Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1373/2019Usnesení NS ze dne 28.11.2019

HeslaPohlavní zneužití (zneužívání)
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1373.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 287 odst. 1 předpisu č. 40/2009 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 941/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1373/2019-441

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 171/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 33/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. 2 T 33/2018, byl obviněný J. M. uznán vinným ze spáchání zločinu pohlavní zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let.

2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 9 To 171/2019, jímž ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 19. 6. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že nalézací soud rozhodl prvně zprošťujícím rozsudkem a následně po odvolacím řízení bez provádění dalšího dokazování, tedy bez zjištění jakýchkoli dalších skutečností, rozhodl naprosto opačným způsobem, a to odsuzujícím rozsudkem. Podle obviněného se jedná o nesprávný postup a projev faktické vázanosti právním názorem odvolacího soudu, který ale expresis verbis vysloven nebyl. Rovněž došlo k porušení zásady bezprostřednosti podle § 2 odst. 12 tr. ř. (obviněný v dovolání nesprávně cituje ust. § 12 odst. 2 tr. ř.), když odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí v neveřejném zasedání a bez provedení jakýchkoliv důkazů. K tomu poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 794/16 a sp. zn. I. ÚS 564/17. K objektivní i subjektivní stránce skutkové podstaty obviněný uvedl, že skutek popsaný v rozsudku není trestným činem, jelikož u něj úmysl zneužít dítě mladší 15 let chyběl, když byl přesvědčen, že poškozené je již 15 let. S jeho obhajobou přitom koresponduje řada svědeckých výpovědí, které soud prvního stupně nedůvodně znevážil. I pokud by jeho jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty trestního činu pohlavního zneužití, absentuje společenská škodlivost. Soudy obou stupňů zcela pominuly, že „poškozená“ poprvé v životě poznala co to je péče o ni, co to je snaha o její výchovu, starost o pravidelné chození do školy, řádné vedení domácnosti a starost o osobní hygienu a o to, že je nutné také dbát na řádnou čistotu všech svých svršků. Vždy měla co jíst a striktně měla zakázáno, aby požila látky, které bohužel velmi dobře znala z dřívější doby. Závěrem obviněný poukázal na zásadu in dubio pro reo s tím, že v pochybnostech mělo být rozhodnuto v jeho prospěch.

4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, č. j. 9 To 171/2019-413 a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 26. 4. 2019, č. j. 2 T 33/2018-398, a následně přikázal Okresnímu soudu v Mělníku, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.

5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit námitky obviněného vztahující se ke zpochybnění způsobu hodnocení důkazů, ze kterých soudy dovodily skutkový podklad pro řešení otázky jeho zavinění, respektive dovodily úmysl zneužít dítě mladší patnácti let. Obviněný totiž námitku o zpochybnění úmyslu spáchat zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku dovozuje z toho, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť na základě nich nemohly dojít ke skutkovému závěru, že o jejím věku věděl. Tyto námitky jsou zjevně skutkové. Podle státní zástupkyně nebyla porušena pravidla spravedlivého procesu, neboť soudy nehodnotily důkazy vztahující se k zavinění obviněného libovolně. Pro určení zavinění ve formě úmyslu měly dostatek důkazů. Pod obviněným deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani námitku zpochybňující proces hodnocení důkazů ze strany soudu prvého stupně, pokud na základě totožného obsahu důkazů jej nejprve obžaloby zprostil, a to podle § 226 písm. a) tr. ř., a ve druhém případě jej uznal vinným. Jde opět o námitky ryze skutkové. K námitkám zpochybňujícím správnost postupu odvolacího soudu v případě vrácení věci soudu prvního stupně po kasaci zprošťujícího rozsudku by mohlo být přihlédnuto pouze v tom případě, pokud by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k vybočení z mezí ústavně konformního trestního procesu postupem a argumentací odvolacího soudu, který by nad míru přiměřenou zavázal soud prvního stupně jak má ve věci rozhodnout, respektive jak má hodnotit ve věci pořízené důkazy. K tomu však v posuzované trestní věci nedošlo. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podle státní zástupkyně podřadit námitku, že v dané věci mělo dojít k uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K ní státní zástupkyně uvedla, že obviněný využil situace, která nastala poté, co matka poškozené tuto nechala u obviněného bydlet. I v daných souvislostech bylo určující, že poškozená byla dítětem mladším patnácti let, tedy osobou s tělesně i psychicky neukončeným vývojem, která z hlediska trestněprávních přepisů požívá zvýšené ochrany. To, že obviněný o poškozenou pečoval a staral se o ni, nemá nijak zásadní liberační význam, neboť jestliže věděl, že je třeba s poškozenou zacházet jako s dítětem i v ostatních oblastech života, tím více to platilo i v sexuální oblasti, kde ji ale v rozporu s její nevyzrálostí považoval za plnohodnotný sexuální objekt. U dětí mladších patnácti let je třeba je chránit před útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. V posuzovaném případě šlo ze strany obviněného o takový zásah, který porušil mravní a tělesný vývoj dítěte. Obviněný byl dospělý muž, takže si musel závadnost svého jednání zcela zjevně uvědomovat.

6. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

II.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

8. Obviněný J. M. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

9. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž (s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces) je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

12. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je také vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

III.

14. Dovolací námitky obviněného uplatněné v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou směřovány pouze proti výroku o vině, tedy pokud byl uznán vinným zločinem pohlavní zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku.

15. Pouze některé jeho námitky však mohly být předmětem dovolacího přezkumu, neboť se týkají obviněným tvrzeného nesprávného právního posouzení skutku. Takovými námitkami jsou výhrady obviněného k absenci společenské škodlivosti jeho jednání. K těmto námitkám viz dále v tomto usnesení 27 a násl.

16. Ostatní námitky obviněného však nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové či procesní povahy, tedy námitky, které ze své podstaty netýkají nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. Mezi námitky skutkové povahy je nutné zařadit výhrady obviněného k naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, a to v situaci, kdy obviněný z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybňuje objektivní a subjektivní stránku pouze formálně, neboť nenaplnění objektivní a zejména subjektivní stránky trestného činu (k níž námitky obviněného zjevně směřují) odůvodňuje zpochybněním soudy dovozovaného úmyslného zavinění jeho znalosti ohledně věku poškozené.

18. Obviněný tedy tuto námitku odůvodňuje tím, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť na jejich základě nemohly dojít ke skutkovému závěru, že o jejím věku věděl. Obviněný má nepochybně právo se v rámci trestního řízení hájit způsobem, který uzná za vhodný a tímto způsobem se snažit prosadit svůj vlastní pohled na důkazní situaci a skutková zjištění. V dovolacím řízení je však toto právo částečně limitováno, neboť Nejvyšší soud v rámci svého (dovolacího) přezkumu vychází, jak již shora naznačeno, v zásadě pouze ze skutkových zjištění, která učinily soudy dříve činné ve věci.

19. Podle skutkových zjištění uvedených ve skutkové větě rozsudku ve spojení s odůvodněním obou rozhodnutí však soudy v této trestní věci v otázce zavinění obvinění dospěly k opačným závěrům. Je tedy zřejmé, že obviněným uplatněné námitky vztahující se k zavinění se ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci, tedy k provádění a hodnocení důkazů. Obviněný se tak zvolenou argumentací snaží o revizi skutkových zjištění, ze kterých soud prvního stupně při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, a to citací obsahu některých svědeckých výpovědí (svědci P., M., K., D., S., P.) a některých dalších důkazů a jejich vlastním hodnocením. Obviněný tak v dovolání sám hodnotí skutkové okolnosti, respektive vytváří vlastní náhled na to, zda mohl či nemohl vědět, kolik je poškozené let. Je tedy zřejmé, že obviněný uplatněný dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních důvodech, jak to předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale že se na procesním základě domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

20. Navíc je z obsahu dovolání z hlediska těchto námitek obviněného zřejmé, že tato část jeho námitek pouze kopíruje jeho obhajobu zejména z řízení před soudem prvního stupně. K tomuto zjištění musí Nejvyšší soud uvést, že pokud dovolatel opakuje v dovolání stejné námitky, jaké uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně (případně v odvolacím řízení), se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména body 14) přitom plyne jak to, že obviněný zastává stále stejnou skutkovou verzi, tak i to, že se okresní soud s takto uplatňovanou obhajobou obviněného zabýval, dostatečným způsobem se s ní vypořádal, a to včetně odpovídajícího posouzení věrohodnosti důkazů, zejména pak poškozené. Na tato odůvodnění by tak bylo možné zcela odkázat, zejména v situaci, pokud nejsou uvedené námitky obviněného důvodné ani v obecné rovině.

21. Obviněný je totiž z hlediska dovozované formy subjektivní stránky trestného činu bezpečně usvědčován souhrnem provedených důkazů, ze kterých vyplývá, že obviněný znal širší rodinu poškozené AAAAA (pseudonym), a to její matku i její sestru G. S., se kterou chodil, když mu bylo sedmnáct let. V této době nebyla poškozená AAAAA ještě na světě nebo byla novorozeně. Poškozená AAAAA u něj krátkou dobu bydlela s matkou a od matky poškozené měl informaci, do které třídy poškozená chodí. Již tyto skutečnosti měly být impulsem pro obviněného, aby věku poškozené, pokud s ní chtěl intimně žít, věnoval odpovídající pozornost, a to i v případě, pokud poškozená vypadala vizuálně starší. Z procesní výpovědi poškozené učiněné v hlavním líčení, vyplývá, že poškozená sice obviněnému v době prováděného výslechu nechtěla uškodit, neboť (byť připustila intimní styky s obviněným) uvedla, že k intimním stykům s obviněným došlo až po jejích narozeninách, tedy po 11. 8. 2016, ale i to, že v předchozí části své výpovědi připustila, že s obviněným měla pohlavní styk od března do listopadu 2016, a to několikrát. Již samotný tento údaj její věrohodnost výpovědi zpochybňuje, kdy je zjevná její snaha obviněnému nepřitížit. Zdůraznit je pak nutné i to, že naznačené hodnocení výpovědi poškozené je v souladu i se závěry znaleckého posudku zpracovaného ohledně posouzení její věrohodnosti.

22. Obviněný výslovným způsobem námitky proti výroku o vině nespojuje námitkou extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z hlediska pravidel spravedlivého procesu je proto možné uvést pouze tolik, že v této trestní věci právo obviněného na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť soudy nehodnotily důkazy vztahující se k zavinění obviněného nikterak libovolně. Není zjišťováno, že by skutková zjištění soudů postrádala obsahovou spojitost s provedenými důkazy a nevyplývala by z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě by byla přímo jejich opakem, či by byla výsledkem jejich obsahové deformace apod. V takovéto situaci se dovolací soud k námitkám skutkové povahy vyjadřuje jen stručně a ve své podstatě nad rámec své přezkumné povinnosti. K jejich důkladnějšímu rozboru totiž přistupuje jen tehdy, pokud by dovolatel výraznějším způsobem argumentačně podepřel své tvrzení, že postupem soudů nižších stupňů a vydáním odsuzujících rozhodnutí došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že jsou napadená rozhodnutí zatížena vadami v podobě extrémních rozporů mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými a právními závěry. Takováto situace v té trestní věci nenastala, neboť jeho dovolací argumentace obviněného spočívá na běžné odvolací polemice, která věc neposouvá do roviny, na niž by (z hlediska prosazení garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces) byl dovolací soud nucen reagovat.

23. Ze všech těchto důvodů proto bylo třeba tyto námitky skutkového charakteru hodnotit jednak jako nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, jednak jako nenastolující stav svědčící o porušení práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

24. Ani další obviněným uplatněné námitky nebylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky procesní povahy, které se opět netýkají nesprávného právního posouzení skutku (či jiného nesprávného hmotně právního posouzení) ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, a proto tyto námitky nemohou být předmětem dovolacího přezkumu.

25. K uvedeným námitkám by mohlo být přihlédnuto pouze v tom případě, pokud by rozhodnutím odvolacího soudu došlo k vybočení z mezí ústavně konformního trestního procesu postupem a argumentací odvolacího soudu, který by v rozporu trestním řádem zavázal soud prvního stupně, jak má ve věci rozhodnout, respektive jak má hodnotit ve věci pořízené důkazy. K tomu však v posuzované trestní věci nedošlo. Navíc pak uvedeným námitkám nelze přiznat důvodnost ani po věcné stránce.

26. Zásadní námitkou je výhrada obviněného, že nalézací soud na stejném důkazním základě vydal nejprve zprošťující rozsudek a následně po odvolacím řízení bez provádění dalšího dokazování rozhodl naprosto opačně, neboť jej uznal žalovaným skutkem vinným a na tomto základě označil odsuzující rozsudek za nepřezkoumatelný, neboť podle jeho hodnocení se soud dostatečně nevypořádal se všemi důkazy. Dále namítá, že došlo ze strany nalézacího soudu k porušení zásady in dubio pro reo, postupem odvolacího soudu pak mělo dojít k porušení zásady bezprostřednosti (neboť ten zrušil první zprošťující rozsudek v neveřejném zasedání bez provedení jakýchkoliv důkazů). Obviněný tak je přesvědčen, že v jeho trestní věci došlo k dotčení pravidel spravedlivého procesu, neboť soud prvého stupně na základě naprosto stejného skutkového stavu vyslovil opačné právní posouzení, ačkoliv mu takový postup odvolací soud výslovně neuložil.

27. Pokud jde o námitku obviněného, že soud prvého stupně na základě naprosto stejného skutkového stavu vyslovil opačné právní posouzení, ačkoliv mu takový postup odvolací soud výslovně neuložil, pak je třeba především poukázat na to, že odvolací soud tak ani učinit nemohl. V případě, že dojde ke zrušení zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím soudu druhého stupně na základě odvolání podaného státním zástupcem v neprospěch obviněného z důvodu neúplnosti či nesprávnosti skutkových zjištění, pak odvolací soud musí svůj postup odůvodnit zákonnými hledisky uvedenými zejména v ustanovení § 258 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud tak vyloží, proč jsou zatímní skutková zjištění soudu prvního stupně vadná, v čem je třeba je doplnit, k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout a podobně. Odvolací soud přitom v naznačené procesní situaci nemá zákonný prostor pro to, aby sám vytvářel, doplňoval či upřesňoval závěry o skutkovém stavu věci. Pokud odvolací soud vytýká soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení vyjádřené v § 2 odst. 6 tr. ř., musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci, neboť rozsudek nemůže zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Musí tedy zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Při vrácení věci k novému rozhodnutí může odvolací soud poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit soud prvního stupně, čím se má znovu zabývat, které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má nalézací soud dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, neboť takovým způsobem by docházelo v rozporu se zákonem k předjímání výsledků řízení.

28. Obviněným naznačená situace přitom z obsahu dotčených rozhodnutí respektive spisového materiálu nevyplývá. V posuzované trestní věci odvolací soud vytkl nalézacímu soudu, že pořízené důkazy pouze vyjmenoval a vůbec je nehodnotil, případně dostatečně nepopsal způsob svých myšlenkových postupů, prostřednictvím nichž se dobral k závěru o tom, že obviněný nemohl vědět, kolik je poškozené let. Odvolací soud tedy vyhodnotil rozhodnutí nalézacího soudu v této otázce jako nepřezkoumatelné a v mezích svých oprávnění soudu prvního stupně uložil, aby pořízené důkazy hodnotil a vyrovnal se odpovídajícím způsobem zejména s důkazy, na které ve svém kasačním rozhodnutí poukázal. Lze jen doplnit, že následně se již soud prvního stupně ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., kdy odpovídajícím způsobem vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal za prokázané.

29. Jako bezpředmětná se potom musí jevit námitka obviněného, že postupem odvolacího soudu mělo dojít k porušení zásady bezprostřednosti vyjádřené v § 2 odst. 12 tr. ř. (neboť ten zrušil první zprošťující rozsudek v neveřejném zasedání bez provedení jakýchkoliv důkazů). Pro uplatnění uvedené zásady vztahující se k procesu či způsobu provádění důkazů totiž v této trestní věci z hlediska rozhodování odvolacího soudu nenastal vůbec prostor, neboť odvolací soud jednak žádné důkazy neprováděl, jednak tyto důkazy ani na podporu svého postupu podle § 258 odst. 1 tr. ř. provádět nemusel. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, č .j. 9 To 21/2019-357, byl (v neveřejném zasedání) pouze podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek Okresního soudu v Mělníku zrušen (a věc vrácena okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl), a to v situaci, kdy odvolací soud v rámci svého přezkumu (nikoli v rámci dokazování) vyhodnotil rozhodnutí jako nepřezkoumatelné a v mezích svých oprávnění soudu prvního stupně uložil, aby pořízené důkazy znovu hodnotil a vyrovnal se odpovídajícím způsobem zejména s důkazy, na které ve svém kasačním rozhodnutí poukázal.

30. Námitkou formálně i obsahově naplňující obviněným zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je jeho poslední námitka týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe (zásada ultima ratio) vyjádřenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tuto námitku obviněný odůvodňuje tak, že i pokud by jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty posuzovaného trestního činu, pak v jeho případě absentuje společenská škodlivost, neboť …obviněný se o poškozenou rovněž staral, dohlížel na ni, vychovával ji, vedl ji k pravidelnému chození do školy a k tomu, aby se zdržela konzumace látek, které dříve zneužívala.

31. K této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve konstatovat, že podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

32. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s níž spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

33. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti v případu, se uplatní pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (viz rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

34. Posouzení opodstatněnosti uvedené námitky obviněného se tak odvíjelo zejména od posouzení toho, nakolik jeho jednání vybočuje pro své specifické rysy z obvyklých případů kvalifikovaných jako zločin pohlavní zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku (či obdobných trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti podle hlavy III. zvláštní části tr. zákoníku), že nedosahuje ani nejnižšího stupně společenské škodlivosti spojeným obvykle se spácháním tohoto druhu trestné činnosti. Jen v takovém případě by totiž aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnila jiné rozhodnutí ve věci.

35. Z hlediska posouzení kritérií uvedené zásady je třeba v posuzované trestní věci zejména zdůraznit, že obviněný využil situace, kdy poškozenou nechala její matka u obviněného bydlet. I za této situace je zásadní, že poškozená byla dítětem mladším patnácti let, tedy osobou s tělesně i psychicky neukončeným vývojem, která z hlediska trestněprávních předpisů požívá zvýšené ochrany. To, že obviněný o poškozenou pečoval a staral se o ni, nemá nijak zásadní liberační význam, neboť jestliže věděl, že je třeba s poškozenou zacházet jako s dítětem i v ostatních oblastech života, tím více to platilo i v sexuální oblasti, kde ji ale v rozporu s její nevyzrálostí považoval za plnohodnotný sexuální objekt. U dětí mladších patnácti let je přitom třeba tyto chránit před útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. V posuzovaném případě šlo ze strany obviněného o takový zásah, který nejen ohrozil, ale i porušil mravní a tělesný vývoj poškozené. Obviněný si pak jako dospělý muž musel závadnost svého jednání zcela zjevně uvědomovat.

36. S ohledem na takto vymezená kritéria zásady subsidiarity trestní represe a v této trestní věci zjištěné skutečnosti určující podobu protiprávního jednání obviněného je zřejmé, že v této trestní věci uvedená zásada porušena nebyla, neboť nejsou zjišťovány žádné takové okolnosti, které by svědčily o mimořádnosti projednávané věci, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik odlišné oproti jiným případů obdobného protiprávního jednání. Protože Nejvyšší soud neshledal postup soudů, které dovodily trestněprávní odpovědnost obviněného v rozporu s § 12 odst. 2 tr. zákoníku, byla tato (jediná relevantně uplatněná) námitka vyhodnocena jako zjevně neopodstatněná.

IV.

Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

37. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

38. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř. ).

V Brně dne 28. 11. 2019

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Vyhotovil:

JUDr. Aleš Kolář

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru