Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1423/2019Usnesení NS ze dne 08.01.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1423.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1423/2019-584

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 44 To 189/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 102/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 5 T 102/2017, byl obviněný V. K. uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl podle § 209 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. W. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému způsobenou škodu a podle § 229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 44 To 189/2019, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. K. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že soudy vycházely v podstatě pouze z důkazů, které vznikly ve spolupráci s obviněným W. Jedná se v prvé řadě o odposlech jeho hovoru s obviněným W. ze dne 24. 3. 2017, který byl proveden za součinnosti obviněného W. a policejního orgánu a jehož přepis je založen ve spise. Podle obviněného byl postup policejního orgánu nezákonný a v rozporu s § 88 odst. 5 trestního řádu, jak vyplývá např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007. Obviněný dále namítl, že komunikace vedená druhým obviněným za přítomnosti a podpory policejního orgánu byla čistě účelová, s cílem jej obvinit jako organizátora a spolupachatele celé věci. Fakticky za součinnosti policejního orgánu došlo ke skrytému nahrávání jeho komunikace, kterou by jinak neučinil. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 143/06. Obviněného pak podle jeho názoru nemůže usvědčovat ani SMS zpráva odeslaná obviněným W., kterou však obviněný nijak nepotvrdil. Podle obviněného proto existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, kdy došlo k nesprávnému použití nezákonných důkazů, které soud v celé věci považoval za stěžejní, což se ostatně odráží v odůvodnění rozsudku.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud uznal dovolání jako důvodné a napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 5. 7. 2019 (pozn. správně 5. 6. 2019), sp. zn. 44 To 189/2019, ve smyslu § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil a vrátil věc k novému projednání.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Státní zástupkyně souhlasí s názorem soudů obou stupňů, že obviněného zcela jednoznačně usvědčil z trestné činnosti spoluobviněný W., který od počátku vypovídal konzistentně a ostatní důkazy provedené soudy jednoznačně ve svém řetězci s jeho výpovědí dokreslují vinu obviněného. Telefonický hovor uskutečněný dne 24. 3. 2017 již za přítomnosti Policie ČR nelze podle státní zástupkyně považovat za odposlech podle § 88 odst. 5 trestního řádu.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Obviněný V. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 1 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že rozhodně nelze souhlasit s obviněným, že stěžejním důkazem pro jeho odsouzení byl „faktický odposlech“ jeho telefonického rozhovoru s obviněným W. ze dne 24. 3. 2017 v čase 11.30.06 hodin. Ve skutečnosti sice nalézací soud obsah označeného telefonického rozhovoru jako jeden z provedených důkazů konstatoval, v rámci hodnocení důkazů jej však mezi důkazy tvořící podklad pro závěr o vině obviněného vůbec neuvedl (srov. poslední odstavec na str. 8 odsuzujícího rozsudku). Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že úřední záznam o předmětném telefonickém rozhovoru má povahu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 5 trestního řádu. Telefonický rozhovor byl uskutečněn za situace, kdy byl policejním orgánem v rámci tzv. realizace zadržen obviněný W. na schůzce s poškozeným. V průběh schůzky byl monitorován operativně pátracím prostředkem sledování osob a věcí podle § 158d odst. 1, 2, 4 trestního řádu s pořízením zvukových, obrazových a jiných záznamů za využití technických a jiných prostředků. Sledování bylo provedeno na základě písemného povolení státní zástupkyně (č. l. 95). Bezprostředně po zadržení uskutečnil z vlastního rozhodnutí a na svoji žádost obviněný W. telefonický hovor s dovolatelem, přičemž na telefonním přístroji zapnul hlasitý poslech. Úřední záznam policejního orgánu o obsahu rozhovoru mezi obviněnými (č. l. 112) proto nelze považovat za odposlech a záznam telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 5 trestního řádu. Skutečný význam obsahu označeného telefonického rozhovoru pro posouzení věci je navíc marginální. Proto nemohou být příhodné ani odkazy obviněného na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, neboť v citovaných rozhodnutích byly řešeny případy svou podstatou zcela odlišné.

Nalézací soud opřel své skutkové závěry o výpověď obviněného W., který se k činu doznal, a jehož výpověď plně koresponduje s ostatními zajištěnými důkazy, zejména s výpovědí poškozeného S., svědkyně S. i svědka S., jakož i dalšími důkazy. Obhajoba obviněného, že se chtěl jen sejít s kamarádem z vězení a o ničem nevěděl, byla vyvrácena zejména jejich vzájemnou SMS komunikací, ve které si jasně rozdělují role a domlouvají si schůzku v Praze. Na tuto komunikaci navazuje celé další jednání obviněného W., přičemž dovolatel naprosto přesně věděl, o jakou schůzku se jedná, s kým se obviněný W. sejde a o čem budou jednat. Z výpovědí poškozeného, svědkyně S. a svědka S. je zřejmé, že obviněný W. byl někým instruován a že plnil něčí pokyny. Obviněný W. také nemohl mít informace o trestné činnosti poškozeného S., jelikož žije v XY a k poškozenému nemá žádný vztah. Byl to naopak obviněný, který žil ve vedlejší vesnici od poškozeného a jehož jméno samotný poškozený zná. Namístě není ani polemika obviněného s tím, jak nalézací soud hodnotil SMS zprávu s označením, respektive rozdělením jmen, pod kterými oba obvinění před poškozeným vystupovali. Nalézací soud přesvědčivě vyložil, proč není podstatné, že zprávu odeslal obviněný W. Soud totiž zohlednil samotnou reakci obviněného, který rozdělení rolí nijak nerozporoval, ani se nedivil, že by se měl vydávat za někoho jiného. Skutkový podklad napadeného rozhodnutí je tak tvořen uceleným řetězcem několika obviněného usvědčujících důkazů. Proto nemohly být jeho dovolací výhrady směřující proti zjištěnému skutkovému stavu věci jakkoliv úspěšné.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Protože ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 8. 1. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru