Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1206/2019Usnesení NS ze dne 25.03.2020

HeslaDokazování
Zavinění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1206.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 2 odst. 5,6 tr. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1810/20


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1206/2019-3283

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2020 o dovoláních, která podali obvinění M. K., nar. XY, trvale bytem v XY, XY, M. P., nar. XY, trvale bytem v XY, XY, okres Karviná, M. S., nar. XY, trvale bytem v XY, XY, okres Karviná, V. Z., nar. XY, trvale bytem v XY, XY, okres Karviná, P. Č., nar. XY, trvale bytem XY, a B. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 5 To 29/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2014 takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 věta první trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 5 To 29/2017 a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 61 T 3/2014 zrušují v částech týkajících se obviněných M. S. a V. Z.

II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 trestního řádu se obviněný V. Z. nebere do vazby.

V. Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. K., M. P., P. Č. a B. M. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 61 T 3/2014, uznal obviněné vinnými ze spáchání zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty, v případě obviněných M. K., M. P., M. S. a B. M. podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), odst. 4 trestního zákoníku, v případě obviněného V. Z. podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 3 trestního zákoníku a v případě obviněného P. Č. podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku. Za to byli odsouzeni obvinění M. K., M. S. a B. M. podle § 156 odst. 4 trestního zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání 6 let a 10 měsíců, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou, obviněný M. P. podle § 156 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, obviněný V. Z. podle § 156 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a obviněný P. Č. podle § 156 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněným M. P., M. S. a B. M. soud dále uložil podle § 70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku trest propadnutí věcí, a to věcí podrobně vymezených ve výroku o trestu. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku soud uložil obviněným V. Z., P. Č. a B. M. tresty zákazu činnosti. Tento trest v případě obviněného V. Z. spočíval v zákazu nákupu a prodeje potravinářského zboží na dobu 5 let. V případě obviněných P. Č. a B. M. trest spočíval v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 7 let. Výrokem podle § 101 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věcí nebo jiné majetkové hodnoty. Výroky podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla všem obviněným uložena povinnost jednotlivým označeným poškozeným zaplatit náhradu škody a nemajetkovou újmu ve výši specifikované ve výrocích. Se zbytky svých nároků byli poškození odkázáni podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.

O odvoláních státního zástupce, obviněných a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 5 To 29/2017, jímž pod bodem I. napadený rozsudek krajského soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 trestního řádu z podnětu odvolání všech obviněných a odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněných M. K., M. P. a M. S. částečně zrušil, a to u obviněných M. K., M. P., M. S. a V. Z. ve všech výrocích, vyjma výroku o zabrání věcí nebo jiné majetkové hodnoty, u obviněného P. Č. ve výrocích o trestech a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o zaplacení nemajetkové újmy poškozeným P. K. a E. D., a ve výroku, jímž byla poškozená E. D. odkázána se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, u obviněného B. M. ve výroku o zaplacení náhrady škody poškozeným J. Š. a R. S., nyní Z., a v celém výroku o zaplacení nemajetkové újmy ve vztahu ke všem poškozeným a ve výroku, jímž byli poškození ve vztahu k tomuto obviněnému odkázáni se zbytkem jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pod bodem II. rozsudku za splnění podmínek § 259 odst. 3 trestního řádu odvolací soud nově rozhodl o vině a trestu obviněných M. K., M. P., M. S. a V. Z. Obviněné M. K., M. P. a M. S. uznal vinnými ze spáchání zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), d), odst. 4 trestního zákoníku. Obviněného V. Z. uznal vinným ze spáchání zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku. Za to odvolací soud odsoudil obviněné M. K. a M. S. podle § 156 odst. 4 trestního zákoníku k trestům odnětí svobody v trvání 7 let a 9 měsíců, pro jejichž výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněný M. P. byl podle § 156 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 4 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Obviněnému V. Z. odvolací soud uložil podle § 156 odst. 3 trestního zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněným M. P. a M. S. soud dále uložil podle § 70 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku trest propadnutí věcí blíže vymezených ve výroku o trestu a obviněnému V. Z. podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nákupu a prodeje potravinářského zboží na dobu 5 let. Pod bodem III. rozsudku odvolací soud nově odsoudil obviněného P. Č. podle § 156 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Pod bodem IV. rozsudku odvolací soud rozhodl podle § 228 odst. 1 trestního řádu o povinnosti obviněných zaplatit poškozeným majetkovou škodu. Poškozené se zbytkem jejich nároku soud ve výroku pod bodem V. rozsudku odkázal podle § 229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání státního zástupce podané ohledně obviněných V. Z. a B. M. a odvolání poškozených V. L. a J. Š. byla podle §256 trestního řádu zamítnuta (bod VI. výroku).

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění dovoláními.

Obviněný M. K. v dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pro úplnost obviněný nejprve namítl, že nebylo prokázáno, že by objednal alkoholické nápoje obsahující nezjištěnou část toxického alkoholu. Jde však o polemiku se skutkovým zjištěním soudů, které není dovolacím důvodem. Nesprávné právní posouzení spočívá podle obviněného v tom, že jemu přisouzené jednání bylo označeno jako „opatření“ a bylo kvalifikováno jako porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, funkce, případně důležité povinnosti, která mu byla uložena zákonem. V dané věci pracoval obviněný jako řidič pro společnost H. P. a rozvážel různým zákazníkům alkohol. V tomto postavení řidiče fakticky toliko tlumočil nabídku M. J. na prodej alkoholu spoluobviněnému M. P. Takové tlumočení nabídky nelze vykládat jako „opatření jinému“ a nelze tvrdit, že by tím sjednal prodej toxického alkoholu. Nalézací soud užívá pouze pojem zprostředkování. Naprosto mimo realitu je podle obviněného závěr, že uvedl do volného prodeje, nijak nekontrolovaného oběhu, prostřednictvím řetězce distributorů alkoholické nápoje kontaminované methylalkoholem. V rovině civilního práva byl v postavení zprostředkovatele, jež mu nezakládalo žádné povinnosti, pokud jde o jakost, kvalitu nebo jakékoliv další vlastnosti komodity, jejíž obchod zprostředkovával. Prodej alkoholu navíc není a priori protiprávní. Prodej alkoholu bez osvědčení kvality kolkem je pouze správní delikt. Na jeho postavení proto není příhodný poukaz soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014. Podle obviněného soudy dále nepostavily na jasno, jakou důležitou povinnost konkrétně svým jednáním porušil. V rozporu se zásadou izolace či přerušení příčinné souvislosti je dovozovat příčinnou souvislost mezi tím, že zprostředkoval prodej a nákup závadného alkoholu a následnou těžkou újmou na zdraví, kterou utrpěli někteří z těch, kteří si alkohol posléze zakoupili, případně i to, že v důsledku tohoto nákupu nejméně dvě osoby zemřely. Obviněný namítl, že naprosto nemohl předpokládat kontaminaci alkoholu a chybí proto i subjektivní složka jeho jednání. Skutečnost, že jako pouhý zprostředkovatel prodeje alkoholu neměl žádnou odpovědnost za jeho kvalitu, nezohlednily soudy ani při rozhodování o adhezním nároku na náhradu škody.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, pokud jde o výroky, které se ho dotýkají, a poté, aby sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) trestního řádu.

Obviněný M. P. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že nebyl zajištěn jediný přímý důkaz, který by prokazoval, že do oběhu dodal zdravotně závadný alkohol. Ze svědecké výpovědi Z. T. a ze znaleckého zkoumání zajištěného alkoholu bylo jednoznačně prokázáno, že svědkovi dodal alkohol toliko zdravotně nezávadný. Z hlediska formy zavinění soudy nijak nezohlednily skutečnost, že byl v období od 1. 9. do 10. 9. 2012 mimo území republiky. Výzva městské policie týkající se zdravotně závadného alkoholu byla zveřejněna až 1. 9. 2012. Z. T. pak měl závadný alkohol uvést do oběhu ve dnech 7. či 8. 9. 2012, tedy v období, kdy obviněný alkohol nedistribuoval. Jím navržené důkazy soudy odmítly provést v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Závěr o jeho vině je v rozporu s principem presumpce neviny. Tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 29/2019-2894, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. 2. 2017, č. j. 61 T 3/2014-2398, zrušil, současně zrušil celý výrok o trestu a podle § 265l odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 265l odst. 3 trestního řádu vrátil věc soudu prvního stupně. Současně požádal, aby podle § 265o odst. 1 trestního řádu předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

Také obviněný M. S. uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný je přesvědčen, že se nedopustil žádného trestného činu. Jeho zavinění nemůže být hodnoceno jako úmyslné, a to ani jako úmysl nepřímý. Hodnocení subjektivní stránky soudy nemá oporu v provedeném dokazování a neodpovídá judikatuře Nejvyššího soudu. Obviněný zdůraznil, že předmětný alkohol měl zakoupit v přesně nezjištěné době od konce měsíce srpna 2012 do 6. 9. 2012 v XY od odsouzeného M. P. Soudy zcela pominuly, že M. P. vystupoval jako oficiální distributor zavedené a známé likérky H. P. Jednalo se o jediného a dlouhodobého dodavatele, od kterého alkohol odebíral. Obviněný zdůraznil, že M. K., M. J., J. V. ani F. a K. vůbec neznal. Navíc se jednalo o alkohol se stejnými etiketami, který měl vypadat pro koncové odběratele právě tak, aby byli v domnění, že se jedná o alkohol likérky H. P. Obviněný byl přesvědčen, že kupuje stále tentýž alkohol od oficiální likérky. Tento alkohol v minulosti žádné zdravotní potíže nikomu nezpůsoboval. Obviněný alkohol sám konzumoval a nabízel jej i svým kamarádům a rodinným příslušníkům. Jeho jednání mělo končit dnem 6. 9. 2012, což je přelomový den v časových souvislostech metanolové aféry. Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů spatřuje obviněný v závěru, že poškození požili alkohol právě ze stánku na ul. XY v XY a v důsledku jeho požití pak zemřeli. Takový závěr se opírá pouze o obecná tvrzení, že zde alkohol nakupovali někdy v minulosti.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 29/2019-2894 ze dne 14. 3. 2019 v dovoláním napadených výrocích zrušil a Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný V. Z. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu namítl, že soudy zvolily nesprávnou právní kvalifikaci, neboť skutkové okolnosti svědčily o tom, že správně mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti podle § 157 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku. Chybný právní názor o úmyslném jednání vyplynul z nesprávného hodnocení důkazů a skutkových okolností. Důkazy provedené v hlavním líčení jsou právě v extrémním rozporu s těmito závěry soudu. Z provedených důkazů nelze jednoznačně potvrdit příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a smrtí paní H. S. Ani V. Z. neměl důvod k pochybnosti o nezávadnosti alkoholu, který nakupoval od spoluobviněného M. P. Alkohol sice nebyl kolkován, nicméně na barelech byly zbytky po kolcích, proto se obviněný mohl domnívat, že nakoupený alkohol je zdravotně nezávadný. I obviněný V. Z. poukázal na to, že mediální sdělení veřejnosti o prodeji životu nebezpečného alkoholu následovalo až po uzavření jeho provozovny dne 5. 9. 2012.

Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 5 To 29/2017, a rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 61 T 3/2014, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočce ve Zlíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Obviněný P. Č. rovněž odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Uplatnil námitku tzv. extrémního rozporu mezi skutečnostmi zjištěnými z provedeného dokazování a závěry krajského soudu. Podle obviněného zejména neexistuje pevný a ničím neporušený řetězec nepřímých důkazů prokazujících jeho vinu. Soud nahradil objektivní skutková zjištění svými hypotetickými úvahami a obecnými domněnkami, přičemž své úvahy opřel o neexistující důkazy. Družka zemřelého P. D., svědkyně Ch. S., popřela, že by závadný alkohol, který zapříčinil jeho smrt, pocházel od obviněného. Naopak svědek O. N. poskytl prokazatelně jako poslední zemřelému alkohol bezprostředně před jeho smrtí. Soudy tyto důkazy přechází a snaží se je překlenout neudržitelnými a nepodloženými úvahami, které nemají podporu v provedených důkazech. Takto krajský soud uvádí, že ve věci není rozhodné, zda poškozený ukončil nákup alkoholu u L. Š., ale zásadní je, zda šlo o trvalé ukončení nákupu alkoholu. Z provedeného dokazování podle soudu vyplývá, že se jednalo pouze o dočasné ukončení spolupráce, ačkoli důkazy o tom chybí. Obsah SMS zpráv vypovídá pouze o tom, že zúčastněné osoby spolu již neobchodovaly. Úvaha soudu ke svědectví O. N., že pokud by smrt poškozeného měla původ v alkoholu, který poškozenému předal N., měl by sám svědek zdravotní problémy, je logická jen potud, pokud by bylo doloženo, že O. N. poškozenému prodal tentýž alkohol, který spolu pili. Za takové důkazní situace je názor krajského soudu, že příčinou smrti P. D. byl nade vší pochybnost alkohol pocházející od obviněného, neudržitelný. Zvlášť pokud jediným důkazem o tom, že Š. (potažmo obviněný) v rozhodném období nadále obchodují se zemřelým je podle krajského soudu SMS komunikace, která se však v trestním spise nenachází, protože neexistuje. Věcně se Vrchní soud v Olomouci k rozporům nevyjádřil. Obviněný nesouhlasí ani se zdůvodněním, proč odvolací soud nepřistoupil k zopakování výslechu svědkyně Ch. S.

Obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 trestního řádu přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 29/2017-2894 ze dne 14. 3. 2019 a rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. 2. 2017, č. j. 61 T 3/2014-2398, a sám hned rozhodnul ve věci rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu v plném rozsahu.

Obviněný B. M. své dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněný uvedl, že alkohol částečně zajištěný v jeho skladu si nezajistil nijak pokoutně, ale řádně jej koupil od společnosti Č., jako již v minulosti mnohokrát. Nikdy s tímto alkoholem nebyl problém a nikomu nebylo zdraví nijak poškozeno. Vycházel z toho, že se jedná o běžný zdravotně nezávadný alkohol, který byl opatřen kolky. Obviněný se domnívá, že úmrtí poškozených není v příčinné souvislosti s jeho obchodní činností. Jelikož nikdo z hostů jeho provozoven neměl zdravotní obtíže, museli poškození alkohol koupit od jiných prodejců. Skutková zjištění soudů vyvolávají minimálně pochybnosti, proto byla porušena zásada in dubio pro reo.

V doplnění dovolání obviněný obecně konstatoval nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání neboli porušení právní povinnosti, otázky zavinění, příčinné souvislosti. Zopakoval, že bylo vydáno rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel a učinil závěr o extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Bylo prokázáno, že poškozená E. S. požívala alkohol z různých zdrojů a soud nemohl jednoznačně prokázat, že smrt nastala z důvodu konzumace v zařízení O. V případě poškozených S. a P. bylo prokázáno jen to, že v O. bydleli, nikoli že zde požili alkohol. Tito poškození se mohli otrávit i jinde, protože existoval i jiný centrální zdroj závadného alkoholu (věc vedená u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 8/2013). Rozbory prokázaly, že obviněný odebral kolkovaný alkohol nejen od spoluobviněného Č., ale i od obviněného v jiné trestní věci (L. V.). Vůbec zde tedy není příčinná souvislost, jen nepodložené spekulace. Bylo rovněž porušeno právo obviněného na obhajobu a na nestranné posouzení věci, jednostranně a nesprávně byly hodnoceny důkazy (svědectví z doslechu a založené na dohadech) a bez přiměřených důvodů bylo odmítnuto obhajobou navrhované doplnění dokazování (svědeckými výpověďmi). V rozporu s judikaturou krajský soud nesprávně za procesně použitelné považoval výpovědi policistů k tomu, co měl obviněný uvést při vydání věci před zahájením trestního stíhání.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 5 To 29/2017, podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil i rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek a aby podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že podle § 226 písm. c) trestního řádu (skutek) nespáchal obviněný.

Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním uvedl, že všichni obvinění svá dovolání podali v podstatě s uvedením totožných námitek, které již uplatnili ve svých odvoláních a jimiž se adekvátně zabýval a beze zbytku vypořádal odvolací soud. Uplatněné námitky obviněných jsou námitkami především skutkovými, které nelze, a to i přes použití pojmu extrémní rozpor, podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obvinění se neztotožňují s postupem soudů a s výsledkem řízení, proto zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení. Závěr o vině obviněných byl na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován, hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím zásadám uvedeným v § 2 odst. 6 trestního řádu a úvahy soudů odpovídají plně § 125 trestního řádu. Soudy si pro své rozhodnutí obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, na základě jakých skutečností dospěly k závěru o vině obviněných, jaké důkazy k tomuto zjištění provedly, přičemž se neopomněly vypořádat rovněž s obhajobou obviněných, která je téměř po celé trestní řízení konstantní. Jelikož měly soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny. Obviněným nelze přisvědčit ani v obecných námitkách týkajících se údajně opomenutých důkazů.

Realitě neodpovídající je podle státního zástupce námitka obviněného B. M., v níž krajskému soudu vyčítá, že při svých závěrech vycházel z procesně nepoužitelných výslechů policistů. Takové tvrzení je v přímém rozporu s vyjádřením nalézacího soudu na straně 85 a 91 odůvodnění jeho rozsudku. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání učinil odkaz na stranu 79 rozsudku, kde se krajský soud procesní použitelností M. J. a P. D. vůbec nezabývá, přičemž se jedná o část odůvodnění, která se vztahuje k trestné činnosti spoluobviněných M. K., M. P., M. S. a V. Z., lze se domnívat, že obviněný dovolání koncipoval v podstatě shodně jako v minulosti podané odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. 4. 2015, v němž se soud na straně 79 skutečně k použitelnosti dotčených výpovědí vyjadřoval.

K námitce obviněného M. K., že by jeho jednání nemělo být posouzeno jako opatření jinému k prodeji, a to ve vztahu k potravinám, jejichž požití k obvyklému účelu je nebezpečné lidskému zdraví, státní zástupce uvedl, že z hlediska trestní odpovědnosti není rozhodující, že obviněný sám nepůsobil v pozici prodávajícího či původně kupujícího, ani to, že neměl lidskému zdraví nebezpečnou potravinu ve vlastnictví či dokonce jen v držbě. Naplnit uvedený znak skutkové podstaty trestného činu podle § 156 odst. 1 trestního zákoníku totiž lze i mnoha jinými způsoby, než je prodej, a to včetně způsobů, které jsou v rozporu se zákonem a nemají odezvu například v úpravě smluvních typů zakotvených v občanskoprávních předpisech. Není žádný důvod vykládat jednání obviněného striktně v mezích právní úpravy občanského zákoníku. I pro případ takového posouzení je nutno upozornit, že jednání, na němž se obviněný podílel, by muselo být z pohledu civilního práva posouzeno jako absolutně neplatné (§ 39 občanského zákoníku), jelikož šlo o ujednání nejen v rozporu s dobrými mravy, ale přímo contra legem, při němž v rozporu se zákonem postupovaly všechny zúčastněné strany (M. J., M. K. i M. P.). Role obviněného při dodávkách zdravotně závadného alkoholu pocházejícího od M. J. byla významnější, než že by ji bylo možno omezovat na postavení pouhého zprostředkovatele ve smyslu občanskoprávní úpravy. Byl to výhradě obviněný, kdo jednal o dodávkách s J., nelegální alkohol u něho objednával, dodávky tohoto alkoholu nabídl spoluobviněnému M. P. a musel to být on, kdo sjednával místo a způsob převzetí dodávek. Těchto se ve dvou případech také zúčastnil. Činil tak ze zištných důvodů. Za svou aktivitu se mu dostalo finančního plnění, které ovšem neobdržel od J. (který by měl mít postavení zájemce), pro něhož měl obstarat kupujícího, ale od P. (který zájemcem, jenž by měl vyplácet odměnu, nebyl). Jeho úloha byla v celém skutkovém ději zcela nezastupitelná. Závěr o příčinné souvislosti obviněného M. K. obstojí nepochybně i v testu posouzení podle zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti. V posuzovaném případě do příčinného průběhu nevstoupila žádná další výlučná a samostatná příčina, která by měla způsobit účinek bez ohledu na jednání obviněného a u níž by současně obviněný vliv na příčinný průběh nemohl předvídat jako možný. Obviněný M. K. nejen že musel předpokládat, ale přímo věděl, že spoluobviněný M. P. za přispění obviněného nezákonně obstaraný líh použije ze zištných důvodů k další distribuci za účelem prodeje koncovým konzumentům alkoholických nápojů, kteří jej následně také vypijí. Obviněný M. K. totiž právě za tímto účelem a za žádným jiným dovážel veškerý líh, který jinak rozvážel jako řidič od dodavatele. Byl přinejmenším srozuměn s tím, že pokud bude uváděn s jeho přičiněním na trh alkohol neznámého původu a dojde k jeho dalšímu šíření a požívání konečnými spotřebiteli, tak svým jednáním vystaví lidi nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví. Pakliže obviněný M. K. nemůže v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu nalézt důležitou povinnost, kterou měl porušit, je možno jej podle státního zástupce odkázat přímo na výrok o vině z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (skutkovou větu) a dále na strany 97 – 98 odůvodnění rozsudku krajského soudu a odstavce 159 a 161.

K námitce absence úmyslného zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku uváděnou obviněnými M. P., M. S. a V. Z., odkázal státní zástupce na obsah napadených rozhodnutí. Jestliže obvinění nakládali s alkoholem z neznámého zdroje, pokoutně získaným, tedy nikoliv od oficiálního distributora či producenta, neopatřeným kontrolními páskami, které představují jednu ze záruk zdravotní nezávadnosti alkoholu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014), alkohol byl opatřen za cenu výrazně nižší, než je obvyklé, a za této situace si nijak zdravotní nezávadnost dodaného alkoholu neověřili, museli být srozuměni či alespoň smířeni s možnou nebezpečností takového alkoholu, protože při výrobě a distribuci ilegálního, řádně neoznačeného alkoholu a jeho distribuci s cenou výrazně nižší, než je běžná cena na trhu, nejsou dodržovány a kontrolovány ze strany kompetentních státních orgánů výrobní normy a postupy pro výrobu lihu a hygienické předpisy platné pro takovou výrobu. Ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění nelze dovodit existenci žádných konkrétních důvodů, na které by obvinění spoléhali, doufaje, že nedojde k trestněprávně relevantnímu následku (ohrožení).

Obviněný B. M. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu v alternativě, podle které lze tento důvod uplatnit, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Obviněný sice vyjmenoval hned několik procesních pochybení, jichž se soudy měly v řízení údajně dopustit (přičemž některá z nich blíže ani neodůvodnil), neoznačil však žádné porušení takových procesní podmínek, které jsou stanoveny zákonem pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání a neměly být splněny. Žádné takové ani nebyly ze strany státního zástupce zaznamenány a ostatně zjištěny ani nemohly být. Již ze skutečnosti, že odvolací soud rozhodl rozsudkem je zřejmé, že ve věci bylo rozhodováno meritorně a odvolací soud napadené rozhodnutí věcně přezkoumal v rámci veřejného zasedání. Tento procesní postup soudu druhého stupně vylučuje možnost naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 839/2015). Jak bylo uvedeno shora, nebylo shledáno ani naplnění důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tudíž ani druhá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu by nepřicházela v úvahu. Navíc dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci (správně) neobsahuje výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku obviněného B. M., jelikož jeho odvolání bylo z části vyhověno. Není tak splněna ani základní zákonná podmínka pro uplatnění důvodu v § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná.

Obvinění M. K., M. P., M. S., V. Z., P. Č. i B. M. jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), resp. l) trestního řádu, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, uplatnil jej pouze obviněný B. M. Tento důvod dovolaní spočívá ve třech různých okolnostech. Buď byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) trestního řádu nebo podle § 253 odst. 1 trestního řádu, přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo bylo odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 trestního řádu, ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Obviněný naplnění dovolacího důvodu spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Tím obviněný odkázal na tu alternativu dovolacího důvodu, podle které byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů. K takové situaci však v řízení nedošlo. Pokud by měl obviněný na mysli tu alternativu, podle které byl jeho řádný opravný prostředek zamítnut přesto, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadou zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, mohly by mít jeho výhrady opodstatnění pouze v případě, že by byl důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu skutečně naplněn. V tomto ohledu lze odkázat na to, co je níže uvedeno ohledně námitek tohoto obviněného odkazujících na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů, vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného a zdůvodnil, proč nevyhověl návrhům na doplnění dokazování. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Uplatněnému dovolacímu důvodu proto nemohou odpovídat výhrady obviněných směřující proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním soudů. Obviněný M. K. takto namítl, že v řízení nebylo prokázáno, že by objednal alkoholické nápoje obsahující nezjištěnou část toxického alkoholu. Snažil se rovněž prosadit svoji obhajobu, že byl pouhým zprostředkovatelem, který obviněnému M. P. jen tlumočil nabídku obviněného M. J. na prodej alkoholu. Na základě této vlastní verze namítl, že nelze dovozovat příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následnou těžkou újmou na zdraví u některých poškozených ani uvažovat o porušení konkrétních povinností, které měl svým jednáním porušit. Obviněný M. P. především v rozporu se závěry soudů uvedl, že nebyl zajištěn jediný přímý důkaz, který by prokazoval, že do oběhu dodal zdravotně závadný alkohol. Ve vztahu k zavinění zopakoval, že v předmětné době byl mimo území republiky, ačkoliv se jedná o tvrzení, které soudy v rámci dokazování odmítly. Skutkový podklad napadených rozhodnutí se snažili zvrátit i obvinění M. S., P. Č. a B. M., když podle jejich tvrzení nebylo v řízení prokázáno, že by poškození koupili zdravotně závadný alkohol pocházející právě od nich.

Taková dovolací argumentace obviněných byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, když obvinění nesouhlasili v podstatě se všemi rozhodnými skutkovými zjištěními uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jejich námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažili jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na provádění a hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti někteří z obviněných odkazovali, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení.

Z napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, proč nejsou namístě pochybnosti ohledně jednání jednotlivých obviněných, jak byla popsána v tzv. skutkové větě. Původ zdravotně závadného alkoholu, jeho cesta ke koncovým zákazníkům i způsob, jakým se do distribuce zapojili obvinění K., P., S. i Z., je v rozhodnutích zevrubně popsán. Stejně tak v případě obviněných Č. a M. tvoří svědecké výpovědi, telefonická komunikace a především samotný zajištěný kontaminovaný alkohol dostatečně ucelený řetězec usvědčujících nepřímých důkazů. Nalézací i odvolací soud se rovněž vypořádaly s návrhy obviněných na doplnění dokazování, když vysvětlily, z jakých důvodů považují jejich provedení za nadbytečné. Lze proto konstatovat, že při zjišťování skutkového stavu věci soudy postupovaly v souladu s pravidly vyplývajícími z § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Z uvedených důvodů mohou uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídat pouze ty výhrady proti právnímu posouzení skutku, jež skutkové závěry soudů respektují. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že prakticky všechny námitky obsažené v dovoláních uplatnili obvinění již v rámci řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi vypořádal. Argumentaci odvolacího soudu, s výjimkou argumentace vztahující se k námitkám obviněných M. S. a V. Z., jak uvedeno dále, lze považovat za přiléhavou. Na příslušné pasáže rozhodnutí obou soudů týkajících se obviněných M. K., M. P., P. Č. a B. M. lze proto plně odkázat. K hmotněprávním námitkám jednotlivých obviněných lze ve stručnosti uvést následující.

Obviněný M. K. namítl, že jeho jednání popsané v tzv. skutkové větě nenaplňuje znak „sobě nebo jinému opatří“ (úmyslně potraviny nebo jiné předměty) ve smyslu dané skutkové podstaty. Z hlediska subjektivní stránky pak naprosto nemohl předpokládat zdravotně závadnou kontaminaci alkoholu.

Podstata jednání obviněného M. K. podle skutkové věty spočívala v tom, že obviněný za účelem získání majetkového prospěchu a při znalosti cen alkoholu distribuovaného společností H. p., v níž byl zaměstnán, objednal u obviněného M. J. alkoholické nápoje neznámého původu, kvality a nápadně nízké ceny, a zprostředkoval jejich další distribuci, kdy sjednal prodej tohoto alkoholu M. P., o němž věděl, že s alkoholem obchoduje, přičemž byl přinejmenším srozuměn s tím, že obviněný P. bude alkohol, nadále deklarovaný jako výrobek společnosti H. p. distribuovat dalším osobám. Obviněný K. tedy uvedl do volného, nijak nekontrolovaného oběhu prostřednictvím řetězce distributorů alkoholické nápoje kontaminované metylalkoholem, kdy jeho jednáním došlo také k porušení hygienických a zdravotních předpisů stanovených článkem 14 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin, a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin, a podle kterého nesmí být potravina uvedena na trh, není-li bezpečná, dále pak k porušení § 10 odst. 1 písm. a) zák. č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je zakázáno uvádět do běhu potraviny jiné než zdravotně nezávadné.

Znak „má na prodej nebo pro tento účel vyrobí anebo sobě nebo jinému opatří“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 trestního zákoníku je jakékoli jednání, které zahrnuje převody od výrobce přes obchodníka až po poskytnutí zboží spotřebiteli (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 970/2015). Pod pojmem sobě nebo jinému opatří se rozumí jakékoliv obstarání závadné potraviny nebo jiného předmětu sobě nebo jinému, ať už prodejem, darováním, výměnou za jinou věc apod., přičemž obstarání se může stát i způsobem, který zakládá skutkovou podstatu jiného trestného činu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1616 a násl.). Pokud obviněný poukazuje na to, že byl pouhým zprostředkovatelem prodeje a koupě předmětného alkoholu, přičemž zprostředkování nelze podřadit pod pojem opatření, nelze s ním souhlasit. Naopak je zřejmé, že trestní zákoník v případě některých skutkových podstat pojem zprostředkuje výslovně uvádí jako jednu z nejběžnějších forem opatření, arg. zprostředkuje … nebo jinak opatří (např. podle § 191 odst. 1 trestního zákoníku spočívá jednání pachatele v tom, že mj. zprostředkuje, uvede do oběhu, prodá nebo jinak jinému opatří pornografické dílo; podle § 268 pachatel výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou jinému nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří, apod.). U dané skutkové podstaty přitom nelze pojem zprostředkuje chápat striktně v jeho občanskoprávním pojetí, když zahrnuje i jednání, které by muselo být z pohledu civilního práva posouzeno jako absolutně neplatné (srov. § 39 občanského zákoníku z roku 1964, § 580 nového občanského zákoníku). Mimoto nelze přehlédnout, jaká byla skutečná podstata jednání obviněného. Byl to obviněný K., kdo jednal o dodávkách s obviněným J., kdo u něj nelegální alkohol objednal a kdo sjednával místo a způsob převzetí dodávek, kterých se posléze ve dvou případech (ze tří) také zúčastnil. Za jeho aktivitu se mu dostalo finančního plnění, které ovšem neobdržel od obviněného J. (který by měl mít postavení zájemce, pro něhož měl obstarat kupujícího), ale od obviněného P. (který zájemcem, jenž by měl vyplácet odměnu, nebyl). Nelze přehlédnout ani to, že původně obviněný J. nabídl dodávku alkoholu přímo obviněnému K., a to za cenu 50 Kč za litr, obviněný K. však následně učinil nabídku spoluobviněnému P. za cenu 55 Kč za litr a takto byl prodej také realizován. De facto tak obviněný M. K. inkasoval poměrnou část kupní ceny z každé dodávky. Obviněný tak vystupoval spíše v pozici obchodníka, než pouhého zprostředkovatele. Ze strany obviněného se nepochybně jednalo o jednání podřaditelné pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 156 trestního zákoníku.

Pokud jde o výhrady obviněných M. K., M. S., V. Z. a B. M., proti způsobu posouzení subjektivní stránky trestného činu, lze v napadených rozhodnutích nalézt podrobné teoretické hmotněprávní úvahy týkající se rozlišení v úvahu připadajících dvou forem zavinění, a to úmyslu eventuálního a vědomé nedbalosti. Ve stručnosti k tomu lze uvést, že trestný čin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty je v trestním zákoníku rozlišen formou zavinění do dvou samostatných ustanovení, a to do § 156 a § 157 trestního zákoníku. O eventuální úmysl půjde tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku]. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§ 15 odst. 2 trestního zákoníku). Při vědomé nedbalosti pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 16 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku].

Vědomá nedbalost se shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů. Jde o takové důvody, které sice v konkrétním případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl.

V nyní projednávané věci soudy dovodily, že všichni obvinění věděli, že svým jednáním mohou porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Tato vědomost podle soudů vyplývá ze zjištění, že alkohol opatřený obviněnými byl neznámého původu a kvality, nepocházel z oficiální distribuční sítě, byl dodán za nápadně nízkou cenu a nebyl označen kontrolními páskami. Proto museli obvinění vědět, že takový alkohol může obsahovat pro lidské zdraví závadné látky. Současně z provedeného dokazování soudy nezjistily nic, co by bylo konkrétním důvodem, pro který by obvinění mohli spoléhat, že z jejich jednání nedojde k ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.

Tyto úvahy považuje Nejvyšší soud za přiléhavé ve vztahu k jednání obviněných M. K. a B. M. (ostatně i obviněných M. P. a P. Č., jež výhrady proti subjektivní stránce trestného činu relevantně nenamítli). Obvinění M. K. i M. P. jednoznačně věděli, že se jedná o alkohol z nového a neznámého zdroje. Věděli, že se nejedná o alkohol, který by vyrobila společnost H. p., přesto jej na žádost obviněného P. nechali opatřit etiketami této společnosti. Že jde o nelegální alkohol, který byl vyroben mimo jakoukoliv likérku, si museli být vědomi i vzhledem k jeho velmi nízké ceně a způsobu balení. Přesto tento alkohol dále distribuovali s cílem dosažení vlastního zisku. Také obvinění P. Č. a B. P. věděli, že nakládají s alkoholem získaným pokoutně z neoficiálního zdroje. Oba posledně jmenovaní navíc prodávali alkohol i za situace, kdy se již po celé České republice objevovaly případy otrav způsobených kontaminovaným alkoholem. Ani u jednoho z těchto čtyř obviněných skutečně nelze nalézt nic, pro co by mohli obvinění spoléhat na to, že k poškození zdraví a ohrožení života konzumentů takového alkoholu nedojde. Právní kvalifikace proto odpovídá skutkovým zjištěním soudů.

Jinak je tomu v případě obviněných M. S. a V. Z. Jak jejich dovolací argumentace, tak závěry soudů popsané ve výrocích i v odůvodnění napadených rozhodnutích, svědčí o poněkud jiných skutkových okolnostech. Protože u těchto obviněných Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí jejich dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovoláních uvedeny, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející. Přitom dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.

Nalézací i odvolací soud v rámci svých právních úvah ohledně formy zavinění opakovaně poukazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1332/2014. Přestože se jedná o rozhodnutí ve skutkově podobné věci, tam uvedené právní úvahy reflektovaly nedostatečně. V citované věci Nejvyšší soud považoval za podstatné pro posouzení subjektivní stránky, že obvinění měli dlouhodobou zkušenost s prodávaným alkoholem, který nebyl označen kontrolními páskami, přičemž ovšem nikdy nezjistili, že by na základě takového alkoholu měly osoby, kterým ho prodali, jakékoli zdravotní potíže. Jen ze skutečnosti, že obvinění nakupovali alkoholické nápoje zřejmě pokoutně a neověřili si jejich nezávadnost, ještě nelze podle Nejvyššího soudu s potřebnou mírou jistoty usuzovat na to, že při jeho prodeji obvinění zvažovali a předpokládali možnost ohrožení lidského zdraví. Tím spíše, že nebyla prokázána vědomost obviněných, že jejich zdroj stál mimo oficiální distribuční síť. Obvinění proto sice věděli, že prodej takto opatřeného alkoholu může porušit nebo ohrozit zájem na ochraně lidského zdraví, ale současně se mohli, byť bez přiměřených důvodů, spoléhat na to, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, neboť se mohli domnívat, že jimi prodávané lihoviny odpovídají požadavkům na výrobu lihovin, v čemž je mohl utvrzovat i fakt, že alkoholické nápoje prodávali již delší dobu, přičemž až do předmětných případů ze srpna a září roku 2012 nebyla zjištěna jejich zdravotní závadnost. Nabytí důvodných pochybností u obviněných Nejvyšší soud nedovodil ani z toho faktu, že alkohol distribuovali s cenou výrazně nižší, než je běžná cena lihovin na trhu, protože při prodeji nezdaněných alkoholických nápojů na tzv. černém trhu je logické, že cena je vždy nižší než při jejich legálním prodeji. Nejvyšší soud zdůraznil i časové souvislosti jednání obviněných. Ve vztahu k sérii otrav metanolem (methyalkoholem), ke kterému došlo v České republice až v druhé polovině roku 2012, zveřejnila Policie České republiky první dva smrtelné případy takové otravy dne 6. 9. 2012. Obvinění v dané věci prodali alkohol obsahující metylalkohol poškozeným v prvním případě nejpozději do 19. 8. 2012 a ve druhém případě právě dne 6. 9. 2012. Závěr o vědomé nedbalosti obviněných ve vztahu k ohrožení zájmu na ochraně lidského zdraví před závadnými potravinami a jinými předměty, proto považoval Nejvyšší soud za důvodný.

Vztáhl-li nyní Nejvyšší soud prezentované právní úvahy k věci obviněných M. S. a V. Z., dospěl k závěru, že soudy se nevypořádaly se všemi skutkovými zjištěními, rozhodnými pro správné posouzení odpovídající formy zavinění obou obviněných. Oba obvinění doznali dodání alkoholu od obviněného P., přičemž část alkoholu jim dodával legální formou s doklady a část bez dokladů a kolků (str. 77 rozsudku nalézacího soudu). Podle závěru nalézacího soudu se u obou obviněných jednalo o dlouhodobou praxi v prodeji nelegálně vyráběného a mimo oficiální síť distribuovaného alkoholu, ze kterého nebyly placeny daně (str. 80 rozsudku nalézacího soudu). V celém městě XY se jednalo o normalitu, přičemž ne všechny dodávky nelegálního alkoholu byly kontaminovány, ale jednalo se jen o jednu dodávku, a to dodávku poslední z konce srpna roku 2012 (str. 81 rozsudku nalézacího soudu). Podle zjištění soudů to byli obvinění K. a P., kteří nechali předmětný alkohol označit etiketami společnosti H. p. (str. 76 rozsudku nalézacího soudu). V napadených rozhodnutích není nikde uvedeno (nebyly důkazní podklady), že by i obvinění S. a Z. věděli, že se nejedná o alkohol z této likérky. K nákupu kontaminovaného alkoholu došlo v době před zveřejněním otrav metanolem, tj. před 6. 9. 2012. Naopak po tomto datu již obvinění takový alkohol k prodeji nenabízeli, což je v případě obviněného M. S. zřejmé i z výsledku prohlídky jiných prostor ze dne 8. 9. 2012, kdy žádný kontaminovaný alkohol nebyl nalezen v prodejním stánku, ale byl nalezen pouze ve vozidle obviněného. Sám nalézací soud z toho dovodil, že obviněný ve stánku zanechal pouze alkohol, u kterého neměl podezření na zdravotní závadnost (str. 80 rozsudku nalézacího soudu). Obviněný tedy při prvních pochybnostech o zdravotní závadnosti získaného alkoholu učinil taková opatření, aby nemohlo dojít k následku předpokládanému trestním zákonem.

Lze proto uzavřít, že obvinění M. S. a V. Z. podnikali v oblasti nákupu a prodeje potravin a vědomě ve snaze dosáhnout vyšších zisků nakupovali alkoholické nápoje z neznámého zdroje bez zákonného označení, což znamená, že mohli předvídat ohrožení zdraví lidí lihovinami, na kterých chybělo označení kontrolními páskami, které však primárně slouží pro daňové účely, byť jsou současně i zárukou toho, že při výrobě nápojů z lihu byly dodrženy stanovené výrobní normy a postupy. Proto jestliže obvinění nezachovali potřebnou míru opatrnosti, svědčí to o jejich nedbalosti, nikoli o srozumění s ohrožením zdraví závadnými potravinami nebo jinými předměty. Právní kvalifikace jejich jednání v napadených rozhodnutích z těchto důvodů nemohla obstát.

Protože Nejvyšší soud shledal ze shora uvedených důvodů dovolání obviněných M. S. a V. Z. důvodnými, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 3. 2019, sp. zn. 5 To 29/2017, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 61 T 3/2014, v částech týkajících se obviněných M. S. a V. Z., jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu pak přikázal Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

Věc se tak vrací do stadia, kdy Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jí bude muset znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 trestního řádu) a znovu rozhodnout o právní kvalifikaci jednání obou obviněných s důsledným zohledněním zjištěných skutkových okolností.

Podle § 265l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu pozbyl výrok o trestech pro obviněné M. S. a V. Z. z rozsudku odvolacího soudu právní moci i vykonatelnosti a ve výkonu uložených trestů nelze pokračovat. Zároveň byl zrušen i původní rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 21 T 3/2014. Nejvyšší soud zjistil, že uložený trest v současnosti vykonává pouze obviněný V. Z. O vazbě Nejvyšší soud rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere, neboť z předloženého spisu nevyplývají žádné konkrétní skutečnosti, jež by zakládaly některý z důvodů vazby podle § 67 trestního řádu, přičemž rozhodnutí o vazbě nelze odůvodnit ani skutkovými okolnostmi.

Vzhledem k tomu, že uplatněné dovolací námitky ostatních obviněných M. K., M. P., P. Č. a B. M. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).Poučení:

V Brně dne 25. 3. 2020

JUDr. Pavel Šilhavecký

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru