Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1379/2019Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaKrajní nouze
Poškození cizí věci
Subsidiarita trestní represe
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1379.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 228 odst. 1 tr. zákoníku

§ 28 odst. 1,2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1379/2019-305

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný F. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 94/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. K. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 33 T 94/2018, byl obviněný F. K. zproštěn obžaloby pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se měl podle obžaloby dopustit jednáním spočívajícím v tom, že: dne 27. 6. 2018 v přesně nezjištěném čase, v XY, na pozemku parcelního čísla XY, pravděpodobně za pomocí štípacích kleští, odstranil visací zámek v hodnotě 199 Kč, kterým byla zajištěna plechová elektrická rozvodná skříň, do níž následně vnikl a za pomocí štípacích kleští přeštípnul veškeré vodiče elektrické energie, dále vnikl do nezajištěné dřevěné elektrické rozvodné skříně, v níž rovněž přeštípnul veškeré vodiče elektrické energie, čímž způsobil poškozené společnosti Delemont Casa, s. r. o., IČ: 27595374, škodu na poškození kabeláže v elektrických rozvodných skříních v celkové výši 9.608 Kč.

Podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) soud odkázal poškozenou společnost Delemont Casa, s. r. o., se sídlem Vídeňská 423/123, Praha 4 – Kunratice, se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 33 T 94/2018, podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání v neprospěch obviněného, které směřovala do výroku o vině.

O podaném dovolání rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, tak, že napadený rozsudek podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodnul tak, že za použití § 222 odst. 2 tr. ř. se skutek spočívající v tom, že obviněný dne 27. 6. 2018 v přesně nezjištěném čase, v XY, na pozemku parcelního čísla XY neoprávněně vnikl do dvou nezajištěných elektrických rozvodných skříní, v nichž za pomoci štípacích kleští přeštípal vodiče elektrické energie, čímž způsobil poškozené společnosti Delemont Casa, s. r. o., IČ: 27595374, škodu na poškození kabeláže v elektrických rozvodných skříních v celkové výši nejméně 900 Kč, postoupil k projednání a rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, neboť nejde o trestný čin a tento skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 285–293), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod uvedený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

Obviněný namítá nesprávné vyhodnocení přisouzených skutkových okolností, kdy má za to, že jednal ve stavu krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku, resp. § 24 zákona č. 250/2016 Sb., zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“), což správně vyhodnotil nalézací soud, ale naopak nesprávně vyhodnotil soud odvolací, který dospěl k závěru, že obviněný ve stavu krajní nouze nejednal a tedy nebyly dány podmínky zproštění obviněného obžaloby podle § 226 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Obviněný je přesvědčen, že naplnil veškeré zákonem stanovené předpoklady, aby jeho jednání mohlo být posuzováno jako jednání v krajní nouzi ve smyslu § 28 tr. zákoníku, resp. § 24 zákona o přestupcích, konkrétně tedy, že odvracel bezprostředně hrozící nebezpečí zájmům chráněných trestním zákoníkem, které nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak a současně nezpůsobil následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než který hrozil.

Nebezpečí, které obviněný odvracel, představovalo závažné, skutečné a nezpochybnitelné riziko způsobení újmy na zdraví, životě i majetku všem, kteří by se na předmětném místě danou dobu ocitli a vystavili se tak nevědomky riziku zasažení elektrickým proudem, a to prostřednictvím kontaktu s přístupovou bránou a jejími sloupky či jiného možného vystavení úrazu elektrickým proudem plynoucího z neodborně nainstalovaných rozvodných skříní, které probíjely do blízké brány, k němuž pouze díky náhodě nedošlo, přičemž se jedná o fakt, který aproboval nalézací i odvolací soud. Předpoklad ochrany zájmů chráněných trestním zákoníkem před nebezpečím, minimálně v rozsahu ochrany zdraví, života a majetku, tak byl naplněn.

Přesvědčení, že se jednalo o nebezpečí bezprostředně hrozící, dovozuje obviněný na podkladě toho, že šlo o závažný stav, kdy vývoj událostí rychle spěl k poruše a hrozící porucha na zájmech chráněných trestním zákoníkem mohla kdykoliv v důsledku bezprostřední a pravděpodobné náhody nastat. Jinými slovy, nebylo objektivně možné jednat tak, aby v eventuálním mezidobí, tj. do eventuálního zabránění vzniku poruchy jiným subjektem, nedošlo v důsledku pravděpodobné náhody ke vzniku poruchy na zdraví člověka či zvířete (zasažením elektrickým proudem), případně ke vzniku poruchy na majetku (například vznikem požáru). Nebylo objektivně možné zabezpečit dané místo tak, aby nedošlo k některé z výše uvedených poruch. Bylo naléhavé odvrátit bezprostředně hrozící nebezpečí okamžitě a bez prodlení. Z hlediska subjektivního pak obviněný podle svého přesvědčení jednal naléhavě a vycházel ze situace tak, jak se mu jevila v místě, kdy jednal po zjištění závažností nebezpečí způsobem popsaným v rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu. Předpoklad bezprostřednosti hrozícího nebezpečí tak byl podle obviněného rovněž naplněn.

Obviněný dále poukazuje na naplnění požadavku subsidiarity, tedy toho, že nebezpečí nebylo možno odvrátit za daných okolností jiným způsobem než tím, který byl použit k odvrácení hrozícího nebezpečí, které spočívalo zejména v probíjecí přístupové bráně. Popírá představu odvolacího soudu, že hrozící nebezpečí bylo odvratitelné oznámením nebezpečného stavu příslušným orgánům např. Technické inspekci České republiky nebo Policii ČR, neboť by tyto orgány nebyly schopny okamžitě reagovat na bezprostředně hrozící nebezpečí, jak ostatně uváděl i soud prvního stupně. Odvolací soud se ve svém odůvodnění dostatečně nevypořádal právě s tímto aspektem, kdy nevysvětlil, jak by hrozící nebezpečí mohlo být okamžitě odvráceno oznámením těmto orgánům, neboť v situaci toho času existující nebylo objektivně možné postupovat jiným způsobem, než jak obviněný učinil.

K naplnění podmínky proporcionality, tedy, že způsobený následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než odvracený následek, dovolatel uvedl, že není možno se ztotožnit s tvrzením odvolacího soudu, že následek způsobený odvrácením hrozícího nebezpečí byl přinejmenším stejně závažný jako odvracený následek. Toto tvrzení postrádá právní i skutkový základ. Jednáním obviněného bylo totiž zamezeno hlavnímu škodlivému následku, probíjející bráně, která ohrožovala náhodné kolemjdoucí. Přestřižením elektrických vodičů přístupová brána přestala probíjet, neboť do ní již nešel elektrický proud. Riziko z nebezpečí úrazu elektrickým proudem, které odvolací soud zdůraznil je velmi nepravděpodobné, a pokud by k takové situaci došlo, jednalo by se o nebezpečí zcela marginální, neporovnatelné s nebezpečím odvraceným. K takovému úrazu by mohlo dojít akorát v případě přímého kontaktu ruky s odhalenou malou částí drátu (v přestřiženém místě), což lze považovat za téměř nereálné. Obviněný zdůraznil, že rozvodné skříně byly nainstalovány naprosto neodborným a nebezpečným způsobem. Úvaha odvolacího soudu o následku stejně závažném je pak úvahou zjevně mylnou, kdy nesprávně posoudil okolnosti skutkové povahy. Obviněný je tak přesvědčen, že nedošlo k vybočení z mezí subsidiarity ani proporcionality, v předmětné věci je tedy zřejmé, že jeho jednání naplnilo veškeré znaky jednání v krajní nouzi podle ustanovení § 28 tr. zákoníku, resp. § 24 zákona o přestupcích.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil jej odvolacímu soudu k dalšímu řízení, a pokud k tomu neshledá důvody, aby ve věci sám rozhodl ve smyslu ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s ustanovením § 226 písm. b) tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby v plném rozsahu.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 23. 10. 2019, sp. zn. 1 NZO 899/2019.

Po zopakování dosavadního průběhu řízení a stručném shrnutí námitek obviněného, rekapituloval skutkový stav, ze kterého vycházel soud nalézací i soud odvolací. Státní zástupce polemizoval s tím, zda se jednalo o hrozící nebezpečí akutní, respektive, zda je takto vnímal obviněný, přičemž poukázal na prodlevu mezi získáním souhlasu majitelů pozemku a samotným provedením přestřižením kabelů. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že celá situace mohla být řešena jinak, například oznámením příslušným orgánům. Dále je pak podle názoru státního zástupce potřebné přihlédnout k tomu, že dráty sice přestřihl, ale nezabezpečil a nebezpečný stav neodstranil, přičemž nebezpečný stav nadále trval. Ve shodě s odvolacím soudem tak považuje jednání obviněného za akt svévole a nikoliv za jednání, jehož by se dopustil ve stavu krajní nouze jakožto okolnosti vylučující protiprávnost. V návaznosti na to pak státní zástupce pokládá usnesení Městského soudu v Praze o postoupení orgánu příslušnému k projednání přestupku za rozhodnutí zákonné.

S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 8 To 213/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. d) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, a dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným F. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud se zabýval otázkou opodstatněnosti dovolání obviněného. Ten v podaném dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho jednání jako jednání svévolné, a nikoliv jako jednání v krajní nouzi, přičemž uvedená námitka je plně podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.

Krajní nouze je definována ustanovením § 28 odst. 1, 2 tr. zákoníku jako situace, kdy čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem, o krajní nouzi nejde, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

V podstatě shodně je pak krajní nouze definována v § 24 odst. 1, 2 zákona o přestupcích jako situace, kdy čin jinak trestný jako přestupek není přestupkem, jestliže jím někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, o krajní nouzi nejde, jestliže toto nebezpečí bylo možno za daných okolností odvrátit jinak nebo následek tímto odvracením způsobený je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl-li ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi však nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech (srov. sp. zn. 11 Tdo 1233/2016 ze dne 30. 11. 2016). Krajní nouze vylučuje protiprávnost. Proto jednání v krajní nouzi není možné posoudit ani jako přestupek s odůvodněním, že krajní nouze jen snižuje společenskou škodlivost (R 10/1980).

Městský soud v Praze na rozdíl od Obvodního soudu pro Prahu 4 dospěl k názoru, že nebyly dány všechny podmínky krajní nouze a na jednání obviněného je nutné pohlížet jako na jednání excesivní. Městský soud dospěl k závěru, že obviněný fakticky neodstranil hrozící nebezpečí, když nezaizoloval přestřižené konce kabelů, neboť při kontaktu s těmito kabely mohlo rovněž dojít k úrazu elektrickým proudem. Podle odvolacího soudu tak způsobil následek minimálně stejně závažný jako následek, který hrozil. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu dospěl k názoru, že danou situaci šlo řešit oznámením nebezpečného stavu příslušným orgánům, tedy zde nebyla naplněna ani podmínka subsidiarity. Dále pak dospěl k tomu, že nešlo o akutně hrozící nebezpečí a obviněný je ani tak nevnímal, přičemž poukázal na prodlení mezi získáním souhlasu od majitelů pozemku 1. 5. 2018 a faktickým přestřižením kabelů 27. 6. 2018.

K otázce, zda hrozící nebezpečí hrozilo akutně a obviněný jej takto vnímal, Nejvyšší soud uvádí, že za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek postačí náhoda, která může kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 392). V daném případě vycházeje ze zjištěných skutkových okolností Nejvyšší soud konstatuje, že nebezpečí z neodborně zapojených skříní k elektrickému vedení prokazatelně hrozilo a bylo potvrzeno výpověďmi několika svědků. Toto nebezpečí bylo obviněnému subjektivně známo již v dubnu 2018, neboť po jednání s majiteli pozemku, kde se rozvodné skříně nacházely, obdržel dne 1. 5. 2018 jejich souhlas k odstranění nainstalovaných rozvodných skříní (obviněný nebyl majitelem tohoto pozemku a toliko přes něj přistupoval na pozemek svůj). Přinejmenším tedy od 1. 5. 2018 měl v úmyslu odstranit nebezpečí rozvodných skříní. K faktickému odstranění rozvodných skříní, resp. přerušení dodávky proudu do těchto skříní, přistoupil až dne 27. 6. 2018, kdy uvnitř těchto skříní, nezajištěných zámkem nebo jiným způsobem, přestříhal dráty, aniž by přestřižené konce zaizoloval. Vzhledem k prodlevě dvou měsíců, která uplynula od okamžiku, kdy obviněný měl nejpozději za to, že se jedná o reálné nebezpečí, které je zapotřebí odstranit, je nutné dospět k závěru, že intenzita hrozícího nebezpečí nebyla přinejmenším z pohledu obviněného tak závažná, že proti ní bylo potřeba zakročit v co nejkratším možném čase. Právě s ohledem na tuto časovou prodlevu Nejvyšší soud, stejně jako soud odvolací v bodě 8 svého rozhodnutí dochází k závěru, že obviněný přinejmenším nevnímal celou situaci jako stav přímo hrozícího nebezpečí, tedy stav, kdy vývoj událostí rychle spěje k poruše a ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem.

K dalšímu požadavku krajní nouze, tzv. subsidiaritě, tedy, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak, Nejvyšší soud uvádí následující. Požadavek subsidiarity krajní nouze vychází z toho, že odvracení nebezpečí se zpravidla dotýká zájmu osob, které na vzniku nebezpečí nemají žádné viny, na jeho způsobení se v žádném směru nepodílely, a nebezpečí lze bez ohrožení jejich zájmů odvrátit jinak. Proto, je-li možno přímo hrozící nebezpečí včas a spolehlivě odvrátit jinak, nemůže ohrožený použít jednání v krajní nouzi, ale musí využít této možnosti, přičemž je však třeba brát v úvahu praktické možnosti obviněného k odvrácení takového nebezpečí (R 26/1972). Při hodnocení, zda nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, je třeba také brát v úvahu jen ty možnosti obviněného, kterými bylo lze odvrátit nebezpečí spolehlivě a včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo (R 26/1972). Důležitý bude též psychický stav toho, kdo jednal v krajní nouzi a mohl být hrozícím nebezpečím výrazně ovlivněn v rozhodování, a způsobu jednání, který v krajní nouzi použil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 392–393). Na podkladě skutkových okolností zjištěných nalézacím soudem a s ohledem na výše řečené je třeba při stanovení možností obviněného, jak řešit nastalou situaci, přihlédnout zejména k časovému rozestupu mezi vznikem nebezpečí, resp. seznámení se s nebezpečím jako vážným a faktickým odstraněním takového nebezpečí. S ohledem na to nelze obviněného považovat za osobu jednající za přímo hrozícího nebezpečí v rozrušení z takovéhoto nebezpečí. V době téměř dvou měsíců byla obviněnému dostupná celá řada alternativních řešení, které bylo možno zvolit bez nutnosti svévolně přestříhat vedení v rozvodných skříních, a kterými by bylo dosaženo stejného, ne-li lepšího výsledku, a to například kontaktovat Policii ČR či Technickou inspekci ČR, jak obviněnému ostatně doporučoval i svědek P. Š. (bod 5 odůvodnění nalézacího soudu), přičemž by bylo zajištěno nejen přerušení dodávky proudu do rozvodných skříní, ale i jejich odstranění jakožto černých staveb na cizím pozemku. Tvrzení obviněného, že by Technická inspekce ČR ani Policie ČR na oznámenou situaci nestihli adekvátně v daném čase zareagovat, je s ohledem na výše zmíněný časový odstup od seznání se s nebezpečím k pokusu o jeho faktické odstranění, nutné považovat za licoměrné, kdy sám k odstranění nebezpečí dva měsíce vyčkával. Požadavek subsidiarity jako imanentní podmínku jednání v krajní nouzi tedy v případě obviněného nelze mít za splněný.

K poslední rozporované podmínce naplnění jednání ve stavu krajní nouze, a to tzv. proporcionality, Nejvyšší soud uvádí, že o krajní nouzi nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Jednajícímu v krajní nouzi nesmí být jasně patrné (zřejmé), že takový následek způsobí. Požadavek proporcionality u krajní nouze je závažnější, je třeba posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť s přihlédnutím ke všem jeho konkrétním okolnostem a souvislostem. Způsobený následek je zřejmě stejně závažný jako ten, který hrozil, jestliže je způsoben na zájmu, jenž je stejně významný jako zájem, který osoba ve stavu krajní nouze bránila, přičemž má stejnou intenzitu jako hrozící následek, nebo je-li i při dotčení rozdílných zájmů svou povahou a intenzitou srovnatelný s následkem, který hrozil (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 394). V daném případě vázán zjištěnými skutkovými okolnostmi Nejvyšší soud rekapituluje, že obviněný přestřihl dráty vedoucí elektrický proud v rozvodných skříních, přičemž přestřižené konce nezaizoloval. Podle názoru odvolacího soudu tak neodstranil hrozící nebezpečí, resp. způsobil následek minimálně stejně závažný jako následek hrozící (srov. bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a dodává, že v tvrzení, že elektrický proud probíjel do blízké příjezdové brány, zůstává obviněný osamocen, neboť svědek J. E., který osobně hlídal předmětný pozemek, probíjení elektrického proudu do blízké brány vyloučil (srov. bod 3 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu), stejně tak probíjení elektrického proudu vyloučil i revizní technik P. Š., kterého si obviněný přizval pro posouzení rozvodných skříní, a který rozvodné skříně kontroloval. V případě, že by probíjely, by toto nepochybně poznal. Obviněnému řekl, že to oznámí na Technickou inspekci, ale dovolatel mu řekl, že předmětné závadné zařízení bude v nejbližší době vyřazeno z provozu (bod 5 odůvodnění nalézacího soudu). Nebezpečí úrazu elektrickým proudem podle skutkových zjištěný nalézacího soudu hrozilo toliko z neodborně nainstalovaných rozvodných skříní. Obviněný tak s ohledem na popsané skutkové okolnosti neodstranil hrozící nebezpečí, neboť po jeho zásahu dále hrozilo nebezpečí úrazu elektrickým proudem.

Je tedy možno uzavřít, že v daném případě skutečně nebyly naplněny objektivní podmínky krajní nouze, především nebylo odstraněno nebezpečí hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem takovým způsobem, aby nebyl způsoben následek závažnější nebo stejně závažný jako ten, který hrozil, pro které by obviněný musel jednat v rozporu s trestním zákonem (požadavek proporcionality). Bylo též spolehlivě vyvráceno, že by obviněný jednal ze subjektivního hlediska, jako kdyby takové ohrožení bylo reálné a bezprostředně hrozící. I kdyby o tom byl přesvědčen, neaplikovalo by se ustanovení § 28 odst. 1 tr. zákoníku, ani tzv. putativní krajní nouze ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, neboť obviněný by nesplnil podmínku subsidiarity ve smyslu § 28 odst. 2 tr. zákoníku, kterou je třeba aplikovat i v případě putativní krajní nouze. Na jednání obviněného proto nedopadá ani ustanovení o krajní nouzi (§ 28 tr. zákoníku), ani ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku o pozitivním skutkovém omylu o okolnosti vylučující protiprávnost. Pokud tedy nebyl v případě domnělého nebezpečí přímo hrozícímu zájmu chráněnému trestním zákonem dodržen princip subsidiarity, neboť bylo možno takové domnělé nebezpečí odvrátit jinak, není vyloučena odpovědnost obviněného.

Nejvyšší soud tedy shrnuje, že v postupu odvolacího soudu neshledal žádných pochybení a vázán zjištěným skutkovým stavem považuje závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nebyly naplněny všechny podmínky krajní nouze, tak aby bylo možné na jednání obviněného pohlížet jako na jednání činěné v krajní nouzi, za souladný se zákonem.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného F. K. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru