Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1227/2019Usnesení NS ze dne 11.12.2019

HeslaTrest zákazu činnosti
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1227.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku

§ 73 odst. 1,3 tr. zákoníku

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 868/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1227/2019-599

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2019 o dovolání obviněného M. F., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 334/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 1 T 6/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného M. F. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, byl obviněný M. F. pod bodem 1. uznán vinným přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že uzavřel dne 18. 7. 2012 jako statutární orgán - prokura společnosti F. S., IČ XY, se sídlem XY, pracovní smlouvu s M. S., na základě které byl zaměstnán u jmenované společnosti jako hotelový technik vykonávající činnost pro společnost E. H. & T., v Hotelu XY na adrese XY, XY, a pobíral za odváděnou práci mzdu ve výši 15.000 Kč čistého, kterou mu zaměstnavatel vkládal na jeho účet č. XY, přičemž v rozporu se zákonnými povinnostmi zaměstnavatele nepřihlásil M. S. jako zaměstnance společnosti F. S. v úmyslu se zcela vyhnout placení zákonných odvodů a v době od 23. 7. 2012 do 30. 11. 2015, přestože vyplácel zaměstnanci mzdu, z této neodváděl příslušné povinné odvody, čímž způsobil škodu

- České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územním pracovištěm v Benešově, se sídlem Tyršova 2073, Benešov, neuhrazením daně ze závislé činnosti ve výši 71.280 Kč,

- České správě sociálního zabezpečení, OSSZ Benešov, se sídlem Nádražní 2120, Benešov, neuhrazením sociálního pojištění ve výši 244.346 Kč,

- Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Ústí nad Labem a Hradec Králové, pracovišti Hradec Králové, se sídlem Wonkova 1225, Hradec Králové, neuhrazením zdravotního pojištění ve výši 104.720 Kč,

celkem tak zkrátil daň, pojistné na sociální pojištění a pojistné na zdravotní pojištění o částku 420.346 Kč.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle § 84 tr. zákoníku mu byl uložen dohled. Podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 3 (tří) roků.

Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil, a povinnost zajistit dodatečné nahlášení poškozeného M. S. jako zaměstnance společnosti F. S. za rozhodné období příslušným oprávněným.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněný odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v trvání 3 (třech) roků.

Pod bodem 2. byla právnická osoba F. S., IČO XY, sídlem XY, XY, shledána vinnou přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného ve skutkové větě rozsudku.

Podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 20 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb. byla právnická osoba F. S. odsouzena k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu provozování podnikatelské činnosti na dobu 4 (čtyř) roků.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným M. F. a F. S. uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozenému M. S., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 37.498 Kč.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. S. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, podal obviněný M. F. odvolání, a to do výroku o vině. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 159/2019, a to tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2013, č. j. 1 T 6/2018-457, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, neboť shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v nesprávné aplikaci ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku, maje za to, že soudy trest zákazu činnosti vymezily příliš široce.

V rámci nového projednání věci rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 334/2018, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, zrušil ve vztahu k obviněnému M. F. ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, a podle § 84 tr. zákoníku byl na obviněným stanoven dohled.

Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil.

Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu spravování interních záležitostí obchodních společností a družstev v rámci plnění povinností zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci na dobu 3 (tří) let.

II.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 334/2018, podal obviněný M. F. prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 579–586), v rámci něhož odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Obsah podaného dovolání je až na drobné změny totožný s obsahem předešlého dovolání obviněného, podaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018.

Poté, co obsáhle rozvedl a zopakoval dosavadní průběh řízení, včetně shrnutí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a předcházejících rozhodnutí odvolacího soudu, uvedl, že soudy vycházely při svém rozhodování pouze z důkazů navržených obžalobou, tedy, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Trvá na tom, že nikdy neměl v úmyslu krátit daň, pojistné na sociální zabezpečení a pojistné na zdravotní pojištění. Na žádost pana S. změnili zaměstnanecký poměr na smlouvu o dílo, je si však vědom, že podcenil situaci v tom, že si neověřil, že pan S. má živnostenské oprávnění. Navíc jmenovaný si za období od 2013 až 2015 hradil zdravotní pojištění sám. Režim přihlášení poškozeného u zdravotní pojišťovny přitom není zcela jasný, resp. jsou zde nesrovnalosti, s nimiž se soudy nijak nevypořádaly. Obviněný v této souvislosti napadá výpovědi svědkyň H. K. a J. S., pracovní smlouvu ze dne 18. 7. 2012, přílohu k této pracovní smlouvě, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Soni Novákové, Ph.D., smlouvu o výkonu prokuristy ze dne 27. 11. 2008. Má za to, že v řízení nebylo prokázáno, že skutek, který byl uveden v obžalobě, se skutečně stal, a že jej spáchal obviněný.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu byl nesprávně uložen trest zákazu činnosti znemožňující mu výkon činnosti statutárního orgánu, což jej omezuje i v rámci pracovněprávního zařazení, neboť původně nebyl statutárním orgánem společnosti. S ohledem na znění § 49 odst. 1 tr. zák. má za to, že trest zákazu činnosti lze vyslovit jen ohledně takové činnosti, v souvislosti s kterou se pachatel dopustil trestného činu, přičemž tato souvislost musí být přímá, bezprostřední (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 989/2010). Podle obviněného je v napadeném rozsudku zákaz stanoven velmi široce, neodpovídá skutku a měl být podle slov obviněného omezen „na funkci“.

Závěrem obviněný žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, když má za to, že v opačném případě by to znamenalo obrovský zásah do jeho profesního a osobního života, a proto žádá, aby byl podle § 265h odst. 3 tr. ř. výkon rozhodnutí odložen.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 334/2018, a dále rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, zrušil, a věc vrátil Okresnímu soudu v Benešově k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 9. 2019, sp. zn. 1 NZO 875/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že s ohledem na znění § 265s odst. 1 tr. ř., které stanoví, že orgán činný v trestním řízení, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, nelze výrok o vině v rámci dovolacího řízení přezkoumat. V rámci předcházejícího dovolacího řízení došlo k vydání rozhodnutí kasační povahy, přičemž přikázaný postup na odvolací úrovni se vztahoval pouze k části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného M. F. proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018. V této argumentační návaznosti je pak zřejmé, že výrok o dovolatelově vině již není přípustným napadat prostřednictvím jeho dalšího dovolání a to na rozdíl od výroku o trestu, o kterém bylo z pokynu dovolacího soudu na odvolací úrovni znovu rozhodováno. Státní zástupkyně však má za to, že nelze přisvědčit té dovolatelově námitce, podle níž byl trest zákazu činnosti v napadeném rozsudku stanoven velmi široce, neboť neodpovídá skutku a proto měl být omezen „na funkci“. Jestliže se dovolatel přisouzené trestné činnosti daňové povahy ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku dopouštěl při spravování interních záležitostí společnosti v rámci neplnění povinnosti zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci (jak ostatně vyjádřil ve svém kasačním rozhodnutí dovolací soud s jejich bližší specifikací, vztahující se ke skutkovým okolnostem posuzovaného případu), pak uložený trest zákazu činnosti za splněných podmínek § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spočívající v zákazu spravování interních záležitostí obchodních společností a družstev v rámci plnění povinnosti zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci na dobu tří let, plně odpovídá výše uvedeným a judikatorně podepřeným zákonným požadavkům, jejichž dodržení je spojeno s naplněním zákonného účelu tohoto druhu trestu.

Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2019, sp. zn. 11 To 334/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, kdy došlo toliko z rozhodnutí týkajícího se uloženého trestu, neboť původní rozhodnutí stran viny obviněného nebylo součástí přezkumu. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. F. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve věci nebylo prokázáno, že se skutek, tak jak byl popsán v obžalobě, skutečně stal, a že jej spáchal dovolatel. Dovolatelova námitka je tedy námitkou směřující do výroku o vině. Dovolání obviněného je však v tomto rozsahu nepřípustné.

Nejvyšší soud v rámci usnesení ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 159/2019, zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 11 To 334/2018, a to toliko v části týkající se obviněného, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, neboť měl za to, že soudy vymezily trest zákazu činnosti příliš široce. V rámci nového projednání věci, které je předmětem tohoto řízení, tak došlo pouze k vydání novému rozhodnutí stran uloženého trestu a jeho výkonu. Odvolací soud se tedy v rámci nového projednání věci již výrokem o vině nezabýval, neboť tento byl předmětem předchozího dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 159/2019.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

Právním názorem, jímž je tento orgán vázán, se rozumí stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho kasačním rozhodnutí k otázkám výkladu a aplikace norem hmotného a procesního práva. V projednávané věci došlo k vydání rozhodnutí kasační povahy, kdy se právní názor, jímž byl odvolací soud v rámci nového projednání věci vázán, týkal toliko výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2018, sp. zn. 1 T 6/2018, uloženém dovolateli. V rámci podaného dovolání tedy již nelze napadat výrok o dovolatelově vině.

Odlišná situace je ve vztahu k výroku o trestu, neboť o něm bylo z pokynu Nejvyššího soudu, v rámci usnesení ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 159/2019, znovu rozhodováno v rámci odvolacího řízení.

Obecně lze v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky, tedy dovolací důvod, který obviněný řádně uplatnil.

Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.

Obviněný předmětný dovolací důvod uplatnil s tím, že trest zákazu činnosti v napadeném rozsudku byl stanoven velmi široce, neboť neodpovídá skutku, a proto měl být omezen „na funkci“.

Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

Podle § 73 odst. 3 tr. zákoníku spočívá trest zákazu činnosti v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

Obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu spravování interních záležitostí obchodních společností a družstev v rámci plnění povinností zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci, a to na dobu 3 let. Uvedený rozsah omezení je zcela v souladu s přisouzenou trestnou činností. Nejvyšší soud v rámci předcházejícího zrušujícího usnesení ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 3 Tdo 159/2019, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, v rámci něhož dovolací soud vyslovil závěr, že je-li pachateli ukládán trest zákazu činnosti za trestný čin, jehož se dopustil jako člen statutárního orgánu obchodní společnosti, pak jeho rozsah nemůže automaticky zahrnovat všechny činnosti, k jejichž výkonu měla společnost podnikatelské oprávnění, ale jen ty, v souvislosti s nimiž byla páchána trestná činnost. Nejvyšší soud v rámci rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 159/2019 dospěl k závěru, že byť se obviněný dopouštěl trestné činnosti v souvislosti s činností zpravidla statutárních orgánů nebo jejich pověřených osob spojených se záležitostmi jakýchkoliv právnických osob, obecný zákaz působení ve statutárních orgánech se jevil jako příliš široký. Postup odvolacího soudu v rámci nového projednání věci, v rámci nichž konkretizoval trest zákazu činnosti jako zákaz spravování interních záležitostí obchodních společností a družstev v rámci plnění povinností zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci, se pak jeví jako zcela adekvátní trestné činnosti, které se obviněný dopustil. Obviněný se trestné činnosti dopustil jako fyzická osoba při spravování interních záležitostí společnosti v rámci neplnění povinnosti zaměstnavatele vůči orgánům veřejné moci (finanční úřad, okresní správa sociálního zabezpečení, zdravotní pojišťovna).

Pokud by měl být podle obviněného uložený trest zákazu činnosti omezen „na funkci“, pak by se, jak správně uvedla i státní zástupkyně v rámci vyjádření k dovolání, jednalo o situaci obdobnou té, kterou Nejvyšší soud v rámci svého usnesení sp. zn. 3 Tdo 159/2019 nařídil odvolacímu soudu v rámci nového projednání věci napravit. Omezení trestu zákazu činnosti na jakoukoli konkrétní funkci by se s ohledem na předmětnou trestnou činnost jevilo jako příliš nekonkrétní, resp. příliš široce vymezené.

Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu napadeného rozhodnutí, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil.

Nejvyšší soud přitom sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. F. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 11. 12. 2019

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru