Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1550/2017Usnesení NS ze dne 10.01.2018

HeslaDokazování
Mimořádné snížení trestu odnětí svobody
Rozrušení způsobené porodem
Subjektivní stránka
Vražda
Vražda novorozeného dítěte matkou
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1550.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1084/18 ze dne 19.02.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Tomáš Lichovník


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1550/2017-49

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 1. 2018 o dovolání podaném M. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 7 To 35/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 13/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 51 T 13/2016, byla M. B. (dále jen obviněná) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustila jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době od 12:00 hodin do 12:30 hodin dne 11. března 2016 ve Š., K. ulici, v bytě nacházejícím se v 1. patře domu, ve kterém žila společně se svým bratrem M. B., po jí utajovaném těhotenství, o kterém přinejmenším od léta 2015 věděla, porodila sama na posteli živé dítě mužského pohlaví s dodatečně soudně určeným jménem „AAAAA“*), kdy dítě bylo schopné dalšího mimoděložního života, toto neošetřila, neoddělila pupečník od placenty, osprchovala se, odstranila krvavé stopy z podlahy, následně v přesně nezjištěné době po porodu zabalila dítě do ručníku a nejméně jej uložila do igelitové tašky s nápisem Eso, jejíž ucha zavázala na uzel s vědomím, že v uzavřené igelitové tašce nebude volný přístup vzduchu a dojde tak v krátké době k jeho smrti, v úmyslu zahladit stopy po porodu vyhodila do popelnice prostěradlo a svoji košili, odstranila krvavé skvrny z podložky na posteli a čistě povlékla, když v důsledku jejího jednání došlo nejpozději v řádu desítek minut po porodu ke smrti dítěte, následně v přesně nezjištěné době od 16:00 hodin do 17:00 hodin igelitovou tašku s již mrtvým tělem dítěte odnesla ze svého bytu mimo obydlenou část obce Š., vzdálenou 1358 metrů od místa jejího bydliště, kde u nezpevněné cesty, vedoucí okolo pole ležícího na parcele č. ...... v katastru obce Š., nacházejícího se podél silnice č. II/261, spojující obec Š. s obcí P., tuto igelitovou tašku nejméně odložila pod křoví, přičemž toto tělo dítěte bylo nalezeno při zemědělských pracích v době kolem 13:43 hodin dne 12. dubna 2016 na přilehlém poli, ve vzdálenosti zhruba 50 metrů od nezpevněné cesty. Za uvedený zvlášť závažný zločin byla obviněná odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou.

O odvoláních obviněné a příslušného státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 7 To 35/2017, tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podala obviněná dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněná v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Předně poukázala, že u trestných činů vraždy podle § 140 tr. zákoníku a vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku je třeba prokázat zavinění ve formě úmyslu, jakož i přesvědčivě stanovit či vyloučit, zda matka byla v době činu ve stavu příčetnosti, resp. nepříčetnosti či zmenšené příčetnosti, ve stavu rozrušení způsobeném porodem apod. Soudům poté vytkla, že nepřesvědčivě odůvodnily své závěry o tom, že se dítě narodilo živé a že příčina smrti ani její čas (před porodem či po něm) nebyly přesně určeny. Soudy rovněž nesprávně dovozovaly příčetnost obviněné ze skutečnosti, že po porodu v některých ohledech jednala racionálně. S odkazem na dřívější soudní judikaturu obviněná podotkla, že na psychický stav rodičky mají vliv nejen okolnosti v bezprostřední době před porodem a po něm, ale i jiné zátěžové situace již během těhotenství, vyhlídky do budoucna apod. V tomto směru rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně v nyní projednávané trestní věci nemají oporu v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a nelze je považovat za přesvědčivá rozhodnutí, čímž mělo dojít k narušení práva obviněné na spravedlivý proces. Znalecké zkoumání osoby obviněné a jejího psychického stavu v době porodu bylo podle dovolatelky neúplné, znalec ji nenavštívil, nepokusil se s ní komunikovat a návrhy na vypracování revizního znaleckého posudku byly ze strany soudů zamítnuty. Nadto s citací z důvodové zprávy k ustanovení § 141 tr. zákoníku rozvedla, že soudy důsledně nezvážily možnost kvalifikace jejího jednání jako trestného činu zabití, a to se všemi jeho specifiky. Samotnou otázku rozrušení přitom soudy vykládaly velmi restriktivně a nepřihlížely k životním poměrům obviněné. Dále obviněná poukázala, že sama nepředstavuje žádné nebezpečí pro společnost, pravděpodobnost recidivy je nízká a že rozrušení z tíživé sociální situace a strachu o vlastní existenci tvoří omluvitelné hnutí mysli. Na celou situaci poté nelze nahlížet, že by snad mohla být inspirací a podnětem pro ostatní stran páchání tohoto druhu trestné činnosti. Sama obviněná je přitom podle jejího názoru největší obětí projednávané věci, za což jí byl navíc uložen exemplární a nehumánní trest, včetně doprovodné medializace případu. Rovněž stran znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, obviněná namítla, že i v tomto směru došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Znalci vytkla, že se uchýlil k právním závěrům, které mu nepříslušní, resp. soudu vytkla, že sám činil závěry, které spadají do odbornosti znalce. Takové přístupy jsou však podle obviněné neakceptovatelné, stejně jako se nelze ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, že obviněná již prodělala šestinedělí a tudíž není zřejmé, co by měl znalec zjišťovat. Dále pak, znalec se v některých bodech bez předchozího rozhovoru s obviněnou zamýšlel nad její motivací a vztahem k tehdy nenarozenému dítěti, přičemž mohl vycházet toliko z výslechů provedených na policii. Obviněná je přitom toho názoru, že existují pochybnosti o nepodjatosti soudního znalce, zejména tedy s přihlédnutím k jeho výrokům o zavrženíhodnosti trestné činnosti obviněné. Pokud soud konstatoval, že znalec tímto překročil zákonné meze, měl se dále důsledně zabývat samotnou vypovídací hodnotou posudku jako takového. Posudek poté nemůže být nazírán jako věrohodný, pokud z něj vyplývají pochybnosti o tom, jak znalec dospěl k určitým závěrům například v otázce hodnocení trestné činnosti obviněné. S ohledem na všechny okolnosti a vyvstávající pochybnosti tudíž soudy podle obviněné pochybily, když nepřistoupily na vypracování revizního znaleckého posudku. Obviněná rovněž namítala, že u soudu nebyla vyslechnuta znalkyně MUDr. Markvartová, a to se zcela nepřesvědčivým odůvodněním ze strany soudu. Její výslech by přitom byl zcela klíčový pro objasnění některých okolností, jelikož tato znalkyně byla přítomna při ohledání místa činu a mohla se tedy mnohem přesněji než znalec MUDr. Procházka vyjádřit ke stavu a poloze, v níž se mrtvé tělo nacházelo před jeho převozem na pitevnu. V tomto ohledu podle obviněné provázely soudní proces nevídané excesy, kvůli nimž přetrvává „pachuť ze zjevné nespravedlnosti, nezákonnosti, arogance moci a možností nevídané svévole“. Nadto obviněná poukázala na řadu procesních pochybení, kterých se měly orgány činné v trestním řízení dopustit, zejména stran nejasností ve vztahu k původně ustanovenému obhájci, problematiky zlikvidování těla novorozeněte, nemožnosti obhájce být přítomen při komunikaci obviněné se znalci, paralelních civilních řízení, o nichž nebyl ustanovený obhájce vyrozuměn, anebo otálení s přiznáním bezplatné obhajoby. Skutečnost, že soudy nevzaly při svých úvahách dostatečně v potaz osobní poměry obviněné a její případné rozrušení, měla taktéž za následek uložení nepřiměřeně přísného trestu, který byl sice uložen na spodní hranici trestní sazby pro daný trestný čin, avšak jde zcela nad rámec nutný pro nápravu obviněné. Ve výsledku se tedy jedná o trest exemplární, který je nehumánní a pro společnost nepotřebný. K otázce exemplárního potrestání poté obviněná odkazovala na judikaturu Ústavního soudu, jakož i Evropského soudu pro lidská práva. Soudy tedy měly pochybit, když nevyužily možnosti, které nabízí trestní zákoník stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Pro srovnání poté obviněná předestřela vybrané aspekty podle rakouské, německé, případně i turecké právní úpravy, stejně jako poukázala na některé případy z těchto zemí a tresty ukládané tamním pachatelům. I v tomto kontextu se trest odnětí svobody v trvání patnácti let jeví jako zcela neadekvátní. České soudy ani nedostály mezinárodním závazkům vyplývajícím z lidsko-právních úmluv, ke kterým se zavázaly. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zároveň navrhla, aby byla propuštěna z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu a to za současného dohledu probačního úředníka, přičemž jí má být uloženo omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. S projednáním dovolání v neveřejném zasedání obviněná souhlas neudělila.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti zrekapituloval dovolací námitky obviněné. Následně uvedl, že většinu z nich nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná toliko rozporuje učiněná skutková zjištění, kterými je ovšem Nejvyšší soud vázán, přičemž se taktéž jedná o námitky, které obviněná uplatňovala již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se soudy prvního a druhého stupně přesvědčivě vypořádaly. Pokud obviněná odkazovala na svoji nepříčetnost a dále namítala, že nebyla určena příčina smrti dítěte, nebyl zjištěn ani přibližný čas smrti, a nebylo postaveno najisto, zda dítě nezemřelo ještě před porodem, tak de facto pouze přednesla svoji verzi událostí a okolností, které však nemají oporu v provedeném dokazování, resp. taková verze byla provedeným dokazováním vyvrácena. Ostatní tvrzení obviněné jsou poté zcela nepravdivá. Stran okolností narození dítěte, příčiny smrti apod. státní zástupce odkázal na relevantní pasáže rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které verzi obviněné zcela vylučují. Třebaže se obviněná dovolávala rozrušení porodem v takové intenzitě, že její jednání mělo být kvalifikováno podle § 142 tr. zákoníku jako trestný čin vraždy novorozeného dítěte matkou, tak v projednávané věci takové rozrušení zjištěno nebylo, především pak s přihlédnutím ke zpracovaným znaleckým posudkům. Nelze přisvědčit ani variantě, zda nemělo být jednání obviněné kvalifikováno podle § 141 tr. zákoníku jako trestný čin zabití, jelikož normálně probíhající porod, ani osobní situace obviněné, nemohly být okolnostmi vedoucími k silnému rozrušení, jak jej má namysli § 141 tr. zákoníku. Pokud jde dále o argumentaci obviněné proti znaleckým posudkům, jež byly ve věci zpracovány, opětovně se podle státního zástupce jedná o námitky rozporující proces dokazování a učiněná skutková zjištění, tudíž je nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod. Krom toho, soudy poznatky z nich vyplývající logicky a výstižně hodnotily, aniž by tedy byl znatelný nějaký rozpor mezi závěry znalců a úvahami soudů pro náležité posouzení předmětného jednání obviněné. Soudy taktéž náležitě odůvodnily, proč nepřistoupily na obhajobou navrhované doplnění dokazování. V tomto bodě tedy státní zástupce uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn správně a jednání obviněné bylo po právu kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Případný názor obviněné, že již porod samotný je tou okolností, která vylučuje možnost posoudit usmrcení novorozeněte matkou jako trestný čin vraždy, je přitom zcela nelogický a mylný. K námitkám vůči přísnosti uloženého trestu státní zástupce mj. připomenul, že pokud byl obviněné uložen trest, který je podle zákona přípustný a zároveň vyměřený v zákonné sazbě, nelze proti jeho teoretické přísnosti úspěšně uplatňovat námitky v rámci žádného z dovolacích důvodů. Soud poté správně dovodil, že na straně obviněné nejsou dány žádné relevantní okolnosti, které by mohly vést k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody. Argumentaci obviněné stran srovnání české právní úpravy se zahraniční následně státní zástupce označil za nepřípadnou. Státní zástupce shrnul, že většinu dovolacích námitek obviněné nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, zbylé, týkající se trestného činu zabití, poté považuje za neopodstatněné. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaných opravných prostředcích (odvoláních) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě podotknout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud náležitě posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněná totiž soudům vytýkala nesprávné hodnocení důkazů (zejména zjištění stran okolností porodu, úmrtí dítěte v době před porodem či po něm, anebo poznatků vyplývajících ze zpracovaných znaleckých posudků) a současně prosazovala vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněné vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších potenciálních svědků či vypracování revizního znaleckého posudku (viz např. str. 26 a 27 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 6 usnesení soudu druhého stupně), tudíž ve věci nelze hovořit o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování, tedy o situaci, která by mohla vést k mimořádnému zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. Pokud jde o nevyslechnutí znalkyně MUDr. Markvartové, tak soudy přesvědčivě odůvodnily, proč nakonec bylo možné dokazování uzavřít i bez něj, a stejně tak se náležitě vypořádaly s vypovídací hodnotou posudku a závěry znalce MUDr. Procházky (viz str. 28 rozsudku soudu prvního stupně, resp. str. 4 usnesení soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud se s názory soudů nižších stupňů plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Obhajobě lze přisvědčit v tom, že některé užité formulace znalce byly neadekvátní a taktéž není na znalci, aby snad činil právní závěry. V takovém případě je ovšem na soudu, zda shledá použitelnost posudku jako takového a jak se vypořádá s jeho vypovídací hodnotou v podstatných bodech, které jsou klíčové pro objasnění okolností v projednávané věci. Tomuto požadavku soud prvního stupně (a potažmo i druhého stupně, který se s daným rozhodnutím de facto ztotožnil) podle názoru Nejvyššího soudu dostál. Rovněž bylo přesvědčivě objasněno, v jakých situacích lze přikročit ke zpracování znaleckého posudku za využití jiných podkladů, než je osobní zkoumání subjektu (zde obviněné) a proč byla přítomnost obhájce u znaleckého zkoumání nežádoucí, přičemž není obligatorním právem obhájce být takovému zkoumání přítomen, pokud se může s jeho výsledky seznámit a znalce následně u soudu konfrontovat (srov. str. 29 rozsudku soudu prvního stupně).

Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněná uplatnila zejména námitky, kterými rozporovala kvalifikaci svého jednání jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Tyto však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými.

Nejvyšší soud souhlasí s obviněnou, že na psychický stav rodičky mají vliv nejen okolnosti v bezprostřední době před porodem a po něm, ale i jiné zátěžové situace již během těhotenství, jakož i vyhlídky do budoucna apod. Nelze však přijmout tezi, že samotný porod a otázky spojené s následnou péčí o dítě automaticky vylučují právní kvalifikaci podle § 140 tr. zákoníku. Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného usmrtí, spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let. Oproti tomu trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 tr. zákoníku se dopustí matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě. Skutková podstata podle § 142 tr. zákoníku je přitom privilegovanou skutkovou podstatou k trestnému činu podle § 140 tr. zákoníku. Objektem trestného činu podle § 142 tr. zákoníku je život novorozeného dítěte, přičemž novorozené dítě musí být živé a musí být vyvinuté natolik, aby bylo schopné mimoděložního života. Esenciální pro aplikaci ustanovení § 142 tr. zákoníku poté zůstává prvek rozrušení způsobené porodem. Tímto je myšleno jisté výjimečné rozpoložení matky, které má původ právě ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Zodpovězení otázky, zda se dotyčná nacházela v tomto stavu, je poté záležitostí znaleckého zkoumání. Nejvyšší soud přitom může uzavřít, že rozpoložení obviněné v době jak před porodem, tak i po něm, bylo patřičně zkoumáno a soudy nižších stupňů měly dostatečný podklad pro závěry, že obviněná se ve stavu rozrušení způsobeného porodem nenacházela a že kvalifikace jejího jednání podle ustanovení § 142 tr. zákoníku není namístě (srov. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 31). Soud druhého stupně se nadto logicky a přesvědčivě vypořádal s námitkami obhajoby, zda by nebyla přiléhavější právní kvalifikace jako trestný čin zabití podle § 141 tr. zákoníku. I v tomto bodě byly soudem náležitě předestřeny úvahy, na základě kterých bylo možné námitky obhajoby odmítnout, zejména s přihlédnutím k chování a dílčím krokům obviněné před porodem a po něm (srov. str. 7 usnesení soudu druhého stupně). Po subjektivní stránce je pro naplnění skutkové podstaty podle § 140 tr. zákoníku potřeba úmyslu, a to i nepřímého. Na základě provedeného dokazování přitom soudy mohly spolehlivě uzavřít, že obviněná věděla, jaký důsledek bude mít její jednání, pokud své dítě odloží do igelitové tašky, kterou zaváže tak, že do ní zamezí přístupu vzduchu, a kterou zanese do přírody a ponechá ji tam. Proto bylo namístě v uvedeném jednání spatřovat úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V otázce nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti (což jsou obecné podmínky trestní odpovědnosti a nelze je zaměňovat právě se zvláštním znakem skutkové podstaty podle § 142 tr. zákoníku rozrušení způsobené porodem) poté obviněná de facto rozporovala ve věci provedené důkazy a učiněná skutková zjištění, zejména stran poznatků vyplývajících ze znaleckých posudků. Tímto ovšem opětovně toliko předkládala svoji verzi skutkových zjištění, která byla provedeným dokazováním vyvrácena (srov. např. str. 18 a 19 rozsudku soudu prvního stupně).

Stran námitek směřujících k nepřiměřené přísnosti uloženého trestu (resp. jak uvádí obviněná jeho exemplárnosti a nehumánnosti) poté lze připomenout, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc.

Nejvyšší soud zároveň podotýká, že samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015). Za jednání podřaditelné pod právní kvalifikaci podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku je pro pachatele stanovena trestní sazba v rozmezí patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest odnětí svobody, přičemž obviněné byl uložen trest na samé spodní hranici této sazby.

Pokud jde dále o námitky, že soudy nepřistoupily na aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku, tak Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 58 tr. zákoníku soudům umožňuje v odůvodněných případech a za splnění zákonem vymezených podmínek rozhodnout o zmírnění trestní sankce, avšak soudům takový postup nenařizuje. Krom toho lze rovněž připomenout, že nepřiměřenost trestu zpravidla nelze namítat, jak to učinila obviněná, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je na rozdíl od dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecným hmotněprávním důvodem. Vytýkané nepřistoupení na aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku u obviněné není zjevně otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován spáchaný skutek, ale nejde ani o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nejvyšší soud dále uvádí, že pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení, resp. použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se tedy jednat o souhrn jakýchkoli polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, jelikož jen za splnění takových předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014). Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku poté musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 303/2012). Samotnou skutečnost, že obviněná před spácháním např. vedla řádný život, starala se již o dvě děti, případně měla obavy, jak další narozené dítě ovlivní její osobní život, nelze přeceňovat do té míry, že by zavdala pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody, a to již z toho důvodu, že bezúhonný způsob života je pro občany České republiky běžným standardem, nikoli něčím výjimečným a neobvyklým, a že těhotenství a následná péče o dítě vždy nějakým způsobem ovlivní život těhotné ženy, resp. matky.

Soudy přitom v rámci odůvodnění svých rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnily, proč byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let a proč nebylo možné přistoupit právě k aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku stran mimořádného snížení trestu odnětí svobody (viz zejména str. 32 a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Pokud tedy uložený trest nekoliduje s právem obviněné na spravedlivý proces, což Nejvyšší soud neshledal, a což by byla jedna z okolností zavdávající zásahu Nejvyššího soudu do rozhodnutí soudů nižších stupňů, nelze dovodit pochybení soudů stran výroku o trestu. Samotná skutečnost, na kterou obviněná poukazovala, že v jiných zemích zákonodárce nastavil sazbu odnětí svobody pro obdobný druh trestné činnosti odlišně, není nikterak relevantní pro nyní projednávanou trestní věc obviněné.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku zcela přiléhavá.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněné odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, když s ohledem na své (přijaté rozhodnutí) o návrhu na propuštění z výkonu trestu již dále nerozhodoval.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 1. 2018

JUDr. Vladimír Jurka v. r.

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru