Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1473/2019Usnesení NS ze dne 08.01.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1473.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1102/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1473/2019-1678

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný D. H., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 55 To 298/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 4 T 28/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 4 T 28/2018, byl obviněný D. H. uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, kterého se dopustil na skutkovém základě, že

„1) dne 9. 3. 2016 v Šumperku na ul. Slovanská 1779/17 na pobočce ČSOB banky Era jako disponent bankovního účtu č. XY majitele J. Z., nar. XY, který v dané době vlivem již špatného zdravotního stavu nebyl schopen k nakládání se svým účtem a následně dne 17. 3. 2016 zemřel, provedl bez souhlasu majitele účtu J. Z. převod finanční hotovosti ve výši 50.000 Kč z bankovního účtu J. Z. č. XY, přičemž se prokazatelně jednalo o finanční prostředky v majetku J. Z., které si převedl na svůj osobní bankovní účet č. XY, a následně použil pro vlastní potřebu s tím, aby takto získané finanční prostředky nemohly být po smrti J. Z. zahrnuty do dědického řízení, přičemž tímto svým jednáním způsobil škodu ve výši 50.000 Kč poškozeným dědicům, konkrétně Z. Z., nar. XY, L. N., nar. XY, a dědicům po zemřelé A. Z., nar. XY, A. H., nar. XY, N. L., nar. XY, L. H., nar. XY, a V. H., nar. XY,

2) dne 15. 3. 2016 v Šumperku na ul. Slovanská 1779/17 na pobočce ČSOB banky Era jako disponent bankovního účtu č. XY majitele J. Z., nar. XY, který v dané době vlivem již špatného zdravotního stavu nebyl schopen k nakládání se svým účtem a následně dne 17. 3. 2016 zemřel, provedl bez souhlasu majitele účtu J. Z. převod finanční hotovosti ve výši 750.000 Kč z bankovního účtu J. Z. č. XY, přičemž se prokazatelně jednalo o finanční prostředky v majetku J. Z., které si převedl na svůj osobní bankovní účet č. XY, a následně použil pro vlastní potřebu s tím, aby takto získané finanční prostředky nemohly být po smrti J. Z. zahrnuty do dědického řízení, přičemž tímto svým jednáním způsobil škodu ve výši 750.000 Kč poškozeným dědicům, konkrétně Z. Z., nar. XY, L. N., nar. XY, a dědicům po zemřelé A. Z., nar. XY, A. H., nar. XY, N. L., nar. XY, L. H., nar. XY, a V. H., nar. XY,

3) dne 18. 3. 2016 v Šumperku na ul. Slovanská 1779/17 na pobočce ČSOB banky Era jako disponent bankovního účtu č. XY majitele J. Z., nar. XY, který dne 17. 3. 2016 zemřel, provedl neoprávněně převod finanční hotovosti ve výši 40.000 Kč z bankovního účtu J. Z. č. XY, přičemž se prokazatelně jednalo o finanční prostředky v majetku J. Z., které si převedl na svůj osobní bankovní účet č. XY, a následně použil pro vlastní potřebu s tím, aby takto získané finanční prostředky nebyly po smrti J. Z. zahrnuty do dědického řízení, přičemž tímto svým jednáním způsobil škodu ve výši 40.000 Kč poškozeným dědicům, konkrétně Z. Z., nar. XY, L. N., nar. XY, a dědicům po zemřelé A. Z., nar. XY, A. H., nar. XY, N. L., nar. XY, L. H., nar. XY, a V. H., nar. XY,

kdy jednáními uvedenými pod body 1) až 3) způsobil poškozeným dědicům škodu v celkové výši 840.000 Kč“.

Za to byl podle § 205 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu jedno sto celých denních sazeb ve výši 500 Kč, tj. 50.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 trestního zákoníku byl pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byli poškození Z. Z., L. N., A. H. a L. H. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 12. 4. 2019, sp. zn. 55 To 298/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 12. 4. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu. Obviněný namítl, že jeho jednání nenaplnilo zákonné znaky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, zejména po stránce subjektivní, a navíc nebyla soudy respektována zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio. Především skutková zjištění nalézacího soudu vztahující se k přisvojení částky 840.000 Kč nemají podle obviněného jednoznačnou oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou dokonce v přímém a hrubém rozporu s jeho výsledky. K tomu obviněný uvedl, že finanční částku ve výši 1.200.000 Kč, pocházející z dřívějšího prodeje jeho bytu, nedaroval matce A. Z., ale pouze ji deponoval na jejím účtu z osobních důvodů. Byl proto přesvědčen o oprávněnosti výběru finančních prostředků z bankovního účtu J. Z. Soud svým postupem porušil procesní práva obžalovaného a neaplikoval základní zásadu trestního práva „in dubio pro reo“. Obviněný dále poukázal na to, že soudy při zjišťování výše škody ignorovaly důkaz o úhradě nákladů smutečních obřadů ve výši 20.000 Kč poškozeným a také ustanovení občanského zákoníku o dědickém právu, když dědicem byl i sám obviněný. Soudy se rovněž nevypořádaly s existencí dispozičního oprávnění obviněného k bankovnímu účtu J. Z. Zejména nezvažovaly, zda s jinou majetkovou hodnotou nakládal v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do dispozice, a to způsobem, který mařil základní účel svěření, ve smyslu vymezení zákonného znaku přisvojení si svěřené jiné majetkové hodnoty podle § 206 trestního zákoníku.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s § 256k trestního řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2019, č. j. 55 To 298/2018-1643, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 9. 2018, č. j. 4 T 28/2018-1608, v celém rozsahu a v souladu s § 265l trestního řádu vrátil věc k opětovnému projednání Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že pod žádný dovolací důvod nelze podřadit námitky skutkové a procesní povahy, v jejichž rámci obviněný s akcentem na údajné nerespektování zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo vytýkal vadné a svévolné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění. Výlučně v návaznosti na to pak tvrdil, že ničeho protiprávního se dopustit nemohl, neboť vybral jen svoje peníze získané z prodeje bytu, a nadto k tomu byl vyzván samotným J. Z. Takovou obhajobu označily soudy za lživou a účelovou. Na straně druhé se státní zástupce domnívá, že spíše než jako trestný čin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku bylo odpovídající posoudit jednání obviněného jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (jak to ve svém opravném prostředku naznačuje i sám dovolatel). Podle názoru státního zástupce totiž v situaci, kdy měl obviněný k účtu J. Z. zřízeno dispoziční právo, nelze dovodit naplnění znaku zmocnění se cizí věci. Zřízení dispozičního práva k účtu svědčí spíše tomu, že ve vztahu k dovolateli šlo o věc svěřenou. Svěřením věci v této formě sice obviněný nepochybně nabyl právo k disponování s účtem a výběru peněz, rozhodně však výběrem peněz nezískal tyto prostředky do svého vlastnictví a nebyl oprávněn využít je k vlastnímu obohacení. Pokud jde o další námitky, pak na výši škody způsobené trestným činem nemá podle státního zástupce vliv jeho tvrzení, že část vybraných peněz – oněch jím zmiňovaných 20.000 Kč – posléze předal Z. Z. a L. N. na úhradu nákladů smutečních obřadů. Z hlediska právní kvalifikace stíhaného jednání považuje státní zástupce za bezvýznamné a absurdní tvrzení obviněného, že tak či tak byl i on jedním z dědiců své matky A. Z. a tudíž škoda měla být ponížena. Zpronevěry peněz se obviněný dopustil v době, kdy žádné dědické řízení neprobíhalo, naprostou většinu finančních prostředků zpronevěřil ještě za života J. Z., přičemž jeho (obviněného) matka zemřela až poté, co peníze zpronevěřil. Za zjevně neopodstatněný považuje státní zástupce taktéž odkaz obviněného na nerespektování subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, jelikož v projednávané věci šlo o dostatečně společensky škodlivý případ zpronevěry, nijak se nevymykající typově podobným případům takového trestného činu spáchaného za obdobných skutkových okolností.

Soudy tak podle názoru státního zástupce jednání obviněného nesprávně právně kvalifikovaly jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku. V případě posouzení jednání obviněného jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku by však byl obviněný ohrožen shodnou trestní sazbou. Za takové situace by projednání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu.

Obviněný D. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace dovolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ani Okresního soudu v Šumperku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Proto nemohly být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění soudů. Pokud obviněný v dovolání namítal absenci subjektivní stránky trestného činu, činil tak výhradně na základě opakování vlastní skutkové verze, podle které byly na předmětném účtu deponovány jeho peníze. Že jde ze strany obviněného pouze o polemiku se skutkovými závěry soudů, je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Je nutné zdůraznit, že naznačená obhajoba obviněného byla soudy přesvědčivě vyvrácena, když na základě výsledků provedeného dokazování nejsou nejmenší pochybnosti, že obviněný na účet J. Z. nezaslal žádné peníze z prodeje bytu v Praze. Vedle podrobné analýzy toku finančních prostředků na bankovních účtech obviněného lze poukázat i na jistý vývoj obhajovacích verzí v průběhu trestního řízení, které jsou ve vzájemném rozporu a nekorespondují s výpověďmi svědků. S přihlédnutím k nedobrým vztahům v rodině obviněného a mezi jeho sourozenci lze navíc jako logický přijmout i závěr soudů, podle kterého obviněný peněžní prostředky z účtu převedl proto, aby v dědictví po zemřelém J. Z. nebyla nalezena žádná finanční hotovost a byli tak z dědictví fakticky vyloučeni dědicové J. Z.

Uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu tak odpovídaly pouze dvě námitky obviněného. Podle první z nich nebyla soudy respektována zásada subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio, podle druhé se soudy ve vztahu k právní kvalifikaci činu nijak nevypořádaly s existencí dispozičního oprávnění obviněného k bankovnímu účtu J. Z.

K námitce obviněného vztahující se k zásadě subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“ lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 trestního zákoníku, navíc v jeho kvalifikované podobě podle § 206 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a výše způsobené škody přitom zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Úvahy o aplikaci § 12 odst. 2 trestního zákoníku proto nejsou namístě.

Pokud obviněný v další námitce poukazoval na své dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu J. Z., jedná se o okolnost odpovídající skutkovým zjištěním popsaným v odůvodnění napadených rozhodnutí a jde rovněž o okolnost uvedenou i v tzv. skutkové větě ve výroku odsuzujícího rozsudku. Z hlediska právního posouzení skutku má tato okolnost význam v tom, že obviněný byl určitým způsobem oprávněn nakládat s peněžními prostředky na předmětném účtu. Nejednalo se přitom o peněžní prostředky náležející obviněnému a obviněný rozhodně nebyl oprávněn užít je pro vlastní potřebu. Vzhledem k tomu, že i na peněžní prostředky na účtu je třeba ve smyslu § 134 odst. 1 trestního zákoníku vztáhnout ustanovení o věcech, je možno i peněžní prostředky vložené na účet zpronevěřit. Za svěření cizí věci ve smyslu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry lze považovat i zřízení dispozičního práva k bankovnímu účtu. Protože podle rozhodných skutkových zjištění si obviněný přisvojil cizí peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, ke kterému měl dispoziční oprávnění, a způsobil tak na majetku J. Z. značnou škodu, lze za odpovídající právní kvalifikaci činu považovat zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, nikoliv zločin krádeže podle § 205 odstavec 1, odstavec 4 písmeno c) trestního zákoníku. V tomto ohledu lze přisvědčit argumentaci obviněného, že stávající právní kvalifikace činu není příhodná. Jedná se o pochybení nalézacího soudu naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož odvolací soud pochybení nalézacího soudu v právní kvalifikaci skutku nezjistil a nenapravil, zatížil své rozhodnutí vadou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.

Vzhledem k tomu, že v případě posouzení projednávaného skutku jako zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku by byl obviněný ohrožen stejnou trestní sazbou jako v případě zločinu krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, nemohlo by projednání dovolání zásadně ovlivnit postavení obviněného. Přezkoumání napadeného rozhodnutí v dovolacím řízení a rozhodnutí o dovolání by tudíž nemohlo vést k takovému výsledku, aby se situace obviněného ve věci podstatně změnila v jeho prospěch, a to ani v případě, kdyby Nejvyšší soud zcela vyhověl podanému dovolání. Současně otázka, která by měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, když v praxi soudů již byla vyřešena a ani z jiného důvodu nečiní její řešení potíže.

Dovolací soud tedy podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 8. 1. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru