Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1259/2017Usnesení NS ze dne 18.10.2017

HeslaDokazování
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1259.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 443/18 ze dne 06.03.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Milada Tomková


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1259/2017-35

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. října 2017 o dovolání, které podal obviněný V. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 38/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 43 T 1/2017 byl obviněný V. S. na skutkovém základě, že

„1) v přesně nezjištěné době od 23:30 hod. dne 27. 6. 2016 do 00:15 hod. dne 28. 6. 2016 v Ř. na ulici V D., po předchozí vzájemné slovní a fyzické rozepři, ke které došlo na chodbě ubytovny „M. l.“, a pak před hlavním vchodem do ubytovny, s úmyslem těžce ho zranit fyzicky napadl dřevěnou násadou od krumpáče poškozeného J. R., a to tak, že ho udeřil zezadu do oblasti hrudníku, čímž mu způsobil nalomení 9. žebra v přední čáře podpažní vlevo, bolestivost hrudníku vlevo dole a dále ho udeřil do oblasti pravého bérce, čímž mu způsobil zhmoždění pravého bérce zevně velké 7x4 cm, přičemž poškozený J. R. byl v důsledku uvedeného jednání omezen v obvyklém způsobu života po dobu 3-4 týdnů, když při předmětném útoku, zejména při opakovaných úderech do stejné lokality hrudníku mohla vzniknout dislokovaná zlomenina žebra či zlomeniny více žeber, kdy by hrozilo poranění líce, krvácení do hrudního vaku, přičemž tento stav by mohl vést ke kolapsu levé plíce s projevy akutní plicní nedostatečnosti a došlo by tak k poškození životně důležitého orgánu s možností akutního stavu až život bezprostředně ohrožujícího, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu delší jak 6 týdnů,

když v dalším útoku na poškozeného J. R. mu bylo zabráněno poškozeným R. B., kterému se podařilo obžalovanému V. S. vytrhnout násadu z rukou a pomocí této násady jej zahnat pryč z ubytovny,

2) poté dne 28. 6. 2016 v době od 00:15 hod. do 00:30 hod. si obžalovaný V. S., opatřil nezjištěným způsobem dvě sečné zbraně typu mačety o délce cca 46 cm a cca 60 cm a před vchodem do ubytovny, v úmyslu poškozeného R. B. usmrtit, se ho snažil těmito zbraněmi udeřit do hlavy, ten však násadou od krumpáče první úder vykryl a dal se na útěk, ale obžalovaný V. S. ho pronásledoval, a asi 100 metrů od ubytovny na louce pod hlavní silnicí se slovy, že mu usekne hlavu, že ho zabije, se napřáhl a sekl poškozeného R. B. mačetou do hlavy a způsobil mu tak sečnou ránu délky 7 cm v čelně temenní krajině vlevo, spojenou se vznikem praskliny zevní plochy klenby lební, a dále povrchní oděrky na pravé i levé ruce, malé oděrky a škrábance pravého kolene a přední plochy bérce, malé oděrky, škrábance krevní podlitiny na levém koleni a přední ploše bérce, když jen díky shodě šťastných náhod nedošlo k fatálnímu následku, neboť popsaným útokem na hlavu mohlo dojít ke krvácení do mozkových obalů, k poranění mozku, tedy k ohrožení života, které by vzhledem k okolnostem napadení hrozilo a mohlo nastat,“

uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 1) a zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 2). Za to byl podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to dřevěné násady od krumpáče. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené způsobenou škodu.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 38/2017, jímž je podle § 256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že se v inkriminovanou noc dostal do potyčky s poškozenými B. a R. Bylo prokázáno, že na něm poškozený B. ležel a dusil ho, později mu poškozený opakovaně zabránil dostat se zpět na ubytovnu. Byl to daleko vyšší a robustnější B., který mu vyhrožoval a napadal jej. Soudy nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin vraždy s rozmyslem či po předchozím uvážení. Soudy se nezabývaly jeho námitkami a argumenty, nýbrž vzaly za svá tvrzení v jeho neprospěch, třebaže jednotlivá svědectví a kamerový záznam tato tvrzení rozporovala. Podle obviněného nejenže se nejednalo o trestný čin vraždy ve stadiu pokusu, nejednalo se ani o trestný čin zabití ve stadiu pokusu, nýbrž o nutnou obranu. Po celou dobu byl totiž vystavován útokům pana B., který na něj útočil s násadou od krumpáče v ruce ve snaze jej zranit. Pokud jde o trestný čin těžkého ublížení na zdraví, ignoroval soud logické návaznosti a posloupnost jednotlivých událostí a bez dalšího jej uznal vinným, přestože měl postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 2 To 38/2017 a dále postupoval podle § 265l nebo § 265m trestního řádu.

Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že se nemohlo jednat o nutnou obranu. V určité fázi konfliktu sice byla iniciativa na straně poškozeného B., ale to je nutno posuzovat v kontextu celkového jednání obviněného. Byl to obviněný, který se v průběhu slovního a fyzického konfliktu s poškozeným, který se odehrál na chodbě ubytovny, vrátil na pokoj, který obýval, a aniž by byl některým z poškozených pronásledován, napadán či ohrožován, vzal si na pokoji dřevěnou násadu od krumpáče, se kterou se vrátil zpět na místo incidentu, a začal napadat zde přítomné poškozené. Poté, co konflikt dále pokračoval ve venkovních prostorách před ubytovnou, obviněný se vrátil na ubytovnu, opatřil si dvě sečné zbraně, se kterými vyběhl z ubytovny a napadl zde stojícího poškozeného B., aniž by tomu předcházel útok poškozeného nebo by nastala situace vyvolaná jednáním poškozeného, která by mohla vyvolat v obviněném pocit ohrožení na životě nebo na zdraví. Poté, co zasáhl poškozeného sečnou zbraní do oblasti hlavy, začal zraněného poškozeného, který začal z místa utíkat, pronásledovat a v dalším jednání mu pak bylo zabráněno příjezdem hlídky policie. S ohledem na uvedené není podle státní zástupkyně meritorní rozhodnutí zatíženo vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.

Obviněný V. S. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena v podstatě pouze na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky ve skutečnosti nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazoval, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Stejnou argumentaci navíc obviněný použil již v řádném opravném prostředku, kdy se odvolací soud s jeho výhradami podrobně a přiléhavě vypořádal. Na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu lze v podrobnostech plně odkázat.

Jako základ pro právní posouzení věci je nutno vzít skutková zjištění popsaná ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu a v odůvodněních obou napadených rozhodnutí. Podle nich se obviněný v průběhu slovního a fyzického konfliktu s poškozenými, který se odehrál na chodbě ubytovny, vrátil na svůj pokoj, a aniž by byl některým z poškozených pronásledován či jakkoliv atakován, vzal si na pokoji odloženou dřevěnou násadu od krumpáče, se kterou se vrátil zpět na místo incidentu a začal s ní napadat (způsobem popsaným pod bodem 1) poškozeného J. R. Teprve v této chvíli převzal na určitou dobu iniciativu poškozený R. B., který obviněnému vytrhl násadu z ruky a s její pomocí zahnal obviněného z chodby ubytovny do venkovních prostor a bránil mu v návratu na ubytovnu z obavy, že by mohl pokračovat v jejich fyzickém napadání. Následně se obviněný na ubytovnu vrátil, a opět, aniž by byl některým z poškozených ohrožován či fyzicky napadán, opatřil si tam dvě sečné zbraně, se kterými vyběhl z ubytovny a napadl (způsobem popsaným pod bodem 2) poškozeného R. B.

Pokud tedy obviněný namítá, že jednal v nutné obraně, jsou jeho tvrzení v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká přímo hrozícím nebo trvajícím útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem (§ 29 trestního zákoníku). V projednávané věci je přitom zřejmé, že obviněný žádný hrozící ani trvající útok ze strany některého z poškozených neodvracel. Naopak to byl on, kdo fyzickou potyčku za použití násady od krumpáče inicioval a kdo posléze svůj útok stupňoval ozbrojením se dvěma mačetami. Ani v jednom případě proti němu žádný útok neprobíhal ani přímo nehrozil. Obviněnému proto nelze přisvědčit, že by jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně. Soudy tak jednání obviněného správně posoudily jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 1), resp. zločin vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku (v bodě 2).

Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).

V Brně dne 18. října 2017

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru