Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1402/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaNebezpečné vyhrožování
Neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací
Policie České republiky
Zneužití pravomoci úřední osoby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1402.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 230 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 12 odst. 2 tr. ř.

§ 353 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1402/2020-857

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. 1. 2021 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 227/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 192/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 3 T 192/2019, byl obviněný J. K. uznán vinným pod bodem I. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že jako příslušník Policie České republiky, v době od 13:24 hodin dne 18. 9. 2018 do 06:44 hodin dne 20. 9. 2018, za účelem získání poznatků z informačních systémů Policie České republiky a Ministerstva vnitra, na které by neměl jinak právo, a které využil pro svůj nátlak na osobu J. P., nar. XY, týkající se vymožení údajného dluhu, v budově sídla Obvodního oddělení policie XY, na ulici XY v Brně, bez služebního důvodu, ze služebního počítače pod svým loginem XY zabezpečeným heslem, provedl dotaz do informačních systémů Policie České republiky a Ministerstva vnitra, a to v rámci spisového materiálu vedeno Policií České republiky v informačním systému elektronického trestního řízení /IS-ETŘ/ pod číslem jednacím KRPB-207487/ČJ-2018-060213, s následnou lustrací osob, a to:

- dne 18. 9. 2018 a 20. 9. 2018 J. P., nar. XY

- dne 18. 9. 2018 J. P., nar. XY

- dne 20. 9. 2018 R. P., nar. XY

- dne 18. 9. 2018 H. W., nar. XY

- dne 20. 9. 2018 nezletilého AAAAA (pseudonym), nar. XY,

ačkoliv věděl, že lustrované osoby neměly s uvedenou šetřenou událostí žádnou souvislost, kdy jednal způsobem odporujícím zejména ustanovení § 45 odst. 1 písm. a), b), c), i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších změn a doplňků, a dále jednal v rozporu se svými povinnostmi uvedenými v ustanovení § 66 odst. 1, 2 a v ustanovení § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků, a dále v rozporu zejména s ustanovením čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, ustanovením čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů;

pod bodem II. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 24. 9. 2018 v době kolem 12:00 hodin, v XY, okr. Vyškov, v době mimo službu, užil pro svůj prospěch materiály získané způsobem popsaným pod bodem I. výroku rozsudku, kdy jako příslušník Policie České republiky, ve vinotéce, na ulici XY, navštívil H. W., nar. XY, o které věděl, že je sestrou J. P., nar. XY, kdy po představení se jako příslušník Policie České republiky, za současného předložení služebního průkazu příslušníka Policie České republiky v černém pouzdře či obalu od něj, služební průkaz evokující, vystupoval jako příslušník Policie České republiky, když u této zjišťoval informace týkající se telefonního čísla a současného bydliště J. P., nar. XY, a současně s tímto na podporu tvrzení příslušnosti k bezpečnostnímu sboru listoval v listinách o velikosti formátu A4, obsahujících černobílé fotografie obličeje J. P., nar. XY, a J. P., nar. XY, přičemž toto jednání mělo vzbudit dojem, že na místě jedná jako příslušník Policie České republiky plnící služební úkol, načež mu H. W. poskytla požadované telefonní číslo a sdělila mu, že J. P., nar. XY, bydlí ve XY, načež k získání dalších informací jej odkázala na R. P., nar. XY, přítelkyni J. P., nar. XY, kdy obžalovaný jednal způsobem odporujícím zejména ustanovení § 45 odst. 1 písm. a),b), c), i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších změn a doplňků, a dále jednal v rozporu se svými povinnostmi uvedenými v ustanovení § 66 odst. 1, 2 a v ustanovení § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků;

a pod bodem III. přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že následně dne 24. 9. 2018, v době kolem 12:00 hodin, v XY, okr. Vyškov, v době mimo službu, užil pro svůj prospěch materiály získané způsobem popsaným pod bodem I. výroku rozsudku, když v kanceláři sídla provozovny A. S., na adrese XY, navštívil R. P., nar. XY, o které věděl, že je přítelkyně J. P., a které byla známa jeho příslušnost u bezpečnostního sboru, za účelem vyvolání nátlaku na J. P. v úmyslu dodělání stavebních prací na rodinném domku obžalovaného, v obci XY čp. XY, okr. Brno-venkov, které však J. P., nar. XY, ze zdravotních důvodů nedokončil, kdy v této souvislosti před R. P. významně listoval černobílými fotografiemi o velikosti formátu A4 J. P., nar. XY, nezl. AAAAA, nar. XY, R. P., nar. XY, a J. P., nar. XY, dále R. P. na důkaz toho, co všechno ví, řekl, že její druh byl ve vězení, dluží na alimentech a chtěl po ní, ať ten dá do pořádku nedodělané stavební práce na domě obžalovaného a kontaktuje jej, neboť se mu nemůže dovolat a v té souvislosti jí zvýšeným hlasem sdělil, že mu může znepříjemnit život i tím, že bude každý den kontrolován policií a bude platit pokutu, což také R. P. svému druhovi následně sdělila, kdy jednal způsobem odporujícím zejména ustanovení § 45 odst. 1 písm. a), b), c), i) a § 46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších změn a doplňků, a dále jednal v rozporu se svými povinnostmi uvedenými v ustanovení § 66 odst. 1, 2 a v ustanovení § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, který byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obžalovanému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v ozbrojených sborech v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 3 T 192/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.

O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 227/2020, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné.

II.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání spolu s přílohami (č. l. 807–840), a to z dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině, kdy je zde dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a tímto bylo porušeno základní právo obžalovaného na spravedlivý proces. Soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, nevypořádaly se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a důkazy hodnotily selektivně a tendenčně.

Ke skutku pod bodem I. obviněný namítl, že jím prováděné lustrace měly služební důvod, a to na základě výjezdu ke zraněné cestující v autobuse, kdy kolem projíždějící auto poznal jako patřící J. P. Uvedené potvrdily výpovědi bezúhonných policistů P. Z. a D. H. Auto však řídila žena, proto lustroval nezletilého AAAAA, aby zjistil iniciále jeho matky, která mohla být potencionálním řidičem a klíčovým svědkem. Takový postup je v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. c) přílohy Závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/1998. Navíc lustrace z Mobilní bezpečné platformy dne 17. 8. 2018 nebyla provedena jím, ale jeho kolegou. Jako běžnou praxi takový postup označili i policisté P. Z. a B. Z., kteří tak učinili ve svých čestných prohlášeních. Obviněný uvedl, že to, že lustrace k prověření a zjištění možných svědků nehody provedl až s odstupem a nesepsal o tom úřední záznam, je sice jeho nedůslednost, ale nejde o trestně postižitelné jednání. Dále má za to, že i v případě, že by k neoprávněným lustracím skutečně došlo, jednalo by se pouze o skutek na úrovni kázeňského prohřešku a tedy postižitelný v souladu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Odkázal přitom na dvě rozhodnutí policejního prezidenta, kde se otázka lustrace bez služebního důvodu řešila. Tyto předložil jako přílohy dovolání. Dále rozvedl, v čem spočíval konflikt mezi ním a J. P., který mu dlužil 1.500 Kč z důvodu nedokončení prací podle smlouvy o dílo. Zdůraznil, že soudy nijak nezohlednily, že mu J. P. telefonicky vyhrožoval, ve svých výpovědích lhal a ačkoli soud přiznává, že J. P. je „bezpochyby problémovou osobou“, jeho svědectví nijak nezpochybnil. Obviněný má za to, že se ze strany poškozeného jednalo o jakousi formu msty za to, že trval na dokončení prací, kontaktoval jeho blízké a taktéž na něho podal podnět finančnímu úřadu ohledně jeho černého podnikání. Uvedené skutečnosti, včetně popisu osobnosti J. P., byly potvrzeny provedeným dokazováním, zejména výslechy svědků. Obviněný dále odkázal na obsah znaleckého posudku Mgr. Petry Štarkové, z něhož se podává, že je věrohodným příslušníkem bezpečnostních sborů, jeho výpovědi před soudem jsou věrohodné, přičemž u dovolatele neshledala jakékoliv sklony ke konfabulaci. Jednalo se o znalecký posudek, na jehož výsledek však odvolací soud nevyčkal a nevzal jej vůbec v potaz. Předmětný znalecký posudek předložil obviněný v rámci dovolacího řízení jako důkaz.

Ve vztahu ke skutkům pod body II. a III. obviněný uvedl, že se při setkání s H. W. neprokazoval jako policista, což svědkyně sama uvedla, navíc věděla, že je dovolatel policista, neboť jej znala. Svědkyni navštívil, neboť je sestrou J. P. a měla tedy možnost mu umožnit kontakt s jeho osobou. Současně má za to, že její výpověď byla motivována snahou podpořit osobu jí blízkou. Dále uvádí, že se jako policista neprokazoval ani při setkání se svědkyní R. P., ani jí neprezentoval fotografie z veřejně nepřístupné databáze, což měla vyslechnout přes zeď svědkyně L. M. Obě tyto výpovědi shledává vzájemně rozpornými a nevěrohodnými z důvodu jejich přátelství. I zde obviněný poukazuje na znalecký posudek Mgr. Štarkové s tím, že je osobou s přirozeně důraznějším vystupováním, což si mohla svědkyně špatně vyložit, kdy podle znaleckého posudku nebyl zjištěn jakýkoli jeho úmysl někoho zastrašovat nebo na něj činit nátlak. Soudy navíc neprovedly jím navrhované důkazy, proto soud nemohl ze zjištěného skutkové stavu dojít k závěrům uvedeným v rozsudku a je zde mezi nimi dán extrémní nesoulad.

Obviněný dále v rámci samostatné části namítl, že nebyl respektován princip presumpce neviny, resp. jeho právo na spravedlivý proces. Zopakoval své námitky stran existence extrémního nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry a rozvedl svou námitku stran tzv. opomenutých důkazů. Soud prvního stupně žádným způsobem neodůvodnil, proč další dovolatelem navržené důkazy nepřipouští, kdy odvolací soud sám připustil, že v písemném vyhotovení o tom není ani zmínka. Odvolací soud přesto neshledal pochybení, kdy odkázal na ústní odůvodnění rozsudku, což je podle dovolatele nepřípustné, neboť odvolací soud nemůže vykládat úvahy soudu prvního stupně, které se nestaly, resp. nebyly žádným způsobem projeveny u hlavního líčení, ani v odůvodnění rozsudku. Za opomenuté důkazy označil kamerové záznamy z veřejného prostranství k prokázání toho, zda měl u sebe fotografie při setkání se svědkyní P., znalecký posudek z oboru akustika, který by prokázal nevěrohodnost výpovědi svědkyně M., znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který měl prokázat specifickou věrohodnost svědků, a to jak J. P., tak svědkyně P., fotografie ze systému PČR a MVČR, prokazující, že k předložení fotografií pocházejících z lustračního systému nedošlo a výpis z evidence hovorů na OOP XY, prokazující zřejmou mstu J. P. vůči jeho osobě, protokol ze dne 28. 5. 2020, který prokazuje trestní oznámení dovolatele na M. V. z důvodu neoprávněné lustrace obviněného a tím postupu zcela proti služebním předpisům, protokol ze dne 1. 6. 2020, který prokazuje trestní oznámení dovolatele na J. P., který nedokončil smluvené práce a dovolateli prokazatelně vyhrožoval zbavením funkce. Dále se jednalo o znalecký posudek Mgr. Štarkové a čestná prohlášení policistů P. Z. a B. Z. S podrobným odůvodněním, proč jsou tyto důkazy pro řízení nezbytné, odkázal obviněný v plném rozsahu na jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně.

Vzhledem k výše uvedenému proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, č. j. 3 T 227/2020-787a, a přikázal mu jako soudu odvolacímu, aby věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 9. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 1020/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že z obsahu dovolání je zřejmé, že většina námitek uplatněným důvodům dovolání neodpovídá. Obviněný v rozporu s účelem dovolacího řízení vytýká soudům nesprávná skutková zjištění a nesouhlasí ani se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně svědčí o tom, že soud zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž provedené důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souvislostech. Skutková zjištění logicky navazují na obsah provedených důkazů, žádné známky libovůle v tomto ohledu nelze shledat. Odvolací soud shledal určitý nedostatek spočívající v tom, že se soud prvního stupně blíže nevypořádal s důkazními návrhy obviněného, nicméně k těmto návrhům zaujal přiléhavé stanovisko, že s ohledem na nepochybné prokázání relevantních skutečností by další dokazování bylo nadbytečné. Podle státního zástupce tedy nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Jako relevantní vyhodnotil námitku, že skutek pod bodem I. nemůže být posouzen jako trestný čin, neboť lustrace prováděné bez vazby na výkon služebních povinností jsou podle obviněného v praxi hodnoceny jen jako kázeňský přestupek. K rozhodnutím policejního prezidenta prezentovaných obviněným státní zástupce uvedl, že tato se týkala případů, v nichž příslušník prováděl lustrace pouze ze zvědavosti, přičemž zjištěné informace nijak nevyužil pro sebe, ani je nepředal jinému. Pouze v případě, že byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohl mít pachatel ani nikdo jiný žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015). Rozhodnutí ve věci obviněného tedy nijak nevybočuje z celkové rozhodovací praxe.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Dne 12. 1. 2021 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného J. K., v rámci níž setrval na podaném dovolání s tím, že nedošlo ke spolehlivému objasnění skutkového stavu věci. Uvedl, že ze strany soudu byly zcela opomenuty jím navrhované důkazy, jejich neprovedení nebylo v rámci rozhodnutí žádným způsobem odůvodněno a odvolací soud rovněž nevyčkal vypracování znaleckého posudku obhajoby. Stran skutku pod bodem I. nesouhlasí s tím, že jím předložená rozhodnutí Policejního prezidenta se týkají zcela odlišné situace, než situace projednávané v této trestní věci. Uvedl, že se jednalo o situace, kdy bylo provedeno více než 400 lustrací a získané informace byly předávány zcela neoprávněně osobě mimo služební poměr. Nadále trvá na tom, že jeho jednání pod bodem I. proto mělo být řešeno nanejvýše jako kázeňský prohřešek. Zopakoval rovněž své stanovisko stran trestu, tedy, že je jemu uložený trest pro jeho osobu likvidační.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2020, sp. zn. 9 To 227/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (ve vztahu ke skutku pod bodem I. se jedná zejména o výpovědi policistů P. Z. a D. H., čestná prohlášení P. Z. a B. Z., nově předložené rozhodnutí policejního prezidenta, výpověď poškozeného J. P., kterou označil za nevěrohodnou a osobu poškozeného za problémového recidivistu, a znalecký posudek z odvětví psychologie Mgr. Petry Štarkové k posouzení věrohodnosti osoby dovolatele, který předložil až v dovolacím řízení; ve vztahu ke skutkům pod body II. a III. se jedná o výpovědi svědkyň H. W., R. P. a L. M., kdy výpovědi svědkyň P. a M. označil jako vzájemně rozporné a nevěrohodné z důvodu jejich přátelství, výše uvedený znalecký posudek Mgr. Štarkové, výpis z evidenční karty řidiče J. P.) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (ve vztahu ke skutku pod bodem I. se jednalo zejména o tvrzení o výhrůžkách, kterých se mu dostalo od poškozeného J. P., zjištění stran důvodu konfliktu mezi ním a poškozeným, resp. povahy smlouvy o dílo mezi ním a poškozeným a dokončení díla; ve vztahu ke skutkům pod body II. a III. se jednalo zejména o zjištění toho, zda měl u sebe při setkání vůbec nějaké fotografie a zda mohla svědkyně L. M. vyslechnout hovor, který měl se svědkyní R. P., zjištění stran vzájemného vztahu těchto svědkyň), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, především pak zde absentují jím navrhované důkazy) a vlastní verzi skutkového stavu věci [kdy ke skutku pod bodem I. uvedl, že měl k prováděné lustraci služební důvod spočívající v podezření, že auto na místě výjezdu k případu patřilo poškozenému J. P., jehož místo pobytu se tímto snažil zjistit, což je běžná praxe v souladu s čl. 3 odst. 2 písm. c) pokynu č. 215/1998, přičemž má za to, že se ze strany poškozeného jedná o jakousi formu msty za to, že trval na dokončení prací, kontaktoval jeho známé a podal k jeho osobě podnět finančnímu úřadu, navíc lustraci prováděla osoba od něho odlišná; ke skutkům pod body II. a III. uvedl, že svědkyně W. a P. navštívil, aby zjistil místo pobytu poškozeného J. P., přičemž se jako policista neprokazoval, resp. neprokazoval se služebním průkazem, nijak jim nevyhrožoval či na ně činil nátlak a neprezentoval jim žádné fotografie z veřejně nepřístupné databáze, přičemž je možné, že si svědkyně špatně vyložily jeho přirozeně důraznější vystupování].

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční. Obviněný de facto akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť „soud důkazy hodnotil selektivně a tendenčně“, byť uvedenou námitku takto výslovně neformuluje.

Obecně lze k námitce porušení zásady in dubio pro reo uvést, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího totiž porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Obviněný v této souvislosti poukazuje na to, že se nepodařilo odstranit pochybnosti o průběhu skutkového děje také z toho důvodu, že nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění dokazování, resp. vznáší námitku tzv. opomenutých důkazů.

Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci se o takovýto případ nejedná, byť lze v tomto směru nalézacímu soudu vytknout určité nedostatky. Jak bylo vyloženo výše v rámci sumarizace dovolání obviněného, v rámci řízení bylo obviněným navrženo velké množství důkazů (zejména kamerových záznamů, znaleckého posudku z oboru akustika, znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, fotografií ze systému PČR a MVČR, výpisu z evidence hovorů na OOP XY, protokolů o trestních oznámeních ze dne 28. 5. 2020 a ze dne 1. 6. 2020, čestných prohlášení policistů P. Z. a B. Z.). Tyto důkazy nebyly nalézacím soudem opomenuty, kdy odvolací soud uvedl, že „v rámci písemného vyhotovení rozsudku není odůvodněno, proč nebyly důkazy provedeny“. V projednávané věci byly důkazní návrhy obhajobou průběžně předkládány, přičemž soud se těmito v rámci hlavního líčení, čímž jsou myšlena všechna hlavní líčení, zabýval. Odvolací soud popsal v bodě 9. napadeného usnesení postup nalézacího soudu, kdy je stěžejní zejména skutečnost, že nalézací soud v rámci hlavního líčení dne 18. 5. 2020 vyhlásil usnesení podle § 216 odst. 1 tr. ř., v němž uvedl, že se další důkazy provádět nebudou. Uvedené učinil poté, co se dotázal státního zástupce i obhajoby, zda mají důkazní návrhy, aby po jejich negativní odpovědi zmínil důkazy, které byly zkoumány u dřívějších jednání (znalecké posudky, fotografie z evidence), resp. minule s tím, že rozhodnutí o nich bude učiněno nyní podle § 216 odst. 1 tr. ř. (č. l. 719). Z ústního odůvodnění i z vyhlášení rozsudku je pak zjevné, že soud shledal důkazní návrhy za nadbytečné. Skutečnosti uváděné odvolacím soudem si Nejvyšší soud ověřil poslechem zvukového nosiče obsahující záznam z hlavního líčení dne 18. 5. 2020, stejně jako z hlavních líčení mu předcházejících.

Skutečnost, že soud v rámci písemného vyhotovení rozsudku výslovně nezmínil důvody, pro které nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, neznamená, že by se jednalo automaticky o případ tzv. opomenutých důkazů. Jak uvádí Nejvyšší soud výše, nalézací soud důkazní návrhy obhajoby neopomněl. Obviněnému bylo umožněno uplatit své právo na obhajobu zahrnující i možnost navrhnout důkazy, což tento využil. Tyto důkazy byly v hlavním líčení rozvedeny a následně o nich bylo dne 18. 5. 2020 učiněno rozhodnutí podle § 216 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud se v rámci veřejného zasedání k těchto důkazním návrhům vyjádřil, přičemž některé z těchto důkazů k návrhu sám provedl (čestná prohlášení policistů). V rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl stran důkazních návrhů obviněného, že se dá „ztotožnit se soudem prvního stupně, že je není třeba provádět, jsou nadbytečné“. V bodě 12. napadeného usnesení uvedl, že „Protokoly o trestních oznámeních také nemají vypovídací hodnotu ke zjištění skutkového stavu. … Je také nadbytečné zjišťovat stav případného trestního řízení vůči J. P., aby se k tomu mohl obžalovaný vyjádřit. … Krajský soud v Brně nebude opatřovat znalecký posudek, který by se týkal specifické věrohodnosti obžalovaného, nevzal v potaz ani důkazní návrh takovým posudkem, který si nechal zpracovat obžalovaný“ (čímž je myšlen obviněným v rámci dovolacího řízení předložený znalecký posudek Mgr. Petry Štarkové, který nebyl v době veřejného zasedání k dispozici). Stran uvedeného důkazního návrhu Nejvyšší soud uvádí, že v rámci dovolacího řízení žádné dokazovaní neprováděl, neboť vychází ze skutkového stavu, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, kdy je tímto skutkovým stavem vázán, jak rozvedeno výše.

Obviněný své námitky vznesl s výtkou, že tyto lze uplatnit, neboť se v dané věci jedná o případ tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, zejména pak ve vztahu ke skutkům pod body II. a III.

Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

V projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.

Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak usvědčujících svědeckých výpovědí o okolnostech, za kterých došlo ke schůzkám mezi obviněným a svědkyněmi H. W. (skutek pod bodem II.) a R. P. (skutek pod bodem III.), tak taktéž důkazů listinné povahy, zejména záznamů o přístupu do veřejnosti nepřístupné databáze (skutek pod bodem I.).

Co se týče hodnocení svědeckých výpovědí, je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny velmi obezřetným způsobem právě v souladu s jinými důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. V tomto bodě lze odkázat zejména na odůvodnění nalézacího soudu, který osobu poškozeného J. P. sice označil s ohledem na jeho trestní minulost za osobu problémovou, nicméně neshledal, že by poškozený měl jakoukoli snahu obviněnému nějak uškodit, nijak na jeho osobu nenasazoval, přičemž „kromě jednoho oznámení 12. 12. 2018 (č. l. 490) na GIBS nic proti obžalovanému neučinil a kroky nepodnikal, všechny další akty a prověřování a výslechy probíhaly v režii vyšetřujících orgánů Generální inspekce“ (bod 21. odůvodnění rozsudku). Ve vztahu k výpovědím svědkyň pak nalézací soud uvedl, že jakkoli se snažil obviněný zpochybnit, co mohla svědkyně M. slyšet, jednalo se o osobu, které do záležitostí její kolegyně svědkyně P. nic nebylo a obviněného neznala, nicméně „zmínka o návštěvě policisty u její kolegyně ji musela dostatečně zaujmout, aby zbystřila sluch a je dosti jedno, jak velkými kamarádkami jsou, aby mohla potvrdit její výpověď“ (bod 22. odůvodnění rozsudku). Nalézací soud dospěl k závěru, že výpovědi obou klíčových svědkyň, W. a P., jsou pak ve shodě s jednáním obviněného v podobě neoprávněných lustrací v rámci skutku pod bodem I. výroku o vině. Úvahy nalézacího soudu, v rámci nichž dospěl k závěru, že prováděné lustrace ve výroku rozsudku uvedených osob nelze jakkoli odůvodnit, resp. obhajoba obviněného je v tomto bodě zcela nevěrohodná, jsou zcela logické a v souladu s výsledky provedeného dokazování. Lze odkázat zejména na bod 25. odůvodnění rozsudku, kde nalézací soud výstižně rozvedl obhajobu obviněného, resp. jeho verzi událostí, kdy je z odůvodnění rozhodnutí rovněž patrno, na podkladě jakých úvah má tuto za zcela vyvrácenou. Nalézací soud věnoval náležitou pozornost i okolnostem, v důsledku kterých došlo mezi obviněným a poškozeným ke konfliktu, kdy se jednalo o otázku podle obviněného nesprávně provedených, resp. nedokončených zednických prací (bod 21. odůvodnění rozsudku), přičemž však uvedená skutečnost není sama o sobě stěžejní. Nalézací soud ji však vzal do úvahy s ohledem na možnou motivaci obviněného k tomu, aby ve svém soukromém zájmu lustrací získané informace využil k tomu, aby našel poškozeného a to i skrze jeho rodinné příslušníky, jejichž jména byla rovněž mezi lustrovanými, a skrze tyto osoby poškozenému vyhrožoval, neboť byl nespokojen s jeho prací. Jedná se tak o zcela čistě soukromý důvod, přičemž lze souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že horlivost, s jakou se obviněný věnoval nalezení poškozeného jako osoby, která snad měla parkovat či projíždět poblíž místa, kde dochází k vloupáním, ačkoliv byl na místo přivolán ve zcela nesouvisející věci, je těžko uvěřitelná.

Odvolací soud se se skutkovými závěry učiněnými soudem nalézacím, stejně jako s právním posouzením předmětného jednání obviněného v odůvodnění svého usnesení ztotožnil. Uvedl, že „soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, aby dospěl k závěru, že lustrace byly neoprávněné, rozhodně lustrování J. P. a jeho rodiny v souvislosti s pádem cestující v autobusu na zastávce XY nemělo souvislost“ (bod 13. napadeného usnesení). K výpovědím svědkyň stran skutků pod body II. a III. pak uvedl, že „k výpovědím svědkyň se soud prvního stupně vyjadřuje v odstavcích 11. až 16., 22. a 23. odůvodnění napadeného rozsudku. Nejsou zjištěny jakékoliv skutečnosti, které by svědčily o nevěrohodnosti svědkyň. Nebylo důvodu, aby byl zpracováván posudek na jejich věrohodnost, stejně tak věrohodnost J. P., který skutečně prováděl práci pro obžalovaného, na které se měli domluvit ústně“ (bod 15. napadeného usnesení). Jak uvedeno výše, odvolací soud provedl některé obviněným navrhované důkazy, přičemž se vyjádřil i k důkazům, jejichž provedení shledal nadbytečným. Uvedl, že se nalézací soud s obhajobou obviněného vypořádal, kdy v bodech 13. až 15. rozvedl skutkový a důkazní stav věci, přičemž dospěl k závěru, že „soud prvního stupně adekvátně právně vyhodnotil svá skutková zjištění, když dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že obžalovaný naplnil jak po stránce objektivní, tak subjektivní skutkové podstaty trestných činů vyjmenovaných ve výroku napadeného rozsudku“ (bod 16. napadeného usnesení). S tímto závěrem se ztotožňuje i Nejvyšší soud.

Nejvyšší soud tak uzavírá, že soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil (zejména body 20. až 30. odůvodnění rozsudku). Ve vztahu ke skutku pod bodem I. se jednalo zejména o listinné důkazy, kdy soud rozvedl, na podkladě jakých úvah neuvěřil obhajobě obviněného stran jím uváděného zákonného důvodu pro lustraci všech ve výroku rozsudku jmenovaných osob (zejména body 25. až 27. odůvodnění rozsudku). Ve vztahu ke skutkům pod body II. a III. se pak jednalo zejména o svědecké výpovědi, kdy tyto byly soudem nalézacím vyhodnoceny jako věrohodné a v souladu s jinými ve věci provedenými důkazy, zejména pak důkazy týkajícími se skutku pod bodem I., neboť je nutno na jednání obviněného, byť se jedná o tři samostatné skutky, nahlížet v jeho celistvosti.

Nelze se ztotožnit ani s námitkou obviněného, kteroužto lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to, že jeho jednání pod bodem I. nemělo podléhat trestněprávní represi, neboť i pokud by skutečně k neoprávněné lustraci osob došlo, jednalo by se toliko o kázeňský přestupek ve smyslu zákona o služebním poměru. Na podporu tohoto tvrzení předložil obviněný Nejvyššímu soudu dvě rozhodnutí policejního prezidenta ve věcech kázeňských v anonymizované verzi.

Jedná se de facto o námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe, neboť obviněný má za to, že skutek pod bodem I. neobstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že jeho jednání mělo podléhat toliko vnitřnímu kázeňskému postihu podle služebních předpisů (trvá však na tom, že se žádného protiprávního jednání nedopustil).

Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Odstavec 2 § 12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu – např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až § 139. komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.

Obviněný jako policista však zneužil svého postavení a nástrojů, které měl ze své pracovní pozice coby veřejný činitel k dispozici, aby si opatřil informace z veřejně nepřístupné databáze a tyto následně užil v rámci řešení soukromoprávního sporu, tedy jako osoba soukromá. Ze skutkových zjištění se podává, že obviněný jednal ve svém soukromém zájmu. Na jednání obviněného nutno nahlížet v jeho celistvosti, neboť záměr využít neoprávněně získané informace z databáze následně užil pro spáchání skutků popsaných pod body II. a III.

Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/2010, a vydaného v době platnosti zákona č. 140/1961 Sb., se podává, že pokud příslušník Policie ČR opatří pro své soukromé účely informace o konkrétních osobách či věcech, jde o takový výkon jeho pravomoci veřejného činitele (pozn. úřední osoby), který odporuje zákonu, přičemž za splnění ostatních podmínek lze takové jednání posoudit jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele (pozn. úřední osoby). Provedení neoprávněné lustrace, či jakékoli jiné zjišťování informací, z pozice příslušníka Policie ČR pro soukromé účely tedy bez dalšího skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nenaplňuje. Jednání policisty spočívající v neoprávněném získávání a předávání informací z neveřejných rejstříků o fyzických osobách samo o sobě nestačí k vyvození jeho trestní odpovědnosti za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K naplnění objektivní stránky uvedeného přečinu je nezbytné, aby s ohledem na účel a charakter předmětných informací a způsob jejich použití, mohl tímto jednáním pachatel opatřit sobě nebo jiné osobě neoprávněný prospěch (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016). Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, se podává, že „pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“. Celkově lze shrnout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí být neoprávněný prospěch dovozován ze způsobu užití informací a nikoliv ze způsobu jejich opatření. Je tedy třeba vždy zkoumat, za jakým účelem a k jakému využití získané informace pachatel užije, tedy otázku pohnutky.

Podle právní věty odsuzujícího rozsudku představovala pohnutka obviněného úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch. Ze skutkové věty se pak podává, že obviněný takto jednal za účelem získání poznatků z informačních systémů Policie ČR, na které neměl jinak právo a které využil pro svůj nátlak na osobu poškozeného. Pohnutka obviněného je tedy ve skutkové větě jasně uvedena.

Obviněný současně svým jednáním pod bodem I. naplnil i skutkovou podstatu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť jako úřední osoba za účelem získání poznatků z informačních systémů Policie ČR, na které neměl jinak právo, bez služebního důvodu ze služebního počítače pod svým loginem zabezpečeným heslem provedl dotaz do informačních systémů Policie ČR a Ministerstva vnitra, a to pod spisovou značkou nesouvisejícího případu.

Oproti obviněným předloženým rozhodnutím policejního prezidenta je v projednávané věci stěžejní rozdíl v tom, že obviněný jednal úmyslně jako osoba civilní, kdy zjištěné informace následně využil ke spáchání dalších trestných činů (skutky pod body II. a III.). Obě rozhodnutí policejního prezidenta, na něž obviněný odkazuje, se však týkají skutků, v rámci nichž nebyl neoprávněný prospěch zjištěn. Orgány činné v trestním řízení v těchto řízeních dospěly k závěru, že příslušníci Policie ČR provedly neoprávněné lustrace, při nichž získaly informace, které však následně nijak nevyužily ani pro sebe, ani pro osoby další. Jejich jednání však bylo vyhodnoceno jako kázeňský přestupek. Ostatně jak správně uvedl v rámci vyjádření k dovolání státní zástupce, v obou věcech předcházela rozhodnutím opatření v trestním řízení o odevzdání věci ke kázeňskému projednání podle § 159a odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť nebyla zjištěna jiná motivace příslušníka než zvědavost, a proto nešlo na rozdíl od projednávané věci o podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil v drtivé většině námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. K. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).Poučení:

V Brně dne 20. 1. 2021

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru