Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1408/2019Usnesení NS ze dne 22.01.2020

HeslaTěžká újma na zdraví
Ublížení na zdraví
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1408.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 146 odst. 1,4 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1408/2019-573

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného J. Š., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 To 35/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 21/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 50 T 21/2017, byl obviněný J. Š. uznán vinným:

pod bodem 1) zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 17. 1. 2016 v době kolem 21:00 hod. v Mostě, ul. XY čp. XY, v prostoru nákladové rampy průjezdu nákupního střediska XY, přistoupil k poškozenému I. H., nar. XY, kterému řekl: „Co se díváš na mou holku!“ a následně jej rukou strčil do ramene, v důsledku čehož poškozený spadl z rampy na zem, a to z výšky 1,1 m a dopadl hlavou na pevný betonový povrch a utrpěl mozkolebeční poranění, a to zlomeninu klenby lební, nitrolební krvácení a ložisková pohmoždění části levé mozkové polokoule, přičemž byl až následující den v dopoledních hodinách po přivolání Zdravotní záchranné služby převezen do nemocnice v Mostě, kde byl umístěn na oddělení ARO a následně byl dne 18. 1. 2016 letecky transportován do Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kde přes veškerou intenzivní péči, včetně operačního zákroku v oblasti hlavy, dne 25. 2. 2016 v ranních hodinách pro kardiorespirační selhání při hnisavém zánětu plic zemřel,

a pod bodem 2) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že dne 19. 12. 2015 v Mostě, ul. XY, před přemostěním silniční komunikace vedoucí k nemocnici, poblíže domu čp. XY, bezdůvodně bodl poškozeného J. G., nar. XY, kuchyňským nožem do stehna levé nohy a způsobil mu tím bodnou ránu dolní poloviny zevní plochy stehna s vbodem dosahujícím velikosti 5 mm a bodným kanálem pronikajícím kůží a podkožím dosahujícím délky 2 cm, s obvyklou dobou trvání obtíží (bolestivostí) do jednoho týdne.

Za to byl odsouzen podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože užitého při činu pod bodem 2) rozsudku, který je přílohou trestního spisu.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně, Drahobejlova 1404/4, 190 03 Praha 9 – Libeň, škodu spočívající v náhradě nákladů lékařské péče pro poškozeného I. H., za dobu od 18. 1. 2016 do 25. 2. 2016, v celkové výši 985.646 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Z. H., nar. XY, bytem XY, Slovensko, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem spočívajícím v usmrcení jejího manžela v celkové výši 200.000 Kč.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 50 T 21/2017, podal obviněný J. Š. odvolání směřující do výroku o vině a trestu.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 To 35/2019, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině od bodem 2) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 19. 12. 2015 v Mostě, ul. XY, před přemostěním silniční komunikace vedoucí k nemocnici, poblíže domu čp. XY, bezdůvodně bodl poškozeného J. G., nar. XY, kuchyňským nožem do stehna levé nohy a způsobil mu tím bodnou ránu dolní poloviny zevní plochy stehna s vbodem dosahujícím velikosti 5 mm a bodným kanálem pronikajícím kůží a podkožím dosahujícím délky 2 cm, s obvyklou dobou trvání obtíží (bolestivostí) do jednoho týdne, protože tento skutek není trestným činem.

Podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku, který zůstal nedotčen, uložen trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let a 2 (dvou) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 To 35/2019, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 556, 559–561), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozsudky spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu obviněný uvádí, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Jeho vina byla posuzována zejména na podkladě svědeckých výpovědí J. G., M. R., jeho a okrajově i svědka Z. F. Svědek J. G. však byl v době incidentu značně opilý, měl důvod ke mstě vůči dovolateli a mohl být taktéž motivován snahou zakrýt své vlastní trestněprávní jednání, neboť mohl být skutečným pachatelem činu. Naopak dovolatel byl střízlivý, jeho výpověď byla podporována výpovědí, rovněž střízlivého svědka Z. F., přesto nebyla soudy přijata. Jako podpůrný důkaz soudy přijaly výpověď svědkyně M. R., byť tato byla zcela nekonzistentní a obsahovala řadu prokázaných nepravd, což připustil i nalézací soud. Po vynesení rozsudku nalézacího soudu proběhla komunikace skrze sociální sítě mezi svědkyní M. R. a sestrou dovolatele M. P., v rámci níž svědkyně R. označila za pachatele svědka J. G. Uvedený důkaz však nebyl odvolacím soudem proveden, a to bez jakéhokoli vysvětlení. Stejně tak nebyl proveden opakovaný výslech svědkyně M. R. Odvolací soud se vyjádřil pouze v tom smyslu, že záznam nemá žádnou důkazní hodnotu. Tím, že hodnotil důkazní hodnotu záznamu, aniž by jej provedl jako důkaz, považuje dovolatel za zkrácení svého práva vyjádřit se ke všem důkazům, a potažmo i za porušení svého práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 To 35/2019, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 50 T 21/2017, a zprostil jej obžaloby, případně aby věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 18. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 1032/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že dovolatel na podporu uplatněného důvodu dovolání uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Vážné poranění hlavy lze považovat ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku za těžkou újmu na zdraví (poškození důležitého orgánu), přičemž obviněnému muselo být zřejmé, že tímto způsobem může poškozenému způsobit nejméně ublížení na zdraví, ke kterému skutečně došlo. Ve vztahu k tomuto následku tedy obviněný jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť si byl vědom hrozícího následku a byl s ním srozuměn. Pokud jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku, tedy smrt poškozeného, zde úmyslné zavinění obviněného dovozovat nelze, neboť k takovémuto následku jeho jednání zřejmě nesměřovalo. K tomuto následku tak lze uvažovat pouze o nedbalostní formě zavinění ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což je však s ohledem na § 17 písm. a) tr. zákoníku dostatečná forma zavinění. Právní kvalifikace jednání obviněného tak byla zcela přiléhavá. Námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Kromě toho se obviněný v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Obviněný se tedy svými námitkami domáhá odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání.

S ohledem na shora uvedené tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jakožto dovolání podané z jiných než zákonných dovolacích důvodů.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 To 35/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo k částečnému zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině a celém výroku o trestu). Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jím vznesené námitky podřadit, zejména pak, pokud, v rámci nich soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků J. G., M. R. a Z. F., stejně jako jeho vlastní, dále záznamů komunikace mezi svědkyní M. R. a sestrou dovolatele M. P., přičemž v této souvislosti namítá i neprovedení tohoto důkazu, stejně jako opakovaného výslechu svědkyně M. R.) a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran toho, kdo byl osobou, která poškozeného strčila z nákladové rampy), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, kdy usvědčujícím důkazem je toliko výpověď svědků J. G. a M. R., které jsou nevěrohodné a nekonzistentní) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný trvá na tom, že se předmětného jednání nedopustil, přičemž naznačuje, že svědek J. G. měl důvod ke mstě vůči jeho osobě a mohl být motivován snahou zakrýt své vlastní trestněprávní jednání, jelikož mohl být pachatelem činu, což ostatně potvrzovaly i záznamy komunikace mezi svědkyní M. R. a sestrou dovolatele M. P., kdy důvodem měla být hádka o mobilní telefon).

Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný J. Š. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.

V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak ostatně činí v rámci podaného dovolání obviněný. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, totiž neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, kdy namítá, že soud nepřijal jeho výpověď a nevzal v potaz skutečnosti vyvracející jeho vinu. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nutno uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.

V projednávané věci se však o takový případ nejedná, neboť nalézací soud se možností provedení navrhovaného důkazu konverzací svědkyně M. R. se sestrou dovolatele M. P. na sociálních sítích zabýval a dospěl k závěru, že jeho provedení je nadbytečné, kdy „je zřejmé, že k nim byla dovedena manipulací sestry obžalovaného a že záznam o této komunikaci nemá žádnou důkazní hodnotu“ (str. 3 napadeného usnesení). Byť se jedná o strohé konstatování, je s ohledem na skutečnost, že soud shledal v projednávané věci skutkový stav za stav ustálený, zcela dostačující.

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, kterýžto obviněný v projednávané věci namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tedy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Soudy neměly pochyby o tom, že to byl právě obviněný, kdo poškozeného po slovním incidentu v prostoru nákladové rampy průjezdu nákupního střediska strčil tak, že poškozený z rampy spadl a dopadl hlavou na beton, v důsledku čehož utrpěl zranění, která si vyžádala operativní zákrok, a v důsledku souvisejících zdravotních komplikací o několik dní později zemřel. Nalézací soud po provedeném dokazování uvedl, že „pokud jde o skutková zjištění, má soud za prokázané, že k jednání, které je předmětem obžaloby, skutečně došlo, a to přesně tak, jak je v obžalobě popsáno“ (bod 30). Uvedl, že v případě skutku pod bodem 1) existují dvě verze událostí, z nichž první předložil obviněný, a druhá verze pak vycházela zejména z výpovědi svědka J. G. a byla podpořena dalšími svědeckými výpověďmi, zejména výpovědí svědkyně M. R. Soud konstatoval, že „po posouzení všech důkazů dospěl k závěru, že skutečnosti odpovídá právě druhá verze událostí“ (bod 31).

Zranění poškozeného je pak třeba nutno považovat za těžkou újmu na zdraví, neboť došlo k vážnému poranění hlavy, tedy k poškození důležitého orgánu ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. V důsledku neposkytnutí včasné lékařské pomoci došlo ke komplikacím, které následně vedly ke smrti poškozeného. Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného, tedy jeho fyzickým atakem na poškozeného, v jehož důsledku poškozený spadl a zranil si pádem na zem hlavu, a následkem, jímž byla smrt poškozeného v důsledku přidružených komplikací zapříčiněných zraněním poškozeného, je zcela zjevná.

Ve vztahu k subjektivní stránce pak nalézací soud shledal, že obviněný bezdůvodně na poškozeného zaútočil způsobem, „ze kterého mu muselo být zřejmé, že může způsobit nejméně ublížení na zdraví poškozeného“ (bod 42), kdy ve vztahu k tomuto následku jednal v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněnému byla však přičítána okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť svým jednáním způsobil poškozenému smrt (§ 146 odst. 4 tr. zákoníku), přičemž ve vztahu k tomuto následku se ve smyslu ustanovení § 17 tr. zákoníku postačuje nedbalost. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněný rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědků J. G. a M. R.) a vlastní verze událostí (kdy popírá, že by byl osobou, která způsobila pád poškozeného). Hodnotí-li však soudy provedené důkazy odlišným způsobem než sám obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně 22. 1. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru