Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1310/2020Usnesení NS ze dne 20.01.2021

HeslaDaň
Podvod
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1310.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 209 odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1310/2020-471

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2021 o dovolání obviněných I. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a J. J., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 4 To 103/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 22/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněných I. J. a J. J. odmítají.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 4 T 22/2018, byli obvinění I. J. a J. J. uznáni vinnými přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustili jednáním spočívajícím v tom, že „po předcházející vzájemné dohodě v období od 12. 9. 2016 do 18. 10. 2016 ve Frýdku-Místku, v Ostravě či jinde v úmyslu zajistit finanční prostředky pro svého bratra J. J., který před svou dopravní nehodou dne 7. 9. 2016 nebyl od 1. 2. 2016 účasten na nemocenském pojištění, I. J. předstírala pracovní poměr tohoto u společnosti J., XY, IČO XY, od 1. 9. 2016, u které byla jak jediným společníkem, tak jediným jednatelem, aby vznikl J. J. nárok na výplatu dávek nemocenského pojištění, a to tak, že dne 12. 9. 2016 přihlásila společnost J. do registru zaměstnavatelů u Okresní správy sociálního zabezpečení Frýdek-Místek a J. J. do registru zaměstnanců u této společnosti na pozici účetního – ekonoma s měsíčním příjmem 25.000 Kč, když další osoby, které prokazatelně vykonávaly práci za mzdu na základě pracovní smlouvy se společností J. v období předcházejícímu 1. 9. 2016, nepřihlásila do registru zaměstnanců a rovněž společnost J. nepřihlásila do registru zaměstnavatelů, následně dne 18. 10. 2016 J. J. při podání žádosti Okresní správě sociálního zabezpečení ve Frýdku-Místku o poskytnutí dávek nemocenského pojištění, když společnost J. poskytla k této žádosti podklady, uvedl, že je zaměstnancem této společnosti, a to od 1. 9. 2016 na pozici účetního – ekonoma s měsíčním příjmem 25 000 Kč, ačkoli žádnou pracovní činnost pro tuto společnost až do dne 7. 9. 2016 nevykonával, a to i s ohledem na rozsah podnikatelských aktivit svého údajného zaměstnavatele v roce 2016, na základě těchto fiktivních dokladů byly J. J. za období od 21. 9. 2016 do 25. 8. 2017 přiznány a vyplaceny dávky nemocenského pojištění v celkové výši 141 300 Kč ke škodě České republiky, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení Frýdek-Místek“.

Za to byla obviněná I. J. odsouzena podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Obviněný J. J. byl rovněž odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Okresní správou sociálního zabezpečení, Frýdek-Místek, IČO 00006963, se sídlem Palackého 115, 738 01 Frýdek-Místek, částku ve výši 141.300 Kč.

Proti rozsudku Okresního soud ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 4 T 22/2018, podali obvinění I. J. a J. J. prostřednictvím svých obhájců odvolání.

O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 4 To 103/2020, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněných I. J. a J. J. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody, a s přihlédnutím k ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou Českou republiku, zastoupenou Okresní správou sociálního zabezpečení, Frýdek-Místek, IČO 00006963, se sídlem Palackého 115, 738 01 Frýdek-Místek, odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II.

Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 4 To 103/2020, jako soudu odvolacího podali obvinění I. J. a J. J. prostřednictvím svých právních zástupců dovolání.

Obviněná I. J. v rámci svého dovolání (č. l. 443–445) uplatnila dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně byla porušena její ústavně zaručená práva a svobody.

Obviněná má za to, že doplnění důkazního stavu věci ve smyslu pokynů kasačního rozhodnutí odvolacího soudu (usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 4 To 311/2018) přineslo pouze důkazy zprošťující povahy a tím i potvrzující původní zprošťující verdikt nalézacího soudu, vydaný podle § 226 písm. a) tr. ř.; přesto byla uznána vinou. Namítá, že se tak stalo na podkladě nepřímých důkazů, kdy skutkový podklad odsuzujícího rozsudku není přesvědčivým způsobem odůvodněn. Bylo povinností odvolacího soudu neignorovat odvolací námitky a s těmito se řádně vypořádat, což se však nestalo, neboť odůvodněním jsou pouze obecné formulace a spíše se jedná o okázalé ignorování odvolacích námitek. Napadené usnesení je tak nepřezkoumatelné. Současně tímto bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, práva na soudní ochranu a práva na obhajobu. Zatímco námitkám státního zástupce stran nesprávných skutkových zjištění soud přisvědčil, ve vztahu k obviněné se zdráhal do skutkových zjištění jakkoli zasahovat. Takový odlišný postup neodpovídá fair procesu.

Obviněná má dále za to, že ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Uvedla, že závěr o její vině je dovozen ze čtyř indicií. Zaprvé z vyvrácené motivace k zaměstnání obviněného J. J. na pozici účetního. Má za to, že taková motivace byla zcela zjevná, kdy poukazuje na to, že měla resty s plněním povinností, což vyplynulo i z výslechu svědkyně V. H., kdy resty byly zejména důsledkem stále obtížnější a hůře zvladatelné péče o postiženého syna (což se podává rovněž z e-mailové komunikace a dokumentů založených na č. l. 339–347). Měla tedy jasnou motivaci k zaměstnání bratra J. J. Druhá indicie, nevěrohodnost zaměstnání jmenovaného na dobu neurčitou, je pak založena na nesprávných úvahách, neboť se jedná o jejího bratra a vždy bylo možno ukončit pracovní poměr dohodou. Třetí indicie, faktická absence činnosti jmenovaného, je rovněž nesprávná, kdy napadený rozsudek konstatuje, že svědek M. nemohl vozit dokumenty J. J. v roce 2016, protože v té době ve společnosti již nebyl zaměstnán. Uvedený závěr je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, kdy z výslechu svědků L. Z., O. M., L. M. a J. Z. vyplývá, že faktury a doklady řešil na stavbě pan M. Účetní dokumenty ohledně těchto osob předával pan M. na podzim 2016, jak je patrné z faktur založených do spisu, v kombinaci s výslechy těchto osob. Svědek M. tak zcela evidentně pracoval na podzim 2016 pro společnost a z jeho výpovědi vyplývá, že vozil dokumenty J. J. Pokud pak jde o čtvrtou indicii, že ostatní zaměstnanci byli přihlášeni do registru zaměstnanců až v roce 2017, obviněná namítla, že se tak stát mělo pouze, pokud by nastal „nějaký problém“, přičemž tomu odpovídá zjištění, že J. J. byl do systému přihlášen po jeho dopravní nehodě.

Obviněná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud vyhověl dovolání a aby z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, č. j. 4 To 103/2020-424, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2020, č. j. 4 T 22/2018-388.

Obviněný J. J. v rámci svého dovolání (č. l. 449–450) uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný má za to, že ve věci je dán extrémní rozpor skutkových zjištění a vyhodnocení provedených důkazů. Zdůraznil, že důkazy, jejichž provedení bylo uloženo v rámci kasačního postupu odvolacího soudu, plně podpořily tvrzení obhajoby, co se týče zhoršujícího se zdravotního stavu syna obviněné I. J., stejně jako skutečnosti, že svědek M., ačkoliv již v důchodu i nadále pracoval pro firmu I. J. a tudíž není vyloučeno jeho tvrzení, že mohl dovolateli předávat účetní listiny i v roce 2016. Tyto důkazy nebyly nalézacím soudem nikterak vyhodnoceny, byly pouze konstatovány. Stejně tak ani jeden ze soudů vůbec žádným způsobem nevyhodnotil provedený důkaz – formulář dočasné pracovní neschopnosti ze dne 7. 9. 2016, ve kterém S. uvedl jako zaměstnavatele dovolatele společnost J. Jednalo se o informaci, na které se se sestrou nemohl předem domluvit. Dále brojí proti závěru, že nebyla motivace k jeho zaměstnání ve firmě jeho sestry, kdy poukazuje na vypovídací hodnotu svědecké výpovědi H. ohledně stavu ve společnosti, akutně vyžadujícího pomoc při vedení účetnictví. I. J. v předmětné době dlouhodobě nezvládala plnit povinnosti jednatelky, kdy její společnost zejména v administrativě a povinnostech jako zaměstnavatele vůči České správě sociálního zabezpečení dlouhodobě selhávala a porušovala povinnosti, přičemž náprava byla sjednána až po skončení dovolatelovi nemocenské.

S ohledem na okolnosti tohoto případu, kdy soudy dospěly k závěru o vině na základě pouhých nepřímých důkazů, kdy navíc ve věci bylo provedeno mnoho důkazů, které naopak závěry o vině výrazně zpochybňovaly, o čemž svědčí prvotní zprošťující rozsudek nalézacího soudu, měly soudy obou stupňů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, tedy zabývat se všemi provedenými důkazy a všemi námitkami, a ne jen selektivně se zabývat pouze některými. Odvolací soud se konkrétními námitkami ohledně nevyhodnocení důkazů vůbec nezabýval, čímž dle obviněného řádně neodůvodnil své rozhodnutí a porušil jeho Ústavou garantované právo na spravedlivý proces.

S ohledem a výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ust. § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 4 To 103/2020, a současně i rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 3. 2020, sp. zn. 4 T 22/2018, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k dalšímu řízení a rozhodnutí.

K dovolání obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soudu dne 15. 12. 2020, sp. zn. 1 NZO 997/2020.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedla obecná východiska uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně konstatuje, že obvinění se prostřednictvím výše uvedených námitek skutkové povahy omezili na prosazení své setrvalé obhajoby o jiných skutkových okolnostech navázání pracovního poměru dovolatele J. J. za podmínek nejen formálně deklarovaných obsahem uzavřené pracovní smlouvy, ale také v souladu se skutečnou potřebou zaměstnavatelské společnosti reálně naplňovaných od vzniku jeho pracovního poměru do data vystavení pracovní neschopnosti u tohoto pojištěnce. Vlastní způsob vyhodnocení provedených důkazů tak, aby vyzníval ve smyslu uplatněné obhajoby, však nepodepřeli takovou argumentací (např. ve smyslu nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1624/09), ze které by bylo dovoditelné, že skutková zjištění soudů nevyplývají z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Státní zástupkyně v projednávané věci existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy neshledala.

Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Takový ucelený argumentační systém je přitom v předmětných rozhodnutích obsažen, neboť se z nich nade vši pochybnost podává, jaké jednání je dovolatelům kladeno za vinu, na podkladě jakých důkazů je takové jednání prokázáno a jaký delikt je v něm spatřován. Řízení rovněž netrpí žádnými procesními vadami. Vzhledem k tomu, že podstatná část dovolacích námitek míří vůči odůvodnění přezkoumávaných soudních rozhodnutí, je současně třeba odkázat na § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné. Nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně poukázala na příslušné hodnotící pasáže z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz zejm. pod body 18. – 21. rozsudku soudu prvního stupně, zejm. body 6. – 7. usnesení soudu odvolacího), ve kterých zcela jasně, srozumitelně a s logickou přesvědčivostí vysvětlily, ze kterých důkazů vycházely a jaké důvody je k tomu vedly.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných I. J. a J. J. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnými osobami, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadených rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání obviněných I. J. a J. J. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2020, sp. zn. 4 To 103/2020, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest, kdy došlo toliko ke zrušení výroku o náhradě škody. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnými uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod obviněnými uplatněný dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněná I. J. soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka stran nepřímých důkazů, dále výpovědí svědkyně V. H., svědka J. M., spoluobviněného J. J., L. Z., O. M., L. M. a J. Z., listinných dokumentů a e-mailové komunikace k prokázání situace stran její péče o postiženého syna) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění reálné potřeby zaměstnat další osobu ve firmě na pozici účetní, resp. na pomoc s administrativními úkony, povahy dohody mezi ní a obviněným J. J. týkající se možného skončení pracovního poměru, náplně práce obviněného J. J., důvodů pro zpoždění přihlášení zaměstnanců do registru zaměstnanců, a toho, zda byl svědek J. M. v roce 2016 ve firmě zaměstnán, resp. zda zde i během důchodu vypomáhal), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. ve věci byly provedeny toliko nepřímé důkazy, které však svědčí pro nevinu dovolatelky) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy z obsahu podaného dovolání lze vyvodit, že obviněná trvá na tom, že se jí za vinu kladeného jednání nedopustila, resp. nedopustila se čehokoli trestně postižitelného).

Stran obviněného J. J. se pak jedná o v mnoha směrech totožné námitky, jejichž prostřednictvím soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (obecná námitka stran nepřímých důkazů, kdy svědek neodkazuje na konkrétní důkazy, má však za to, že tyto prokázaly zhoršující se stav syna dovolatelky a aktivní pomoc svědka J. M. ve firmě, dále zprávy ČSSZ o důchodu svědka J. M., formuláře dočasné pracovní neschopnosti jeho osoby ze dne 7. 9. 2016, výpovědi svědkyně V. H. a přestupkové dokumentace) a vadná skutková zjištění (zejména stran motivace, tj. potřeby zaměstnat jeho osobu ve firmě na pozici účetní, resp. na pomoc s administrativními úkony, toho, zda byl svědek J. M. v roce 2016 ve firmě zaměstnán, resp. zda zde i během důchodu vypomáhal a mohl mu tak předat účetní dokumenty, skutečnosti, že ke dni 7. 9. 2016 byla jako jeho zaměstnavatel uváděna firma J.), jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecně formulovaná námitka obviněného, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. ve věci byly provedeny toliko nepřímé důkazy, které však svědčí pro jeho nevinu) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy z obsahu podaného dovolání lze vyvodit, že i obviněný trvá na tom, že trestně postižitelného jednání se nedopustil).

Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhali přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění shodně uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují zejména z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, zejména svědeckým výpovědím a úředním záznamům, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

V této souvislosti je taktéž třeba odmítnout námitku, kterou lze z obsahu obou podaných dovolání vyvodit, kdy obvinění jejím prostřednictvím napadají hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jejich neprospěch. Obvinění akcentují především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jejich neprospěch, tedy v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy obviněný J. J. konkrétně uvádí, že „nalézací soud se zabýval pouze důkazy, které vyhodnotil v neprospěch obžalovaných (ačkoliv ty stejné důkazy v předchozím řízení vyhodnotil ve prospěch obžalovaných), a důkazy podporující verzi obhajoby ponechává zcela bez povšimnutí, tyto pouze konstatuje, avšak tyto nikterak nevyhodnocuje a zcela je v odůvodnění svého rozhodnutí opomíjí“. Obviněná I. J. se vyjádřila v podobném smyslu.

K námitce porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného, jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v § 2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obžalovaného a poškozeného, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného, ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

Obvinění shodně namítají, že ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který spatřují zejména ve skutečnosti, že v projednávané věci je založen závěr o jejich vině pouze na nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený a na sebe logicky navazující řetězec, zejména stran skutkových zjištění týkajících se možné motivace obviněné k zaměstnání spoluobviněného, jeho reálné náplně práce a přihlášení do registru zaměstnanců.

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění dožadují, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Je třeba připomenout, že formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který oba obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod., jak činí v rámci podaných dovolání oba obvinění.

Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Obviněnými uplatněné námitky byly již z větší části obsahem řádných opravných prostředků, resp. se jedná o obhajobu uplatňovanou již před soudem prvního stupně, přičemž je třeba uvést, že jak nalézací, tak odvolací soud se s touto zcela řádným způsobem vypořádaly. Námitky obviněných se týkají skutkových otázek (okolností, za nichž byl obviněný J. J. zaměstnán, náplně jeho práce a otázky přihlášení se k registru zaměstnanců) a hodnocení provedených důkazů (zejména svědeckých výpovědí), kdy obvinění trvají na tom, že se jedná pouze o nepřímé důkazy, nijak na sebe nenavazující, resp. netvořící ucelený a na sebe navzájem navazující řetěz. Nalézací soud provedl řádné dokazování, na jehož podkladě stabilizoval skutkový stav tak, jak je pospán ve skutkové větě rozsudku. Vycházel přitom nejen z výpovědí obou obviněných, ale i dalších svědeckých výpovědí a řady listinných důkazů (rozebrány blíže v bodech 3. až 17.). Nalézací soud dospěl k závěru, že verze uváděná obviněnými v rámci jejich obhajoby byla provedeným dokazováním vyvrácena, kdy se jednalo zejména o otázku samotné motivace obviněné I. J. k zaměstnání jejího bratra, obviněného J. J. na dobu neurčitou. Poukázal na to, že situace ve firmě se nijak neodlišovala od předchozích let, kdy „z ekonomického hlediska tak nebyl žádný důvod pro přijetí nového zaměstnance do pracovního poměru“ (bod 19. rozsudku). Zatímco ostatní zaměstnanci byli zaměstnáni jen sezónně a nebyli po několik let přihlášeni do registru zaměstnanců, u obviněného se jednalo o pracovní smlouvu na dobu neurčitou, kdy byl následně zpětně přihlášen do registru zaměstnanců, resp. poté, co byl účasten dopravní nehody. Obviněný přitom nebyl od 1. 2. 2016 účasten nemocenského pojištění a bez zaměstnání by mu nárok na dávky nemocenského pojištění nevznikl. Soud neuvěřil obhajobě obviněného, že v den nehody byl na cestě právě na OSSZ, aby se osobně přihlásil do registru zaměstnanců. Soud poukázal rovněž na to, že bylo prokázáno, že stran péče o syna nedošlo u obviněné v roce 2016 k žádným zásadním změnám, která by odůvodňovala přijetí dalšího zaměstnance na výpomoc. O tom, že by byl obviněný zaměstnán v předmětné firmě, se přitom nezmiňovali ani ostatní sezónní zaměstnanci, a ani svědek M., který uvedl že „obžalovanému občas dovezl nějaký papír“, ale „ve společnosti působila mimo zaměstnanců jen obžalovaná“. Svědeckou výpověď J. M. vyhodnotil soud jako nevěrohodnou, kdy bylo prokázáno, že svědkovi byl od 1. 12. 2015 přiznán starobní důchod a v roce 2016 tak již nebyl ve firmě zaměstnán. Zde je třeba uvést, že svědek samozřejmě mohl i nadále obviněné I. J. drobně vypomáhat, nicméně uvedený skutkový závěr není pro posouzení viny obviněných jakkoli stěžejní. Stěžejní je u tohoto svědka skutečnost, že z jeho výpovědi se zcela rozhodně nepodává, že by byl obviněný J. J. v rozhodné době ve firmě zaměstnán. Soud rovněž provedl celou řadu listinných důkazů, kdy lze odkázat zejména na bod 15. odůvodnění rozsudku, kde nalézací soud rozebral zejména časové hledisko celého případu. Lze se tak zcela ztotožnit se závěrem nalézacího soudu, že jednání obžalovaných tak směřovalo k tomu, aby uvedli OSSZ v omyl a obohatili obžalovaného o dávky nemocenského pojištění, které by mu jinak nenáležely. … Tímto jednáním obžalovaní uvedli v omyl Českou republiku, za kterou jednala OSSZ. … Mezi vzniklou škodou a jednáním obžalovaných je příčinná souvislost, neboť pokud by obžalovaní nezpůsobili omyl na straně OSSZ spočívající v tom, že obžalovaný je zaměstnán u společnosti J., nebyly by mu vyplaceny dávky nemocenského pojištění“ (bod 20. rozsudku). Obvinění přitom jednali ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kdy jejich jednání bylo jednáním úmyslným ve smyslu § 15 tr. zákoníku, přičemž uvedené závěry jsou vyjádřeny jasně a srozumitelně ve skutkové větě rozsudku. Právní kvalifikace jednání obviněných jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak zcela odpovídá skutkovým zjištěním vyplývajících z provedeného dokazování a zakotvených ve skutkové větě rozsudku.

Odvolací soud se následně se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil. Uvedl přitom, že „nemá důvod znovu opakovat, případně nadále rozvíjet skutkové závěry okresního soudu a vršit tak další argumenty do polemiky odvolatelů s nimi, zejména když nalézací soud dostál své povinnosti provést dokazování v zákonem požadovaného rozsahu a jeho nezpochybnitelné výsledky promítnout do správné právní kvalifikace činu, jehož se odvolatelé dopustili“ (bod 7. usnesení). Odvolací soud odkázal na přesvědčivé odůvodnění nalézacího soudu, v čemž oba obvinění spatřují porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť mají za to, že se odvolací soud jejich námitkou vůbec nezabýval. K uvedené námitce obviněných, byť ve formální rovině nepodřaditelné pod jimi uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádný jiný), lze uvést, že není úkolem odvolacího soudu reagovat na veškeré námitky obviněného, vypořádal-li se s nimi již nalézací soud, tím spíše pak není povinností odvolacího soudu reagovat na veškeré důkazní prostředky či možné poukazy na judikaturu či odbornou literaturu, vypořádal-li se odvolací soud obsahově se vznesenými námitkami meritorně či jako v projednávaném případě poukazem na závěry nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil. V tomto kontextu pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, ,nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument‘ a že odvolací soud ,se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně‘ (např. věc García proti Španělsku)srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a usnesení Nejvyššího soud ze dne 30. 8. 2016. sp. zn. 6 Tdo 1107/2016).

Námitku obviněných I. J. a J. J., že jejich odvolání nebyla řádně projednána a bylo tak zasaženo do jejich práva na spravedlivý proces je tedy nutno hodnotit jako nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod, nadto tuto námitku Nejvyšší soud hodnotí z výše rozvedených důvodů jako nezakládající se na důvodných skutečnostech.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněnými napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami.

Z obsahu dovolání obviněných je zřejmé, že jejich námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.

IV.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 20. 1. 2021

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru