Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1201/2014Usnesení NS ze dne 12.11.2014

HeslaPodvod
Právo na spravedlivé soudní řízení
Veřejné zasedání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1201.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 234 tr. ř.

§ 233 odst. 1 tr. ř.

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

§ 209 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku

§ 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1201/2014-101

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný V. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 9 To 62/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2009, takto::

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. J. odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 47 T 1/2009, byl obviněný V. J. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 4 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil jednáním podrobně popsaným ve výroku rozsudku (str. 2 až 6). Obviněný byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí jiné majetkové hodnoty a podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci, a to nemovitosti v obci R. u B., s parcelou, zahrada, zapsané na Katastrálním úřadu Jihočeského kraje, pracoviště T., na listu vlastnictví.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných Ing. J. L. v P., N. M. v T., občana U., S. M., na U., občana U., a A. K., roz. T. v D., občana U., stejně jako trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného A. K.

Rozsudkem byli dále V. T., S. S. aj. B. zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., a to pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“).

Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 47 T 1/2009, podal obviněný V. J. odvolání, které směřoval do všech výroků, které se dotýkaly jeho osoby. Odvolání podali také obvinění N. M. a S. M., poškozený Hlavní město P. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v P.

O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 9 To 62/2013, a to tak, že z podnětu odvolání městského státního zástupce a poškozeného Hlavního města P. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e) ,f), odst. 2 tr. ř., ohledně obviněných V. J., N. M., S. M. a podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněných V. T. a J. B. zrušil.

Odvolací soud následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. J. uznal vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. a), odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „obžalovaní V. J. a N. M. společně s Ing. J. L. a A. K. po vzájemné domluvě na způsobu provedení a po rozdělení úkolů, v úmyslu neoprávněně si přisvojit finanční prostředky Hlavního města P. ve výši 49.212.915,14 Kč vylákáním platby na jimi ovládaný bankovní účet, Ing. J. L. ve funkci r. –s. financování investiční výstavby Magistrátu hl. m. P., Odboru městského investora, jehož pracovní náplní bylo provádění fakturace při financování investiční výstavby, provedl úmyslnou záměnu faktury ze dne 28. 11. 2007, včetně kopie, vystavené na částku 49.212.915,14 Kč s termínem splatnosti do 28. 12. 2007 na účet dodavatelem společností Skanska CZ, a.s., K. n., P. pro odběratele Hlavní město P., M. n., P., které byly doručeny dodavatelem dne 7. 12. 2007 na Odbor městského investora Magistrátu hl. m. P., V., P. tak, že fakturu a její kopii dne 7. 12. 2007 odpoledne vynesl ze svého pracoviště, následně je předal obžalovanému V. J. a ten je téhož dne u obce S., okr. S. předal N. M., který dne 10. 12. 2007 v P., Š., v době po 13.12 hod. vytvořil falešnou fakturu, kterou vytiskl na laserové tiskárně HP Color Laser Jet 2550L a k této vytvořil na inkoustové tiskárně Canon Pixma MP 530 kopii, na nichž změnil číslo účtu dodavatele na, založeného za účelem neoprávněného vylákání platby A. K. dne. 12. 2007 u Citibank, a.s.,

poté obžalovaný N. M. takto padělané faktury předal v odpoledních hodinách dne 10. 12. 2007 v B. n. L. obžalovanému V. J., jenž falešné faktury po 17.58 hod. v P. předal Ing. J. L., který je následně dne 11. 12. 2007 v 07.15 hod. přinesl zpět na své pracoviště v P., V., kde je společně s dalšími, jím zpracovanými fakturami, předal k prvotní počítačové evidenci spolupracovníkovi P. Č., ten ji provedl dne 11. 12. 2007 v 07.56 hod. včetně zadání čísla účtu, čímž dosáhl zavedení falešného čísla účtu dodavatele spol. Skanska CZ, a.s. do počítačového účetního systému Magistrátu hl.m. P., faktury se zfalšovaným číslem účtu předal do procesu schvalování a dne 14. 12. 2007 v 10.52 hod. odsouhlasil Ing. J. L. proplacení faktury na falešný účet, takže referent účtárny P. Č. v mylné představě, že se jedná o správný účet dodavatele, vydal téhož dne platební příkaz k neoprávněnému proplacení částky 49.212.915,14 Kč z účtu Hlavního města P. vedeného u PPF banky na účet spol. Garok, s.r.o., zřízený u Citibank, a.s., A. K., přičemž po provedení převodu peněz uskutečněném dne 18. 12. 2007 odčerpali obžalovaní, za součinnosti obžalovaného S. M. u nejméně čtyř výběrů hotovosti, z tohoto účtu prostředky pomocí následujících hotovostních výběrů a bezhotovostních převodů finančních prostředků tak, že:

- dne 19. 12. 2007 vybral A. K. z účtu na pobočkách Citibank, a.s v 08.10 hod. v P., ul. ř. částku 500.000,- Kč, v 11.41 hod. v P., R. částky 40.000,- Kč a 300.000,- Kč, ve 12.11 hod. v P., V. částku 500.000,- Kč, ve 14.24 hod. v P., V. částku 700.000,-Kč a téhož dne v 18.12 hod. provedl N. M. telefonicky s operátorem Citibank, a.s. převod částky 7.215.000,- Kč na účet Raiffeisenbank, a.s., založený A. K. dne 14. 12. 2007, a částky 6.156.000,- Kč na účet Komerční banky, a.s. společnosti Garok, s.r.o.,

- dne 20. 12. 2007 v 11.06 hod. vybral A. K. z účtu v pobočce Citibank a.s., v P., R., částku 1.000.000,- Kč, ve 12.06 hod. v sídle Citibank a.s. v P., E., společně s N. M. částku 1.500.000,- Kč, v 17.44 hod. na pobočce Citibank a.s. v P. ul. ř. společně s N. M. částku 800.000,- Kč,

- dne 21. 12. 2007 v 08.07 hod. vybral A. K. z účtu na pobočkách Citibank a.s., v P., ul. ř. částku 500.000,- Kč, v 08.50 hod. v P., ul. V., společně s N. M. částku 500.000,- Kč, v 10.44 hod. na pobočce Raiffeisenbank a.s. v P., I., částku 1.001.500,- Kč z účtu, ve 13.07 hod. z účtu Komerční banky, a.s. v P. na V. n., částku 99.999,- Kč, ve 13.13 hod. na pobočce Raiffeisenbank a.s. v P. na V. n.. částku 100.000,- Kč, ve 13.25 hod. na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v P., V., částku 500.000,- Kč z účtu, ve 14.03 hod. na pobočce Komerční banky, a.s. v P., P., společně s obžalovaným S. M. částku 2.000.000,- Kč z účtu, ve 14.21 hod. na pobočce R., a.s. v P., K. n.., částku 500.000,- Kč, ve 14.35 hod. z bankomatu e-Banky na K. n. vybral neznámý spolupachatel částku 100.000,- Kč, A. K. vybral ve 14.50 hod. na pobočce Raiffeisenbank a.s., v P., B., částku 200.000,- Kč z účtu, v 15.36 hod. na pobočce Komerční banky, a.s. v P. H. částku 2.000.000,- Kč z účtu, v 16.51 hod. na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v P., F., částku 200.000,- Kč, v 17.17 hod. na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v P., V., částku 1.000.000,- Kč, v 17.42 hod. v sídle Raiffeisenbak, a.s. v P., B., částku 3.600.000,- Kč z účtu,

- dne 22. 12. 2007 v době od 9.48 do 9.53 hod. vybral A. K. společně s obžalovanými N. M. a S. M. z bankomatu Komerční banky, a.s. v P., K., částky 3 x 50.000,- Kč, v 11.20 hod. A. K. vybral na pobočce Komerční banky, a.s., v P., Centrum Š., částku 99.999,- Kč, ve 12.18 hod. na pobočce Komerční banky, a.s., v P. Š. částku 200.000,- Kč z účtu,

- dne 27. 12. 2007 v 10.16 hod. zadal telefonicky N. M., příkaz k převodu částky 10.800.000,- Kč na účet u Raiffeisenbank, a.s., ve 12.16 hod. zadal opět telefonicky N. M., příkaz k převodu částky 5.125.000,- Kč na účet S. S. a částky 5.215.000,- Kč na účet S. S. a pokyn k převodu částky 5.512.000,- Kč na účet, ve 13.08 hod. provedl A. K. na pobočce Komerční banky, a.s., v P., Š. výběr částky 500.000,- Kč z účtu, ve 14.12 hod. provedl A. K. společně s obžalovaným S. M. na pobočce Citibank, a.s. v P., V. výběr částky 1.000.000,- Kč, ve 14.53 hod. na pobočce Citibank, a.s. v P., R. částky 1.000.000,- Kč z účtu,

- dne 28. 12. 2007 v 10.15 hod. vybral A. K. na pobočce Komerční banky, a.s. v P., H., částku 1.800.000,- Kč z účtu, v 10.45 hod. na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v P., I., částku 1.000.000,- Kč, v 11.13 hod. na pobočce Raiffeisenbank, a.s. v P., V., částku 1.700.000,- Kč, ve 13.01 hod. v sídle Raiffeisenbank, a.s. v P., B. společně s obžalovaným S. M. částku 8.000.000,- Kč z účtu,

- dne 31. 12. 2007 v 11.17 hod. vybral A. K. v pobočce Citibank, a.s. v P., ř. částku 148.000,- Kč z účtu,

- dne 4. 1. 2008 v 9.33 hod. vybrali na pobočce Bawag Bank, a.s. v P., V. n.. obžalovaní S. S. společně s J. B. částku 10.000.000,- Kč z účtu dle pokynu V. T., který částku 9.800.000,- Kč předal téhož dne odpoledne v B. n. L., P. V. J.,

- dne 8. 1. 2008 vybral S. S. na pobočce Bawag Bank, a.s. v Ú. n. L., n.. M. částku 250.000,- Kč z účtu,

- dne 8. 1. 2008 v 17.05 hod. vybral na pobočce Raiffeisenbank, a.s., v P., F. A. K. částku 90.000,- Kč z účtu,

- dne 10. 1. 2008 v 08.55 hod. vybral na pobočce Poštovní spořitelny, a.s. v Ú. n. L., S. S. částku 100.000,- Kč z účtu č. 135580612/0300, kdy k uvedenému postupu dostal pokyn od V. T.,

- dne 14. 1. 2008 v 9.10 a 14.00 hod. se pokusil na pobočce Poštovní spořitelny v Ú. n. L. S. S. společně s J. B. vybrat částku 5.300.000,- Kč z účtu, kdy k uvedenému postupu dostali pokyn od V. T., který plnil pokyny V. J., avšak k výběru hotovosti nedošlo, neboť účet byl již zablokován,

získané finanční prostředky užili pro vlastní potřebu a uvedeným jednáním způsobili škodu na majetku Hlavního města P. ve výši 49.212.915,14 Kč“.

Za to byl obviněný V. J. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl obviněnému V. J. dále uložen trest propadnutí věci blíže specifikovaný ve výroku rozsudku (str. 5), a podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí jiné majetkové hodnoty, a to pohledávky obviněného ve výši 20.000 Kč vůči dlužníku M. S. E. B. ze dne 28. 5. 2008 (hotovost složená na účtu ČNB).

Podle § 101 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci, a to budovy v obci R. u B., okres T., a pozemků - stavební parcely, ­zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 1373 m2 a zahrada, o výměře 111 m2, zapsaných na Katastrálním úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště T., na vlastníka V. H., bytem P., P. na LV pro obec R., k. ú. R. u B., okres T.

Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných N. M. a S. M.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému V. J. uložena povinnost společně a nerozdílně spolu s obviněným N. M. nahradit poškozenému Hlavnímu městu Praha, Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, škodu ve výši 42.342.080,74 Kč, obviněnému S. M. společně a nerozdílně s výše uvedenými obviněnými z toho do výše 11.150.000 Kč, a to s úrokem z prodlení počínajícím u obviněného V. J. dnem 19. 12. 2008, u obviněného N. M. dnem 25. 12. 2008 a u obviněného S. M. dnem 24. 12. 2008, přičemž úrok z prodlení činí následující výši:

10,75% za období od počátku prodlení u každého z obžalovaných do 31. 12. 2008,

9,25% za období od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009,

8,5% za období od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009,

8% za období od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010

a 7,75% počínaje od 1. 7. 2010 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Hlavní město Praha se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ve vztahu k obviněným V. T. a J. B. byla trestní věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Odvolání obviněných V. J., N. M. a S. M. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 9 To 62/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 4270 − 4280), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Uvedl, že Vrchní soud v Praze nemohl konat veřejné zasedání bez jeho účasti, neboť s ohledem na závažnost jeho zdravotního stavu byly důvodné pochybnosti, zda je schopen účasti u veřejného zasedání. Přestože předložil soudu lékařskou zprávu včetně odborného komentáře s tím, že jsou zde důvodné pochybnosti o tom, zda je schopen účasti na trestním řízení a navrhl vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, Vrchní soud v Praze návrhu nevyhověl a spokojil se pouze s tím, že si vyžádal aktuální lékařskou zprávu ošetřujícího lékaře Doc. MUDr. M. M., PhD., a zároveň i stanovisko Oblastní lékařské komise zdravotní služby VS ČR, která jej však ani neviděla, ani nevyšetřila, a jejíž stanovisko je zjevně v rozporu se zprávou ošetřujícího lékaře. Podle mínění obviněného na věc nemá vliv okolnost, že dal sám soudu souhlas k tomu, aby veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti, a to právě proto, že jeho zdravotní stav přímo vylučoval účast na trestním řízení. Poukázal taktéž na to, že mu byla přiznána invalidita 3. stupně, a to ke dni 22. 11. 2013, tedy ještě před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá rozpor mezi právním závěrem o jeho vině a skutkovými zjištěními soudů, kdy soud učinil celou řadu skutkových zjištění, přičemž některá z nich byla nesprávně interpretována. Vrchní soud v Praze ignoruje, že se společně s Ing. J. L. nemohl skutku dopustit tak, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. S ohledem na zmapovaný pohyb jeho osoby se s tímto spoluobviněným nemohl dne 10. 12. 2007 setkat a předat mu tak falešnou fakturu s kopií. Jestliže i přesto soud dospěl k závěru o jeho vině, došlo k tomu v důsledku nesprávného hodnocení ve věci pořízených důkazů, neboť hodnota některých důkazů byla záměrně přeceněna a důkazy tak netvoří ucelený okruh, zejména s ohledem na alibi Ing. J. L. nebylo objasněno, kdo provedl záměnu faktury včetně kopie, a naopak některé důkazy svědčící ve prospěch jeho verze nebyly vůbec zohledněny. V rámci obhajoby u hlavního líčení i v rámci podaného odvolání upozornil na konkrétní důkazy, které svědčí o tom, že neměl povědomí o tom, kdo a kdy záměnu provedl. Obviněný dokonce tvrdí, že skutkový děj je dotvořen a vykonstruován, jsou v něm zásadní mezery a rozpory, neboť neměl tak zásadní podíl na spáchání předmětné trestné činnosti, jak je tvrzeno v rozsudku. Svoji vinu přiznává pouze v tom rozsahu, že věděl, že se něco chystá, a ze strachu o svůj život věc neohlásil, a po jeho spáchání věděl, že peníze pocházejí z trestné činnosti. Je přesvědčen, že alibi Ing. J. L. potvrzují jeho obhajobu. Jestliže soudy vyšly ze skutkového stavu, který se rozchází se skutečným průběhem událostí tak, jak k nim došlo, označuje soudní rozhodnutí za projev libovůle. Důsledkem nesprávného posouzení zmiňovaného skutku je pak použití nesprávné právní kvalifikace a uložení nepřiměřeně přísného trestu, který se s nejvyšší mírou pravděpodobnosti s ohledem na jeho zjištěný zdravotní stav jeví jako trest doživotní.

Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek, a současně aby dle téhož ustanovení zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že ve vztahu k námitce nepříznivého zdravotního stavu, kterou uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nelze než konstatovat, že obviněný se z konání veřejného zasedání omluvil, avšak současně požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, neboť se nemůže ze zdravotních důvodů zúčastnit veřejného zasedání. Z uvedeného jednoznačně plyne, že obviněný na své účasti u veřejného zasedání netrval a projev své vůle jasně formuloval ve své žádosti o konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Postupem odvolacího soudu tedy nedošlo k porušení ústavního práva obviněného formulovaného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dovolání je třeba posoudit v uvedeném ohledu jako zjevně neopodstatněné.

Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zejména k námitce extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, pak státní zástupkyně uvedla, že tento v projednávané věci neshledala. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají jasný podklad pro závěr o účelovém spojení obviněného V. J. s ostatními obviněnými, jehož smyslem a účelem bylo spáchání závažného trestného činu proti majetku. Vzájemný kontakt mezi obviněným V. J. a ostatními obviněnými byl potvrzen zejména výpisem z telefonních hovorů. Míra účasti obviněného na spáchané trestné činnosti je nepřímo potvrzována i výší odměny, kterou z neoprávněně inkasovaných finančních prostředků obdržel. Bylo rovněž prokázáno, že se nejvíce zasadil o způsob převodů a výběrů vysokých mnohamilionových částek v hotovosti z účtů, kam byly finanční prostředky převedeny. Verze obviněného, že na trestné činnosti fakticky vůbec neparticipoval a obdržel pouze odměnu za mlčení, neboť o trestné činnosti pouze věděl, byla jednoznačně vyvrácena, stejně tak jako tvrzení obviněného o tom, že finanční prostředky, kterými po spáchání trestné činnosti disponoval, pocházejí z dědictví po jeho matce. Námitky obviněného, které vztáhl k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se tedy s tímto uplatněným dovolacím důvodem míjí. Otázku svévole nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními soudů a nelze ji shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů, splňující kritéria upravená v § 2 odst. 6 tr. ř., jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí jinak.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 9 To 62/2013, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným V. J. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.

Ze zákonné formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je patrné, že nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze hlavní líčení nebo veřejné zasedání konat bez osobní účasti obviněného. Obviněný uplatnil námitku, jejíž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání o odvolání (obviněný zde má zřejmě na mysli obě veřejná zasedání, která se konala ve dnech 23. 10. 2013 a 4. 12. 2013) konal v jeho nepřítomnosti přesto, že jeho zdravotní stav mu neumožňoval osobní účast, čímž byl zkrácen na svých právech. Uplatněná námitka zmíněný dovolací důvod obsahově naplňuje.

Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).

Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§ 202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití § 238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení § 234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).

Obecné ustanovení § 234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.

K posouzení, zda odvolací soud mohl veřejné zasedání o odvolání provést v nepřítomnosti obviněného, je nutno se v obecné rovině zabývat tím, zda obviněnému bylo předvolání k veřejnému zasedání nebo vyrozumění o jeho konání řádně a včas doručeno. Doručováním se rozumí úkon, jehož cílem je zajistit, aby písemnost, pocházející zpravidla od orgánu činného v trestním řízení, se dostala nebo alespoň mohla dostat do rukou adresáta. Jelikož trestní řád neobsahuje ustanovení, které by řešilo doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání, tak na zmíněný úkon dopadají předpisy občanského soudního řízení.

Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

Předvoláním osoby tedy dává předseda senátu (samosoudce) najevo, že její účast u veřejného zasedání je nutná a že v její nepřítomnosti nelze veřejné zasedání provést (§ 233 odst. 1 věta první tr. ř.). Vyrozuměním osoby pak dává předseda senátu (samosoudce) obviněnému možnost účastnit se veřejného zasedání, přestože dospěl k závěru, že přítomnost obviněného u veřejného zasedání není nezbytná.

Ze záznamu na č. l. 4046 spisu se podává, že obviněný V. J. byl o veřejném zasedání nařízenému na 23. 10. 2013 toliko vyrozuměn (a to standardizovaným tiskopisem „vzor 7a“ dle vnitřního a kancelářského řádu). Vyrozumění o nařízení veřejného zasedání bylo dle doručenek založených ve spise obviněnému i jeho obhájkyni JUDr. Evě Nové doručeno dne 18. 9. 2013. Obhájkyně obviněného pak následně dne 3. 10. 2013 zaslala Vrchnímu soudu v Praze sdělení, že obviněný V. J. převzal vyrozumění o veřejném zasedání, termín vzal na vědomí, nicméně z vážných zdravotních důvodů, které doložila lékařskými zprávami ze dne 4. 3. 2013 a 24. 9. 2013, „žádá a souhlasí s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti“ (č. l. 4081). Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 23. 10. 2013 (č. l. 4012) se pak podává, že obhájkyně obviněného V. J. omluvila jeho nepřítomnost u veřejného zasedání, neboť „je v pracovní neschopnosti s tím, že žádá, aby bylo jednání v jeho nepřítomnosti“. Po poradě senátu pak předseda senátu vyhlásil usnesení, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněného V. J. Obhájkyně obviněného následně předložila lékařskou zprávu týkající se zdravotního stavu obviněného, ke které nechala vypracovat odborné stanovisko Mgr. MUDr. I. P., a žádala, aby bylo přečteno a odvolací soud se s tímto seznámil, kdy současně navrhla vypracovat znalecký posudek na zdravotní stav jejího klienta. Na podkladě doplnění dalšího dokazování ohledně aktuálního zdravotního stavu obviněného pak bylo usnesením odvolacího soudu veřejné zasedání odročeno na 4. 12. 2013. I o tomto veřejném zasedání byl obviněný V. J. dle záznamu na č. l. 4107 toliko vyrozuměn. Uvedená písemnost byla obviněnému doručena dne 2. 12. 2013, jeho obhájkyni již 31. 10. 2013. Z protokolu o pokračujícím veřejném zasedání ze dne 4. 12. 2013 (č. l. 4120) se pak podává, že obhájkyně obviněného V. J. „předložila podepsanou doručenku od obžalovaného a zároveň jeho omluvu a žádost, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti, neboť se nemůže ze zdravotních důvodů zúčastnit jednání“.

Z výše uvedeného se podává, že obviněnému bylo vyrozumění o veřejném zasedání včas a řádně doručeno, a to jak na den 23. 10. 2013, tak na 4. 12. 2013, čímž byla zachována pětidenní lhůta k přípravě. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení). Žádost o odročení však obviněný nevznesl. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že, byť uvedl, že je zdravotně indisponován, opakovaně projevil vůli, aby bylo veřejné zasedání, resp. obě nařízená veřejná zasedání konána v jeho nepřítomnosti. Pokud pak v rámci dovolání namítá, že takovýto projev vůle není závazný a že jeho zdravotní stav přímo vylučoval účast na trestním řízení jako celku, pak se takováto námitka jeví matoucí.

S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání zejména v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit natolik konkrétním objektivním důkazem, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004 sp. zn. 6 Tdo 932/2004 a další, nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Obviněný však zcela jasně projevil svou vůli veřejného zasedání se neúčastnit, což bylo následně odvolacím soudem respektováno. Zdravotní dokumentace byla předložena odvolacímu soudu, aby tento zohlednil zdravotní stav obviněného při případném ukládání trestu a současně, aby byl omluven z osobní účasti na veřejném zasedání, nikoli s tím, aby byl obviněný s ohledem na svůj zdravotní stav z průběhu trestního řízení jakkoli vyčleněn. Uvedená námitka je tak zcela neopodstatněná.

V rámci dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména záznamů telekomunikačního hovoru a výpovědi Ing. J. L.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění stan toho, jak probíhala vzájemná komunikace a případná osobní setkání mezi ním a Ing. J. L. dne 10. 12. 2007, stejně jako zjištění stran toho, kdo provedl záměnu faktury č. 0141001276 ze dne 28. 11. 2007, včetně kopie), či jejich prostřednictvím prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že usvědčující důkazy na sebe nenavazují a vzájemně se nedoplňují, tedy nelze mít za to, že tvoří ucelený řetězec, a odvolací soud přeceňuje důkazní hodnotu některých z nich) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že toliko věděl, že se něco chystá, ale ze strachu o svůj život to neohlásil, kdy současně věděl, že trestný čin byl spáchán, nicméně bez jeho účasti, neboť Ing. J. L. nezprostředkoval, a peníze pocházejí z trestné činnosti).

Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.

Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný V. J. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Mezi procesní, a tedy pod uvedený dovolací důvod nepodřaditelné, pak lze podřadit i námitky obviněného stran namítaného porušení principu in dubio pro reo a nedostatečného vypořádání se s důkazním materiálem. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněným uplatněná argumentace vychází právě z toho, že v projednávané věci byly splněny podmínky pro závěr, že je zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, resp. Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Zde je nutno uvést, že odvolací soud se zcela neztotožnil s právní kvalifikací soudu nalézacího, kdy shledal, že nalézací soud „chybně kvalifikoval jednání obžalovaných pouze jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za situace, když trestnou činností obžalovaných byla na cizím majetku způsobena škoda výrazně přesahující hranici škody velkého rozsahu, která je podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku stanovena částkou 5.000.000 Kč“ (str. 13 napadeného rozsudku).

Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají ve vztahu k obviněnému V. J. jasný podklad v provedených důkazech (zejména str. 14 až 34 rozsudku nalézacího soudu), které byly po stránce obsahové nalézacím soudem hodnoceny pečlivým a vyčerpávajícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy založily rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudů tak mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, záznamy telekomunikačního provozu a další listinné důkazy jako bankovní výpisy či protokoly o provedených domovních prohlídkách. Soudy se zejména pečlivě zabývaly časovou osou a vzájemnými kontakty mezi všemi obviněnými, včetně obviněného V. J. Nalézací soud uvedl, že „z této časové osy se potvrzuje to, co již bylo zjištěno ze všech provedených důkazů popsaných shora, že obžalovaní J. a N. M. byli propojeni a nejen, že se osobně stýkali, ale byli propojeni i prostřednictvím emailu jak vyplývá z poslední zprávy uvedené v časové ose od J., ale byli propojeni i telefonicky. Stejně tak před 7. 12. a i poté byli mezi sebou propojeni obžalovaní L. a J. a to zejména v kritických dnech, kdy to bylo nejvíce potřeba. Rovněž z těchto údajů vyplývá, že obžalovaný L. se dne 7. 12. 2007 osobně setkal s obžalovaným J. na K. n., kde došlo k předání pravé faktury s kopií, neboť v té době měl obžalovaný L. fakturu k dispozici v rámci své práce“ (str. 124 odůvodnění nalézacího soudu). Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu se podává, že se soudy obhajobou obviněného pečlivě zabývaly, nicméně tato ve světle provedeného dokazování nemohla obstát. Nelze přehlédnout ani skutečnost, že obviněný ze spáchané trestné činnosti získal prospěch ve výši téměř 10 mil. Kč, přičemž celkově měl získat 15.000.000 Kč, což svědčí o tom, že jeho účast rozhodně nebyla toliko okrajová, resp. že se rozhodně nejednalo o odměnu za mlčení, jak obviněný tvrdil. Naopak bylo prokázáno, že obviněný spáchání trestné činnosti do značné míry inicioval. Přestože se obviněný ke spáchání uvedeného skutku nedoznal, nalézací soud na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že „obžalovaný N. M. se domluvil s obžalovaným J. o možnosti spáchání posuzované trestné činnosti a obžalovaný J. o tom přesvědčil obžalovaného L., který nakonec přemlouvání ze strany obžalovaného J. podlehl a udělal to, oč ho požádal. Senát neuvěřil tvrzení obž. J., že byl z trestné činnosti donucen N. M. a že to bylo bez účasti obžalovaného L., opak je pravdou“ (str. 127 odůvodnění nalézacího soudu). Byl to taktéž právě obviněný V. J., který se, jak se podává z obsahu skutkové věty, nejvíce aktivně zapojil do výběrů a převodů hotovosti na účtech, kam byly neoprávněně získané finanční prostředky převedeny.

Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného V. J. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. listopadu 2014

Předseda senátu

JUDr. Petr Šabata

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru