Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1429/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaŠkoda
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1429.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku

§ 265a odst. 4 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1281/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1429/2019-2097

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný S. F., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 2/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 4/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 43 T 4/2016, byl obviněný S. F. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že:

I. v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2010 daňový subjekt S. F., IČ: XY, se sídlem XY, podaném v Brně dne 25. 10. 2010, úmyslně uvedl nepravdivé údaje o výši uskutečněných zdanitelných plnění, kdy některá před správcem daně FÚ Brno I zatajil, přičemž řádně nevykázal daň z přidané hodnoty na výstupu, čímž porušil ustanovení § 21 a § 100 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o DPH, kdy s úmyslem získat majetkový prospěch na DPH řádně nezaúčtoval faktury (uvedené v tabulce ve výroku k bodu I.), čímž zkrátil DPH o částku ve výši 337.373 Kč,

II. v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010 daňový subjekt S. F., IČ: XY, se sídlem XY, podaném v Brně dne 25. 1. 2011 a následně podaném dodatečném DaP k DPH za zdaňovací období 4. čtvrtletí roku 2010 podaném v Brně dne 11. 2. 2011, úmyslně uvedl nepravdivé údaje o výši uskutečněných zdanitelných plnění, kdy některá před správcem daně FÚ Brno I zatajil, přičemž řádně nevykázal daň z přidané hodnoty na výstupu, čímž porušil ustanovení § 21 a § 100 zákona č. 235/2004 Sb., zákona o DPH, kdy s úmyslem získat majetkový prospěch na DPH řádně nezaúčtoval faktury (uvedené v tabulce ve výroku k bodu II.), čímž zkrátil DPH o částku ve výši 909.169 Kč,

III. v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 2010 daňový subjekt S. F., IČ: XY, se sídlem XY, podaném v Brně dne 1. 8. 2011, úmyslně uvedl nepravdivé skutečnosti o výši skutečně dosažených příjmů za rok 2010, kdy některé před správcem daně FÚ Brno I zatajil, řádně nezaúčtoval faktury (uvedené v tabulce ve výroku k bodu III.), čímž zkrátil daň z příjmu fyzických osob o částku ve výši 4.553.475 Kč,

kdy shora uvedeným jednáním způsobil na dani z přidané hodnoty a dani z příjmu fyzických osob České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I, se sídlem Příkop 819/25, 604 23 Brno, celkovou škodu ve výši 5.800.017 Kč.

Za tento zločin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 89 T 151/2011, byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 a ½ (pěti a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahu.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 36 (třiceti šesti) měsíců.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nakládání s odpady a nákupu a prodeje zboží na dobu 4 (čtyř) let.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 89 T 151/2011, a spolu s ním další rozhodnutí, která na něj obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 43 T 4/2016, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.

O odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 2/2019, a to tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 2/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 2016–2032), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že napadené rozhodnutí přezkoumal v rozsahu podle § 254 odst. 1 tr. ř. Má za to, že nalézací soud uvádí v odůvodnění rozsudku nesprávná skutková tvrzení. Zejména brojí proti způsobu, jakým znalecký ústav stanovil výši škody. Vytýká mu, že nebylo přihlédnuto k výdajům, které mu nutně musely vzniknout v souvislosti s nákupem kovového odpadu. Znalecký ústav postupoval tak, že k příjmům a výdajům vykázaným dovolatelem v daňovém přiznání připočetl na straně příjmů pouze faktury, které v daňovém přiznání neuvedl. Podle dovolatele měl znalecký ústav správně postupovat tak, že u faktur nezahrnutých do daňového přiznání měl kalkulovat s běžnou marží v této podnikatelské oblasti a tuto marži připočíst k dosud vykázanému zisku. Pokud dovolatel do svého daňového přiznání nezahrnul faktury na straně příjmů, pak logicky nemohl zahrnout ani odpovídající faktury na straně vstupu, tj. faktury prokazující nákup kovového odpadu. Podle obviněného výše způsobené škody ve skutečnosti nedosahuje 5.000.000 Kč.

Dále má obviněný za to, že trestní řízení je postiženo absencí provedení důkazů, které měly orgány činné v trestním řízení činit v souladu se zásadou zjištění objektivní pravdy. Uvádí, že v odvolacím řízení navrhoval ověřit v účetnictví odběratelů, zda předmětné doklady jsou reálné, tj. zda jsou řádně zaevidované v účetnictví subjektů (odběratelů), zda byly promítnuty do navazujících evidencí a zda jednotlivé subjekty na základě těchto dokladů uplatnily návrh na odpočet DPH na vstupu u příslušného správce daně. Neprovedení těchto důkazů označuje za vadu patřící ve smyslu judikatury Ústavního soudu do kategorie tzv. opomenutých důkazů.

Dovolatel uzavírá, že napadeným rozsudkem bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Kromě toho bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Připouští, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a neexistuje k nim přezkumná povinnost dovolacího soudu. Současně však uvádí, že tuto zásadu nelze uplatnit v případě, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. K tomu uvádí, že za takovouto vadu důkazního řízení lze považovat situaci, kdy důkazy sice byly v řízení řádně provedeny, nebyly však v odůvodnění meritorního rozhodnutí při ustálení skutkového stavu nijak zohledněny a soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení.

Dále dovolatel poukazuje na zásadu legitimního očekávání. Uvádí, že český právní řád je založen na principu jednoty práva, a podává obsáhlé teoretické výklady uvedené zásady. Zdůrazňuje význam rozhodovací praxe a poukazuje na nutnost, aby právní případy byly rozhodovány obdobně jako případy v podstatných rysech shodné, ve kterých již rozhodnuto bylo. Nijak však nespecifikuje, v čem konkrétně měla být zásada legitimního očekávání v jeho trestní věci porušena.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 2/2019, a současně i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, zbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 12. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1194/2019.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný formuluje svoje námitky jako námitky skutkové, když výslovně odkazuje na porušení § 2 odst. 5 tr. ř. Navíc svoje námitky zčásti pojímá jako nepřípustnou (§ 265a odst. 4 tr. ř.) polemiku s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu. Jeho skutkové námitky jsou přitom do značné míry rozporné, když se na jedné straně domáhá zohlednění nákladů, které mu v souvislosti s dodávkami zboží vznikly, na druhé straně se však domáhá prověření „reálnosti“ předmětných faktur. Tím fakticky zpochybňuje, že ke zdanitelným plněním, kterých se předmětné faktury týkají, skutečně došlo a že z nich dovolatel skutečně měl příjem. V případě fiktivnosti předmětných faktur, by při tom dovolateli v souvislosti se zdanitelnými plněními, kterých se týkají, logicky nemohly vzniknout ani žádné daňově uznatelné náklady. Především se pak takovýmito námitkami dovolatel fakticky domáhá zásadní změny skutkových zjištění učiněných soudy, podle kterých ke zdanitelným plněním skutečně došlo, a dovolatel je v daňových přiznáních zatajil.

Ve vztahu k námitkám stran tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že i tyto shledává rozpornými, neboť dovolatel soudům vytýká, že jím navrhované důkazy nebyly bez adekvátního zdůvodnění provedeny, současně však v závěru dovolání poukazuje na situaci, kdy důkazy sice byly řádně provedeny, soud se k nim však v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevyjádřil. Nicméně obviněný, ani jeho obhájce žádné konkrétní důkazní návrhy neučinili. Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat ani z obecných výkladů dovolatele o zásadě legitimního očekávání.

Pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit toliko námitky stran týkající se rozsahu zkrácení daňové povinnosti. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Otázkou, zda pachateli, který se daňové trestné činnosti dopustil v souvislosti s podnikáním, reálně vznikly nějaké daňově uznatelné náklady, je nutno se zabývat i v případě, že pachatel tyto náklady v daňovém řízení řádně neprokázal, resp. je prokazoval naprosto nekorektním způsobem (např. falešnými fakturami údajného dodavatele – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1503/2014). V původním řízení tento postup nebyl nalézacím soudem dodržen, a proto byl rozsudek v rámci odvolacího soudu zrušen. V novém projednání věci pak nalézací soud provedl dokazování v rozsahu podle pokynů odvolacího soudu, když zjišťoval, zda samotným obviněným označené subjekty skutečně dodávaly obviněnému barevné kovy a zda obviněný platil částky za tyto dodávky fakturované. Zjištěn však byl jediný náklad v částce 71.040 Kč za nákup barevných kovů od společnosti SD FEROTECH, když další označené subjekty s dovolatelem vůbec neobchodovaly (str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Soudy se tedy náklady zabývaly, vycházely však ze skutkového zjištění, že mimo částky 71.040 Kč dovolateli nevznikly žádné další náklady, které by snižovaly jeho daňovou povinnost a které by z nějakého důvodu v daňovém přiznání neuplatnil. Takovéto skutkové zjištění není podle názoru státního zástupce v extrémním rozporu s provedenými důkazy; existenci takovéhoto rozporu obviněný ostatně ani výslovně nenamítá. Současně poukázal na to, že obviněný žádné doklady o nákupu barevných kovů soudům nepředložil, ani blíže neoznačil své skutečné dodavatele.

Státní zástupce dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného S. F., pokud je vůbec lze podřadit pod formálně deklarovaný dovolací důvod, jsou zjevně nedůvodné. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 4 To 2/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným S. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), na který se obviněný v rámci podaného dovolání odvolává, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Jak uvedl státní zástupce v rámci vyjádření k dovolání, obviněný soudům na jednu stranu vytýká, že jím navrhované důkazy nebyly bez adekvátního odůvodnění provedeny, na straně druhé uvádí, že důkazy byly řádně provedeny, nicméně „soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení“. Uvedené úvahy dovolatele jsou v tomto směru poněkud matoucí. Stěžejní zde však je skutečnost, že obviněný žádné konkrétní důkazy nezmiňuje, toliko v obecné rovině uvádí, že soud měl ověřit v účetnictví odběratelů existenci „jednotlivých dokladů“ prokazujících jím uváděné skutečnosti. Z obsahu spisu se nepodává, že by v tomto směru on či jeho právní zástupce učinili jakékoli kroky, a to včetně hlavního líčení dne 1. 3. 2018 (č. l. 1818–1819). V rámci odvolacího řízení se stejně jako v rámci dovolání omezil na námitku nedostatečného dokazování s odkazem na jím uváděné skutečnosti, na něž by mělo být dokazování zaměřeno. Jaké konkrétní důkazy má tedy na mysli není jasné. Obviněný má zřejmě za to, že dokazování mělo být doplněno o důkazní návrhy z vlastní iniciativy soudu tak, aby byly prokázány jím v obhajobě tvrzené skutečnosti. Tímto způsobem však dokazování v rámci trestního řízení nefunguje. Pokud dovolatel rezignoval na svou obhajobu v tom smyslu, aby konkretizoval důkazní návrhy na podporu svých tvrzení, nelze takové opomenutí dávat k tíži soudu či se odvolávat na to, že soud měl sám na podporu jeho tvrzení důkazy opatřit. Je třeba mít na paměti, že dokazování v rámci trestního řízení není bezbřehé a pokud jsou určité skutečnosti prokázány v nezbytném rozsahu (§ 89 odst. 1 tr. ř.) tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, jak tomu bylo v projednávané věci, pak není třeba zaplavovat řízení dalšími důkazními návrhy. Pokud obhajoba v takové situaci neučinila žádné konkrétní důkazní návrhy, nemohly se soudy ani takovými návrhy zabývat a už vůbec se tedy nemůže jednat o situaci, kterou obviněný namítá, tedy existenci tzv. opomenutých důkazů.

Obviněný své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a především pak jemu předcházejícího rozhodnutí soudu nalézacího, kdy namítal, že se neztotožňuje se závěry soudu učiněnými v odůvodnění. Napadená konstatování jsou uvedena v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v tzv. skutkových větách. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 89 a násl. tr. ř., § 207 a násl. tr. ř. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř.

K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.

Námitkou, kterou lze s velkou mírou benevolence podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka týkající se rozsahu zkrácení daňové povinnosti, resp. výše zjištěné škody.

Ve věci se jedná o druhé rozhodnutí. V rámci původního řízení byl k odvolání obviněného a státního zástupce usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2017, č. j. 4 To 53/2017-1798 (č. l. 1798–1810), zrušen původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2017, č. j. 43 T 4/2016-1769 (č. l. 1769–1790). Odvolací soud shledal, že se nalézací soud dopustil pochybení, která spočívala v nejasnosti jeho skutkových zjištění s tím, že se dostatečným způsobem nevypořádal s provedenými důkazy a se zvolenou obhajobou ve vztahu k rozsahu zkrácení daně, resp. nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že daň a výše jejího zkrácení byla řádně zjištěna. Nalézacímu soudu bylo uloženo, aby k této otázce obviněného znova vyslechl a vyzval jej k předložení dokladů potvrzujících nákupy barevných kovů, u příslušného správce daně ověřil, zda byly příslušné výdajové daňové doklady uplatněny, popř. zda byly přiznány u subjektů, od kterých měly být kovy nakoupeny (zda se předmětné obchodní transakce promítly v jejich daňových přiznáních), aby byly vyslechnuty osoby, od kterých obviněný barevné kovy nakupoval, a aby byl následně v tomto směru doplněn i znalecký posudek znaleckého ústavu TOP AUDITING, s. r. o. Nalézací soud pokynům odvolacího soudu dostál. Po opětovném výslechu obviněného soud vyslechl i obviněným označené osoby, od kterých měl barevné kovy vykupovat, které současně vyzval k předložení všech dokladů k tomuto se vázajících. V uvedeném směru se prokázal toliko nákup barevných kovů za částku 71.040 Kč od firmy SD FEROTECH, s. r. o. (č. l. 1826-1827). Další subjekty označené obviněným za obchodní partnery s ním neobchodovaly (protokol o hlavním líčení ze dne 29. 5. 2018 – č. l. 1833–1835). Byl vypracován doplněk znaleckého posudku znaleckého ústavu TOP AUDITING, s. r. o. (č. l. 1854–1900), který byl toliko doplněn o další fakturaci. Obviněný ani jeho právní zástupce v rámci hlavního líčení dne 1. 11. 2018 neučinili žádné další návrhy na doplnění dokazování (č. l. 1904–1912). V rámci odvolacího řízení učinili stejně jako v řízení o dovolání pouze obecný odkaz na provedení důkazů ke zjištění určitých skutečností, tedy nenavrhli provedení žádných konkrétních důkazů, ani takové důkazy nepředložili.

V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními stran výše způsobené škody.

Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Nalézací soud řádně doplnil dokazování a dostál pokynům uložených mu odvolacím soudem v rámci zrušovacího rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 10. 2017, č. j. 4 To 53/2017-1798. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Je třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (námitky stran jednotlivých faktur a zejména pak znaleckého posudku).

Nejvyšší soud tedy shledal námitku obviněného stran nesprávně zjištěného rozsahu zkrácení daňové povinnosti, resp. výše zjištěné škody neopodstatněnou. Námitka byla podložena zejména tvrzeními stran nesprávného hodnocení důkazů (zejména listinných) a vadných skutkových zjištění, kdy takovým postupem v podstatě soudům nižších stupňů vytýkal porušení procesních ustanovení. Navíc se jedná o námitku, jíž se již řádně zabýval soud odvolací v rámci dovoláním napadeného usnesení.

Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené závěry neshledal námitky obviněného opodstatněnými. Jak bylo již uvedeno, nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný uplatnil ve většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného S. F. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 1. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru