Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 151/2020Usnesení NS ze dne 05.03.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.151.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1668/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 151/2020-743

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný A. S., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 67 To 402/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 88/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 2 T 88/2019, byl obviněný A. S. uznán vinným ze spáchání pod body I. – III. pokračujícího zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaného pod bodem III. v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a pod bodem IV. ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se dopustil způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině citovaného rozhodnutí. Za to byl podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu včetně příslušné baterie a nabíječky, s vloženou SIM kartou a paměťové karty. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích na náhradu škody.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 67 To 402/2019, jímž podle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 11. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily skutky označené pod body I. až III. jako pokračující zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Podle jeho mínění nebylo prokázáno užití násilí ani jeho pohrůžky. Rovněž namítl, že svědectví poškozené L. B., J. J. a M. H. nebyla přesvědčivá, neboť se jejich výpovědi z přípravného řízení a z hlavního líčení rozcházely v základních bodech. Následně ve svém dovolání blíže rozebral konkrétní rozpory, které shledal v jednotlivých svědeckých výpovědích. K výpovědi L. B. uvedl, že její tvrzení byla nevěrohodná ve vztahu k užití pohrůžky násilí, neboť její výpovědí nebylo bez sebemenších pochybností prokázáno, že by konala pod hrozbou násilí. Dotyčná se mohla vrátit do prodejny a informovat své kolegy. Sama navíc přiznala, že věděla o tom, že svým jednáním páchá podvod. Strach dostala až poté, co obviněný opustil prodejnu, a to v důsledku toho, že měla manko v kase. Tvrzení obviněného mohly prokázat kamerové záznamy z místa činu, jejichž provedení navrhoval jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudy. Dále namítl, že soudy porušily zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Neprokázané domněnky o užití násilí totiž nemohly vést k jeho odsouzení. Obviněný také popřel, že by užil násilí nebo jeho pohrůžky vůči poškozené J. J. Ona sama o strachu začala mluvit až poté, co byla dotazována a obžaloba ji navedla. Pouze ve snaze se pomstít, vylíčila chování obviněného jako agresivní, ačkoliv je zřejmé, že ten byl nanejvýš nervózní a že se uklidnil. K výpovědi M. H. uvedl, že se skutek stal na velmi frekventovaném místě a že v kóji byl jenom jednou, nikoli dvakrát, jak svědkyně tvrdila. Obviněný žádal o doplnění dokazování znaleckým posudkem, který by zachytil SMS zprávy, ve kterých se domlouval s poškozenou na předání výhry. Tím, že nebylo bez pochybností prokázáno užití násilí, nebyla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže. Na projednávaný případ by proto bylo možné aplikovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Také vznesl námitky stran nepřiměřenosti trestu a nesprávného posouzení polehčujících okolností. Ke skutkům se totiž přiznal, vše podrobně vylíčil, poškozeným se písemně omluvil a přislíbil úhradu škody a v trestné činnosti již nepokračoval. Soudy tyto polehčující okolnosti nevzaly v potaz. Nesprávně také posoudily jednání obviněného jako účelovou snahu o minimalizování sankce za spáchané skutky. Obviněný naopak svých činů upřímně litoval a projevil snahu o nápravu. Namítl, že trest je zcela nepřiměřený způsobené škodě a jednání, kterého se měl dopustit. Soud také nesprávně přihlédl k závěrům znalce Zvěřiny.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací v souladu s § 265i odst. 3 trestního řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně, a aby konstatoval uvedené nedostatky rozhodnutí soudů obou stupňů, dovolání vyhověl a v souladu s § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil jak dovoláním napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 67 To 402/2019 (ve výroku, kterým bylo odvolání obviněného zamítnuto), tak jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 2 T 88/2019 (ve výroku o vině a trestu). Dále navrhl, aby dovolací soud podle § 265m odst. 1 trestního řádu sám rozhodl ve věci rozsudkem tak, že žalovaného uzná vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku dílem dokonaným (písm. A, B, D, E, F) a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (písm. C) a zároveň rozhodl o trestu, nebo podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 či Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Konstatovala, že z audio záznamů volání na tísňovou linku ze strany poškozených vyplynulo, že se obviněný dopustil jednání pod pohrůžkou násilí. Agresivní chování obviněného dosáhlo velké intenzity, dokonce vyslovil několikrát pohrůžku nožem, kamarády Ukrajinci či nemocnicí. Ve všech třech případech mělo jednání obviněného za následek obavy poškozených o zdraví. Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud prvního stupně, jehož závěry označila za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Pokud přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Blíže státní zástupkyně uvedla, že se obviněný ve svém dovolání zabýval výlučně skutkovými otázkami. Soudům vytýkal jako nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. Uvedla, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Zdůraznila, že obviněný se svým hodnocením důkazů snažil, aby skutkové okolnosti vyznívaly výrazněji v jeho prospěch. Uplatněnými námitkami se domáhal odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci ani nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Výhrady uplatněné obviněným nebylo možné považovat za důvodné, neboť napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b trestního řádu. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně svůj souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrhovaným způsobem.

Obviněný A. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Soud shledal, že dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování provedených důkazů a v důsledku toho na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, ale směřovaly do hodnocení důkazů, jehož prostřednictvím se snažil o prosazení pro něj příznivějších skutkových zjištění. Obviněný ve svém dovolání vlastním pohledem interpretoval pouze některé důkazy a tím zpochybňoval skutkové závěry přijaté nalézacím soudem nebo rozporoval některá skutková zjištění, zejména, že soudy nesprávně posoudily skutky označené pod body I. až III., že nebylo prokázáno užití násilí ani pohrůžky násilím, že svědectví poškozené L. B., J. J. a M. H. nebyla věrohodná, jelikož se jejich výpovědi rozcházely, že poškozená L. B. věděla, že svým jednáním páchá podvod, že poškozená J. J. byla navedena, aby uvedla, že měla z obviněného strach, že se obviněný nechoval agresivně, nanejvýš byl nervózní, že v kóji byl s poškozenou M. H. pouze jednou, že poškozené J. Ř. nepředváděl striptýz nebo že soud nesprávně přihlédl k závěrům znalce Zvěřiny. Námitky obviněného byly především skutkového charakteru nebo jimi hodnotil provedené dokazování a namítal jeho neúplnost. Konkrétně v tomto ohledu namítl, že jeho tvrzení mohly prokazovat kamerové záznamy z místa činu, které soudy i přes jeho návrhy neprovedly, nebo že mělo být dokazování doplněno o znalecký posudek, který by zachytil SMS zprávy, ve kterých se domlouval s poškozenou na předání výhry. Všechny tyto námitky nelze považovat za relevantní, protože jimi nenaplnil žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Rovněž lze zdůraznit, že se soudy obou stupňů uvedenými námitkami již náležitě zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi řádně vypořádaly. Soudy v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 trestního řádu. Nejvyšší soud shledal, že skutkové závěry nalézacího soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně kvalifikoval příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. V daném případě zcela oprávněně nalézací soud dospěl k tomu, že byla naplněna skutková podstata trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Nelze proto akceptovat námitku, že bylo možné aplikovat skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku. Řádně provedené důkazy soudy také pečlivě hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Nejvyšší soud dodává, že z audio záznamů volání na tísňovou linku ze strany poškozených zřetelně vyplynulo, že se obviněný dopustil jednání pod pohrůžkou násilí. Agresivní chování obviněného dosáhlo velké intenzity, opakovaně vyslovil pohrůžku nožem, kamarády Ukrajinci či nemocnicí. Toto jeho jednání vedlo k tomu, že ve třech případech mělo za následek obavy poškozených o zdraví a následné jejich podrobení se vůli obviněného.

Obviněný dále ve své dovolací argumentaci namítal nepřiměřenost trestu ve vztahu ke způsobené škodě a k jednání, kterého se měl dopustit, a nesprávné posouzení polehčujících okolností. Sám se měl ke skutkům přiznat, vše podrobně vylíčit, poškozeným se písemně omluvit a přislíbit úhradu škody a v trestné činnosti již nepokračovat. Soudy tyto polehčující okolnosti podle jeho mínění nesprávně posoudily jako účelovou snahu o minimalizování sankce za spáchané skutky. Nutno podotknout, že obviněný ve svém dovolání výslovně neodkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, jehož prostřednictvím lze vznášet námitky týkající se uloženého trestu. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky obviněného nelze považovat za odpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Byly splněny zákonné předpoklady pro uložení úhrnného trestu odnětí svobody v trvání devíti let, trestu propadnutí věci i pro uložení povinností k náhradě škody. V rámci dovolání nelze úspěšně vytýkat, pokud soud při splnění zákonných podmínek využil dané možnosti a uložil trest v konkrétní výši v rámci zákonné trestní sazby.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, na který obviněný odkázal ve svém dovolání, spočívá v jeho druhé alternativě v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nebylo zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být shledány opodstatněnými ani výhrady obviněného poukazující, byť nevýslovně, na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 5. 3. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru