Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1396/2017Usnesení NS ze dne 22.11.2017

HeslaDokazování
Krádež
Obhájce
Porušování domovní svobody
Poškození cizí věci
Spravedlivý proces
Subjektivní stránka
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1396.2017.1
Důvod dovolání
§ 265b odst.1 písm. c) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Dotčené předpisy
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.|§ 178 tr. zákoníku|§ 205 tr. zákoníku|§ 228 tr. zákoníku

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1396/2017-56

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání podaném J. H. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 To 226/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 4 T 121/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 4 T 121/2016, byl J. H. uznán vinným pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, dále pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod body 26) až 35) výroku rozsudku], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.), § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl J. H. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky uvedené pod body 1) až 25), v čemž bylo obžalobou spatřováno spáchání dílčích útoků pokračujícího zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný. Stejným rozsudkem bylo rovněž rozhodováno o vině spoluobviněných V. B. a I. H.

O odvoláních J. H., V. B., I. H., jakož i o odvolání příslušného státního zástupce rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 11 To 226/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v odsuzující části ohledně J. H. a I. H. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných zprošťujících výrocích u obou obviněných znovu rozhodl tak, že J. H. uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1)], a dále pokračujícím zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pokračujícím přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body 2) až 10)], a dále I. H. uznal vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod bodem 10)], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl J. H. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, specifikované ve výroku citovaného rozsudku. I. H. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl uložen trest propadnutí věci, specifikované ve výroku citovaného rozsudku. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 256 tr. ř. byla odvolání V. B. a příslušného státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta.

Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal J. H. (dále jen obviněný) dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.

Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Předně připomenul, že jej soud prvního stupně správně zprostil obžaloby ze skutků v obžalobě označených jako 1) až 25), neboť nebyl prokázán jeho podíl na dané trestné činnosti. Následně však soudy nesprávně dovodily, že na skutcích pod body 26) až 35) již obviněný participoval, když vycházely zejména z důkazu v podobě pachové stopy nalezené ve L. p. L. (skutek č. 26). K uvedenému důkazu během hlavního líčení a v odvolání namítal, že odběr pachových vzorků obviněného byl dne 3. 6. 2016 proveden bez přítomnosti obhájce. Obhájce byl přitom ve stejný den přítomen výslechu obviněného a na skutečnost, že o půl hodiny později bude prováděn další procesní úkon, obhajoba upozorněna nebyla. Úkonu se nadto neúčastnil ani státní zástupce. Předmětný procesní úkon byl tudíž podle obviněného proveden procesně nepřijatelným způsobem. Policejní orgán měl sice k dispozici jiné pachové vzorky, odebrané již za přítomnosti obhájce, tyto však k porovnání použity nebyly. V daném kontextu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, ve kterém byly požadavky na přítomnost obhájce či alespoň státního zástupce při odběru pachových vzorků výslovně uvedeny. Ve shora uvedeném tedy obviněný spatřuje relevanci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný následně uvedl, že neumožněním řádné obhajoby byla porušena jeho garantovaná práva na spravedlivý proces, přičemž soudy své závěry opřely právě o nezákonně získaný důkaz. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti připomenula dovolací námitky obviněného. Následně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že v každé konkrétní věci je nutné posuzovat, zda byl obviněný skutečně zkrácen na svých právech na obhajobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2002, sp. zn. 6 Tdo 142/2002). V daném kontextu rovněž poukázala na usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011, ze kterého mj. vyplývá, že úkony související s provedením odorologické expertizy, se svým charakterem blíží znaleckému posudku a nelze je považovat za vyšetřovací úkony ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., o kterých je nutné za podmínek § 165 odst. 3 tr. ř. vyrozumět obhájce. Tudíž je absence účasti obhájce na takovém úkonu zcela bez vlivu na procesní účinnost daného důkazu v soudním řízení. Pokud jde o ústavní konformitu požadavků na provedení důkazu metodou pachové identifikace, ta byla nastavena nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, na který obviněný ve svém dovolání odkazoval. Státní zástupkyně zdůraznila, že nezbytnost účasti obhájce či státního zástupce při sejmutí a identifikaci pachové stopy je toliko jedním hlediskem, kterým by se měly orgány činné v trestním řízení řídit, zejména pak v porovnání s nesporně prvořadým významem dalších v citovaném nálezu předestřených požadavků, které zaručují předepsaný důkazní postup a možnost odborného přezkoumání pomocí kontrolního znaleckého posudku. Nadto připomenula již zažitou praxi, že nepřímý důkaz v podobě pachové stopy sám o sobě zpravidla k uznání viny pachatele nepostačuje, neboť je toliko důkazem podpůrným. V tomto poukázala na pasáže z rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, ve kterých bylo důsledně rozvedeno, na podkladě jakých dalších nepřímých důkazů (vyjma pachové expertizy) mohl být učiněn závěr o vině obviněného. V projednávané trestní věci tedy nelze spatřovat přítomnost extrémního rozporu, jelikož učiněná skutková zjištění mají spolehlivou oporu v provedených důkazech. Rovněž nelze přisvědčit názoru obviněného, že se nesprávná realizace důkazního řízení dostala do kolize s postuláty spravedlivého procesu a založila tak výjimečný důvod k přezkumu skutkového podkladu výroku o vině z titulu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.

Pro připomenutí lze ve stručnosti uvést, že soud prvního stupně rozhodoval o skutcích podrobně rozvedenými pod body 1) až 35), přičemž v případě J. H. vzal za prokázanou jeho účast toliko na skutcích pod body 26) až 35) (jednotlivé skutky jsou řazeny chronologicky s ohledem na časový sled událostí). Spoluobviněného V. B. J. H. (společně s další spoluobviněnou I. H.) mj. vozil autem k jednotlivým nemovitostem, do kterých se V. B. vloupával. Tento (zde zestručněný) skutkový děj byl bez důvodných pochybností prokázán na základě provedeného dokazování, mj. s ohledem na doznání ze strany V. B. Soud se následně musel vypořádat s otázkou potenciálního povědomí J. H. o skutečných úmyslech a činech V. B. Po provedeném dokazování byl J. H. obžaloby zproštěn stran skutků pod body 1) až 25), zejména s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo. Jiná situace ovšem nastala v okamžiku, kdy v případě skutku pod bodem 26) byla uvnitř nemovitosti, kam došlo k vloupání, coby důkazní materiál zajištěna taktéž pachová stopa, jež byla následně ztotožněna s osobou J. H. Od tohoto okamžiku soudy vzaly za prokázané, že tento obviněný bezprostředně participoval na vloupání do domu poškozených a nadále si taktéž musel být vědom, jaké činnosti se skutečně V. B. v předmětných nemovitostech dopouští. Nutno rovněž podotknout, že pachová stopa nebyla jediným a výlučným důkazem, nýbrž byla součástí uceleného řetězce vícero nepřímých důkazů (viz zejména str. 34 a 35 rozsudku soudu prvního stupně). Se závěry soudu prvního stupně se v nastíněném ohledu soud druhého stupně povětšinou ztotožnil, když ve svém rozhodnutí korigoval toliko právní kvalifikaci daných jednání.

Obviněný v rámci své obhajoby připustil, že s V. B. podnikal cesty do České republiky a na místa činu jej vozil, resp. jej z nich vyzvedával, avšak měl za to, že V. B. působí v oblasti poskytování půjček a o jeho trestné činnosti neměl povědomí. Orgány činné v trestním řízení vůči obviněnému disponovaly pouze nepřímými důkazy, které by k prokázání viny (nejen objektivní, ale zejména subjektivní stránky předmětných skutkových podstat) nepostačovaly. Důkazní situace se však zásadním způsobem změnila v okamžiku, kdy byla zajištěna pachová stopa obviněného v jedné z nemovitostí v případě skutku ad 26). Obviněný mj. předkládal svoji verzi, jak se jeho pachová stopa mohla na místo činu dostat, zejména pak přenosem z jeho vlastního oblečení, které si V. B. údajně půjčoval.

V rámci své dovolací argumentace poté obviněný především namítal, že odběr jeho pachových vzorků (srovnávací materiál) byl dne 3. 6. 2016 proveden bez přítomnosti obhájce, přičemž danému úkonu nebyl přítomen ani státní zástupce, tudíž se mělo jednat o procesně nepřijatelné provedení odběru daných vzorků. V tomto kontextu odkazoval na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, ve kterém podle obviněného byly požadavky na přítomnost obhájce či alespoň státního zástupce při odběru pachových vzorků výslovně uvedeny. Právě ve shora uvedených skutečnostech obviněný spatřoval relevanci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který, jak již bylo uvedeno, spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Uvedený nedostatek se přitom nemusí dotýkat pouze situací, kdy obviněný neměl obhájce během celého trestního řízení, nýbrž i dílčích fází či při jednotlivých procesních úkonech.

Ze spisového materiálu poté Nejvyšší soud zjistil následující skutečnosti. Předně, v protokolu o odběru pachového vzorku J. H. ze dne 3. 6. 2016 nejsou zaznamenány žádné námitky obviněného, kterými by rozporoval způsob provedení odběru srovnávacích vzorků, případně poukazoval na nepřítomnost obhájce. Obhájce obviněného byl poté přítomen sejmutí pachového vzorku obviněného ve Vazební věznici Praha-Ruzyně dne 30. 6. 2016. Nadto je namístě podotknout, že trestní stíhání obviněného bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno dne 3. 6. 2016 a obžaloba byla k Okresnímu soudu v Nymburce podána dne 21. 10. 2016 (č. l. 3174 a násl.). Dále pak, obhájce svoji nepřítomnost (stran odběru provedeného dne 3. 6. 2016) namítal v závěrečné řeči v rámci hlavního líčení a poté i v rámci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně žádné pochybení či zkrácení práva obviněného na obhajobu neshledal, přičemž své závěry zejména odůvodnil poznatky vyplývajícími ze znaleckého posudku Ing. Bc. Jiřího Rulce v oboru kriminalistika, specializace kriminalistická odorologie, který je rovněž obsažen v předmětném spisovém materiálu. Z něj mj. vyplývá, že při snímání otisku pachových stop, jejich umístění do předepsaných sterilních skleněných nádob s hermetickým uzávěrem a vložením do bezpečnostních sáčků s číslem, samotném porovnání (pachová komparace) a manipulaci s těmito vzorky, znalec neshledal žádná pochybení či nedodržení Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9 ze dne 1. 7. 2009, který (v novelizovaném znění) upravuje postup při odběru otisku pachových stop a jeho zabezpečení pro následnou komparaci, kdy policejní orgán postupoval v souladu s citovaným Pokynem. Stejně tak nebyla shledána žádná pochybení či nedodržení výše citovaného pokynu stran odběru srovnávacích pachových vzorků prověřované podezřelé osoby (viz rovněž str. 33 rozsudku soudu prvního stupně). Soud druhého stupně ve svém rozhodnutí následně rozvedl, že s námitkami obviněného stran procesně vadného důkazu v podobě pachové stopy (myšleno výsledků odorologické expertizy) nelze souhlasit, neboť absenci obhájce při sejmutí srovnávacích vzorků není možné považovat za natolik významnou vadu, která by měla za následek nezákonnost navazujícího odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví pachové identifikace. Ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, podle soudu druhého stupně nevyplývá, že by nepřítomnost obhájce při daném úkonu měla za následek neplatnost důkazu, když jeho přítomnost je podle citovaného nálezu nezbytná pro zajištění minimálního dohledu nad provedením uvedeného úkonu (srov. str. 14 napadeného rozsudku soudu druhého stupně).

Nejvyšší soud předně podotýká, že podmínkami použitelnosti metody pachové identifikace, resp. použitím pachových stop jako důkazu a jeho věrohodností se již v minulosti mnohokráte zabývaly jak Nejvyšší soud, tak i Ústavní soud. Tento důkaz je obecně nazírán jako nepřímý, či podpůrný, kdy na jeho základě je možné dospět toliko k závěru, že se určitá osoba s největší pravděpodobností nacházela na určitém místě, přičemž vycházeje pouze z tohoto důkazu nelze bez dalšího dovodit, že se uvedená osoba dopustila trestného činu, který se na daném místě stal. Výsledek metody pachové identifikace je tedy typickým nepřímým důkazem, který zpravidla potvrzuje skutečnost, že se určitá osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla pachová stopa sejmuta (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. I. ÚS 394/97; nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99; nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02; usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04; nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 439/2008; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1486/2012). V tomto kontextu lze připomenout, že v nyní projednávané trestní věci pachová stopa obviněného nalezená na místě činu u skutku pod bodem 26) nestojí zcela osamoceně, nýbrž je podporována dalšími nepřímými důkazy (viz např. str. 34 a 35 rozsudku soudu prvního stupně).

Pokud jde o otázku nepřítomnosti obhájce při odběru srovnávacích pachových vzorků dne 3. 6. 2016, resp. v obecné rovině o právo obhájce být takovému úkonu přítomen, tak i této problematice se již Nejvyšší soud i Ústavní soud dříve věnovaly. Pro připomenutí, Nejvyšší soud např. konstatoval, že mezi vyšetřovací úkony podle § 165 odst. 2 tr. ř. nepatří postupy policejního orgánu při zajišťování kriminalisticko-technických expertiz a shromažďování pro ně potřebných podkladů a dále zajišťování ohledání podle hlavy IV., oddílu 6 tr. ř. (§ 113 a § 118 tr. ř.). Takové úkony totiž činí osoby odlišné od orgánů činných v trestním řízení při provádění shromažďování materiálu, který musí být nejprve odborně zpracován, posouzen, případně vyhodnocen. Výsledek této činnosti pak může být použit v rámci trestního řízení ke konkrétnímu vyšetřovacímu úkonu (resp. jako důkaz) např. v podobě znaleckého posudku nebo kriminalistické expertizy či odborného vyjádření (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 96/2010; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1227/2003). Rovněž z dalšího rozhodnutí vyplývá, že odběr pachových stop není vyšetřovacím úkonem ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., takže o jeho provedení nemusí být obhájce obviněného vyrozumíván, a to ani v případě, že jsou ve věci splněny podmínky nutné obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1318/2013). Taktéž Ústavní soud v minulosti předestřel, že odběr vzorku pachu stěžovatele nelze považovat za vyšetřovací úkon, kterému by měl mít právo být přítomen obhájce, stejně jako tomu není u snímání otisků prstů, odebírání krve a jiného biologického materiálu obviněného (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 90/04). Z této argumentace vycházejí i některá rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, kde bylo konstatováno, že odběr vzorku pachu podezřelé osoby a jeho porovnání se zajištěnými pachovými stopami nejsou vyšetřovacími úkony ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř., tudíž nelze v případě, kdy ve věci absentuje kvalifikovaná žádost obhájce o vyrozumění o těchto úkonech, shledat v postupu orgánů činných v přípravném řízení pochybení, pokud obhájce o těchto úkonech nevyrozumí. Neúčast obhájce na tomto úkonu tak nemá žádný vliv na procesní účinnost tohoto důkazu v soudním řízení (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. 5 To 46/2016, anebo usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 6 To 95/2011). Zejména za předpokladu, že obviněný měl možnost v průběhu tohoto trestního řízení seznámit se s výsledky provedeného vyšetřovacího úkonu a současně na tyto výsledky odpovídajícím způsobem reagovat v rámci své obhajoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2011, sp. zn. 11 Tdo 958/2011). Není-li poté možné určitý postup policejního orgánu považovat za vyšetřovací úkon ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu, je vyloučena i účast obhájce při takovém postupu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1288/2013). Resp. jestliže obhájce neoznámí policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacích úkonů, není policejní orgán povinen ho vyrozumívat o jejich konání. Ve smyslu § 165 tr. ř. totiž není účast obhájce při vyšetřovacích úkonech povinná, ale jde o právo obhajoby, které musí policejní orgán respektovat a zajistit jeho uplatnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 108/2010).

Žádné z výše uvedených rozhodnutí tedy nedeklarovalo nezbytnost účasti obhájce obviněného při snímání srovnávacího pachového vzorku, aby mohl být výsledný důkaz procesně použitelný v řízení před soudem. Zároveň však lze v těchto rozhodnutích shledat odlišný náhled na otázku, zda je přítomnost obhájce u vyšetřovacího úkonu a priori vyloučena, anebo má být na základě předchozí žádosti obhájce zajištěna. K této otázce se vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 3 Tdo 1207/2008), na který obviněný v rámci dovolací argumentace odkazoval, tak, že při sejmutí a identifikaci pachové stopy obviněného po zahájení trestního stíhání je za účelem minimálního dohledu nad provedením tohoto úkonu nezbytná přítomnost obhájce obviněného případně státního zástupce (§ 165 odst. 3 tr. ř.); přítomnost těchto osob nesmí mít nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení tohoto úkonu. Z uvedeného lze dovodit, že přítomnost obhájce u daného úkonu vyloučena není (za podmínky, že jeho přítomnost nemá nežádoucí vliv na nerušené, resp. objektivní provedení daného úkonu). Zároveň však nelze přehlédnout, že Ústavní soud sám odkazuje na ustanovení § 165 odst. 3 tr. ř. Podle tohoto ustanovení oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu […], je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Lze tedy dovodit, že za účelem garance alespoň jistého minimálního dohledu nad prováděním úkonu (snímání srovnávacího pachového vzorku), má mít obhájce právo účastnit se tohoto úkonu, zejména však za situace, že o to projeví kvalifikovaný zájem s ohledem na § 165 odst. 2, 3 tr. ř. (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 10/02). Kvalifikovaná žádost obhájce ve smyslu § 165 odst. 3 tr. ř. přitom v nyní projednávané trestní věci absentovala. Obhájce by samozřejmě mohl být ze strany orgánů činných v trestním řízení k danému úkonu i přizván z jejich iniciativy (vyrozuměn o úkonu), nejedná se však o obligatorní povinnost těchto orgánů.

Nejvyšší soud může dále konstatovat, že soudy prvního i druhého stupně neopomenuly zkoumat, zda byla metoda pachové identifikace provedena nejméně za použití standardů vyplývajících z Pokynu ředitele Ředitelství služby pořádkové policie Policejního prezidia České republiky č. 9 ze dne 1. 7. 2009 (v novelizovaném znění), že o úkonech byly řádně vyhotoveny protokoly, ve věci byl vypracován znalecký posudek, který se mj. zabýval okolnostmi, zda byly dodrženy všechny náležitosti odběru srovnávacího pachového vzorku a jeho následnému vyhodnocení, stejně jako že důkaz metodou pachové identifikace posloužil toliko jako nepřímý, resp. podpůrný důkazní prostředek. Samotná neúčast obhájce u daného úkonu tedy poté není takovou vadou řízení, která by použití výsledného důkazu znemožňovala. Obviněný i jeho obhájce byli přítomni hlavnímu líčení, mohli se vyjadřovat k závěrům ze znaleckého posudku Ing. Bc. Jiřího Rulce, namítat případné nedostatky apod. Ve výsledku tudíž podle Nejvyššího soudu není možné shledat, že by ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v takovém rozsahu, jak on sám namítal ve svém dovolání. Neúčast obhájce u předmětného úkonu tedy spravedlnost procesu v jeho celku narušit nemohla.

V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými ani námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy obviněný de facto toliko namítal porušení práva na spravedlivý proces právě z důvodu, že soudy své závěry opřely o nezákonně získaný důkaz. Že se o nezákonně získaný důkaz nejednalo, Nejvyšší soud rozvedl dříve v tomto rozhodnutí. Kromě toho, nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. Soudy prvního i druhého stupně podle přesvědčení Nejvyššího soudu ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je poté v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud může konstatovat, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. (případně § 134 odst. 2 tr. ř.), přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Nepřesná právní kvalifikace poté byla korigována soudem druhého stupně. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.

Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž soud jasně a srozumitelně vyložil, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku [jednání pod bodem 1) ve znění rozsudku soudu druhého stupně], a dále pokračující zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a pokračující přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [jednání pod body 2) až 10) ve znění rozsudku soudu druhého stupně], zcela přiléhavá.

S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 11. 2017

JUDr. Vladimír Jurka

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru