Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1387/2004Usnesení NS ze dne 09.12.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:3.TDO.1387.2004.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1387/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2004 o dovolání, které podal obviněný J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 50 T 205/2002, byl obviněný J. S. uznán vinným trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., jichž se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 16. 04. 2002 ve 14:00 hod. v P. – Č. m., v ul. Ch., na parkovišti pod OD G., před zraky nejméně čtyř lidí, poté, co zaparkoval své os. mot. Vozidlo Škoda Octavia na parkovacím místě vyhrazeném pro invalidy a z tohoto důvodu s ním strážník Městské policie hl. m. P. M. H. zahájil řízení o přestupku, rozhodl se z místa přestupku ujet, a přestože věděl, že strážník stojí za jeho vozidlem, do tohoto nacouval, srazil jej na zem a způsobil mu drobná poranění, vyžadující lékařské ošetření a pracovní neschopnost v trvání šesti dní.“ Za to byl obviněný odsouzen podle § 155 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 9 To 51/2004, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil „v délce zkušební doby podmíněného odkladu trestu odnětí svobody“ a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině trestnými činy útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, výkon trestu podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let.

Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel především uvedl, že „nesouhlasí s tím, že by se rozhodl z místa přestupku ujet, že by nacouval do strážníka M. H., srazil jej na zem a způsobil mu drobná poranění“, a proto nesouhlasí ani se závěrem o vině, že by se dopustil trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Dále namítl, že si nebyl vědom toho, že svým jednáním může strážníka srazit a rozhodně neměl v úmyslu užít násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. V návaznosti na výše uvedené vyjádřil přesvědčení, že jeho jednání bylo soudem nesprávně právně posouzeno. Zdůraznil rovněž, že soud prvého stupně nesprávně vyhodnotil - v jeho neprospěch - výpovědi svědků a nerespektoval přitom jednu ze základních zásad trestního řízení „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, přičemž s ohledem na množství rozporů, které v odůvodnění rozsudku sám konstatoval, měl postupovat právě v souladu s touto zásadou. Nakonec namítl, že jeho jednání, tak jak bylo kvalifikováno soudem, se jeví jako naprosto nepravděpodobné, „neboť, aby obžalovaný před tolika svědky úmyslně najížděl na strážníka, tak by zřejmě musela být snížena jeho příčetnost, a to navíc za situace, kdy měl strážník v ruce jeho doklady totožnosti“.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadené rozhodnutí a sám hned rozhodl ve věci rozsudkem tak, že se odsouzený obžaloby zprošťuje v plném rozsahu.“

K dovolání obviněného se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vyložila, že z tohoto dovolacího důvodu je možné napadat chybnou právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem, a to v tom smyslu, že tento skutek byl posouzen jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin vůbec nešlo nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Dovoláním však není možné napadat skutková zjištění soudu, hodnocení důkazů, postup při dokazování, event. neúplnost dokazování, neboť v rámci shora uvedeného dovolacího důvodu lze uplatňovat pouze námitky právní a nikoli skutkové. V návaznosti na uvedený výklad konstatovala, že obviněný v posuzovaném případě uplatnil výhradně námitky skutkové povahy, přičemž neuplatnil žádnou námitku, kterou by zpochybňoval právní kvalifikaci skutku zjištěného soudem prvního stupně. Pokud obviněný v návaznosti na své skutkové námitky dovozuje, že soudy skutek nesprávně právně posoudily jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nejedná se o právní námitku ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tato námitka nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudem ale z jiné skutkové verze, která je založena na odlišném hodnocení provedených důkazů v souladu s jeho dosavadní obhajobou. Obviněný se tedy v podaném dovolání domáhá především změny skutkových zjištění soudu a teprve v návaznosti na to i změny právního posouzení skutku. Takto pojaté námitky však nekorespondují s dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupkyně proto navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání je z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Obviněný J. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností), přičemž prosazuje vlastní verzi rozhodných skutkových okolností. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.

To je zřejmé z konkrétních argumentů v dovolání uplatněných, zejména že podle přesvědčení dovolatele soud I. stupně vyhodnotil v jeho neprospěch výpovědi jednotlivých svědků a nerespektoval při svém rozhodnutí jednu ze základních zásad trestního řízení , a to „v pochybnostech ve prospěch obviněného.“

Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z naznačených skutkových závěrů a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.

K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.

Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. prosince 2004

Předseda senátu

JUDr. Vladimír Veselý

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru