Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1287/2020Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:3.TDO.1287.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1287/2020-2992

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný O. S., nar. XY, naposledy bytem XY, XY, stíhaný jako uprchlý podle § 302 trestního řádu, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 2 To 29/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 12/2019 takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2020, sp. zn. 46 T 12/2019, byl obviněný O. S. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (bod I. 1) a zvlášť závažného zločinu financování terorismu podle § 312d odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (bod II. 3). Za to byl podle § 312a odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných S. S. a F. (roz. K.) H.

2. O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 2 To 29/2020, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu účasti na teroristické skupině podle § 312a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku (bod I.). Za to jej podle § 312a odst. 2 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolací soud současně rozhodl o odvoláních obviněných S. S. a F. H.

3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že závěr o jeho vině je založen toliko na výpovědi spoluobviněného S. S. a svědků A. a jeho matky I. E. T., nahrávkách a záznamech hlasu a zpráv uložených v telefonech a elektronických zařízeních. Žádný z uvedených důkazních materiálů nesvědčí přímo o vině obviněného. Jediným přímým důkazem byly nahrávky hlasu obviněného, které však byly pořízeny v roce 2016, kdy jednání, za které byl obviněný shledán vinným, nebylo trestné. Podle obviněného tedy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se skutek odehrál tak, jak byl žalován, souzen a odsouzen. Bylo na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo.

4. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 2 To 29/2020, podle § 265k trestního řádu zrušil, a to včetně vadného řízení mu předcházejícího a přikázal soudu, aby tuto trestní věc znovu projednal a rozhodl.

5. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného v podstatné části uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. K námitce obviněného, podle které část nahrávek nelze použít jako důkaz z toho důvodu, že byly pořízeny před 1. 2. 2017, kdy vstoupila v účinnost novela trestního zákoníku provedená zákonem č. 455/2016 Sb., jíž byl do trestního zákoníku včleněn § 312a, státní zástupce uvedl, že otázkou časové působnosti trestního zákona a aplikací příslušných ustanovení trestního zákona na jednání obviněného se již velmi pečlivě vypořádal odvolací soud. Vrchní soud přitom dospěl ke správnému právnímu závěru, že jednání obviněných bylo trestné i před zmíněnou novelou trestního zákoníku. Organizaci An-Nusra totiž lze považovat za organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 trestního zákoníku. § 312a trestního zákoníku primárně vychází z § 361 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017. Podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku se trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině dopustil ten, kdo založil organizovanou zločineckou skupinu, kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastnil, nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporoval. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se uvedeného zločinu dopustil ten, kdo spáchal čin uvedený v odstavci 1 ve vztahu k organizované zločinecké skupině určené nebo zaměřené k páchání vlastizrady (§ 309 trestního zákoníku), teroristického útoku (§ 311 trestního zákoníku) nebo teroru (§ 312 trestního zákoníku). Vzhledem ke skutečnosti, že bylo prokázáno, že obviněný byl členem organizace An-Nusra od konce roku 2016 do podzimu 2017, tedy do doby, kdy již byla účinná novela č. 455/2016 Sb., bylo třeba jeho jednání právně kvalifikovat podle nového § 312a trestního zákoníku, rozhodně to však neznamená, že by část jeho jednání spáchaná před novelizací trestního zákoníku nebyla vůbec trestná.

6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu, jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

7. Obviněný O. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

10. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

11. Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

12. Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Městského soudu v Praze netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

13. Proto nemohou uplatněný důvod dovolání naplnit výhrady obviněného založené na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Obviněný nesouhlasil v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními, učiněnými soudy, když podle jeho názoru neexistoval jediný důkaz pro vyslovení závěru, že se dopustil toho, co je mu kladeno za vinu. Takové námitky obviněného nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby z předchozích fází trestního řízení, přičemž soudy se s jeho námitkami náležitě vypořádaly a lze plně odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Obviněný byl usvědčen zejména výpovědí spoluobviněného S. S., který popsal, jak pomohl obviněnému vycestovat do Sýrie, aby se připojil k organizaci An-Nusra, a také okolnosti, za kterých se obviněný setkal se svou manželkou (později spoluobviněnou) F. H. Obviněný se k organizaci An-Nusra připojil 26. 11. 2016, kdy překročil turecko-syrské hranice. Ze zajištěné četné komunikace mezi obviněnými navzájem i mezi obviněnými a jejich rodinnými příslušníky přes aplikace Whatsapp a Telegram jednoznačně vyplývá, že dovolatel působil v organizaci nejméně do října 2017. V této emailové komunikaci a audiozprávách, je trestná činnost obviněného detailně popsána od vylíčení cesty do Sýrie, přes účast ve výcvikovém vojenském táboře, kurzy, sňatek se spoluobviněnou F. H., až po jejich konkrétní zapojení do činnosti uskupení An-Nusra. Vzájemná komunikace obviněných je natolik rozsáhlá a podrobná, že její obsah nelze zpochybňovat. Nejedná se o útržkovité zprávy nebo kamuflovanou komunikaci, naopak audiozprávy obsahují souvislý, monologický výklad konkrétního mluvčího, přičemž totožnost jednotlivých osob byla prokázána znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, odvětví fonoskopie, a rovněž znaleckým posudkem z oboru kriminalistika a kybernetika, specializace fonoskopie. Rozhodná skutková zjištění soudů jsou podložena dostatkem důkazů, aby bylo možno označit skutkové závěry za přesvědčivé. Nezůstává proto žádný prostor pro pochybnosti ohledně skutkového stavu věci, a tudíž ani pro aplikaci pravidla in dubio pro reo, jehož se v dovolání domáhá obviněný.

14. Uplatněnému důvodu dovolání tak odpovídá pouze námitka obviněného, podle které jeho jednání nebylo až do novely trestního zákoníku provedené zákonem č. 455/2016 Sb., účinné od 1. 2. 2017, vůbec trestné. Obviněnému však nelze přisvědčit. Naopak lze odkázat na zevrubné právní posouzení provedené odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obviněný se zapojoval do činnosti organizace An-Nusra od listopadu 2016 nejméně do října 2017. Bylo třeba aplikovat § 2 odst. 2 trestního zákoníku, jelikož k dokončení jednání došlo až za účinnosti nového trestního zákoníku. Organizaci An-Nusra lze považovat za organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 trestního zákoníku. Úprava § 312a trestního zákoníku vychází primárně z § 361 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017. Podle § 361 odst. 1 trestního zákoníku se trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině dopustil pachatel, který založil organizovanou zločineckou skupinu, činnosti organizované zločinecké skupiny se účastnil, nebo organizovanou zločineckou skupinu podporoval, přičemž podle odstavce 2 tohoto ustanovení se uvedeného zločinu dopustil tehdy, spáchal-li čin uvedený v odstavci 1 ve vztahu k organizované zločinecké skupině určené nebo zaměřené k páchání vlastizrady (§ 309 trestního zákoníku), teroristického útoku (§ 311 trestního zákoníku) nebo teroru (§ 312 trestního zákoníku). Jednání obviněného tak bylo trestné již před citovanou novelou trestního zákoníku. Odvolací soud proto přiléhavě posoudil čin podle § 312a odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku.

15. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru