Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1520/2011Usnesení NS ze dne 21.12.2011

HeslaÚmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1520.2011.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 13 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1520/2011-26

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 To 57/2011, jako soudu odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 9/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 48 T 9/2010, byl obviněný Z. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb. trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že „v O. – P. na ulici R., okres K., v garáži nacházející se v tamní garážové zástavbě nejprve v odpoledních hodinách již dne 27. 3. 2010 po předchozí slovní rozepři, při které obžalovaný vyhrožoval zejména poškozeným S. P. a P. S. usmrcením, se nejprve asi ve 23:30 hodin dostavil na místo činu vybaven šroubem s maticí, které upevnil zvenčí na oko pro upevnění kladkového zámku garážových vrat v úmyslu zabránit tak poškozeným v úniku z garáže, kdy v dalším jednání mu bylo zabráněno přivolanou hlídkou Městské policie v O., kterou mobilním telefonem přivolala poškozená S. P. a následně asi v 01:45 hodin, již dne 28. 3. 2010 se opět dostavil na místo činu, opět vybaven šroubem a maticí, které upevnil na vnější stranu garážových vrat, aby tak zabránil poškozeným S. P., P. S. a jejich psu uniknout z garáže, po předchozím uvážení s úmyslem poškozené a jejich psa usmrtit, založil nezjištěným mechanismem z dřevěné bedny a blíže nezjištěného druhu a množství hořlavého materiálu v bezprostřední blízkosti středu garážových vrat požár, jenž se přenesl i na vnitřní stranu tepelného obložení těchto vrat, a po vzniku požáru z místa činu odešel s vědomím, že poškození v důsledku požáru v garáži zemřou, což i slovně potvrdil, avšak s ohledem na objektivní okolnosti tímto mechanismem v důsledku uhoření, udušení či otravy nemohlo k usmrcení poškozených dojít, kterýmžto jednáním způsobil poškozeným S. P. a P. S. nejméně lehkou otravu oxidem uhelnatým, která si vyžádala hospitalizaci a léčení poškozených od 28. 3. 2010 do 1. 4. 2010, kdy poškození trpěli bolestmi hlavy a zhoršeným dýcháním, a ohořením garážových vrat jejich polystyrénové výplně kryté koženkou a plastového okapu, jakož i prokopnutím střešní krytiny - lepenky způsobil majiteli garáže poškozenému L. K., škodu v celkové výši nejméně 3.093,- Kč“.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uloženo zaplatit poškozenému L. K., bytem A., O. – L., náhradu škody ve výši 3.093,- Kč, poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně, se sídlem S. O., ul. M., náhradu škody ve výši 12.116,- Kč. a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště VZP ČR O., se sídlem O., ul. D., náhradu škody ve výši 9.876,- Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 48 T 9/2010, podali obviněný Z. K. a v neprospěch obviněného i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 To 57/2011, a to tak, že odvolání obviněného i státního zástupce podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 846 - 848) opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Obviněný namítl, že je stále otevřená otázka posouzení věrohodnosti svědků P. a S., kdy je dle jeho názoru jednoznačně objektivizováno, že oba bezprostředně před dobou, kdy se stal předmětný skutek, značně holdovali popíjení alkoholických nápojů a za této situace, výhledových poměrů škvírou garážových vrat v noci za chabého umělého osvětlení a ve spojení s prvotním slovním incidentem z předchozího dne, jehož účastníky byli oba svědci a jehož iniciátorem byl obviněný, se tento vyjevil svědkyni P. jako pachatel. Je přesvědčen, že dovozovat z prvotního slovního konfliktu mezi ním a svědky P. a S. úmysl zločinu vraždy těchto svědků, a to bez výslechu svědka T., který u tohoto konfliktu byl a mohl by jej tedy objektivizovat, je nedostatečné a to i v návaznosti na další okolnosti subjektivní stránky. Obhajoba navrhovala výslech svědka M. T. jak u hlavního líčení u Krajského soudu v Ostravě, tak i u soudu odvolacího, nicméně návrhům vyhověno nebylo. Obviněný dále uvedl, že prvotní slovní konflikt zejména se svědkyní P. je zcela zásadní, neboť jej měl motivovat k tak závažnému zločinu, a dle hodnocení dovolacího soudu je součástí subjektivní stránky jeho jednání. Oba svědci byli vyslechnuti až s odstupem, kdy již byl obviněný ustanoven jako pachatel a svědkům se tak jednoznačně jako pachatel jevil, zejména s ohledem na prvotní slovní konflikt. Obviněný také zdůraznil, že oba svědci byli ve stavu těžké opilosti, což zpochybňuje věrohodnost jejich výpovědí. Úmysl pachatele není možno předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat, tak aby byla dodržena zásada in dubio pro reo.

V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil ve všech jeho výrocích a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem nebo aby odvolacímu soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný ve svém dovolání především polemizuje se skutkovými zjištěními soudu, přičemž těmito námitkami nemůže být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Námitky obviněného oponující posouzení subjektivní stránky jeho jednání sice shledala z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantními, současně však uvedla, že jim nelze přisvědčit. Obviněný předchozího dne vyhrožoval poškozeným, že tito se nedožijí rána. Zásadní je také zajištění garážových vrat obviněným proti jejich otevření zevnitř garáže šroubem s maticí, což svědčí o vědomosti obviněného o přítomnosti osob uvnitř i o úmyslu tyto osoby usmrtit, neboť jim znemožnil únik z prostor, v nichž se dle jeho přesvědčení měl šířit dým a kouř. Založení požáru rovněž provázel slovy, že z garáže již nevyjdou a udusí se. Soud tak logicky dovodil z prokázaných skutečností subjektivní stránku jednání obviněného ve formě přímého úmyslu, i to, že se takového jednání dopustil po předchozím uvážení. V případě jednání obviněného byl tedy skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován.

Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 2 To 57/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Z. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (týkající se výpovědí poškozené S. P. a poškozeného P. S., jejich věrohodnosti vzhledem k výši jimi zkonzumovaného alkoholu, a dále námitka nevyslechnutí svědka M. T.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky týkající se okolností a průběhu konfliktu s oběma poškozenými den před uskutečněním projednávaného činu), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (obviněný uvedl, že se na místě činu nenacházel a trestnou činnost nespáchal, kdy má za to, že oba poškození byli značně ovlivněni alkoholem, poškozený S. měl dokonce se značným časovým odstupem naměřeno 2,75 promile alkoholu v krvi, a s ohledem na tento jejich stav, možnosti cokoli spatřit škvírou mezi garážovými vraty, v noci a za chabého umělého osvětlení a především pak ve spojení s incidentem z předešlého dne mezi ním, jeho spolubydlícím a poškozenými, se nejspíše poškozené vyjevil jako pachatel. Obviněný dále uvedl, že opilost obou svědků značně zkreslila jejich vnímání a zpochybnila tak jejich věrohodnost o tom, koho a co slyšeli či viděli, kdy navíc byli vyslechnuti až se značným časovým odstupem, resp. je přesvědčen, že poté, co byl ustanoven jako pachatel, oba poškození si jej takto ztotožnili, a to právě s ohledem na jejich prvotní slovní konflikt).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný Z. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný současně vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje objektivní stránku pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kteroužto lze formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka takto obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a je tedy čistou spekulací, neboť obviněný tak učinil s poukazem na nevěrohodnost poškozených S. P. a P. S., a to vzhledem k jejich stavu opilosti v dané době, a dále neprovedení výslechu svědka M. T. Obviněný v rámci takto obecně formulované námitky nevznáší v této souvislosti žádné konkrétní hmotně právní námitky, ze kterých by měla vyplývat existence možného rozporu mezi skutkem zjištěným soudy nižších stupňů a jeho právním posouzením. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, není podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je naopak evidentní, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního (a potažmo i druhého) stupně, žádnou konkrétní hmotně právní námitku neuplatnil a ve skutečnosti uplatnil pouze námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a až následně z jím prosazované změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil. S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že obviněným v této části podané dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.

Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.

V rámci odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že „dokazování bylo provedeno v rozsahu předvídaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti“ (str. 4 napadeného usnesení).

Pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitku obviněného, v rámci níž namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného jednání, které bylo kvalifikováno jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kdy absentuje úmysl poškozené usmrtit.

Zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a spáchá-li takový čin na dvou nebo více osobách.

Trestný čin vraždy je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným. Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.

Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 § 140 tr. zákoníku sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku].

U předchozího uvážení jde na rozdíl od rozmyslu o situaci, kdy pachatel si předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod., tedy jinými slovy si čin z hlediska jeho provedení tzv. naplánuje. Na druhé straně není však třeba, aby takový plán byl promyšlen do nejmenších podrobností, ale postačí rámcové vymezení rozhodných skutečností provedení činu v představě pachatele, které pak může být při jeho vlastním provedení doplňováno či měněno vzhledem ke konkrétním okolnostem případu a vývoji situace. Předchozí uvážení se vztahuje nejen na samotné rozhodnutí, při kterém pachatel předem zvažuje všechny okolnosti svědčící pro úmyslné usmrcení, tak i proti němu, ale zahrnuje i volbu vhodných prostředků pro uskutečnění způsobu provedení usmrcení jiného, přičemž z hlediska časového je zde určitý odstup od vlastního způsobu spáchání trestného činu vraždy, neboť jde ve své podstatě o naplánování provedení takového činu. Na druhé straně není vyžadována nějaká zvláštní rafinovanost, detailní promyšlení celé situace, rozplánování jednotlivých fází útoku ani zvážení všech v úvahu přicházejících okolností, neboť postačí i naplánování v podstatě „primitivní“ v závislosti na rozumové úrovni pachatele, kdy takový pachatel předem zvážil podstatné okolnosti pro provedení činu. Není rozhodné, zda vlastní naplánování proběhlo v takovém rozsahu, který zajišťuje úspěšné usmrcení jiného, popř. zda jednání pachatele dospělo alespoň do stadia pokusu, neboť trestná je i příprava předem uvážené vraždy (§ 20 odst. 1 a § 140 odst. 4 tr. zákoníku), která zde zpravidla bývá i dobře rozlišitelná.

Jednáním ve stádiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Charakteristika pokusu se vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům.

Dle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je Nejvyšší soud vázán, se obviněný dne 27. 3. 2010 dostal s oběma poškozenými do slovní pře, po níž jim vyhrožoval usmrcením. Později stejného dne (23:30 hodin) se dostavil na místo činu vybaven šroubem s maticí, které upevnil zvenčí na garážová vrata, čímž chtěl poškozeným zabránit v úniku z garáže, v níž se nacházeli. V dalším jednání mu zabránila přivolaná hlídka městské policie. Obviněný se pak dne 28. 3. 2010 (v 01:45 hodin) na místo činu vrátil vybaven šroubem s maticí, které stejně jako předešlého dne upevnil zvenčí na garážová vrata, aby tak poškozeným zabránil v úniku z garáže. Následně v bezprostřední blízkosti středu garážových vrat založil požár, jenž se přenesl i na vnitřní stranu těchto garážových vrat. Po vzniku požáru odešel.

Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění nalézacího soudu, který na str. 16 - 18 rozsudku podrobně vyložil a rozvedl, na základě jakých úvah k těmto skutkovým závěrům dospěl. Odvolací soud pak na str. 6 odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že „skutečnost, že s největší pravděpodobností nemohlo dojít k usmrcení poškozených uhořením nebo udušením a že byla vyloučena možnost jejich otravy zplodinami hoření (v důsledku čehož se jedná o nezpůsobilý pokus trestného činu, přičemž v daném případě se jednalo o pokus nezpůsobilými prostředky), přitom neznamená, že v jednání obžalovaného nelze spatřovat znaky skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť na takovou situaci pamatuje ustanovení § 18 odst. 3 tr. zákoníku, podle kterého „kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán za pokus tohoto přísnějšího trestného činu“.

Úmysl obviněného směřující k usmrcení obou poškozených lze dovodit nejen z předešlých výhrůžek, že se poškození nedožijí rána, ale především ze zajištění vrat garáže, v níž se oba poškození nacházeli společně se svým psem, a to tak, aby jim bylo zabráněno v úniku z garáže. Takto jednal obviněný dvakrát. Podruhé však založil před zajištěnými garážovými vraty požár a toto založení provázel slovy, že již z garáže živí nevyjdou a udusí se, z čehož lze dovodit, že si byl zcela vědom možných důsledků svého jednání, na které se předem připravil tím, že si opatřil prostředky (šroub s maticí) nutné k jeho provedení.

Nalézací soud se k subjektivní stránce předmětného trestného činu vyjádřil na str. 17 – 18 rozsudku a dospěl k závěru, že obviněný jednal ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. v úmyslu přímém. Nalézací soud uvedl, že „jednání obžalovaného zůstalo ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, když k dokonání trestného činu, tedy usmrcení dvou osob nedošlo. Obžalovaný se však vytýkaného jednání dopustil v úmyslu tyto osoby usmrtit, což vyjádřil slovně proti poškozeným po předchozím konfliktu v odpoledních hodinách dne 27. 3. 2010, ale i po činu, což potvrdila svědkyně P. Obžalovaný dobře věděl, kolik osob předmětnou garáž obývá a jeho útok byl zaměřen proti oběma poškozeným. S ohledem na manipulaci s hořlavým materiálem, jeho množství a druh se však obžalovaný mylně domníval, že tímto způsobem může poškozené usmrtit, k čemuž z objektivních důvodů dojít nemohlo, neboť takto zvolené prostředky nebyly způsobilé poškozené usmrtit v důsledku uhoření, udušení ani otravy. Obžalovaný tak jednal v přímém úmyslu dle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku v návaznosti na § 18 odst. 3 trestního zákoníku, když při spáchání činu mylně předpokládal skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného trestného činu po objektivní stránce“.

K námitce obviněného se současně vyjádřil i odvolací soud v řízení o řádném opravném prostředku, kdy v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „pokud obhajoba zdůrazňuje, že jsou zde pochybnosti o subjektivní stránce jednání obžalovaného, je třeba na jedné straně vidět slovní projevy obžalovaného v průběhu prvotního slovního konfliktu a také jeho slovní projevy v době pokusu o upálení či udušení poškozených a na druhé straně také způsob jednání obžalovaného, který spočíval nejen v zapálení hořlavého materiálu v bezprostřední blízkosti středu garážových vrat, ale také ve snaze zabránit poškozeným, aby z garáže unikli, a to za pomoci šroubu upevněného na vnější straně garážových vrat“ (str. 6 napadeného usnesení).

Nejvyšší soud se s těmito závěry zcela ztotožňuje a shledal tedy námitky obviněného podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod neopodstatněnými.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Z. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 21. prosince 2011

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru