Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1216/2009Usnesení NS ze dne 13.10.2009

EcliECLI:CZ:NS:2009:3.TDO.1216.2009.1

přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1216/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. října 2009 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2009, č. j. 5 To 203/2009-39, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 45/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2009, č. j. 3 T 45/2009-25, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „dne 23. 12. 2008 kolem 00.20 hod. v B. řídil po ulici V. po předchozím požití alkoholických nápojů osobní motorové vozidlo značky Seat Cordoba, barvy červená metalíza, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, kdy mu bylo při dechové zkoušce přístrojem Dräger provedené policejní hlídkou v 00.23 hod. naměřeno 1,23 promile alkoholu v dechu, v 00.46 hod. naměřeno 1,30 promile alkoholu v dechu a laboratorním vyšetřením krve mu byla naměřena hladina alkoholu ve výši 1,53 g/kg“. Za to mu byl podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře třicet pět tisíc korun českých. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu soud podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti šesti měsíců.

O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2009, č. j. 5 To 203/2009-39, jímž toto odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 5. 2009 (§ 139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).

Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že již soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů nesprávně, když za důkazní prostředek považoval dechovou zkoušku provedenou přístrojem Dräger, ačkoliv toto měření za důkaz považovat nelze. Uvedený měřící přístroj totiž není schopen rozlišit jednotlivé druhy alkoholu v krvi, jako jsou methanol, ethanol a zejména ethylalkohol, který je jako jediný restriktivně vymezen coby chemická látka objektivně způsobilá ovlivnit způsobilost řízení motorového vozidla. Přístrojem Dräger tedy není možno objektivně určit procentuální zastoupení ethylalkoholu v krvi.

Relevantní důkaz k míře jeho ovlivnění alkoholem v době řízení motorového vozidla podle dovolatele nepředstavuje ani výsledek krevní zkoušky provedené v Ú. n. v B., neboť její laboratoř nemůže být považována za pracoviště kompetentní k měření hladiny ethylalkoholu v krvi metodou plynové chromatografie. K tomu jí chybí odpovídající kvalifikace. Jediným příslušným pracovištěm s patřičnou kvalifikací je podle názoru dovolatele biochemická, resp. toxikologická laboratoř Ú. s. l. v B., kde však vyšetření jeho krve provedeno nebylo. Soud prvního stupně tedy vycházel při zjišťování relevantních skutkových okolností z procesně nepoužitelných důkazů a v návaznosti na tom pak jednání dovolatele nesprávně právně posoudil. Své rozhodnutí proto zatížil vadou odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud konstatované pochybení v řízení o řádném opravném prostředku neodstranil. Přitom v odůvodnění napadeného usnesení nesprávně argumentoval mimo jiné tím, že procesní zásadě volného hodnocení důkazů v trestním řízení musí logicky odpovídat určitá volnost soudu ve výběru důkazních prostředků.

Z výše uvedených důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, „aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2009, č. j. 5 To 203/2009“.

Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 8. 9. 2009. K dnešnímu dni dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.

Obviněný J. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především soudem zjištěný skutkový stav věci formulovaný v popisu skutku v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§ 258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.

V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku soudu prvního stupně či v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem, jakým soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, resp. o zpochybnění validity provedených měření alkoholu v krvi coby procesně způsobilých (účinných) důkazů v jeho trestní věci. S primárním poukazem na vadně zjištěný skutkový stav věci pak spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. nedopustil, resp. provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.

Z uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto zásadního přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho výše uvedené námitky tudíž dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

O relevanci námitek proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající z práva obviněného na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů při žádném v úvahu přicházejícím logickém způsobu jejich hodnocení, či jinými slovy, jestliže skutková zjištění soudů jsou zřejmým opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Z níže uvedených důvodů se však v posuzované věci o takový případ nejedná.

K námitce obviněného, že dechovým přístrojem Dräger nelze přesně určit hladinu ethylalkoholu v krvi a výsledek měření takovým přístrojem nelze považovat za důkaz svědčící o míře ovlivnění řidiče alkoholem a jeho nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo, Nejvyšší soud předně připomíná obsah svého rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 5 Tz 202/99 , v němž mimo jiné vyslovil, že trestní stíhání obviněného řidiče motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně (tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v jeho krvi v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost stavem, který vylučuje způsobilost k výkonu zaměstnání nebo jiné činnosti, při kterých by mohl pachatel ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale není-li tento údaj k dispozici, je možné stav vylučující způsobilost vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých řidičem před jízdou z doby, kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového chování řidiče apod. Nejvyšší soud zároveň poukázal na to, že vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může být jedním ze souhrnu důkazů, byť nikoliv jediným, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky pak není možné bez dalšího odmítnout jen z toho důvodu, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena, je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.

Výše uvedené zásady soudy v předmětné věci neporušily. Z výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z odůvodnění rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že k právnímu závěru o nezpůsobilosti obviněného k činnosti podle § 201 odst. 1 tr. zák. (v daném případě nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo), soud vycházel nejen z výsledků opakovaně provedené dechové zkoušky, ale i z obsahu s tím spojené zprávy policie o prováděné kontrole, podle níž obviněný vedle naměřených hodnot jevil i další příznaky požití alkoholu (silný zápach alkoholu z dechu, zarudlé oči), a dále z protokolu o lékařském vyšetření při ovlivnění alkoholem provedeného v Ú. n. v B., jehož součástí kromě vlastního vyšetření lékařem byl i provedený odběr a následný laboratorní rozbor krve obviněného (dovolatele) s pozitivním výsledkem 1,53 g/kg. Na tuto skutečnost ostatně v odůvodnění napadeného usnesení poukázal i odvolací soud.

Ani ryze procesní námitku dovolatele, že rozbor krve provedený v biochemické laboratoři Ú. n. v B. nelze pro účely předmětného trestního řízení použít jako důkaz, neboť uvedené pracoviště k obdobným měřením nemá patřičnou kvalifikaci, neponechaly soudy bez povšimnutí a ve svých rozhodnutích se s ní vypořádaly způsobem splňujícím zákonné požadavky na odůvodnění rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř. resp. § 134 odst. 2 tr. ř.).Také zde je namístě znovu připomenout obsah výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tz 202/99, ze dne 17. 2. 2000, z něhož je patrné, že dokonce ani v situaci, kdy by se nepodařilo (tj. odběrem a vyšetřením krve) přesně zjistit hladinu alkoholu v krvi pachatele (řidiče), není jeho trestní stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. vyloučeno, lze-li na jeho nezpůsobilost řídit motorové vozidlo usuzovat i z jiných indicií, mimo jiné z výsledků orientační dechové zkoušky, z chování řidiče, vyšetření jeho stavu lékařem, atd. Takové důkazy byly v projednávané věci provedeny a staly se předmětem hodnocení soudů (zde srov. též ustanovení § 89 odst. 2 věta první tr. ř.). Výše zmiňovaný extremní rozpor, jehož existence by podle judikatury Ústavního soudu výjimečně umožňovala založit dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nikoliv jen na hmotně právních, ale i procesních (skutkových) námitkách, přitom Nejvyšší soud (vzhledem k důvodům rozvedeným v předcházejících odstavcích) v posuzované věci neshledal.

Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).

Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí blíže přezkoumával podle hledisek uvedených v ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. října 2009

Předseda senátu

JUDr. Eduard Teschler

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru