání rovněž z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod odůvodňuje tím, že skutek nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněné není ve výroku rozsudku řádně vyjádřena subjektivní stránka přečinu, pro který byla odsouzena, neboť osoby, které měly psy odcizit, jednaly v krajní nouzi. Obviněná D. S., a potažmo tedy i obviněná, nenaplnily subjektivní a objektivní stránku přečinu podílnictví, neboť nejednaly v úmyslu ukrýt jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky jinou osobou, resp. podle tehdy platného znění trestního zákoníku nejednala v úmyslu ukrýt věc, která byla získána trestným činem na území České republiky nebo v cizině jinou osobou nebo jako odměna za něj. Obviněná totiž nejednala při vědomí toho, že by se psi dostali do dispozice V. H. v důsledku trestného činu, tedy v tomto případě v důsledku krádeže psů v hodnotě nejméně 5.000 Kč a že by tito následně „ukrytí“ psi byli v hodnotě nejméně 5.000 Kč. Své jednání v krajní nouzi spatřuje v tom, že odcizení psů ze statku J. V. a jejich převoz do bezpečí v lednu 2017 nebyl ničím jiným než vyvrcholením mnohaleté a marné snahy mnoha fyzický i právnických osob, a to včetně úředních subjektů, o nápravu stavu, který nelze označit jinak než týrání zvířat a ohrožování zdraví a života lidí pohybujících se v okolí uvedené zemědělské usedlosti J. V. Osoby, které se rozhodly uvedené psy od chovatele J. V. odvézt, totiž nemohly již nadále přihlížet jejich utrpení, a to za situace, kdy náprava úřední cestou roky selhávala. Obviněná v tomto ohledu zdůraznila, že teprve až jednáním aktivistů v lednu 2017 se konečně po letech celá věc dala do pohybu a příslušná veterinární správa, která předtím byla prakticky mnoho let nečinná, najednou začala konat. Nejprve došlo dne 16. 2. 2017 k odebrání zbytku zvířat chovatele V., a poté dokonce k zahájení jeho trestního stíhání, které v roce 2019 skončilo u Okresního soudu v Benešově jeho odsouzením, a to za trestný čin týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku. Obviněná dále vytýká soudům, že přihlížely k těm šetřením veterinární správy, která se následně ukázala jako vadná a neodpovídající realitě, neboť následně bylo prokázáno, že zvířata na statku J. V. skutečně týrána byla. Zájem o ochranu, zdraví a život zvířat byl tedy ze strany J. V. jednoznačně porušen. Jestliže tedy právnická osoba měla důvodně za to, že k týrání zvířat dochází, nejednala pouze na základě domněnek nebo libovůle. Zásadní podle obviněné je i to, zda hrozilo nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákonem, a co bylo v tomto ohledu pachateli v době skutku známo, jak situace subjektivně vyhodnotil a zda ono vyhodnocení bylo postaveno na odůvodněných předpokladech existence krajní nouze. Podle obviněné psi byli evidentně týráni. Navíc se podle ní jednalo o nelegální množírnu, neboť psi se nekontrolovaně množili mezi sebou a ohrožovali i bezpečnost osob bydlících v okolí. Údajná majetková škoda, která vznikla poškozenému J. V., je tedy podle názoru dovolatelky zcela bagatelním následkem oproti následku, který se promítl na životě zvířat. Obviněná dále uplatnila námitku tzv. opomenutých důkazů. Za tyto považuje důkazy v podobě navrhovaných reportáží o činnosti J. V. a spisy Okresního soudu Benešov o jeho odsouzení, neboť v těch se nacházejí fotografie a rovněž i znalecké posudky o stavu zvířat a toho, jak to na místě činu vypadalo. V případě, že by se jednalo o exces z krajní nouze, obviněná míní, že mělo být přistoupeno k aplikaci principu ultima ratio. Ze všech těchto důvodů se proto obviněná domáhá toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudkem Krajského soud v Praze a rozsudek Okresního soudu v Benešově jí se týkající a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

9. K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

10. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a podstatný obsah dovolacích námitek obviněných a vymezila východiska dovolacího přezkumu na základě uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že s uplatněnými námitkami obviněných se již vypořádal soud prvního stupně a následně pro jejich opakování i odvolací soud. S ohledem na tuto skutečnost a poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, by proto mělo být jejich dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

11. Pokud jde o dovolání obviněné V. M. T., státní zástupkyně především zmínila, že obviněná většinou svých dovolacích námitek napadá skutková zjištění soudů prvního stupně (kolik psů bylo odcizeno, jaké byly rasy, jaká byla jejich hodnota), a proto tato dovolací argumentace neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze v případě námitky obviněné ohledně o vlastnictví psů lze této částečně přiznat i hmotněprávní charakter, avšak s ohledem na prokázání toho, že všichni psi se zdržovali na pozemcích poškozeného J. V., poškozený je živil a prostřednictvím veterináře jim zabezpečoval nejnutnější péči, soudy rovněž v otázce vlastnictví nepochybily.

12. K dovolání obviněné právnické osoby O. s. n. o. z. T. T. státní zástupkyně uvedla, že tento obviněný naopak ve svém dovolání uplatnil námitky právní [námitky proti subjektivní stránce přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednání v krajní nouzi, uplatnění principu ultima ratio vyjádřeného v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, či námitka opomenutých důkazů].

13. Pokud jde o námitku, že obviněná právnická osoba jednala v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku, pak s ohledem na zákonné podmínky jednání v krajní nouzi nebylo možné v posuzované trestní věci uvažovat o krajní nouzi ani v případě pachatelů krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, natož pak u přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ani v případě putativní krajní nouzi. Tento svůj názor státní zástupkyně odůvodnila tím, že i pokud by byli psi způsobem chovu a zacházením týráni, obvinění se na místě činu mohli přesvědčit o tom, že se tak neděje zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, který předpokládali, a pro který se na místo činu dostavili. Přestože se psi pohybovali ve zjevně neutěšených podmínkách, jejich zdravotní kondice svědčila o tom, že jde o psy živené a ve zdravotní kondici, která neodpovídá stavu, pro který se na místo činu dostavili, nešlo o vietnamská jatka, nebyli zde malí psi, kteří měli být vyhubeni, nejednalo se o německé ovčáky ve velmi špatné kondici. Jednak tedy psům nehrozilo přímo a bezprostředně žádné nebezpečí, jednak nebezpečí, které těmto psům hrozilo, bylo možné za daných okolností odvrátit jinak, neboť v dané situaci se dostupnými jevila poměrně celá řada jiných řešení. Skutečnost, že obvinění jednali v zájmu zvířat, která považovali za týrané, je nemůže z jejich jednání jakkoli vyvinit. Tento závěr lze podle státní zástupkyně vztáhnout i na obviněné O. s. n. o. z. T. T., které tyto psy protiprávně přechovávalo. Jestliže psi v uvedené kondici byli majiteli odejmuti, pak muselo být jmenované právnické osobě zřejmé, že psi byli odcizeni protiprávně.

14. Subjektivní stránka jednání O. s. n. o. z. T. T. je podle státní zástupkyně dovozována prostřednictvím obviněné D. S. jako předsedkyně tohoto zapsaného spolku, která psy po krádeži soustředila, přičemž jejich další osud (kromě tří psů) není znám, neboť byli přemístěni a ukryti na dosud nezjištěných místech. Správně je podle státní zástupkyně trestní odpovědnost občanského sdružení odvozována až od okamžiku, kdy se obviněná D. S. seznámila se stavem odcizených psů, neboť pokud jí byla vyslána dodávka na místo činu, jednala ve skutkovém omylu spočívajícím v tom, že se jedná o akutní zásah na záchranu života zvířat.

15. Státní zástupkyně neshledává výrok, kterým byla dovolatelka uznána vinnou přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ani v rozporu s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zásadou subsidiarity trestní represe, neboť obviněná právnická osoba napomohla tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený základním trestným činem krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Jednání obviněné tak svojí závažností i způsobem provedení překročilo akceptovatelný rámec. Jinak by bylo možné nahlížet na jednání obviněné v případě, pokud by psi odebraní z dispozice poškozeného byli předáni příslušným státním orgánům v oblasti veterinární správy, případně orgánům činným v trestním řízení. V posuzované trestní věci se ale ze strany obviněné právnické osoby neobjevila žádná reflexe, neboť byla preferována nelegální záchrana psů, o kterých byli všichni přesvědčeni, že jsou týráni, ačkoliv stav psů takový zásah ani ze strany pachatele hlavního trestného činu ani ze strany pachatelky přečinu podílnictví, nevyžadoval.

16. Z hlediska poslední námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně uvedla, že důkazy navrhované soudu k provedení opomenuty nebyly, neboť o nich soud rozhodoval a označil je za nadbytečné, přičemž otázka o stavu psů, která měla být těmito důkazy prokazována, byla již s dostatečnou mírou jistoty zjištěna.

17. Ze všech těchto důvodů proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

III.

Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci podaná dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit a zda je podaly osoby oprávněné.

19. V tomto ohledu shledal, že dovolání obviněných je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., obvinění jsou osobami k podání dovolání oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], dovolání byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž tato dovolání splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

22. V obecné rovině dále platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o které se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného jeho obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Oba obvinění podali dovolání s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu považuje Nejvyšší soud za potřebné v obecné rovině uvést následující.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou dále specifikovaného případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

25. Výjimkou z uvedeného pravidla je již zmíněná situace, tedy pokud jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Pokud by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, v důsledku čehož by se výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí, nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. ÚS), pak by mohl být zásah Nejvyššího soudu do hodnocení skutkového stavu z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně zjištěny, odůvodněn.

26. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených teoretických východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jejich jednotlivých dovolacích námitek.

IV.

Důvodnost dovolání

27. Obvinění podali dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a toto dovolání směřují proti výroku o vině, tedy obviněná V. M. T. proti výroku, jímž byla uznána vinou přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a právnická osoba O. s. n. o. z. T. T. přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tento obviněný uplatňuje v rámci svého dovolání rovněž námitku týkající se zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

28. Před posouzením opodstatněnosti jednotlivých dovolacích námitek obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné nejprve uvést, že jakkoliv oba obvinění svá dovolání směřují proti rozsudku Krajského soudu v Praze jakožto soudu odvolacímu, kterým byla jejich odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta, činí tak sice formálně z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přestože však z obsahu dovolání vyplývá, že uvedený dovolací důvod se vztahuje k odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, tedy rozsudku Okresního soudu v Benešově. Je zjevné, že usnesení odvolacího soudu chtěli obvinění jako dovolatelé napadnout podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

29. S ohledem na obsah obou dovolání považuje Nejvyšší soud za nutné dále uvést, že obvinění v podaném dovolaní v zásadě opakují obhajobu, kterou již uplatnili před nalézacím soudem v průběhu hlavního líčení a kterou následně zopakovali v rámci svého odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Za této situace musí Nejvyšší soud konstatovat, že pokud dovolatel v dovolání opakuje stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo nakladatelství C. H. Beck, Praha).

30. Dále pak je nutné opět s ohledem na obsah dovolání a povahu zde uplatněných námitek konstatovat, že obviněná V. M. T. v rámci svého dovolání uplatňuje převážně takové námitky, kterými napadá skutková zjištění soudů prvního stupně. Za takové námitky lze považovat její výhrady k tomu, jakým způsobem se soudy vypořádaly s otázkou toho, kolik psů bylo odcizeno, jaké byli rasy a jaká byla jejich hodnota. Takováto argumentace však neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jak skutkový stav věci, tak jeho dílčí závěry, jsou při rozhodování o dovolání hodnoceny v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny a byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu musí Nejvyšší soud jako dovolací soud vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. V této souvislosti je nutné připomenout, že z hlediska uvedených námitek došel nalézací soud k jiným skutkovým zjištěním, než ze kterých vychází obviněná, a to zjištěním spočívajícím v tom, že v bodě I.a) bylo odcizeno celkem 8 psů bez průkazu původu plemene západosibiřská lajka v hodnotě nejméně 2.000 Kč za jedince a v bodě I.b) dalších celkem 13 psů (bez průkazu původu plemene západosibiřská lajka v hodnotě nejméně 2.000 Kč za jedince).

31. Jakkoliv tedy obviněná v rámci dovolacího řízení znovu opakuje svoje výhrady a tyto námitky se nacházejí mimo rámec dovolacího přezkumu, lze k těmto námitkám ve stručnosti uvést následující.

32. Pokud jde o námitku ohledně vlastnictví psů, je z odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů zřejmé, že otázka vlastnictví psů (která se pouze formálně mohla jevit jako námitka hmotněprávní) byla řešena jako předběžná ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., neboť poškozený skutečně k identifikaci psů příliš nepřispěl, s ohledem na to, že neplnil povinnosti vlastníka psa ohlásit vlastnictví psa obecnímu úřadu, platit obci poplatek ze psů, včetně dalších povinností. Lze zcela akceptovat závěry soudů ohledně vlastnictví ke psům svědčícím poškozenému J. V., neboť toto bylo prokázáno nejen svědeckou výpovědí jeho a jeho dcery B. V., ale i dalšími zjišťovanými okolnostmi spočívajícími v tom, že se všichni psi zdržovali na jeho pozemcích, poškozený je živil a prostřednictvím veterináře jim zabezpečoval nejnutnější péči. Zjištění, že obviněný neplnil povinnosti majitele a dílem se zříkal odpovědnosti za chování psů, nemůže svědčit o tom, že by nebyl jejich vlastníkem.

33. Námitkou čistě skutkovou je další námitka obviněné zpochybňující způsob, jakým byli odcizení psi ohodnoceni a jaké byly rasy, pokud tvrdí, že psi neměli žádnou hodnotu. Je zjevné, že i v tomto případě uplatňuje obviněná svoji skutkovou verzi. Závěry soudu ohledně této otázky jsou však zcela v souladu s výsledky dokazovaní v této trestní věci. Hodnota odcizených psů a jejich plemeno byly zjištěny výslechem znalce z oboru ekonomika ceny a odhady se specializací psi a oboru zemědělství, veterinářství se specializací kynologie MVDr. Lubomíra Širokého a jeho odborným vyjádřením, ve kterém označil psy za psy vzhledu plemene západosibiřská lajka při stanovení jejich obecné hodnoty jako psů bez průkazu původu od 2.000 Kč do 5.000 Kč. Zároveň potvrdil, že pes bez průkazu původu musí být sice označen za křížence, avšak předmětný pes s tímto průkazem původu mohl mít hodnotu daleko vyšší, a to v rozpětí od 10.000 Kč do 12.000 Kč. Ve svém odborném vyjádření pak stanovil cenu každého ze psů na 3.000 Kč, přičemž nejnižší cenu 2.000 Kč propočítal podle nákladů na odchov štěněte. Pokud soud vycházel z částky 2.000 Kč za každého z odcizených psů, pak s ohledem na výše uvedené otázku hodnoty jednoho psa posoudil v souladu se zásadou in dubio pro reo a jeho skutkové závěry v tomto ohledu nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

34. Lze tedy shrnout, že pokud obviněná ve svém dovolání zpochybňuje skutečnost, že poškozený J. V. byl majitelem všech odcizených psů a že šlo o psy stanovené hodnoty a rasy, dovolává se aplikace hmotného práva na jí uplatňovanou verzi skutkového děje, která je však v rozporu se skutkovou verzí, kterou ve svých rozhodnutích zdůvodnily soudy obou stupňů a její námitky musely být posouzeny jako neopodstatněné.

35. Obviněná právnická osoba O. s. n. o. z. T. T. ve svém dovolání uplatnila jednak námitky týkající se subjektivní stránky přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, které podle jejího názoru nejsou vyjádřeny ve skutkové větě výroku rozsudku, v návaznosti na to uplatnila námitky týkající se jednání v krajní nouzi, které by znamenaly vyloučení její trestní odpovědnosti. V případě excesu z krajní nouze obviněná uplatnila námitku principu ultima ratio vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedené námitky obviněné lze posoudit jako námitky právní povahy, které jsou způsobilé být předmětem dovolacího přezkumu, jedná se však o námitky neopodstatněné.

36. Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednání O. s. n. o. z. T. T. a námitku obviněné, že tato není vyjádřena ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, je třeba poukázat na to, že subjektivní stránka je ve skutkové větě rozsudku s ohledem na osobu tohoto obviněného jako právnické osoby konstruována ve vazbě na jednání konkrétní v této trestní věci trestně odpovědné fyzické osoby, tedy je konstruována prostřednictvím zavinění obviněné D. S. jako předsedkyně tohoto subjektu, což je ve skutkové větě dostatečně přezkoumatelně vyjádřeno tím, že obviněná S. poté, co obviněný V. H. na její pokyn jednak dne 8. 1. 2017 dovezl 11 odcizených psů z XY do areálu spolku ... ačkoli věděli, že tito psi plemene západosibiřská lajka byli odcizeni v době ze 7. na 8. 1. 2018 vlastníku J. V. … a následně tyto psy … s dalším neztotožněným mužem v přesně nezjištěné dny přemístili a ukryli na dosud nezjištěných místech. Za správný lze považovat i okamžik vzniku trestní odpovědnosti občanského sdružení, který se váže na okamžik, kdy se obviněná D. S. seznámila se stavem odcizených psů, neboť pokud jí byla vyslána dodávka na místo činu, jednala ve skutkovém omylu spočívajícím v tom, že se jedná o akutní zásah na záchranu života zvířat.

37. K námitce obviněné ohledně jednání obviněné právnické osoby v krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku je třeba předně v obecné rovině uvést, že pro jednání v krajní nouzi musí být splněny určité zákonné podmínky. Základní podmínkou je to, že tímto jednáním se odvrací nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž toto nebezpečí musí hrozit přímo a bezprostředně a není možné je za daných okolností odvrátit jinak (tzv. požadavek subsidiarity) a způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než ten, který hrozil (požadavek proporcionality) a rovněž ten, komu nebezpečí hrozilo, neměl povinnost je snášet. Pachatel si je při krajní nouzi vědom existence těchto objektivních podmínek a má vůli za jejich existence jednat. Při krajní nouzi dochází ke střetu dvou zájmů chráněných trestním právem. Jednou z těchto zájmů hrozí porucha, která může být odvracena pouze poruchou druhého zájmu.

38. Pokud jsou uvedená teoretická východiska jednání v krajní nouzi konfrontována s konkrétními skutkovými zjištěními v této trestní věci, je nutné především zdůraznit, že již samotní pachatelé trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku se mohli velmi záhy přesvědčit o tom, že na místě činu nelze shledat tu situaci, pro kterou se dostavili na místo činu, tedy že by šlo o vietnamská jatka, kde měli být malí psi, respektive, že zde nejsou němečtí ovčáci ve velmi špatné kondici, ale že zde jsou psi jiné rasy, a to západosibiřské lajky, kteří byli relativně dobře živeni, což je mimo rámec důkazů svědčících pro věrohodnost poškozeného zjišťováno i z výpovědi obviněné J. M. Jakkoliv lze mít nepochybně určité výhrady k tomu, jak byli psy chováni a jak s nimi bylo zacházeno, na místě činu se všichni obvinění mohli přesvědčit o tom, že to není předpokládaným surovým nebo trýznivým způsobem, o čemž nepochybně musela napovídat i zdravotní kondice psů. Nemůže být tedy pochyb o tom, že obviněným muselo být zřejmé, že psům přímo a bezprostředně nehrozilo žádné nebezpečí, které by je při splnění dalších podmínek opravňovalo k jednání v krajní nouzi.

39. Jednání obviněné právnické osoby v krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku nemohlo obstát ani s ohledem na princip subsidiarity, neboť i v případě, že by byl poškozeným či jinou osobou páchán na předmětných psech trestný čin týrání zvířat podle § 302 tr. zákoníku, nebo trestný čin zanedbání péče o zvíře z nedbalosti podle § 303 tr. zákoníku, pak nepochybně nebezpečí hrozící těmto psům bylo možné za daných okolností odvrátit jinak. Uvedené trestné činy jsou trestné činy trvající a až na výjimky, které v této trestní věci shledávány nejsou, nehrozí bezprostřední nebezpečí z prodlení tím, že by nebyl proveden okamžitý zásah. Obvinění k tomuto okamžitému zásahu přistoupili, jakkoliv zde byla dostupná celá řada jiných řešení, která k řešení nastalé situace mohla přispět, či ji dokonce vyřešit. Při vědomí toho, že příslušné orgány v minulosti při plnění svých povinností selhaly, neměli obvinění (při zjišťovaném stavu na místě činu, který nesvědčil o akutním nebezpečím pro psy) rezignovat na standardní zákonné postupy a měli kontaktovat příslušné orgány a například zadokumentováním zjištěného stavu na místě činu tyto orgány přimět k příslušnému úřednímu postupu. Skutečnost, že obvinění jednali v zájmu zvířat, která považovali za týrané, je proto nemůže v tomto ohledu zbavit jejich trestní odpovědnosti.

40. S ohledem na výše uvedené proto lze odmítnout i námitku obviněné právnické osoby O. s. n. o. z. T. T. ohledně jednání v krajní nouzi, neboť i tento subjekt měl dostatečný věcný i časový prostor se přesvědčit, v jakém zdravotním stavu jsou jím protiprávně přechovávaní psi a že je tedy zcela lichý původní záměr pachatelů krádeže, kteří odejmuli psy jejich majiteli s předpokladem, že se psy je nakládáno surovým nebo trýznivým způsobem. Je tedy nepochybné, že i tomuto subjektu muselo být zřejmé, že psi byli odcizeni protiprávně.

41. Lze tedy uzavřít, že v předmětné trestní věci nejednali v krajní nouzi ani pachatelé krádeže, ani obviněná právnická osoba jako pachatel přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to ani v putativní krajní nouzi.

42. Námitkou formálně naplňující obviněnou zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásady ultima ratio), která je upravena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněná pak odůvodňuje tuto svoji námitku tím, že byla odsouzena za jednání, které není trestným činem, neboť její jednání, jakož i jednání osob, které byly odsouzeny za krádež, lze podřadit pod jednání v krajní nouzi, a za předpokladu, že by došlo k excesu z krajní nouze, by předmětná trestní věc měla být posouzena podle norem trestního zákoníku jako jednání mimo rámec principu ultima ratio.

43. Předně je nutné uvést, že otázkou, zda je na místě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, se zabýval již nalézací soud, a to v bodu 49 odůvodnění svého rozsudku a při ztotožnění s těmito závěry i odvolací soud v bodu 18 svého rozhodnutí.

44. Nejvyšší soud k této námitce považuje za nutné znovu uvést, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán nejen uplatněnými dovolacími důvody, ale také jejich náležitým odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Z uvedeného vyplývá, že náležité odůvodnění porušení zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku však odůvodnění dovolání v zásadě nenabízí, tedy vyjma již výše uvedeného názoru obviněné, že by předmětná trestní věc měla být posouzena podle norem trestního zákoníku jako jednání mimo rámec principu ultima ratio, pokud by z její strany došlo k excesu z krajní nouze. S ohledem na tyto skutečnosti uvádí Nejvyšší soud ve stručnosti toliko následující.

45. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně.

46. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

47. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

48. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz stanovisko Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

49. Posouzení opodstatněnosti výše uvedené námitky obviněné se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jednání obviněné vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů obdobné trestné činnosti, že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti, který je obvykle spojený se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

50. V daném případě žádná výjimečná skutková okolnost ohledně jednání obviněné, která by uplatnění trestní represe vůči ní vylučovala, zjišťována není, přičemž z pohledu dovolacího řízení je přitom významné i to, že obviněná v uvedeném směru ani zásadně neargumentovala.

51. Při konfrontaci kritérií uvedené zásady na předmětnou trestní věc si je sice Nejvyšší soud vědom toho, že posuzovaná trestná činnost nyní typickou majetkovou trestnou činností, do značné míry je tomu však zejména s ohledem na motivaci a pohnutky jednání všech pachatelů před tím (a je třeba to zdůraznit), než se trestné činnosti dopustily. Ve shodě s názory obou nižších soudů si je také Nejvyšší soud vědom toho, že obvinění jsou jedinci, kteří mají rádi zvířata a mají pocit, že je třeba za všech okolností pro ně dělat dobré věci, neboť i zvíře je živý tvor, který je schopný pociťovat bolest a utrpení. V tomto ohledu by bylo možné za určitých předpokladů „rozumět“ svévoli v jednání obviněných spočívající v tom, že ve svém přesvědčení, že psi jsou týráni a v úmyslu tyto psy zachránit, tyto psy odebraly z dispozice poškozeného. Tato svévole v jednání obviněných by sice nemohla ničeho změnit na protiprávnosti jednání obviněných (včetně vyloučení jednání v krajní nouzi), mohla se však nepochybně promítnout v jiném pohledu na otázku toho, do jaké míry je jejich jednání společensky škodlivé a zda by z pohledu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku mohla odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci, než je odsouzení obviněných. V tomto ohledu správně poukázal již odvolací soud na to, že zásada subsidiarity trestní represe by mohla být zvažována v takové situaci, která však zde nenastala, pokud by psi odebraní z dispozice poškozeného byli předáni příslušným státním orgánům v oblasti veterinární správy případně orgánům činným v trestním řízení. V posuzované trestní věci se ale ze strany obviněných a ani obviněné právnické osoby neobjevila žádná reflexe, neboť byla preferována nelegální záchrana psů, o kterých byli všichni přesvědčeni, že jsou týráni, ačkoliv stav psů takový zásah ani ze strany pachatele hlavního trestného činu ani ze strany pachatelky přečinu podílnictví, nevyžadoval. V této situaci, kdy obvinění odebrali psy z dispozice poškozeného způsobem popsaným ve skutku, tedy tím, že se jich zmocnili a předali je dalším osobám, aniž by se zajímali o jejich osud, museli být mimo jiné i srozuměni s tím, že ten, komu budou psi předáni, je může dále využít různými způsoby, mimo jiné i ekonomicky, tedy sám může užít ekonomické hodnoty těchto psů, aniž by mu k nim příslušelo vlastnické právo.

52. Lze tedy shrnout, že na straně obviněné právnické osoby, ale ani u žádného z dalších obviněných, nebylo zjištěno nic tak zásadního či výjimečného, co by vylučovalo možnost použití trestní represe vůči nim, a co by svědčilo o absenci společenské škodlivosti tohoto případu. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je zřejmé, že v daném případě z pohledu předmětné námitky obviněné zásadu subsidiarity trestní represe aplikovat nelze a k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku nebyl dán žádný důvod. Uvedená námitka obviněné je tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu neopodstatněná.

53. Poslední námitkou obviněné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu byl její poukaz na tzv. opomenuté důkazy v této trestní věci, za které obviněná považuje neprovedení důkazů v podobě spisů Okresního soudu Benešov v trestní věci J. V. a B. V. a doplnění dokazování obsahem reportáží o činnosti J. V.

54. V obecné rovině lze k námitce tzv. opomenutých důkazů uvést, že tato námitka se sice vztahuje k důkaznímu řízení, ale při své opodstatněnosti by mohla odůvodnit výjimečný zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění, a to s ohledem na porušení práva dovolatele na spravedlivý proces.

55. Z hlediska povahy v této trestní věci uplatněné námitky tzv. opomenutých důkazů (namítaného neprovedení některých důkazů) lze dále uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí opakovaně konstatoval, že není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, II. ÚS 542/2000, IV. ÚS 449/03, I. ÚS 152/05, I. ÚS 972/09). Podstatné však je, aby se soudy uplatněnými důkazními návrhy zabývaly a v případě, pokud soud navrhovaný důkaz neprovedl, aby tento svůj postup náležitě v rámci odůvodnění svého rozsudku odůvodnil.

56. Z obsahu odůvodnění rozsudků obou nižších soudů (body 24 a 25 rozsudku okresního soudu a body 16 a 17 rozsudku krajského soudu) přitom vyplývá, že tyto soudy se s uplatněnými důkazními návrhy obviněných vypořádaly včetně odpovídajícího zdůvodnění. Nejvyšší soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje a ve shodě s ním uzavírá, že navrhované důkazy nepochybně opomenuty nebyly, neboť soudy o nich rozhodovaly a označily je za nadbytečné.

57. Podstatou uvedených důkazů bylo ve své podstatě prokázání toho, že odcizení psi byli týranými zvířaty. Uvedenou otázkou, která v zásadě nemá vliv na podstatu protiprávního jednání obviněných, ale vztahuje se k jejich pohnutkám a motivaci, se však soudy zabývaly a otázku stavu psů, která měla být těmito důkazy prokazována, v potřebném rozsahu a s dostatečně mírou jistoty zjistily. Na závěr lze jen znovu zopakovat, že jiným způsobem by bylo možné nahlížet na jednání obviněných z hlediska jejich motivace a pohnutek tehdy, pokud by psi odebraní z dispozice poškozeného byli předáni příslušným státním orgánům v oblasti veterinární správy případně orgánům činným v trestním řízení, což se však nestalo.

V.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

58. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud o dovolání obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

59. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

JUDr. Aleš Kolář

zpracoval

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru