Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1340/2009Usnesení NS ze dne 25.11.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1340.2009.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1340/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. listopadu 2009 dovolání obviněného D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 3 To 371/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 292/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 73 T 292/2008 byl obviněný D. D. uznán vinným pod bodem 1 výroku jednak trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák., pod bodem 2 jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák., trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a konečně trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.

Obviněnému byl podle § 222 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo rozhodnuto i o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, kterým brojil proti všem výrokům rozsudku. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 3 To 371/2009, z podnětu tohoto odvolání podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.

Toho se podle skutkových zjištění krajského soudu dopustil tím, že:

dne 18. 7. 2008 v době kolem 14:00 hodin v O.-P., na ulici M. K., v objektu restaurace M. S., spolu s dalším dosud neustanoveným pachatelem, požadoval pod pohrůžkou násilí, zdůrazněnou namířením předmětu ve tvaru krátké střelné zbraně na hlavu provozovatele uvedené restaurace, poškozeného M. K., úhradu dlužné částky ve výši 60.000,- Kč za vypůjčení dvou motorových vozidel zn. Peugeot Partner od společnosti B. T. C. r., s. r. o., jednatele a společníka P. V., načež se dožadoval přistavení obou vozidel k restauraci M. S., která převzal s tím, že tato vrátí až po úhradě dlužné částky, následně pak v přesně nezjištěný den měsíce července 2008 v kanceláři poškozeného M. K., nacházející se v O.-P. na ulici D., tohoto pod pohrůžkami použití násilí přinutil ručně sepsat ve prospěch společnosti S. D., s. r. o., jejímž je obviněný společníkem, plnou moc k převodu veškerých práv spojených s restaurací M. S. na tuto společnost za současného prohlášení, že tak učinil dobrovolně a bez nátlaku, následně zřejmě ještě téhož dne po poškozeném požadoval navrácení vyzvednutých stravenek z jeho druhé provozovny S. b. Š., kam mu stejně tak jako do restaurace M. S., zakázal vstupovat, kdy tento svůj požadavek umocnil v průběhu další doby napadením poškozeného M. K., a to nejprve v jeho kanceláři na ul. D., kde mu bylo vyhrožováno zastřelením rodinných příslušníků, a posléze v restauraci M. S., dalším napadením, které spočívalo v úderu pěstí do obličeje, přičemž restauraci M. S. počal obviněný následně fakticky provozovat a svým jednáním tak způsobil poškozenému M. K. škodu v dosud neupřesněné výši na výnosu z provozu restaurace M. S.

Obviněnému byl podle § 235 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 259 odst. 1 tr. ř. pak byla věc ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku vrácena soudu prvního stupně, aby v ní učinil nové rozhodnutí.

II.

Proti rozhodnutí krajského soudu podal obviněný D. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, respektive na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že vzal za prokázané, že spáchal předmětné jednání se zbraní ve smyslu § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. a § 89 odst. 5 tr. zák., aniž by podle něj bylo bez důvodných pochybností prokázáno, zda šlo o střelnou zbraň či plynovou pistoli nebo naopak o pouhou atrapu zbraně. Obviněný se domnívá, že pokud nebyla zjištěna skutečná povaha zbraně, měl by soud vycházet dle zásady „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, z toho, že se jednalo pouze o atrapu krátké střelné zbraně. Tu pak podle jeho názoru nelze považovat za zbraň ve smyslu ust. § 235 odst. 2 písm. c) a § 89 odst. 5 tr. zák. Ta totiž není způsobilá učinit útok vůči tělu důraznějším, přičemž podle obviněného by takovou otázku měl řešit znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.

V další části dovolání obviněný brojí proti tomu, že závěr o jeho vině byl mimo jiné založen i na důkazu spočívajícím v hlasovém záznamu pořízeném svědkem D. G. v rozporu s § 11 a násl. obč. zák. Navíc nebylo znaleckým zkoumáním vyhodnoceno, zda hlas na tomto záznamu je vůbec jeho. Poukazuje též na § 12 odst. 1 obč. zák., podle něhož zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Z toho důvodu zastává názor, že v trestním řízení nelze připustit použití hlasového záznamu pořízeného v rozporu s citovaným ustanovením.

V petitu svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek krajského soudu v napadené části a vrátil mu věc k novému projednání.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila. Zdůrazňuje, že svými argumenty dovolatel opakuje argumenty použité před odvolacím soudem, který se s nimi dle názoru nejvyšší státní zástupkyně podrobně zabýval.

Za námitku podřaditelnou pod deklarovaný dovolací důvod považuje pouze tu, která zpochybňuje aplikaci ust. § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. s tím, že repliku pistole nelze považovat za zbraň dle § 89 odst. 5 tr. zák. V tomto ohledu však nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na konstantní judikaturu, podle níž je třeba za zbraň považovat nejen zbraně v technickém smyslu, jako např. zbraně palné, sečné, bodné, jakož i jiné prostředky, jimiž lze učinit útok proti tělu důraznějším, ale i takový předmět, který pachatel užije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí, je-li užit za takových okolností, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná a že se násilí uskuteční, jestliže se nepodřídí vůli pachatele. Uvádí, že za zbraň je v tomto smyslu nutno považovat i repliku pistole, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 792/2003, 5 Tdo 253/2004, 5 Tdo 985/2004 a 3 Tdo 602/2006.

V závěru svého vyjádření nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve ověřil, zda je dovolání přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.

Poté se zaměřil na to, jestli dovolatelem D. D. uváděné důvody lze považovat za některý z dovolacích důvodů vypočtených v § 265b odst. 1 tr. ř., jelikož uplatnění námitek, které naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem dle § 265i odst. 3 tr. ř.

Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že zjištěný skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).

Dovolatel prostřednictvím svého obhájce relevantně tento dovolací důvod naplnil shora zmíněnou námitkou nesprávné aplikace ust. § 235 odst. 2 písm. c) a § 89 odst. 5 tr. zák.

Nejvyšší soud v tomto ohledu může plně odkázat na závěr soudů, jakož i výstižné vyjádření nejvyšší státní zástupkyně. Samotné znění ust. § 89 odst. 5 tr. zák. může snad vzbuzovat určité pochybnosti, zda je lze na případ obviněného D. vztáhnout. Podle něj je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomuto účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

Bližší a upřesňující výklad ale podává navazující všeobecně respektovaná judikatura. Podle ní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 792/2003) za zbraň podle § 89 odst. 5 tr. zák. je třeba považovat nejen zbraně v technickém smyslu, jako např. zbraně palné, sečné a bodné, ale i jiné prostředky způsobilé učinit útok proti tělu důraznějším, ale i takový předmět, který pachatel použije v úmyslu vyvolat v poškozeném obavu z hrozícího fyzického násilí, je-li užit za okolností, kdy se poškozený může důvodně domnívat, že hrozba zbraní je reálná a že se násilí uskuteční, jestliže se poškozený nepodřídí vůli pachatele. Za zbraň je v tomto smyslu nutno považovat i repliku pistole. Zcela shodné stanovisko k posuzování obdobné otázky zaujal Nejvyšší soud např. v rozhodnutích 5 Tdo 253/2004 nebo 3 Tdo 602/2006.

Ze zjištění soudu v posuzované věci plyne, že obviněný použil k zastrašení a vynucení si požadovaného jednání poškozeného předmětu, který vykazoval veškeré znaky skutečné pistole, přičemž závěr, že se mohlo jednat i o atrapu, vycházel toliko z uplatnění principu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ za situace, kdy použitá pistole (atrapa) nebyla zajištěna. Poškozený však podrobně popsal její vzhled, který odpovídal ve všech detailech skutečné pistoli.

Další námitka dovolatele zpochybňuje použitelnost hlasového záznamu pořízeného soukromou osobou jako důkazu v trestním řízení.

Zde se může jevit sporné, zda touto námitkou obviněný vůbec naplnil deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je určen pro námitky proti hmotně právnímu posouzení zjištěného skutku, nikoli proti procesním pochybením, resp. zda naplnil některý z ostatních dovolacích důvodů taxativně vypočtených v ust. § 265b tr. ř. (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05).

Dovolací soud ovšem vzal v úvahu judikaturu Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, II. ÚS 291/2000, III. ÚS 190/01 a další), podle níž má nesprávná realizace důkazního řízení za situace, kdy byl důkaz získán procesně nepřípustným způsobem, vliv na spravedlivý proces, což může mít zásadní dopad i na správnost hmotně právního posouzení zjištěného skutku.

I zde však může Nejvyšší soud plně odkázat na konstantní judikaturu. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2008 Sb. rozh. tr. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, tedy s ohledem na ust. § 89 odst. 2 tr. ř. nelze apriori vyloučit možnost, aby byl k důkazu použit i zvukový záznam pořízený soukromou osobou bez souhlasu osoby, jejíž hlas je takto zaznamenán. Ust. § 88 se zde neuplatní, a to ani analogicky, neboť upravuje odlišnou situaci, a sice zaznamenávání hlasového projevu orgány činnými v trestním řízení, které musí nutně splňovat přísnější kritéria. Přípustnost takového důkazu je však vždy nezbytné posuzovat též s ohledem na respektování práva na soukromí zakotveného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jde o situaci, kdy zde dochází k určité kolizi chráněných zájmů. V posuzovaném případě ovšem soudy správně upřednostnily zájem na ochraně společnosti před závažnou trestnou činností, když nahrání hlasových projevů obviněného D. realizoval svědek D. G. proto, aby tak v tísni zadokumentoval nezákonné jednání obviněného.

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že uvedený zvukový záznam nebyl osamoceným důkazem, neboť soudy při rozhodování o vině obviněného vycházely také z dalších důkazů, především svědeckých výpovědí. Lze proto shrnout, že soudy i v tomto ohledu postupovaly v souladu se zákonem a shora uvedenou judikaturou.

IV.

Nejvyšší soud proto posoudil dovolání obviněného D. D. jako zjevně neopodstatněné a jako takové je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Toto rozhodnutí učinil v souladu s ust. § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. listopadu 2009

Předseda senátu

JUDr. Robert Fremr

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru