Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1383/2020Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaOchranné léčení ambulantní
Ochranné léčení psychiatrické
Ochranné léčení ústavní
Zákaz reformace in peius
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1383.2020.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. j) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1383/2020-I.-377

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podala obviněná A. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 3 Nt 1001/2016, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, zrušuje.

Podle § 265k odst. 2 trestního řádu se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči ze dne 2. 5. 2016, č. j. ZT 357/2015-47, bylo podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněné A. J. pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, neboť jmenovaná nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná.

Usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, č. j. 3 Nt 1001/2016-155, bylo podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku A. J. uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.

Obviněná A. J. podala proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, a to tak, že stížnost A. J. zamítl jako nedůvodnou.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, podala obviněná prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, a to tak, že usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 8 To 156/2018, a jemu předcházející usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 12. 12. 2017, č. j. 3 Nt 1001/2016-155, zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Okresnímu soudu v Třebíči přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v rozhodnutích obecných soudů nebyla vyjádřena jednoznačná a určitá skutková zjištění vymezující skutek, jehož se měla dovolatelka dopustit, poté nemohla být zdůvodněna ani v úvahu přicházející právní kvalifikace posuzovaného jednání. Dovolatelka tak důvodně uplatnila námitku zpochybňující, zda se dopustila činu jinak trestného. Za předčasný proto označil Nejvyšší soud i závěr o uložení ochranného psychiatrického léčení. Upozornil rovněž, že jelikož byla napadená rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou A. J., nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch.

V rámci nového projednání věci, které je předmětem tohoto dovolacího řízení, bylo usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. 3 Nt 1001/2016, obviněné A. J. podle § 99 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník), uloženo ochranné opatření psychiatrické ve formě ambulantní. Nalézací soud uvedl, že s ohledem na respektování zásady zákazu reformationis in peius zakotvené v § 265s odst. 2 tr. ř. nelze jmenované uložit znaleckým posudkem doporučenou ústavní formu ochranného léčení, neboť je evidentní, že by tím došlo ke zhoršení jejího postavení.

Proti usnesení Okresního soudu v Třebíči podali včas stížnost jak státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči, tak i obviněná A. J.

O podaných stížnostech rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, a to tak, že podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. z podnětu stížnosti státního zástupce napadené usnesení zrušil, a podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku obviněné A. J., uložil ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní. Odvolací soud dospěl k závěru, že aplikace zásady reformace in peius není přiléhavá, a ze strany soudu se jedná o extenzivní výklad ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., nepřiměřeně formalistický a odporující zásadám logiky. Má za to, že soud musí přihlédnout k dynamice vývoje duševní poruchy na straně obviněné, a při svém rozhodování důsledně vycházet z nejnovějších závěrů kompetentních lékařů tak, aby nedošlo k ohrožení života a zdraví obětí atakovaných obviněnou.

Stížnost A. J. soud zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť ji shledal nedůvodnou.

II.

Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, podala obviněná A. J. prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 351–353), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.

Obviněná namítá, že i přes předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu soudy zopakovaly dříve vytčené vady a nerespektovaly pokyny Nejvyššího soudu, čímž i nadále porušují její procesní práva. Upozorňuje rovněž, že bylo rozhodnuto v její neprospěch přesto, že ve věci se uplatnil princip zákazu reformationis in peius.

Obviněná má za to, že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny zákonné podmínky, a to: a) že se stal skutek, b) tento skutek má znaky trestného činu, c) obviněný je pachatelem tohoto skutku, d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný, a e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný. Dovolatelka vyslovuje přesvědčení, že ani po provedeném dokazování svědeckými výpověďmi poškozených nebylo spolehlivě prokázáno, že by její jednání bylo způsobilé u poškozených vzbudit důvodnou obavu o život a zdraví těchto osob či osob blízkých. Domnívá se, že skutek, jak byl popsán v usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Třebíči, prokázán nebyl a soudy nepostupovaly v dokazování v rozsahu potřebném k řádnému objasnění všech skutkových okolností. Zdůrazňuje, že v řízení před soudem nebyla prokázána konkrétní tvrzení uvedená v usnesení státního zástupce a tato tvrzení ani nevyplývají z přehledu zpracovaného policejním orgánem, zejména stran intenzity údajných telefonních hovorů, telefonních čísel, ze kterých měla volat a míst, odkud měla volat.

Dále obviněná vyjadřuje nesouhlas se závěry obsaženými ve znaleckých posudcích znalce MUDr. Hosáka a Psychiatrické nemocnice Bohnice. K tomu upozorňuje, že její přesvědčení o nároku na kompenzace z převzatých restitucí není bludné, neboť se opírá o prokázané skutečnosti. Odkazuje přitom na Dohodu o vypořádání oprávněné osoby ze dne 20. 9. 1995 stvrzující vydání živého i mrtvého inventáře, kdy s tímto jí pomáhal P. B., přičemž s ohledem na samotnou výpověď B. a výpovědi poškozených D. a M. B. je tvrzení o tom, že tento tzv. mrtvý inventář byl rodinami B. či manželi B. používán, vysoce pravděpodobné. Obviněná shledává vady i v dodatku ke znaleckému posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, neboť závěry znaleckého ústavu jsou neprokázané a nepravdivé. Rozporuje, že by měla pokračovat v obtěžování dalších osob. K obtěžování poškozených B. dále zdůrazňuje, že se ani v době údajné trestné činnosti necítili ohroženi a pokud byli kontaktováni a pod tlakem, jednalo se o tlak jiných věřitelů bratra poškozeného M. B. Zdůraznila, že manželé B. od roku 2016 nekontaktovala a sama svědkyně D. B. uvedla, že se na ně obraceli švagrovi dlužníci a tlak na rodinu v souvislosti se švagrovou insolvencí byl obrovský, nebyla tedy jedinou osobou, která se na rodinu obracela. Závěr soudu, že se svědkyně z důvodu údajného nadměrného telefonování cítila ohroženě, je podle dovolatelky nepodložený a chybný.

Ke znaleckým posudkům uzavírá, že jsou nesprávné, nepravdivé a zcela chybné a v rozporu s obsahem dalších důkazů. Zároveň má za to, že její jednání nebylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu o život nebo zdraví, nepostačuje, pokud bylo nežádoucí či obtěžující. Soudům pak vytýká, že pochybily i při hodnocení obecné zásady přiměřenosti ochranných opatření ve smyslu § 96 tr. zákoníku a nezabývaly se její osobou a osobními poměry, kdy poukazuje zejména na svůj zdravotní stav.

Na podkladě výše uvedeného obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, č. j. 8 To 269/2020-345, a usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 6. 2020, č. j. 3 Nt 1001/2016-319, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. rovněž další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Třebíči, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 21. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 988/2020.

Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedl, že jí uplatněné dovolací námitky jsou částečně důvodné, a to stran porušení zákazu reformationis in peius obsaženém v § 265s odst. 2 tr. ř. Pokud z podnětu dovolání došlo ke zrušení předchozích rozhodnutí, ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř. byl pro další postup řízení nastolen zákaz reformationis in peius, který se přitom uplatní zcela obecně, tj. též v rámci řízení o uložení ochranného opatření, jak se podává i z judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, sp. zn. 6 Tdo 69/2010). Další rozhodnutí soudů po předchozí kasaci rozhodnutím Nejvyššího soudu tak nemohlo být pro dovolatelku méně příznivé. Závěr stížnostního krajského soudu, že v dané věci nejde o výrok o trestu, resp. že ochranné opatření není trestem, nemá zjevně žádnou oporu v doktrinálním ani judikaturním výkladu uvedené procesní zásady, neboť za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je nutno považovat každou změnu v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, tedy i v druhu a formě ochranného opatření. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně je podle státního zástupce zatíženo vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu a tento závěr nutně musí vést k jeho kasaci. Neztrácí přitom ze zřetele, že ze znaleckého zkoumání v novém řízení skutečně vyplynulo, že na dovolatelku je třeba působit ochranným léčením ve formě ústavní. Takovou změnu formy ochranného léčení je však za dané procesní situace možno provést až následně postupem podle § 351a tr. ř., tj. v rámci vykonávacího řízení.

Stran zbývajících námitek obviněné státní zástupce uvedl, že tyto shledává neopodstatněnými. Nalézací soud v rámci nového projednání věci odstranil nedostatky, které mu byly vytčeny předchozím usnesením Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k vlastním skutkovým zjištěním o jednání dovolatelky (zejména odst. 16) a učinil i náležité závěry právní, pokud k prokázané intenzitě a obsahu obtěžujících ataků uzavřel, že takové jednání naplňuje znaky činu jinak trestného [§ 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku]. Dle názoru státního zástupce byla dovolatelka schopna přikročit k realizaci svých pohrůžek bez ohledu na svůj současný zdravotní stav i fyzickou konstituci a tato okolnost tak důvodnost obav poškozených nikterak podstatně nesnižovala.

Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami dovolatelky zaměřenými proti hodnocení ve věci provedených znaleckých zkoumání. Dodatek revizního znaleckého posudku i nadále na podstatě dříve učiněných závěrů setrvává. Dovolatelka ve svém jednání stále pokračuje, nadále u ní přetrvává bludné přesvědčení, pobyt dovolatelky na svobodě je evidentně nebezpečný a na své jednání nemá náhled. Státní zástupce se proto i nadále neztotožňuje se skutkově zaměřenou námitkou dovolatelky, že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny podmínky z hlediska věcného.

Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání je důvodné v tom rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o ústavní formě ochranného léčení v rozporu se zákazem reformationis in peius. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud na podkladě tohoto dovolání v neveřejném zasedání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž jí bylo uloženo ochranné opatření. Obviněná je § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou A. J. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), j), l) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně stížnost obviněné projednal a z podnětu této rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.

V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvody uvedené pod písm. j), g).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn, pokud soud rozhodl o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takový postup. Ty jsou zakotveny v ustanovení § 99 odst. 1 tr. zákoníku. Podle nich musí být zjištěno, že se stal skutek, který má jinak znaky trestného činu, osoba, jíž má být uloženo ochranné léčení, je pachatelem tohoto skutku, ovšem není pro nepříčetnost trestně odpovědná a její pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle § 99 odst. 4 tr. zákoníku podle povahy nemoci a vhodnosti léčby soud uloží ochranné léčení v ústavní nebo ambulantní formě.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou pak v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Námitky obviněné lze rozdělit do dvou skupin. V rámci první obviněná namítá, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zákazu reformationis in peius ve smyslu ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. V rámci druhé skupiny námitek se pak jedná o námitky, v rámci nichž obviněná napadá závěry soudů stran právní kvalifikace jejího jednání jako činu jinak trestného.

Nejvyšší soud shledal, že námitka porušení zákazu reformationis in peius, je opodstatněná.

Jak rozvedeno výše pod bodem I., Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1244/2018, zrušil dovoláním napadené rozhodnutí stížnostního soudu spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž bylo obviněné uloženo ochranné léčení v ambulantní formě, přičemž dovolání bylo podáno toliko obviněnou (prostřednictvím její obhájkyně), tedy výlučně v její prospěch.

Podle § 265s odst. 2 tr. ř. bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. upravuje zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny rozhodnutí k horšímu, brání, aby nové rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení vydané po zrušení dřívějších rozhodnutí Nejvyšším soudem bylo pro obviněného nepříznivější, než bylo původní zrušené rozhodnutí, tj. aby v jakémkoli směru zhoršovalo jeho situaci, a to buď ještě v řízení před Nejvyšším soudem (§ 265m odst. 1 tr. ř.), nebo před orgánem, kterému byla věc přikázána (§ 265l odst. 1, 2 tr. ř.). Zákaz podle § 265s odst. 2 tr. ř. platí jak pro soud, jehož dřívější rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 tr. ř. bylo zrušeno rozhodnutím Nejvyššího soudu a který poté pokračuje v příslušném stadiu řízení, tak i pro postup a rozhodnutí ostatních orgánů činných v trestním řízení v případných dalších stadiích trestního řízení, pokud následují, a to až do právní moci nového rozhodnutí ve věci, jímž je řízení pravomocně skončeno (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3292).

Rozhodnutí soudů po předchozí kasaci rozhodnutím Nejvyššího soudu tedy nemohlo být pro dovolatelku méně příznivé. Nalézací soud v rámci usnesení ze dne 16. 6. 2020 tuto zásadu ctil, jak se ostatně podává ze samotného odůvodnění (zejména bod 21.). Přestože dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou splněny podmínky pro uložení ochranného psychiatrického léčení ve formě ústavní, s ohledem na respektování zásady zákazu reformationis in peius, uložil obviněné toliko psychiatrické léčení ve formě ambulantní, kteréžto jí bylo uloženo původním usnesením. Oproti tomu odvolací soud v napadeném usnesení vyhověl stížnosti státního zástupce a uložil obviněné podle § 99 odst. 1 tr. ř. ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní s tím, že aplikace zásady reformationis in peius není přiléhavá, a ze strany nalézacího soudu se jedná o extenzivní výklad ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., nepřiměřeně formalistický a odporující zásadám logiky. Současně uvedl, že „ochranné léčení není ukládaným trestem“ (bod 14. odůvodnění napadeného usnesení).

Takovýto náhled je však zcela nesprávný. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje situaci obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodnuto. Změna k horšímu se tedy může projevit jak např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, tak i v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) – srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3292. Jak přiléhavě připomenul státní zástupce, omezení procesní zásady zákazu reformationis in peius toliko na výrok o trestu bylo zrušeno novelou trestního řádu č. 292/1993 Sb.

Zákaz reformationis in peius se přitom uplatní pro celé řízení, jak uvedeno výše a jak se rovněž podává z ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. upravující řízení u soudu prvního stupně po zrušení rozsudku v odvolacím řízení. Vztahuje se tedy na celé řízení následující po zrušení napadeného rozsudku, nejen na další rozhodnutí soudu prvního stupně po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, ale i na případné další odvolací (stížnostní) řízení, a to i tehdy, podá-li teprve poté v této fázi řízení státní zástupce odvolání (stížnost) v neprospěch obžalovaného (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3130).

Stížnostní soud uvedl, že „obviněné od doby, kdy stížnostní soud v dané věci rozhodoval o ochranném léčení v ambulantní formě, došlo jednak k dynamice vývoje duševní poruchy na její straně, jak na to přiléhavým způsobem upozornil státní zástupce, tak i k tomu, že obviněná ani v nejmenším nespolupracovala při realizaci nařízené ambulantní ochranné léčby, takže ambulantní léčba minimálně pro nespolupráci obviněné není možná, což ostatně ani soud prvého stupně v napadeném rozhodnutí nezpochybnil“ (bod 14. napadeného usnesení). Vycházel přitom z „nejnovějších závěrů kompetentních lékařů“, čímž měl s největší pravděpodobností na mysli dodatek revizního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice k aktuálnímu psychickému stavu obviněné, který nechal nalézací soud vypracovat a v rámci něhož bylo ochranné léčení v ambulantní formě vyhodnoceno jako zcela nedostatečné, pobyt obviněné na svobodě byl shledán nebezpečným a její jednání jako způsobilé u obětí vyvolat duševní poruchu.

V tomto bodě je možno uvést, že samotné provádění důkazů a jiných procesních úkonů v novém řízení, byť by byly pro obviněného nepříznivé, není v rozporu se zákazem reformationis in peius. Zákaz reformationis in peius se totiž nevztahuje na vlastní řízení, ale pouze na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí (srov. přiměřeně R 41/2007). Postavení obviněného je přitom třeba hodnotit v celém rozsahu určitého rozhodnutí a jeho následků.

Lze uzavřít, že v projednávané věci došlo k podstatnému zhoršení postavení dovolatelky, pokud ji bylo stížnostním soudem uloženo ochranné léčení ve formě ústavní, tedy spojené s nuceným pobytem v léčebném zařízení, oproti ochrannému léčení ve formě ambulantní, kteréžto není spojeno s omezením osobní svobody. Stížnostní soud tedy postupoval v rozporu se zákazem změny k horšímu, jak je formulován v ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř., čímž zatížil své rozhodnutí vadou.

Obviněná v dovolání, které zaměřila zejména proti uložení ochranného léčení na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., uplatnila též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., k němuž vytýkala, že soudy nesprávně posoudily její jednání jako přečin nebezpečného pronásledování.

Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku lze ochranné léčení uložit za kumulativního splnění pěti podmínek, které spočívají v tom, že

a) stal se skutek,

b) tento skutek jinak má znaky trestného činu,

c) obviněný je pachatelem tohoto skutku,

d) obviněný není pro nepříčetnost trestně odpovědný,

e) pobyt obviněného na svobodě je nebezpečný.

Obviněná částečně zaměřuje své námitky do oblasti procesu dokazování, hodnocení důkazů a zjištěného skutkového stavu, přičemž je třeba mít na zřeteli, že tímto způsobem nevytýkala právní nedostatky, ale zaměřila své námitky výhradně proti postupům stanoveným v § 2 odst. 6 tr. ř., a jde tedy o výhrady skutkové, tedy pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodřaditelné.

Námitky, jejichž prostřednictvím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí D. B., M. B., J. M., P. B., výpisů telekomunikačního provozu, a dále znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Hosáka a Psychiatrické nemocnice Bohnice, včetně dodatku k němu, které považuje za zcela chybné, Dohody o vypořádání oprávněné osoby ze dne 20. 9. 1995, lékařské zprávy M. B.), a z nich vyplývající vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména zjištění stran frekvence a intenzity jejího údajného volání, otázky toho, z jakých míst, v jakých časech a z jakých dalších čísel měla telefonovat, otázky jejího fyzického stavu, její psychiatrické diagnózy, vztahu mezi ní a P. B. a otázky tzv. mrtvého inventáře, který restituovala, účasti rodiny B. a manželů B. při hospodaření s tímto inventářem, finanční situace P. B. a exekucí vydaných na jeho osobu), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že se žádného protiprávního jednání nedopustila, kdy nebyla jedinou osobou, která se na P. B. a jeho příbuzné obrátila, přičemž rozhodně nebyla frekvence jejího kontaktu taková, jak poškození tvrdí a od roku 2016 je více nekontaktovala; současně uvádí, že její nároky jsou oprávněné a rozhodně netrpí žádnými bludy a organickou poruchou osobnosti), proto pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

Podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod by v obecné rovině bylo možno vyhodnotit námitku, v rámci níž namítla, že její jednání nebylo sto vyvolat u poškozených důvodnou obavu o život a zdraví jejich či osob blízkých. Obviněná tuto námitku založila v drtivé většině na podkladě vlastního hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, kdy se domáhala změny soudy učiněných skutkových zjištění.

Lze uvést, že nalézací soud v souladu s pokyny Nejvyššího soudu odstranil nedostatky, které mu byly v rámci kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýkány, v intencích pokynů Nejvyššího soudu provedl doplnění dokazování a na jeho základě dospěl ke skutkovým zjištěním, které zastřešil příslušnou právní kvalifikací.

Nalézací soud dospěl k závěru, že obviněná se dopustila činu jinak trestného, v němž byl spatřován přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vytrvale jej pronásleduje prostřednictvím elektronickým komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje, omezuje jej v jeho obvyklém způsobu života, a toto jednání je způsobilé vzbudit v poškozeném důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.

Jednání obviněné spočívalo v tom, že tato se po poškozených domáhala svých domnělých nároků odvozených od restitucí, které podle jejího přesvědčení měla vůči P. B., kdy poškozené, rodinné příslušníky a známé P. B., kontaktovala prostřednictvím telefonických hovorů, kdy si kontakt s těmito osobami vynucovala, přičemž intenzita kontaktů rostla, čímž byl naplněn znak vytrvalého kontaktování prostřednictvím elektronických komunikací. Vůči poškozeným se dopouštěla výhrůžek, a to i zcela konkrétními kroky, které vůči kontaktovaným podnikne. Výhrůžkou je třeba rozumět takové protiprávní (nedovolené) jednání, které je objektivně způsobilé vzbudit důvodnou obavu, aniž je ovšem nutné takovou důvodnou obavu u poškozeného skutečně vyvolat. Výhrůžkou jiné újmy může být např. i narušení rodinného soužití či odborné pověsti, kdy J. M. vyhrožovala tím, že zničí jeho právnickou kariéru. Jednání obviněné bylo natolik obtěžující, že ve vztahu k D. B. a J. M. došlo k omezení jejich obvyklého způsobu života. Za omezování v obvyklém způsobu života je třeba považovat takové omezení dosavadního života poškozeného, ke kterému dojde proti jeho vůli nežádoucími zásahy pachatele do sféry jeho osobního, rodinného, ale i profesního života, nebudou-li dokonce zasaženy obtěžujícím jednáním pachatele všechny tyto sféry. Obviněná svými nočními telefonáty zasahovala do rodinného života poškozených a poškození si byli nuceni v důsledku opakujících se obtěžujících telefonátů změnit telefonní čísla, přičemž se situace poté, co nové telefonní číslo obviněná zjistila, opakovala. U J. M. došlo k omezení provozu jeho advokátní kanceláře, kdy se klienti v důsledku obsazené linky nemohli do kanceláře dovolat. Důvodnou obavou o život nebo zdraví poškozeného nebo o život a zdraví jemu blízkých osob se pak rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Za důvodnou obavu o zdraví své nebo osoby blízké je třeba považovat nejen obavu o zdraví fyzické, ale také obavu ze způsobení psychických poruch. V projednávané věci poškození, zejména pak D. B., vypověděli, že telefonáty nabývaly na intenzitě a podepisovalo se to na jejich psychickém stavu, kdy telefonáty obviněné směřovaly i k dalším lidem a institucím, zejména z jejich pracovního okolí, kde o nich mluvila a sdělovala o jejich osobách nevyžádané informace. Nejvyšší soud má za to, že lze mluvit minimálně o úzkosti, stresu a tísnivém pocitu v rovině duševního zdraví. Nutno rovněž vzít v potaz, že důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný, přičemž je třeba každý případ posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem. Obviněná prostřednictvím telefonických kontaktů, které směřovala na různé instituce a do pracovního okolí poškozeným, byla sto přikročit k realizaci svých pohrůžek, které směřovaly zejména do sféry pracovního života a pověsti poškozených. Dlouhodobostí je pak u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu, přičemž uvedená podmínka je v projednávané věci rovněž naplněna.

Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné kardinální nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností.

Nalézací soud rozvedl skutkový stav věci (zejména bod 16. odůvodnění usnesení), přičemž dospěl k závěru, že se skutek stal, tento vykazuje znaky přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku, dopustila se jej obviněná A. J., která však s ohledem na své závažné duševní onemocnění vyvolané duševní poruchou (organickou poruchou s bludy a organickou poruchou osobnosti) nebyla v době spáchání činu pro nepříčetnost trestně odpovědná.

K otázce posouzení psychického stavu obviněné si nalézací soud vyžádal doplněk znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice, z něhož vyplývá, že obviněná ve svém jednání stále pokračuje a ochranné léčení nevykonává, neboť má zcela nekritický náhled na své onemocnění, přičemž i nadále u ní přetrvává bludné přesvědčení. Zároveň znalecký ústav dospěl k závěru, že organická porucha s bludy spontánně odezní. Znalci rovněž dospěli k závěru, že pobyt dovolatelky na svobodě je nebezpečný, neboť je zde vysoká pravděpodobnost opakování obtěžujícího jednání.

Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil, kdy se z jeho strany jednalo pouze o odlišné vyhodnocení toho, jakou formou ochranného léčení má být na obviněnou působeno.

Závěr o nutnosti působit na dovolatelku uložením ochranného opatření má podle Nejvyššího soudu náležitý důkazní podklad.

Nutno uvést, že zrušením napadeného usnesení stížnostního soudu nastává situace, kdy obviněné není pravomocně uloženo žádné ochranné opatření. Přestože byl postup odvolacího soudu zatížen vadou, neboť tento nerespektoval zákaz reformationis in peius, v důsledku čehož došlo ke zhoršení postavení dovolatelky, je za dané procesní situace možný postup podle § 351a tr. ř. upravující možnou změnu ochranného léčení v rámci vykonávacího řízení.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání obviněné A. J. je důvodné. Ze shora stručně rozvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 8 To 269/2020, zrušil, a současně podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V novém řízení se bude odvolací soud povinen v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a to řádnou aplikací procesní zásady reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněné a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru