Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1344/2012Usnesení NS ze dne 07.11.2012

HeslaDokazování
Ultima ratio
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.1344.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1344/2012-22

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. listopadu 2012 o dovolání podaném obviněným M. K., nar., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 To 377/2012-1598, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 3 T 162/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 4. 2012, č. j. 3 T 162/2011-1568, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) na tom skutkovém základě, že „jako statutární zástupce – předseda občanského sdružení, daňového subjektu Sportovní klub S., se sídlem K., S., IČ:, nechal do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 podaného u Finančního úřadu ve S. dne 30. 6. 2006 úmyslně zaúčtovat výdajový daňový doklad č. ze dne 31. 12. 2005 na částku 2.000.000,- Kč s uvedením příjemce M. K., jako výdaje na reklamu, který následně zahrnul v daňové evidenci do výdajů, ač ani obchodní případy ani platby s ním související se neuskutečnily, čímž snížil základ této daně a úmyslně tak zkrátil daň z příjmu právnických osob za rok 2005, a svým jednáním tak českému státu způsobil škodu ve výši 520.000,- Kč“. Za tento trestný čin a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 24. 3. 2011, č. j. 3 T 174/2010-55, byl podle § 148 odst. 3 tr. zák., za použití § 35 odst. 2 tr. zák., byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř a půl roku za současného vyslovení dohledu. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. mu soud uložil také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu osmnácti měsíců. Současně zrušil výrok o trestu z posledně citovaného rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek obsahoval i zprošťující výrok podle § 226 písm. b) tr. ř. ohledně skutku, v němž obžaloba spatřovala trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák.

O odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. 7. 2012, č. j. 4 To 377/2012-1598, jímž podané odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak v napadené části nabyl právní moci dne 19. 7. 2012 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. K. následně dovoláním, přičemž uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně uvedl, že si je vědom výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem, podle nějž mu v rámci řízení o dovolání přísluší toliko posoudit, zda tzv. skutková věta výroku o vině odpovídá větě právní, resp. zda představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv jiné dovolací námitky týkající se vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. Tuto interpretaci však dovolatel s odkazem na aktuální judikaturu Ústavního soudu označil za restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení dovolání do trestního procesu.

V návaznosti na tom pak namítl, že soudy obou stupňů v jeho případě přesvědčivě neprověřily skutečnosti, jimiž se hájil v průběhu řízení. Odvolací soud podle něj při svém rozhodování vycházel pouze z domněnek, které nebyly podloženy žádnými důkazy. Již z výsledků dosavadního dokazování je podle dovolatele zřejmé, že činnost reklamní agentury v sobě tajila především shánění sponzorů, pořádání reklamních akcí i zařizování faktické reklamy – tedy reklamní poutače. Činnost spočívající v nabízení sponzorů a vůbec celá nehmotná část takové agendy („P.R. činnost“) je pro fotbalový klub mnohem důležitější než faktické vyrobení či objednání konkrétních reklamních poutačů. Názor odvolacího soudu, že fotbalový klub nepotřebuje takovou agenturu, která pro něj tuto tzv. „P.R. činnost“ vyřizuje, jelikož sponzoři sami nabízejí reklamu i peněžní prostředky, přitom není podložený důkazní situací. Soud se nijak nezamýšlel nad možností, že některé či dokonce všechny sponzory mohla pro fotbalový klub sehnat právě dotyčná „P.R. a.“, neboť právě v tom spočívá náplň její činnosti. V trestním řízení se přitom nepodařilo ztotožnit společnost, která s klubem opravdu spolupracovala, když jednatelka a likvidátorka obchodní společnosti shodného či podobného jména, paní A. M., která byla ve věci vyslechnuta, uvedla, že její společnost vydávala pouze umělecký časopis. Dovolatel dále poukázal na to, že již v přípravném řízení bylo důkazní řízení významným způsobem neúplné i potud, že nebylo možno potvrdit ani vyvrátit jeho obhajobu spočívající v tom, že služby reklamní agentura beze zbytku odvedla a že za svoje služby dostala také úplně nebo alespoň částečně zaplaceno. Již soud prvního stupně objektivní důkazní nouzi v tomto směru nahradil automatickou presumpcí, že se žádná taková platba neuskutečnila. O tomto jeho přesvědčení ovšem mohou vznikat významné pochybnosti zejména vzhledem k tomu, že zkrácení daně naplňuje žalovanou kvalifikovanou skutkovou podstatu pouze o částku 20.000,- Kč. Dovolatel nadále tvrdí, že nejednal tím způsobem, že by nepravdivě označil společnost, která měla pro klub zajišťovat reklamní služby. Sice přesně neznal název tohoto smluvního partnera, ale přesto jej identifikoval takovým způsobem, že orgány činné v trestním řízení mohly udělat komplexní šetření, o jakém koneckonců hovoří v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně. Nakonec sám předložil odvolacímu soudu výpis z obchodního rejstříku reklamní agentury Czech art media production, s. r. o. Policie podle názoru dovolatele zjevně po inkriminované obchodní společnosti nijak významně nepátrala. Pokud soud prvního stupně uvedl, že i z kusých informací ji bylo možno najít, potom není jasné, proč ani policie ani soud takové úkony neprovedly, proč nebyli vyslechnuti např. statutární zástupci jiných společností podobného jména apod. Odvolací soud pak obhajobu dovolatele označil za nepravdivou, jelikož jím uvedená obchodní společnost měla vykazovat činnost pouze do 10. 2. 2004. Nezabýval se tím, že tato obchodní společnost či její představitelé mohli uvést v omyl i jeho samotného a služby reklamního charakteru pro něho za úplatu stejně obstarávat. Soudy obou stupňů se podle dovolatele dostatečně nevypořádaly ani s námitkou obhajoby směřující k tomu, že pokladní doklad jím očividně nebyl podepsán a neměl tak podstatnou náležitost, kterou by měl obsahovat. Dovolatel v tomto kontextu vypověděl, že nedal účetní R. výslovný pokyn k zaúčtování inkriminovaného dokladu. Ani výslech svědkyně tuto obhajobu přesvědčivým způsobem nevyvrátil. V další části dovolání uvedl, že po svých předchůdcích zdědil zadlužený fotbalový klub a přes minimální znalosti v oboru se mu přesto podařilo jej vcelku úspěšně řídit. K vedení účetnictví neměl náležité znalosti a tak je svěřil odborníkům. Pokud odvolací soud naznačil, že jeho činnost byla „vcelku naivní“, když poslední den roku nechal zaúčtovat podezřelý výdajový doklad, obviněný k tomu namítl, že je naopak zcela běžné, že podobné doklady jsou datovány koncem roku, protože je třeba je zohlednit v daném účetním roce. Jeho obhajoba, že fotbalový klub inkriminovanou finanční částku skutečně reklamní agentuře uhradil, tak ve skutečnosti nebyla vyvrácena.

Závěrem dovolatel připomněl, že se již dříve v rámci řízení před finančními orgány zavázal jakýkoli potenciální nedoplatek sám z vlastních zdrojů uhradit, pokud by k němu skutečně došlo. Trestní řízení tak při promítnutí principu trestněprávní represe jako prostředku ultima ratio bylo v jeho případě zcela nadbytečné.

S ohledem na výše uvedené důvody navrhl, aby z podnětu podaného dovolání Nejvyšší soud ČR podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 4 To 377/2012, a za použití ustanovení „§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.“ tomuto soudu přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 17. 10. 2012. Přípisem doručeným dovolacímu soudu dne 31. 10. 2012 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.

Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., na které odkazuje.

Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházejí bylo skutečně zatíženo vadami zakládajícími existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který dovolatel rovněž odkazuje.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

Dovolatel založil svůj mimořádný opravný prostředek především na tvrzení, že se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, nedopustil. Soudům obou stupňů vytknul, že závěr o jeho vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. založil na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení důkazů provedených. Jinými slovy, v posuzovaném případě měla být v jeho neprospěch porušena zásada in dubio pro reo, neboť namítl v podstatě to, že soudy při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily důkazy k jeho tíži, ač tak učinit neměly. V důsledku toho pak vycházely z pochybností vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku.

Takové námitky se ovšem týkají primárně procesní stránky věci (hodnocení důkazů) a směřují (v dovolatelův prospěch) k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení skutku vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Tuto část jeho argumentace proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

Nejvyšší soud přitom plně respektuje judikaturu Ústavního soudu, podle níž o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů je nutno - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat za předpokladu, že je dán extrémní rozpor mezi zjištěním soudů popsaným ve výroku rozsudku a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

V projednávané věci však nelze soudům vytknout, že s ohledem na výsledky provedeného dokazování měly správně dospět k závěru, že spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. způsobem popsaným v odsuzující části výroku soudu prvního stupně nebylo dovolateli prokázáno. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku provedenými důkazy zabýval důsledně a zároveň náležitě v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané a proč obhajobu dovolatele považoval za účelovou a ostatními důkazy plně vyvrácenou (viz zejména str. 12 a str. 13 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud pak v rámci svého přezkumu (§ 254 odst. 1 tr. ř.) dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl důkazy v rozsahu předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnotil je logicky a přesvědčivě způsobem požadovaným v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. V souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř. rovněž řádně zdůvodnil, proč skutkové závěry soudu prvního stupně plně akceptoval a proč námitky obviněného, opět prakticky shodné s těmi, které uplatnil i v nyní projednávaném mimořádném opravném prostředku, nepovažoval za důvodné (viz odůvodnění napadeného usnesení na str. 2, 3). Skutkový stav věci tedy soudy nezjišťovaly povrchně a bez zřetele k zásadám uvedeným v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Naopak ho opřely o pečlivý rozbor ve věci provedených důkazů. Nejvyšší soud proto nesdílí názor, že by byla jejich rozhodnutí v tomto ohledu toliko projevem nepřípustné libovůle.

K námitce obviněného stran nedostatečného rozsahu provedeného dokazování Nejvyšší soud jako obiter dictum poukazuje na to, že v § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. Jinými slovy, s přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, které návrhy stran na doplnění dokazování se jeví důvodné (potřebné) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Ten rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího, jak již bylo rozvedeno výše, splňují.

Dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně pouze v té části dovolání, v níž namítl, že soudy se při svém rozhodování (tzn. i v otázce právního posouzení skutku) odklonily od zásady „ultima ratio“, podle níž má být trestněprávní řešení nejzazším prostředkem ochrany práv, neboť se již předem při jednáních s finančními orgány zavázal uhradit jakýkoli potencionální nedoplatek na dani z vlastních zdrojů.

Tuto námitku však Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou.

Obecně platná zásada subsidiarity trestní represe (nyní již výslovně vyjádřená v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku /zák. č. 40/2009 Sb./) vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Tuto zásadu ovšem na straně druhé nelze vykládat tak, že pokud státní moc disponuje i jinými kontrolními mechanismy, na jejichž lze zajistit splnění zákonné povinnosti konkrétním subjektem (zde poplatníkem daně), a prostřednictvím těchto mechanismů splnění této povinnosti také docílí (vynutí), zbavuje to dotčený subjekt trestní odpovědnosti. Takový zjednodušující výklad zásady subsidiarity trestní represe by totiž ad absurdum znamenal, že např. daňový poplatník, který úmyslně zkrátí daň ve smyslu § 148 tr. zák. (resp. nyní 240 tr. zákoníku), podstupuje de facto jenom riziko, že pokud jeho podvodné jednání správce daně odhalí, bude nucen uhradit daň v plné výši tak, jak měl sám učinit dobrovolně při respektování své zákonem stanovené povinnosti, jíž se chtěl ovšem záměrně vyhnout. Právě tak tomu bylo podle skutkových zjištění soudů obou stupňů v případě dovolatele, který od počátku jednal se znalostí všech rozhodných skutečností, tedy především s vědomím toho, že do inkriminovaného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2005 úmyslně nechal zaúčtovat výdajový daňový doklad č. 173 ze dne 31. 12. 2005 na částku 2.000.000,- Kč jako výdaje na reklamu, který následně zahrnul v daňové evidenci do výdajů, ač se žádný takový obchodní případ ani platby s ním související neuskutečnily, a to se záměrem snížit základ výše uvedené daně a tím ji zkrátit. Tím se jeho jednání zřetelně vymykalo ze sféry správního (finančního) práva a přesahovalo již do roviny práva trestního, jehož použití jako prostředku ultima ratio bylo v posuzovaném případě zcela namístě.

Dovolateli tak nelze přisvědčit v názoru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu či jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byla založena na vytýkaných pochybeních jako důsledku nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Protože dovolání obviněného M. K. bylo dílem opřeno o námitky, které pod použitý hmotně právní dovolací důvod podle § 265b tr. ř. písm. g) tr. ř. (ale ani pod žádný jiný ze zákonných důvodů dovolání) podřadit nelze, přičemž v jeho relevantně uplatněné části bylo neopodstatněné, nemohl mu Nejvyšší soud přiznat opodstatnění ani z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak rozhodl v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (§ 265r odst. 1 písm. c/ tr. ř).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. listopadu 2012

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru