Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1500/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

HeslaDokazování
Nutná obrana
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1500.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2, odst. 5,6, tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1500/2019-341

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný O. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 454/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 111/2017, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019 sp. zn. 9 To 454/2018 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 9. 2018 sp. zn. 30 T 111/2017 zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 30 T 111/2017, byl obviněný O. K. uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě spočívajícím v podstatě v tom, že poté, co byl vpuštěn M. M. do rodinného domu, a po následném vyvolání konfliktu ze strany poškozeného J. M. v kuchyni domu a po slovní rozepři a přetahování s poškozeným, chytil poškozeného za hlavu, svedl ho na zem, na zemi jej zaklekl, hlavu mu tlačil k zemi, následně od svého jednání upustil a po chvíli z domu odešel, čímž způsobil poškozenému zranění – odlomení velkého hrbolu pažní kosti vpravo a zlomeninu chirurgického krčku pažní kosti – omezující jej v obvyklém způsobu života po dobu 4–5 týdnů.

Za to byl podle § 62 odst. 1 trestního zákoníku a § 63 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu obecně prospěšných prací ve výměře sto hodin. Podle § 63 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému podle svých sil v průběhu výkonu trestu obecně prospěšných prací škodu, kterou trestnou činností způsobil. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 411 97 518, škodu ve výši 2.758 Kč. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený J. M., nar. XY, bytem XY, odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 454/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 3. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Napadené rozhodnutí považuje obviněný v zásadě za nepřezkoumatelné, neboť soud se s jeho odvolacími výhradami a skutkovým stavem věci zabýval pouze povrchně, jednostranně a způsobem vyznívajícím v neprospěch obviněného. Obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. Obviněný je přesvědčen, že jednal v nutné obraně. Byl to poškozený, kdo vyvolal konflikt a kdo verbálně i fyzicky obviněného napadl. Poškozený sice nejprve přestal s obviněným cloumat, ale jeho agresivita rostla. Pohyboval se po kuchyni, otvíral a zavíral zásuvky u kuchyňské linky a lomozil s kuchyňským náčiním. Obviněný si nebyl jistý, zda poškozený nemá v ruce zbraň. Ve chvíli, kdy se na něj poškozený opět napřahoval s hlavou dopředu a s rukama podél těla, jej z obavy o svůj život a zdraví chytil za hlavu, dezorientoval a svedl rychle na zem. Obviněný se proto domnívá, že jeho jednání splňuje podmínky nutné obrany podle § 29 trestního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, č. j. 9 To 454/2018-233, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265m odst. 1, 2 trestního řádu sám ve věci rozhodl, popřípadě podle § 265l odst. 1, odst. 3 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) k dovolání uvedl, že považuje vyhodnocení otázky nutné obrany ve věci činnými soudy za nesprávné. Nezohlednily totiž jeden z klíčových principů, který právo nutné obrany ovládá, a sice že otázku naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci situace jevila v době napadení, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 či sp. zn. 4 Tdo 1587/2016). Další pochybení spatřuje státní zástupce v tom, že soudy v rozporu se zněním zákona a v rozporu s judikaturou obviněnému vytkly, že se nechoval v souladu se zásadou subsidiarity, přestože v případě nutné obrany není subsidiarita vůbec žádána (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 813/2014). Naznačené chyby vedly k tomu, že byl obviněný uznán vinným trestným činem, ačkoliv jednal v nutné obraně, a tak jeho jednání není možno označit za protiprávní. Při absenci protiprávnosti nelze hovořit o trestné činnosti. Důsledkem je pak porušení všeobecně uznávaného pravidla, že riziko za výsledek střetu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést útočník (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 272/2006).

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil, a zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l trestního řádu věc uvedenému soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný O. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Podstata dovolání obviněného spočívá v námitce existence podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku, tudíž se jedná o argumentaci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 29 odst. 1 trestního zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle § 29 odst. 2 trestního zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak zjištění, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (případně také pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu, atp.). Útok má bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).

V projednávané věci podle skutkových závěrů nalézacího soud přišel poškozený do kuchyně a začal verbálně a to i vulgárně napadat obviněného, vyhazoval jej z domu, ačkoliv se obviněný v domě zdržoval na pozvání svědkyně M. M., která v domě bydlela. Poškozený jako první fyzicky napadl obviněného, kdy jej uchopil, cloumal s ním a opětovně jej vyhazoval z domu. Po přerušení fyzického konfliktu začal poškozený chodit po kuchyni, do koupelny a zpět a otevíral šuplíky. Poté přistoupil k obviněnému s rukama za zády či podél těla s nakloněným tělem a hlavou vysunutou dopředu. Podle obviněného celou dobu rostla agresivita poškozeného. Obviněný měl důvodně strach, že si poškozený mohl vzít ze zásuvky nůž, proto, když se na něj poškozený napřáhl, na nic nečekal, chytil poškozeného za hlavu, dezorientoval ho a svedl břichem na zem. Přitom se obviněný soustředil na hlavu poškozeného, kterou držel a u které zmírnil dopad tím, že hlavu podložil rukou, čímž zamezil kontaktu hlavy poškozeného s podložkou, ale nezamezil nárazu jiných částí těla do země.

Podle názoru nalézacího soudu se o nutnou obranu nejednalo. Obviněný sice útoku původně čelil, ale následně poškozený útok přerušil. Žádná bezprostřední hrozba ze strany poškozeného nadále nehrozila, když nebylo prokázáno, že by poškozený obviněného ohrožoval nožem. Napřažení poškozeného směrem k obviněnému považuje soud za běžný projev provokace. Jelikož podle soudu došlo k přerušení útoku, nejde o nutnou obranu. Odvolací soud se s posouzením věci nalézacím soudem ztotožnil. Nad rámec argumentace nalézacího soudu doplnil, že obviněný za dané situace zcela jistě mohl konflikt vyřešit tím, že by z místa odešel.

Z uvedeného je patrné, že oba soudy ve svých úvahách správně nezohlednily časový interval, v jehož rámci je nutná obrana možná. Jde o vymezení počátku a ukončení situace nutné obrany. Nutnou obranu lze v zásadě realizovat od okamžiku, kdy je zřejmé a očividné, že v nejbližší době musí nevyhnutelně začít porušování zájmů chráněných trestním zákonem, a že tedy útok bude nevyhnutelně a okamžitě následovat za hrozbou. Lze ji přitom realizovat až do faktického ukončení útoku, kdy již přestalo hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy. Koncový okamžik přípustnosti nutné obrany tedy nastane v případě, že (1) útok byl úspěšně odvrácena a útočník již nemůže vůbec dosáhnout svého cíle, a proto s konečnou platností rezignoval a nepokračuje v útoku, (2) útok byl úspěšný a útočník nemá zájem na dalším porušování chráněných zájmů anebo (3) útočník dobrovolně upustí od svého jednání. Naproti tomu hrozí další nebezpečí chráněným zájmům, pokud nastala jen krátká přestávka v útoku a je tu reálná možnost pokračování v nedlouhé době. Útočník například přeruší útok, aby si odpočinul, načerpal síly, obstaral si lepší zbraň nebo ustupuje, aby si vybral vhodnější moment či místo k útoku (blíže srov. Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H . Beck, 2009, str. 370 a násl.).

V projednávané věci poškozený započal útok na zájmy chráněné trestním zákonem, kdy obviněného verbálně i fyzicky napadl. Není však zřejmé, z čeho soudy dovodily, že ze strany poškozeného došlo k faktickému ukončení útoku, kdy obviněnému již žádné další nebezpečí nehrozilo. Soudy v jednání obviněného shledaly tzv. extenzivní exces z nutné obrany pouze s odkazem na přerušení útoku poškozeným. Krátké přerušení útoku, aniž by došlo k jeho faktickému ukončení, však zpravidla nevede k navození situace, kdy by nebylo možné nutnou obranu realizovat. V dané věci poškozený po neúspěšném fyzickém napadení obviněného pouze přerušil útok. Nedosáhl přitom svého primárního cíle, kterým bylo vyhodit obviněného z domu. Svoji verbální agresi nadále stupňoval, z nejasného důvodu prohledával zásuvky kuchyňské linky a poté učinil fyzický výpad proti obviněnému. Nelze-li stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit s ohledem na provedené důkazy jednoznačný závěr, je třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo a dospět k závěru, že útok trval (srov. R 36/1991). Vzhledem k důkazní situaci ve věci proto nelze dospět k závěru, že nastala některá z výše uvedených situací, kterou lze považovat za koncový okamžik přípustnosti nutné obrany.

Soudy dále při právních úvahách nezohlednily ani to, že otázku naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci situace jevila v době napadení, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 či sp. zn. 4 Tdo 1587/2016). Že se jednalo o obrannou reakci na jednání poškozeného, přitom netvrdil pouze obviněný, ale připustil to i nalézací soud, podle něhož chtěl obviněný svým jednáním eliminovat případný útok poškozeného.

Pokud jde o zjištění soudu, že poškozený neměl při posledním výpadu vůči obviněnému v ruce nůž, mělo by to význam jedině v případě důkazně podloženého závěru, že se ze strany poškozeného jednalo o útok ukončený. V takovém případě by ovšem obviněný jednal v tzv. putativní nutné obraně, kterou je nutno posuzovat jako pozitivní skutkový omyl o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti. Vyloučeno by bylo zavinění ve formě úmyslu a vědomé nedbalosti, přičemž s ohledem na okolnosti případu by v úvahu patrně nepřicházelo ani dovození zavinění ve formě nedbalosti nevědomé.

Pro úplnost je třeba odvolacímu soudu vytknout úvahu, podle které se nemůže jednat o nutnou obranu proto, že obviněný mohl čelit útoku poškozeného odchodem z místa. Jednalo by se totiž o tzv. subsidiaritu jednání v nutné obraně. Jak správně podotkl státní zástupce, pro jednání v nutné obraně není subsidiarita podstatná, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku (k tomu srov. též rozhodnutí č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 9 To 454/2018, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17. 9. 2018, sp. zn. 30 T 111/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu Brno-venkov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se vrací do stadia, kdy Okresní soud Brno-venkov jí bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu).

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 15. 1. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru