Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1438/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaDokazování
Pohlavní zneužití (zneužívání)
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1438.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

§ 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 243/18 ze dne 06.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Ludvík David


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1438/2017-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání podaném R. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 To 189/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 32/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 3. 2017, sp. zn. 2 T 32/2016, byl R. S. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v době, kdy jako partner matky nezletilé „XXXXX“*) (nezletilé poškozené), žil s nezletilou poškozenou ve společné domácnosti a podílel se na její výchově, v zájmu vlastního sexuálního uspokojení: jednak pod záminkou, že musí zkontrolovat hygienu nezletilé, vyhledával ji v koupelně, když se myla a sahal jí do rozkroku, a to v domě ve Š., ul. P. dvakrát až třikrát v období kolem 8 let věku nezletilé poškozené v průběhu roku 2012 až do října 2012 a dále znovu jednou v novém společném bydlišti D., okr. P. v době od ledna 2014 do června 2014, jednak ve dvou případech dvakrát v novém společném bydlišti D., okr. P. v době od prosince 2012 do ledna 2014 a v jednom případě v dalším novém společném bydlišti D., okr. P. v době od ledna 2014 do června 2014 si přilehl k nezletilé poškozené v posteli, svlékl jí pyžamové kalhoty a svým obnaženým penisem se třel o její hýždě, a takto si počínal přesto, že věděl, že nezletilá poškozená ještě nedosáhla věku 15-ti let. Za uvedený zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let.

O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 3 To 189/2017, tak, že je podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.

Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že se soudy nesprávně vypořádaly s naplněním objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V podrobnostech následně rozvedl, proč v projednávané trestní věci nelze dovodit, že by poškozená byla svěřena jeho dozoru anebo že by mohl zneužít její závislosti, jak vyžaduje § 187 odst. 2 tr. zákoníku. V rozhodném období přitom s matkou poškozené nevedl společnou domácnost, z čehož by mohly vyplývat jeho oprávnění a povinnosti vůči poškozené. Své námitky odůvodnil s odkazem na ustanovení § 885 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, které pojednává o péči o dítě v rodinné domácnosti, stejně jako odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2010, sp. zn. 6 Tdo 666/2010. Právě s ohledem na skutečnost, že s poškozenou a její matkou nevedl společnou domácnost, obviněný argumentoval, že vůči poškozené nedisponoval takovým postavením, aby se mohl dopustit jemu přisuzovanému zločinu podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Respektive poukázal, že vedení společné domácnosti je zásadním hlediskem pro naplnění všech obligatorních znaků dané skutkové podstaty. V podrobnostech rovněž připomenul vývoj vzájemného vztahu s matkou poškozené a poukázal na jednotlivá období, kdy se nestýkali. Nadto namítl, že soudy rezignovaly na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu osob, které se mohly vyjádřit k období během přerušení soužití mezi obviněným a matkou poškozené. Ostatní svědci, kteří vyslechnuti byli, přitom o rozhodných okolnostech nemohli mít dostatečné povědomí. Kategoricky nadto odmítl, že by se vůbec dopustil jemu přisuzovaného jednání, avšak s ohledem na podstatu dovolacího řízení již blíže nerozporoval jednotlivé skutkové okolnosti. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí a jejich potenciál přispět k objasnění charakteru soužití obviněného s poškozenou, potažmo její matkou) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Soudy rovněž přesvědčivě odůvodnily, proč pro nadbytečnost nepřistoupily na navrhované doplnění dokazování, zejména stran výslechu dalších svědků (viz např. str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), tudíž ve věci nelze hovořit o tzv. opomenutých důkazech a neúplnosti provedeného dokazování. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný uplatnil námitky, kterými rozporoval naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž zejména poukazoval, že s matkou poškozené nevedl společnou domácnost a vůči poškozené neměl takové postavení, aby nad ní vykonával dozor a mohl zneužít její závislosti.

Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož nebo jiným způsobem pohlavně zneužije dítě mladší patnácti let svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Jedná se o úmyslný trestný čin, takže pachatel musí být přinejmenším srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, že poškozená osoba je mladší patnácti let. Objektem trestného činu pohlavního zneužití podle § 187 tr. zákoníku je přitom mravní a tělesný vývoj dětí. Jedná se o ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost, přičemž se nevyžaduje, aby došlo k narušení osob, které byly zneužity (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 373/2016). Za jiný způsob pohlavního zneužití se považuje jiný intenzivní zásah do pohlavní sféry poškozeného, který není souloží, ale má obdobný charakter a důsledky. Musí jít přitom o takový zásah, který ohrozí nebo poruší mravní a tělesný vývoj dítěte, přičemž zpravidla, avšak nikoli výhradně, se bude jednat např. o orální pohlavní styk, osahávání pohlavních orgánů, popřípadě i jiné formy ukájení pohlavního pudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 418/2014).

Dále pak, odstavec 2 § 187 tr. zákoníku vymezuje dvě kombinace zvlášť přitěžujících okolností. První je naplněna v případě, že pachatel spáchá čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti, druhá, spáchá-li jej na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Zneužití závislosti spočívá v tom, že pachatel dosáhne souhlasu (i konkludentního, jako tomu bylo v nyní projednávané trestní věci) dítěte svěřeného jeho dozoru s pohlavním stykem např. proto, že se dítě obává nepříznivých důsledků odepření souhlasu. Naplnění znaku zneužití závislosti přitom předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v jistém smyslu odkázána na pachatele, čímž je omezena svoboda jejího rozhodování, přičemž právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 6 Tdo 766/2011). Svěření dozoru poté obecně vyplývá z dané konkrétní situace, vycházející z nastalého faktického stavu, kdy se nevyžaduje, aby o svěření dozoru byla např. ujednána nějaká dohoda. Oproti tomu zneužití důvěryhodnosti a vlivu vyplývajícího z postavení pachatele je pojmem širším, kdy je potřeba posuzovat jakékoli možné postavení, které u poškozeného vzbuzuje důvěru, anebo svou samotnou autoritou působí na poškozeného. Obviněný v tomto případě již tím, v jakém je vůči poškozenému (oběti) postavení, vyvolává v něm důvěru nebo má vůči němu autoritu.

Charakterem soužití, byť přerušovaného, mezi obviněným, poškozenou a její matkou se soudy dostatečně zabývaly ve svých rozhodnutích a na základě provedených důkazů mohly dospět ke zjištěním, že v rozhodných chvílích obviněný opravdu vykonával nad poškozenou dozor a vzhledem ke všem okolnostem mohl zneužít její závislosti. Obviněný svými námitkami, že nedisponoval takovým postavením, aby se mohl dopustit jemu přisuzovanému jednání, již tedy rozporoval učiněná skutková zjištění, která však podle Nejvyššího soudu mají náležitý podklad právě v provedených důkazech, jak ostatně Nejvyšší soud uvedl dříve v tomto rozhodnutí. Soud druhého stupně správně uvedl, že vedení společné domácnosti není stěžejním znakem pro právní kvalifikaci zločinu pohlavního zneužití, neboť podstatné zůstává, že poškozená byla svěřena do dozoru obviněného a on zneužíval její závislosti. Nejvyšší soud může doplnit, že z dikce ustanovení § 187 tr. zákoníku nikterak nevyplývá, že by pachatel a poškozený spolu opravdu museli žít ve společné domácnosti (srov. např. § 199 tr. zákoníku, kde zákon pro naplnění skutkové podstaty vyžaduje soužití ve společném obydlí). Námitky obviněného, že právě vedení společné domácnosti je zásadním hlediskem pro naplnění všech obligatorních znaků dané skutkové podstaty, tudíž nemají oporu v zákoně.

Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin (správně zvlášť závažný zločin) pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá, neboť obviněný jiným způsobem pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let svěřené jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 11. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru