Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1491/2011Usnesení NS ze dne 14.12.2011

HeslaRozmysl
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.1491.2011.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1491/2011-31

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. prosince 2011 dovolání, které podal obviněný S. F., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 60/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 3/2011, a rozhodl takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 10 T 3/2011, byl obviněný S. F. uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“) k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) rozsudku tím, že „dne 22. 1. 2011 kolem 20:00 hodin v B., ul. H., v bytě poškozeného D. W., tohoto napadl kovovým nožem o délce čepele 13 cm, jímž ho bodl do levé poloviny hrudníku, kde mu způsobil bodně řezné poranění v přední podpažní čáře vlevo, asi 7 cm pod prsní bradavkou v úrovni pravděpodobně 9. žebra, s bodným kanálem o hloubce asi 10 cm podél žebra při protnutí mezižeberních svalů, pohrudnice a poranění žebra, přičemž ke smrtelnému zranění D. W. nedošlo důsledkem toho, že se útoku nožem snažil vyhnout prohnutím, přičemž nůž se zastavil o žebro“;

a dále přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) rozsudku tím, že „dne 31. 12. 2010 v B., H., v bytě D. W., mu při návštěvě odcizil kreditní platební kartu Master Card k účtu zřízeného u České spořitelny, a. s., přičemž tuto kartu užil dne 31. 12. 2010 k výběru částky 600,- Kč z bankomatu v G. V. B., o což se následně, avšak již neúspěšně, pokusil i dne 2. 1. 2011 na témže místě“.

Za shora uvedenou trestnou činnost a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2011, č. j. 1 T 6/2011-34, který nabyl právní moci dne 11. 5. 2011, byl odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 a ½ (jedenácti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kovového nože o délce čepele 13 cm, který tvoří součást trestního spisu. Současně bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2011, č. j. 1 T 6/2011-34, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D. W., bytem B., H., škodu ve výši 1.200,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. W. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem P., O., byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný odvolání, které směřoval do výroku pod bodem 1) rozsudku. Současně podal odvolání i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch obviněného, a to do výroku o vině pod bodem 1) rozsudku a dále do výroku o trestu.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 5 To 60/2011, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu obou podaných odvolání částečně zrušil ve výroku o vině pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. napadeného rozsudku), dále ve výroku o trestech a způsobu jejich výkonu a ve výroku o náhradě škody ohledně obou poškozených.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že obviněného S. F. uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že „dne 22. 1. 2011 kolem 20:00 hodin v B., ul. H., v bytě poškozeného D. W., poté, co byl jmenovaným poškozeným opakovaně upomínán o zaplacení dluhu a poté, co sám zaplacení dluhu poškozenému opakovaně sliboval, aniž by k tomu měl dostatek finančních prostředků, se rozhodl poškozeného usmrtit a vyřešit tak situaci, kdy poškozený trval na zaplacení dlužné částky, a proto jej napadl kovovým nožem o délce čepele 13 cm, jímž ho bodl silou velké intenzity do levé poloviny hrudníku, kde mu způsobil bodně řezné poranění v přední podpažní čáře vlevo, asi 7 cm pod prsní bradavkou v úrovni pravděpodobně 9. žebra, s bodným kanálem o hloubce asi 10 cm podél žebra při protnutí mezižeberních svalů, pohrudnice a poranění žebra, přičemž ke vzniku smrtelného zranění a úmrtí u D. W. nedošlo pouze důsledkem toho, že se útoku nožem snažil vyhnout prohnutím, přičemž nůž se zastavilo žebro“.

Za uvedený zločin a dále za přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) rozsudku nezměněn, a dále za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2011, č. j. 1 T 6/2011-34, který nabyl právní moci dne 11. 5. 2011, byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to kovového nože o délce čepele 13 cm, který tvoří součást trestního spisu.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2011, č. j. 1 T 6/2011-34, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému D. W., bytem B., H., škodu ve výši 1.200,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. W. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 444 - 447), přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, s tím, že má za to, že v dané věci není namístě právní kvalifikace užitá v napadených rozhodnutích. Obviněný dovolání směřoval toliko do výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, tedy do výroku, který byl předmětem přezkumu v rámci odvolacího řízení, a o němž bylo odvolacím soudem znovu rozhodováno.

Úvodem uvedl, že na základě provedeného dokazování není namístě konstatování, že měl svým jednáním naplnit veškeré kvalifikační předpoklady pro možné posouzení jeho jednání dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Již v rámci přípravného řízení, stejně jako před soudem prvního stupně podrobně popsal, za jakých okolností se dopustil útoku na poškozeného a zopakoval, jak velmi jej mrzí, čeho se dopustil. Žádný útok, kterým by mělo dojít k usmrcení poškozeného, neplánoval a na žádný takový útok se ani nepřipravoval. Uvedl, že nechtěl poškozeného svým jednáním usmrtit, o čem vypovídá i ta skutečnost, že svého jednání v průběhu dobrovolně zanechal a upustil tak od jeho pokračování, a to i přestože v útoku pokračovat mohl.

Obviněný dále uvedl, že má za to, že vedle jeho výslechu a výpovědi, lze přihlížet toliko k výpovědi poškozeného, který byl vyslýchán před policejním orgánem i před oběma soudy, nicméně nebyl schopen přesně popsat, o čem se v průběhu návštěvy dne 22. 1. 2011 s obviněným bavili. Dovozuje, že nebylo vyloučeno, že by v rozhovoru nebyla učiněna byť sebemenší zmínka o bratrovi obviněného, a poukazuje na závěry znalkyně PhDr. Špíškové, podle které i letmá zmínka o bratrovi obviněného nebo rada poškozeného obviněnému mohla iniciovat jeho neadekvátní a nepochopitelné jednání. Obviněný je tedy přesvědčen o tom, že nebylo vyvráceno jeho tvrzení o tom, že žádný útok na poškozeného neplánoval a že to k čemu při poslední návštěvě došlo, kdy mu ze strany poškozeného byly vyčítány některé věci a byla z jeho strany také zmíněna prognóza bratra obviněného, bylo jeho následné jednání zkratkovitým a nijak promýšleným, rozhodně však nesměřovalo k usmrcení poškozeného. Vyjádřil nesouhlas s použitou právní kvalifikací, když odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl skutečnosti, o které by bylo možno opřít závěr, že čin spáchal v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky. Odvolací soud pouze obecně zmínil, že útok na poškozeného měl mít návaznost na vypořádání majetkové situace mezi obviněným a poškozeným. Takovéto odůvodnění kvalifikované skutkové podstaty považuje za nedostatečné a nepřezkoumatelné. Odvolací soud neměl dostatečný důkazní podklad pro odůvodnění takového závěru, když na základě stejného důkazního stavu věci soud prvního stupně nedospěl k závěru, že by obviněný svým jednáním naplnil podmínky užití odst. 3 písm. j) § 140 tr. zákoníku, tedy že by jeho jednání bylo motivováno snahou získat majetkový prospěch. Závěr o takovémto motivu jednání nelze dle obviněného na základě provedeného dokazování s patřičnou mírou jistoty učinit.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný sice formálně vyjadřuje nesouhlas s použitou právní kvalifikací, fakticky však nevznáší jedinou námitku, ve které by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Námitky obviněného směřují primárně do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Obviněný naplnil všechny znaky pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, kdy kromě výslovného konstatování, že se obviněný rozhodl poškozeného usmrtit, existence úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného vyplývá jednoznačně též ze způsobu útoku, místa na těle, kam útok směřoval, a z charakteru použité zbraně. Ze zjištění, že se „rozhodl poškozeného usmrtit a vyřešit tak situaci, kdy poškozený trval na zaplacení dlužné částky“, současně vyplývá, že jednal s rozmyslem ve smyslu ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku a v úmyslu získat majetkový prospěch ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Jedná se přitom o tzv. ukončený pokus, když bodnutím poškozeného učinil vše, co považoval za nutné k jeho usmrcení. Ze skutečnosti, že obviněný od dalšího útoku upustil, nelze dovozovat, že by došlo k zániku trestnosti pokusu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nebo že by dokonce vůbec neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Současně státní zástupce neshledal, že by se jednalo o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného S. F. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v neveřejném zasedání nejprve zkoumal, zda v této věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obdobně Nejvyšší soud zjistil, že dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., bylo podané osobou oprávněnou k podání dovolání (§ 265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. ř.), ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi své i výpovědi poškozeného, znalecký posudek vypracovaný PhDr. Blankou Špíškovou) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (námitky týkající se průběhu celého incidentu, kdy obviněný opakovaně zdůraznil, že motivem jeho jednání nebylo vyřešení dluhu, ale bylo důsledkem zjištěných poruchových rysů jeho osobnosti, kdy i zcela nevinná poznámka týkající se jeho bratra může u něho vyvolat naprosto neadekvátní a nepochopitelné jednání), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvedl, že jeho setkání s poškozeným nebylo motivováno tím, že by s ním chtěl vyřešit otázku svého dluhu vůči němu, a během návštěvy mu byly ze strany poškozeného vyčítány určité věci a byla z jeho strany také zmíněna prognóza bratra obviněného, tedy jeho jednání bylo zkratovitým a nijak promyšleným, kdy rozhodně jeho jednání nesměřovalo k usmrcení poškozeného).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů, kdy současně vytvářel svou vlastní verzi předmětných událostí. Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný S. F. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Pod námitky procesního charakteru lze s velkou dávkou tolerance podřadit nijak blíže nerozvedené námitky týkající se zmiňované omluvy u veřejného zasedání, v které obviněný spatřoval důvod zaujatosti soudu vůči jeho osobě. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný dále vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty pokusu zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, především pak ve znaku „v úmyslu získat pro sebe majetkový prospěch“, kterážto je v obecné rovině formálně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená je založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní skutkové verzi událostí, a je tedy pouhou spekulací. Obviněný na podporu svého tvrzení nevznáší žádné konkrétní hmotně právní námitky. Taková námitka pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů obviněný předmětné rozhodnutí napadá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady rozhodnutí vytýká. Obviněný v rámci dovolání nenamítl, že by popis skutku, tak jak je uveden ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu, nebyl podřaditelný pod skutkovou podstatu trestného činu, jímž byl uznán vinným.

Současně obviněný vznesl námitku nedostatku subjektivní stránky uvedeného trestného činu, resp. namítl, že jeho jednání nebylo promyšlené a úmyslné.

Jednání obviněného S. F. bylo Vrchním soudem v Olomouci kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. j) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení a spáchá-li takový čin v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.

Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odstavci 2 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odstavec 1) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku].

Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odstavec 1), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování.

Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je také spáchání činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 § 140 tr. zákoníku v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch. Nemusí tedy k získání majetkového prospěchu dojít. Minimální výše majetkového prospěchu není stanovena, ani velmi malý prospěch sám o sobě neodůvodňuje nepoužití této okolnosti, neboť zásadně svědčí o tom, že pachatel si neváží lidského života a má k němu zcela bezohledný postoj.

Dle stabilizovaných skutkových zjištění soudů nižších stupňů, jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný poškozeného dne 22. 1. 2011 kolem 20:00 hodin navštívil za účelem vyřešení otázky dluhu mezi ním a poškozeným, který opakovaně sliboval uhradit, přestože k tomu neměl dostatek finančních prostředků, a poté, co poškozený na zaplacení dluhu trval, obviněný jej bodl velkou intenzitou kovovým nožem o délce 13 cm do levé poloviny hrudníku, tj. do oblasti srdce.

Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který na str. 8 – 10 napadeného rozsudku podrobně vyložil a rozvedl, na základě jakých úvah k těmto skutkovým závěrům dospěl.

Ve vztahu k motivu pro jednání obviněného, odvolací soud uvedl, že obviněný „se snažil pod různými záminkami neustále odkládat konečný okamžik, kdy musel poškozenému sdělit pravdu jak o své finanční situaci, tak i o tom, že mu již v minulosti opakovaně lhal, což ovšem vedlo k tomu, že při každé následující návštěvě poškozeného toho dne byla tato situace pro obžalovaného intenzivnější a více zatěžující, protože musel vymýšlet další a další lži, které by poškozeného uchlácholily a přesvědčily o tom, že již při další návštěvě splní své sliby“. Vyjádřil se též k námitce obviněného, že jeho jednání bylo zkratovité a nepromyšlené, kdy uvedl, že „poškozený jednoznačně určil, že žádná z oněch čtyř návštěv obžalovaného kritického dne u něj v bytě neprobíhala nijak dramaticky, při žádné z těch návštěv se obžalovaný nechoval tak, že by to svědčilo o tom, že se nachází v nějaké afektivní situaci, naopak vždycky odcházel z bytu s tím, že se vrátí za účelem úhrady svého dluhu, který vůči poškozenému měl. … Je rovněž evidentní, že to byl právě obžalovaný, který opakovaně navozoval situace, jež měly odůvodnit potřebu opakovaných návštěv poškozeného a v tomto smyslu jednal zcela racionálně a promyšleně, když vymýšlel nepravdivé důvody, které mu právě v tom okamžiku bránily v možnosti dluh uhradit.“ Svým jednáním se obviněný snažil oprostit od dluhu, který měl vůči obviněnému. Neuhrazením dluhu by tak obviněný pro sebe získal majetkový prospěch.

Nutno připomenut, že odvolací soud se nepřiklonil k obžalobě, resp. odvolání státního zástupce v tom smyslu, že obviněný se jednání dopustil po předchozím uvážení, kteréžto je charakterizováno podrobnějším plánováním činu, kdy si pachatel předem, tj. před spácháním činu, zváží rozhodující okolnosti provedení činu, včetně zvolení místa a doby spáchání, druhu a způsobu použití zbraně apod. Odvolací soud naopak vyhodnotil jednání obviněného jako jednání s rozmyslem. K tomu odvolací soud uvedl, že „z výpovědi poškozeného před odvolacím soudem bylo opětovně potvrzeno, že v situaci, kdy při poslední návštěvě obžalovaného kritického dne poškozený opakovaně vznesl požadavek na konečné zaplacení dluhu, nedošlo k žádné ostřejší výměně názorů či afektivní situaci, naopak obžalovaný reagoval zcela racionálně, nejprve odešel na záchod s tím, že dluh zaplatí po návratu, poté, co se vrátil do místnosti k poškozenému se slovy "penízky, kde jste", tyto hledal v kapse (ač si nepochybně byl po celou dobu vědom toho, že žádné peníze nemá) a teprve poté, tedy po určité časové prodlevě, místo peněz vytáhl z kapsy nůž a na poškozeného cíleně zaútočil“.

Právě tato časová prodleva dle odvolacího soudu byla stěžejní pro závěry vztahující se k právní kvalifikaci jednání obviněného, resp. závěru, že obviněný nejednal v náhlém hnutí mysli a naopak se z jeho strany jednalo o cílený, a tedy úmyslný útok. Odvolací soud uzavřel, že „pokud totiž obžalovaný nejednal v náhlém hnutí mysli v návaznosti na nějakou vyhrocenou afektivní situaci (a takto nutno výpověď poškozeného jednoznačně vyhodnotit), a pokud se tedy po určité časové prodlevě rozhodl (navíc za využití momentu překvapení) zaútočit na poškozeného, navíc nožem, který vytáhl z kapsy namísto peněženky, je třeba uzavřít, že jednání obžalovaného bylo vedeno s rozmyslem a nikoliv tedy v náhlém afektu, který by poškozený, ať už vědomky nebo nevědomky vyvolal nějakou poznámkou nebo svým vlastním chováním“.

Jednáním ve stádiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel svým úmyslným jednáním při pokusu již bezprostředně směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou překážku nebo nějakou jinou okolnost, která pachateli zabránila v dokonání a byla zpravidla nezávislá na jeho vůli. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Charakteristika pokusu se vyznačuje těmito znaky: a) jednáním, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, b) úmyslem spáchat trestný čin, c) nedostatkem dokonání, zásadně ve formě nedostatku následku, resp. účinku předpokládaného ve skutkové podstatě. Úmysl spáchat trestný čin musí zahrnovat všechny skutečnosti, které tvoří znaky trestného činu, směřuje tedy k dokonání trestného činu. Není třeba vždy úmysl přímý, ale zásadně postačí i úmysl eventuální, zejména ve vztahu k některým znakům.

Skutečnost, že obviněný poté, co poškozenému zasadil nožem ránu do oblasti levé poloviny hrudníku, tedy do oblasti, kde se nachází životně důležitý orgán, a to srdce, již v útoku nepokračoval, ačkoli mohl, je z hlediska posouzení jednání obviněného jako pokusu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku nepodstatná. Pokus vyvolává pouze nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem dojde. Pokus trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 tr. zákoníku není spojen s usmrcením oběti, ale jen s nebezpečím jejího usmrcení. Rozhodující je skutečnost, že obviněný takovýmto jednáním byl schopen poškozeného touto jedinou ranou směřující do oblasti, kde se nachází srdce, usmrtit.

Nejvyšší soud tedy shledal námitky obviněného podřaditelné pod jím uplatněný dovolací důvod neopodstatněnými.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného S. F. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. prosince 2011

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru