Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1284/2019Usnesení NS ze dne 30.01.2020

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1284.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1284/2019-398

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. K., nar. XY trvale bytem XY, okres Strakonice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 639/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 73/2016, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2019 sp. zn. 3 To 639/2018 a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. 4 T 73/2016 zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 4 T 73/2016, byl obviněný R. K. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku na skutkovém základě, že

„v období od měsíce ledna 2010 do měsíce června 2015 v místě svého trvalého bydliště ani jinde neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke svému synovi AAAAA (pseudonym), nar. XY, trvale bytem XY, okres Prachatice, ačkoliv mu tato povinnost do 31. 12. 2013 vyplývala ze zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a od 1. 1. 2014 vyplývá ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a jejíž výše mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 7. 5. 2003, č. j. 8 P 204/2000-173, pravomocným dne 29. 8. 2003, a to 2 500 Kč měsíčně splatných předem vždy do každého 5. dne v měsíci k rukám matky M. K., nar. XY, trvale bytem XY, okres Prachatice, a od 21. 4. 2014, kdy syn AAAAA dosáhl zletilosti, k jeho rukám, když v uvedeném období na výživném uhradil pouze dne 30. 1. 2015 částku ve výši 2 500 Kč, dne 3. 3. 2015 částku ve výši 2 500 Kč, dne 24. 4. 2015 částku ve výši 2 500 Kč, dne 13. 5. 2015 částku ve výši 2 500 Kč, dne 19. 5. 2015 částku ve výši 2 500 Kč, dne 4. 7. 2015 částku ve výši 2 500 Kč a dne 1. 9. 2015 částku ve výši 2 500 Kč, dále dne 31. 5. 2016 částku 20 000 Kč a dne 20. 8. 2018 částku 26 000 Kč,

přičemž v roce 2009 uhradil M. K. ve čtyřech splátkách celkovou částku 152 000 Kč na rekonstrukci bytu, kdy se domníval, že tato částka bude započtena na výživné pro syna AAAAA až do jeho osmnácti let věku ve výši 2 000 Kč měsíčně a z tohoto důvodu výživné vyjma shora uvedené částky nehradil, a to ačkoliv věděl, že peníze jsou určeny na rekonstrukci bytu a nikoliv na výživu pro jeho syna;

celkem tak za uvedené období dluží celkem 91 500 Kč“.

Za to byl podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby doplatil dlužné výživné.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 639/2018, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 3. 2019 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný uvedl, že jej soud prvního stupně na základě vlastních skutkových zjištění dvakrát zprostil obžaloby, přičemž potřetí jej, aniž by bylo doplněno dokazování, na základě stejných důkazů uznal vinným, když plně respektoval názor odvolacího soudu vyslovený v jeho rozhodnutí. Odvolací soud totiž ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí uzavřel, že po novém projednání věci nezbude soudu prvního stupně jiná možnost než vyslovení viny přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku ve formě nedbalosti, kdy zproštění obžaloby nepřipadá v úvahu. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 01. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14-1, obviněný namítl, že odvolací soud nesmí soudu prvního stupně udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů. Předmětným postupem došlo podle názoru obviněného k porušení práva na spravedlivý proces a rovněž i zásady presumpce neviny. Obviněný dále popsal průběh dokazování, který se týkal jeho obhajoby, že v prosinci 2007 předal M. K. částku 152.000 Kč jako úhradu výživného do doby zletilosti syna, a to z toho důvodu, že M. K. popírala jak předmětnou dohodu, tak převzetí částky 152.000 Kč. Žádné z jeho tvrzení nebylo a nemohlo být označeno jako nevěrohodné, naopak jeho tvrzení byla dalšími důkazy potvrzena. S právním posouzením skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy spáchaného z nedbalosti podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku obviněný nesouhlasí, neboť jeho jednání postrádá známky společenské škodlivosti podle § 12 odst. 1 trestního zákoníku. Upozornil i na občanskoprávní rovinu celého případu, zejména s akcentem na úpravu nového občanského zákoníku, který v § 921 odst. 1 připouští, aby se povinný rodič dohodl s druhým rodičem či se zletilým dítětem o placení výživného odchylně od zákonné úpravy. Byť k dohodě o vyplacení výživného předem došlo v roce 2007, je podle názoru obviněného, v rámci posuzovaní jeho trestnosti třeba přihlédnou k tomu, že nová občanskoprávní úprava dohodu rodičů o jednorázové úhradě výživného předem umožňuje. Zopakoval, že v prosinci 2007 předal k rukám matky mimořádnou částku určenou na rekonstrukci jejich bydlení se synem, kterou považoval za výživné, neboť se mu tento účel použití peněz jevil jako potřebný pro jeho syna. To, že matka peníze pro daný účel nepoužila, nemůže být vykládáno v jeho neprospěch. Proto se podle svého názoru nedopustil přisouzeného trestného činu, byť z nedbalosti.

Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2019, č. j. 3 To 639/2018-357, jakož i další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal soudu nové projednání a rozhodnutí věci, případně aby sám ve věci v souladu s tímto dovoláním rozhodl.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedla, že v předmětné věci došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. Je zřejmé, že odvolací soud v předchozím kasačním rozhodnutí hodnotil důkazy, aniž by je provedl a nad míru přiměřenou zavázal soud prvního stupně svým názorem, neboť kategoricky uzavřel, že není možné dospět k jinému právnímu závěru, než k závěru o vině obviněného přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 ve formě nedbalosti. Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednání nemohlo být posouzeno ani jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný z nedbalosti z důvodu porušení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, státní zástupkyně nesouhlasí s názorem obviněného, že současná občanskoprávní úprava připouští jednorázovou úhradu výživného pro nezletilé dítě na základě dohody s druhým rodičem, kterému dítě bylo svěřeno do péče. Na druhou stranu, pokud obviněný jednal v představě, že výživné na syna uhradil, když jednorázová platba pokrývá náklady na placení jednotlivých stanovených měsíčních částek výživného až do 21. 4. 2014, jednal v omylu o normativních znacích skutkové podstaty. Takový omyl se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Právě z naznačených důvodů by mohla mít obhajoba obviněného trestněprávní význam. V případě, že by se ji nepodařilo obviněnému vyvrátit, vylučoval by jeho omyl zavinění ve formě úmyslu i vědomé nedbalosti. Státní zástupkyně rovněž zdůraznila, že obviněný poté, co byl seznámen s vadností svého postupu, začal výživné hradit a doplatil i částku, která respektovala vyživovací povinnost ve výši 2.500 Kč měsíčně. Jestliže zvláštní ustanovení o účinné lítosti podle § 197 trestního zákoníku upřednostňuje zájem oprávněného před trestním postihem pachatele, pak vyjmenované okolnosti týkající se přístupu obviněného k plnění vyživovací povinnosti je třeba zvažovat i v rámci § 12 odst. 2 trestního zákoníku. Tento případ se evidentně svou charakteristikou vymyká z rámce obvykle páchaných trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 639/2018, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 4 T 73/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo ke zrušení, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný R. K. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 trestního řádu pod písmeny a) až k). Dovolatel uplatnil dovolací důvod ve spojení s důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Určitý průlom do výše rozvedených obecných obsahových východisek tohoto dovolacího důvodu představuje judikatura Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí opakovaně vyslovil právní názor, podle nějž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.

Obviněný proto argumentoval relevantně, pokud namítal jak závažné procesní pochybení soudů mající vliv na jeho právo na spravedlivý proces, tak nesprávné hmotněprávní právní posouzení věci, kde poukazoval zejména na absenci společenské škodlivosti svého jednání.

Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

V řízení předcházejícím vydání napadených rozhodnutí se odvolací soud dostal do kolize s pravidly instančního rozhodování, když v rámci odvolacího přezkumu dřívějšího zprošťujícího rozsudku nalézacího soudu ze dne 22. 8. 2017 nejprve dospěl k závěru, že ve věci již byly provedeny všechny v úvahu připadající důkazy, ovšem nalézací soud dospěl k nesprávným závěrům ohledně dílčí skutkové otázky týkající se dohody o výplatě výživného předem. V podstatě nalézacímu soudu vytkl, že se sice zabýval otázkou existence samotné dohody, nikoliv však otázkou, zda se jednalo o dohodu explicitní a sjednanou předem na přesně stanovené období, jak je uvedeno v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 247/2010. Odvolací soud uzavřel, že existence takové dohody z provedených důkazů nevyplývá, a proto soudu prvního stupně nezbude jiná možnost, než vyslovení viny přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku ve formě nedbalosti. Přestože odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek z důvodu, že přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení jsou v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu, meze instančního rozhodování překročil tím, že související skutkové otázky posoudil způsobem závazným pro soud prvního stupně fakticky sám. Podle konstantní judikatury přitom odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů, a tak v rozporu se zákonem předjímat výsledek řízení (nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14). Již proto nemohla napadená rozhodnutí obstát.

Z hlediska hmotněprávního posouzení skutku je třeba oběma soudům vytknout, že se při svých právních úvahách dostatečně nezaměřily již na otázku naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, včetně zavinění. Svoji detailní pozornost věnovaly až některým právním otázkám souvisejícím se společenskou škodlivostí činu (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku). V této souvislosti soudy citované usnesení Nejvyššího soudu 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 247/2010, řešilo problematiku trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona (tj. zákona 140/1961 Sb.) a otázku existence explicitní dohody o výplatě výživného předem dávalo do souvislosti s posuzováním materiální stránky trestného činu [cit.: „Dovolací soud sdílí závěry dovolatelky, že z hlediska úvah o společenské nebezpečnosti (společenské škodlivosti) takového jednání je významný obsah dohody o výživném a podmínky, za nichž k ní došlo …“].

Přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti. Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda oprávněné osobě je plněno dobrovolně nebo na základě výkonu rozhodnutí. Po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Zavinění se musí vztahovat i ke znaku skutkové podstaty zákonná povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Jde o tzv. normativní znak skutkové podstaty, tudíž případný právní omyl týkající se takového znaku se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu.

V posuzované věci podle stávajících skutkových závěrů uhradil obviněný výživné na syna dopředu, a proto se domníval, že nic nedluží. Z hlediska norem soukromého práva nepřichází předplacení výživného v úvahu, pokud by se nejednalo o případ zálohování výživného podle § 918 občanského zákoníku. O zálohování výživného v případě obviněného soud nerozhodl. Podle § 921 odst. 1 občanského zákoníku se výživné plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak. Výživné slouží k uspokojování potřeb oprávněného, přičemž zejména v případě nezletilých nesvéprávných dětí odpovídají pravidelné měsíční platby nejlépe jejich zájmům (především uspokojování běžných potřeb). Od tradičního modelu měsíční platby se lze odchýlit jen v případech hodných zvláštního zřetele. Byť zákon v této otázce připouští i dohodu povinného a oprávněného na jiné než měsíční pravidelnosti plateb, vždy musí být v souladu s principem ochrany slabší strany upřednostňován zájem oprávněného.

Z hlediska skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku má ovšem vyživovací povinnost charakter tzv. normativního znaku skutkové podstaty. Proto, pokud jde i o otázku splatnosti výživného, přestože se dotýká právního pojmu, je pro naplnění zavinění určující pachatelova znalost skutkových okolností rozhodných pro naplnění tohoto znaku a laická představa o jejich právním významu. Obviněný se v projednávané věci de facto brání tím, že nevěděl o nemožnosti uhradit pravidelné měsíční výživné předem. Tím v podstatě poukazuje na svůj právní omyl negativní o protiprávnosti činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty. Takový omyl se posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního. Z těchto důvodů by mohla mít obhajoba obviněného trestněprávní význam. V případě, že by se jí totiž nepodařilo obviněnému vyvrátit, vylučoval by jeho omyl zavinění ve formě úmyslu i vědomé nedbalosti. Bez náležitého objasnění rozhodných skutkových okolností významných pro posouzení vědomostní a volní složky zavinění ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty daného přečinu a bez přijetí jednoznačných skutkových závěrů jsou tudíž jakékoliv trestněprávní závěry předčasné.

Jde v podstatě o to, aby soudy učinily nejprve odůvodněné závěry, zda obviněný matce svého syna zaplatil peněžní prostředky, které lze považovat za výživné uhrazené předem. V případě, že tomu tak bylo, měly by se vypořádat rovněž s obhajobou, ze které vyplývá, že obviněný o nemožnosti předplacení výživného nevěděl. Pokud by obviněný skutečně jednal v omylu o normativních znacích skutkové podstaty, bylo by vyloučeno nejen jeho úmyslné zavinění, ale také vědomá nedbalost. Z hlediska případné nevědomé nedbalosti by bylo třeba zabývat se především otázkou, jaká byla laická představa obviněného o právním významu takového jednání (dlouhodobého předplacení výživného) a zda o jeho nemožnosti vzhledem k okolnostem případu a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Až poté bude možné dojít k závěru, zda vůbec obviněný jednal zaviněně a zda naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku.

Teprve pokud by soudy na základě shora uvedených zjištění dovodily, že jednání obviněného naplňuje všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu, bylo by třeba věnovat se otázce společenské škodlivosti jeho jednání. Jde nejen o otázku existence explicitní dohody o výplatě výživného předem, ale i to, zda vůbec bylo obviněným do nároku oprávněné osoby na výživu zasaženo. Rovněž nelze přehlédnout, že se tento případ evidentně svou charakteristikou vymyká z rámce obvykle páchaných trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku.

Protože Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 3 To 639/2018, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 4 T 73/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se vrací do stadia, kdy Okresní soud v Prachaticích jí bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu). Jde o to, aby nalézací soud vyhodnotil stávající důkazy, a to z toho pohledu, zda lze učinit jednoznačný a podložený závěr, ve které době a v jaké výši bylo ve skutečnosti výživné zaplaceno. Teprve na tomto podkladě bude možné činit navazující právní posouzení, jak ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, tak z hlediska subsidiarity trestní represe.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru