Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

3 Tdo 1192/2019Usnesení NS ze dne 15.01.2020

HeslaZanedbání povinné výživy
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.1192.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 196 odst. 1 tr. zákoníku

§ 913 odst. 2 předpisu č. 89/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

3 Tdo 1192/2019-691

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný Z. W., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 67 To 23/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 30/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 1 T 30/2014, byl obviněný Z. W. uznán vinným dvěma přečiny zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že

1. od června 2013 do února 2014 včetně v Praze 9 a jinde úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, neplatil řádně výživné na svou dceru AAAAA (pseudonym), nar. XY, ve výši 3.000 Kč měsíčně jak vyplývá z občanského zákoníku a bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 637/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 55 Co 172/2006, a za uvedené období, kdy uhradil pouze v červnu 2013 částku 500 Kč, tak dlužil k rukám matky oprávněné, R. W., bytem XY, částku 26.500 Kč, přičemž byl práce schopen a schopen se na výživě dcery podílet,

2. v období od března 2014 do července 2015, v Praze 9 a jinde, úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, vyjma období pracovní neschopnosti ode dne 27. 8. 2014 do dne 2. 10. 2014 a období výkonu trestu odnětí svobody od dne 2. 10. 2014 do dne 2. 11. 2014, neplatil vůbec výživné na nezletilou dceru AAAAA, nar. XY, ve výši 3.000 Kč měsíčně, ačkoliv mu tato povinnost vyplývala ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dále mu byla stanovena i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 25 Nc 637/2004, se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilé R. W., bytem XY, čímž za uvedené období dluží k rukám matky částku ve výši 48.000 Kč, přičemž mu v plnění této zákonné povinnosti nebránila žádná objektivní překážka.

Za to byl podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců.

Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let.

Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby během zkušební doby uhradil dlužné výživné.

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, podal obviněný Z. W. odvolání, a to do výroku o vině i trestu.

O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 67 To 23/2019, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

V předmětné trestní věci již Nejvyšší soud o dovolání obviněného Z. W. dvakrát rozhodoval, neboť usnesením ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, jednak zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014 a ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014. Dále pak Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017, jednak zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, stejně tak jako jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, a následně v obou případech uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve stručnosti lze shrnout, že Nejvyšší soud zpochybnil ve svém rozhodnutí správnost závěrů soudů obou stupňů o tom, že je obviněný zaměstnatelnou osobou, resp. že byla správně vyřešena předběžná otázka podle § 9 odst. 1 tr. ř., jaké výživné byl na základě svých schopností, možností a majetkových poměrů schopen na svou dceru hradit. Soudům obou stupňů bylo zejména vytknuto, že ignorovaly námitky obviněného o jeho zdravotních indispozicích a možnosti si obstarat zaměstnání, stejně jako uplatnitelnost obviněného na trhu práce v rozhodném období, přičemž vypořádání námitek ze strany odvolacího a nalézacího soudu postrádalo náležitý důkazní podklad.

II.

Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 67 To 23/2019, podal obviněný prostřednictvím své advokátky dovolání (č. l. 661–664), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Obviněný má za to, že nebyly odstraněny vady konstatované Nejvyšším soudem v jeho kasačním rozhodnutí, a to v usnesení ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2014, kterým Nejvyšší soud zrušil odsuzující rozsudek ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 1 T 30/2014, stejně tak jako usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 67 To 76/2017, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Míní, že ani v novém řízení nebyla učiněna potřebná zjištění, z nichž by bylo možné dospět k nepochybnému závěru o jeho vině, a to zejména stran předběžné otázky, v jaké výši a zda vůbec byl v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. Zdůraznil, že soudy sice doplnily dokazování v intencích požadovaných Nejvyšším soudem, ale své skutkové závěry nezaložily na obsahu provedeného dokazování. Má za to, že postupovaly v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Soudy důkazy hodnotily v rozporu s jejich obsahem, kdy opomíjely důkazy svědčící v jeho prospěch, které účelově vyložily a dezintepretovaly (v této souvislosti poukazuje zejména na výslech A. S., pracovnice Úřadu práce ČR, kde nadto rozporuje její výpověď z hlediska jiného obsahu sdělení v hlavním líčení a jiného zachyceného v protokolu o hlavním líčení, což však dokumentuje pouze jediným případem, kdy svědkyně výslovně nepotvrdila, že by obviněný mohl vykonávat pozici prodavače). V dovolání poukazuje na statistiky nezaměstanosti v předmětném období s tím, že na jedno volné pracovní místo připadalo vždy více uchazečů (od 2,5 uchazeče po 6,2 uchazeče na jedno pracovní místo), zdůrazňuje, že nepobíral podporu v nezaměstnanosti, dávky státní sociální podpory ani jiné dávky. Dále obviněný upozorňuje na vyjádření Úřadu práce ČR, Krajské pobočky v Příbrami ze dne 15. 10. 2018, které uvádí, že je nutné přihlédnout k handicapům spočívajícím ve zdravotním omezení, záznamu výpisu z evidence rejstříku trestů a zdravotnickému posudku v této věci konkretizující zdravotní omezení obviněného spočívající v tom, že nemůže zvedat těžká břemena a pracovat v předklonu s ohledem na nebezpečí odchlípnutí sítnice oka. Rovněž uvádí, že mu byl přiznán dne 4. 10. 2016 invalidní důchod kvůli psychiatrickým obtížím. Dle obviněného tak soudy v rozporu s provedeným dokazováním, přes prohlášení svědkyně S., že je při hledání práce aktivní, přes skutečnost, že vždy bylo více uchazečů o zaměstnání než zájemců o zaměstnání, přes neúměrně stanovené výživné, které je nepoměrné jeho výdělkovým možnostem a výrazně vyšší než u nezletilého BBBBB (pseudonym), nevlastního sourozence poškozené nezletilé AAAAA, dospěly k závěru, že dovolatel byl schopen si objektivně najít zaměstnání a hradit výživné v požadované výši. Uvedený závěr je však v extrémním rozporu s provedeným dokazováním.

Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 67 To 23/2019, stejně tak jako rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 1 T 30/2014, podle § 265k odst. 2 tr. ř., a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 16. 12. 2019, sp. zn. 1 NZO 1180/2019.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že soudy dostatečně napravily předchozí pochybení vytknutá jim Nejvyšším soudem v předchozích kasačních rozhodnutích, řádně doplnily dokazování tak, aby byly schopny dostát svým zákonným povinnostem daným jim trestními předpisy. Soudy správně vyšly z tzv. potenciality příjmů zakotvené v § 913 odst. 2 občanského zákoníku, kdy soudy nemusí vycházet jen z příjmů faktických, ale i z příjmů, které by rodič mohl skutečně dosahovat, pokud je například z jeho přístupu zjevné, že není ochoten si sehnat práci a že pouze formálně tuto snahu prezentuje. Stran poukazu na jeho špatný zdravotní stav znemožňující mu najít práci státní zástupkyně poukazuje na to, že se jedná o námitku uplatňovanou obviněným po celou dobu řízení, přičemž se s touto už soudy jednoznačně vypořádaly v předchozích řízeních, což ostatně konstatovalo i předchozí kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zdůraznila, že v posuzovaném období od června 2013 do února 2014 a od března 2014 do července 2015 byl očividně bez indikovaných psychiatrických problémů, když hospitalizován kvůli nim byl v pracovní neschopnosti až od 17. 12. 2015 do 1. 1. 2017. V posuzovaném období však byl podle znaleckých posudků schopen soustavné výdělečně činnosti. Jeho zájem o pracovní zařazení však byl toliko formální, přičemž o jeho liknavém přístupu k získání zaměstnání se vyjadřují jednak znalci, jednak o tom svědčí skutečnost, že byl sankčně vyřazen z evidence úřadu práce, nepodrobil se nabízené rekvalifikaci, práci pro zprostředkovatelskou agenturu Credit Czech, s. r. o., vykonával pouze v červnu a srpnu 2014, ač měl dohodu do konce roku 2014. Závěry soudu o tom, že obviněný byl ve vztahu k poškozené nezl. AAAAA schopen plnit svou vyživovací povinnost ve výši 3.000 Kč, jsou důkladně důkazně podloženy. Závěrem státní zástupkyně zdůraznila, že potencialitou příjmu se pro účely stanovení vyživovací povinnosti k poškozené nezl. AAAAA zaobíral i opatrovnický soud, a následně i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. I ÚS 1510/2016.

S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Z. W. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

III.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 67 To 23/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodů.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).

Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, kterýžto obviněný výslovně namítá v rámci podaného dovolání. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

Námitka obviněného směřuje právě do oblasti skutkové (schopnosti hradit výživné), kdy jako taková je založena výlučně jako polemika s provedenými důkazy, resp. jejich zcela odlišné interpretaci. Jako taková tedy není způsobilá naplnit dovolací důvod uplatněný obviněným, s výjimkou případů extrémního nesouladu, na který obviněný ve svém podání odkazuje.

O případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy se však v dané věci nejedná. Oproti předcházejícím rozhodnutím nalézacího soudu kasačně zrušeným Nejvyšším soudem bylo náležitě doplněno dokazování takovým způsobem, aby skutkové závěry měly náležitou a logickou oporu v provedeném dokazování.

V řízení následujícím po prvním kasačním rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, byl na obviněného znaleckým ústavem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví oftalmologie, otorinolaryngolie, ortopedie – traumatologie, psychiatrie a posudkového lékařství (včetně doplňků). Ze znaleckého posudku se podává, že od roku 2007, kdy byl vyhlášen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 38 C 3/2005, od kterého se odvíjí vyživovací povinnosti obviněného vůči jeho nezletilé dceři, se zdravotní stav obviněného s výjimkou psychiatrické diagnózy nezměnil a je dlouhodobě stabilizovaný. Tedy, ze zdravotního hlediska by byl plně schopen vykonávat svoji původní profesi správce počítačové sítě, ale třeba i jiné profese, ve kterých by mohl využít své středoškolské vzdělání technického zaměření s tím, že při výkonu práce by byla nutná pouze režimová opatření. Za nevhodnou se považuje práce v předklonu a práce spojená se zvedáním těžkých břemen. Ze znaleckého posudku dále vyplynulo, že v době neplnění vyživovací povinnosti, pro kterou je stíhán, nebyl osobou se změněnou pracovní schopností a nebylo možné jej označit ani jako osobu zdravotně znevýhodněnou ve smyslu zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, neboť nebyl podstatně omezen z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu vykonávat dosavadní povolání nebo využívat dosavadní kvalifikaci nebo kvalifikaci získat. Ze znaleckého zkoumání dále vyplynulo, že není omezen v pracovní způsobilosti ani v důsledku krátkozrakosti či tříštivé zlomeniny levého hlezna, jež utrpěl v roce 2004, a ani z důvodu omezení sluchových funkcí. Znalci byla konstatována určitá účelovost jednání obviněného ve vztahu k jeho psychickému stavu. Uvedli, že psychiatrické problémy obviněného nemají vliv na jeho pracovní zařazení a schopnosti začlenit se do pracovního procesu. Ze znaleckého zkoumání tedy vyplynulo, že stesky obviněného ohledně zhoršení jeho zdravotního stavu jsou zejména odrazem jeho subjektivního vnímání, nikoli odrazem objektivních medicínských nálezů. Toto doplnění v druhém kasačním rozhodnutí Nejvyšší soud považoval stran zdravotního stavu obviněného za dostatečné, důvodem kasace v pořadí druhého rozhodnutí ve věci byl nedostatek důkazních podkladů pro závěr o stavu pracovního trhu v práce a objektivní možnosti obviněného si obstarat zaměstnání.

Po druhém kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017, doplnil Obvodní soud pro Prahu 9 dokazování o výslech poškozené nezl. AAAAA, její matky R. W., rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti od 27. 8. 2014 do 2. 10. 2014, počet evidence volných míst v letech 2013-2015, analýzu neobsaditelnosti volných pracovních míst podle profese, analýzu poptávky po pracovní síle, výsledkovou část analýzy mzdové sféry, regionální statistiku práce, zprávy úřadu práce, sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí stran průměrných výdělků a počtu volných pracovních míst pro osoby se základním vzděláním a pracovníků bez kvalifikace, statistiky Úřadu práce ČR, obsah opatrovnického spisu Okresního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 16 P 131/2006, zejména o sdělení o průměrných výdělcích, rozsudek nalézacího soud ve věci, rozsudek odvolacího soudu a usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 1510/16, výslech pracovnice úřadu práce A. S. přiřazené jako referentky k obviněnému. K poslednímu jmenovanému důkazu měl obviněný výhrady z hlediska věrnosti zachycení její výpovědi v protokolu, přičemž uvedl, že tato svědkyně nikdy výslovně neuvedla, že by mohl vykonávat zaměstnání jako prodavač. Nejvyšší soud vyslechnul záznam z jednání ze dne 25. 10. 2018, kde byla svědkyně vyslechnuta, a porovnal pečlivě jeho obsah s protokolem z hlavního líčení. Dospěl k jednoznačnému závěru, že obsah zvukového záznamu plně koresponduje s obsahem protokolu, nijak se od něj neodlišuje, a to ani v pasáži zmiňované obviněným, kdy svědkyně opravdu výslovně potvrdila, že po třech měsících mohla nabídnout obviněnému i práci prodavače či pracovníka call centra.

Po pečlivě provedeném a rozsáhle doplněném dokazování soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný je osobou zaměstnatelnou, a to na základě konstatování, že stanovené výživné ve výši 3.000 Kč bylo v silách obviněného hradit, neboť mohl dosahovat poměrně slušného příjmu jako pomocná pracovní síla se základním vzděláním, kdy jeho příjem by mohl dosahovat částky 15.000 Kč, což by pro hrazení výživného bylo dostatečné. Své závěry podpořil přitom celou řadou důkazů, jak je uvedeno výše. Soudy konstatovaly, že obviněný nevyvinul dostatečnou aktivitu k získání práce a nedostatečně využil zaměstnaneckých agentur pro shánění práce, kdy zejména pro získávání krátkodobého přivýdělku typu brigád se vyžaduje proaktivita ze strany zájemce. Soudy zmapovaly situaci na trhu práce v rozhodné době, včetně demonstrativního výběru pracovních pozic, které by mohl vykonávat s uvedením volných pracovních míst v Praze v předmětné době. Nalézací soud konstatoval, že na základě rozsáhle doplněného dokazování (viz str. 3-11 rozsudku nalézacího soudu) je nutno učinit jednoznačný závěr, že obviněný měl v posuzované době objektivní možnost získat zaměstnání. V jeho přístupu k vyživovací povinnosti neshledal ani nepatrnou snahu výživné hradit, kdy obviněný v průběhu řízení uváděl stále nové důvody, proč neplatil výživné (zkraje rozbroje s manželkou, poté nemohl sehnat práci, nakonec byl práce zcela neschopen). Obviněný zcela rezignoval na hledání zaměstnání i placení výživného jako takového (viz str. 15 rozsudku nalézacího soudu). Soudy dále konstatovaly, že obviněný se nepodílí ani osobní péčí na výživě dcery, již čtyřikrát byl pro trestný čin zanedbání povinné výživy odsouzen a v nehrazení výživného pokračuje i nadále, a to přesto, že jeho schopnosti řádně plnit výživné nejsou, a to ani v důsledku zdravotních komplikací, nijak výrazně sníženy.

Nejvyšší soud stran uplatněné námitky extrémního nesouladu uzavírá, že v tomto případě není možné dát obviněnému zapravdu. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy, nikterak se nevymykají logickým postupům hodnocení, závěry zjištěné z řádně provedeného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. jsou pak plně odrazem skutkových zjištění soudu. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

V obecné rovině je třeba s ohledem na projednávanou věc připomenout, že trestného činu (přečinu) zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší čtyř měsíců. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku (dříve ze zákona o rodině). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím soudu. Pokud již o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení nemusí být takovým rozhodnutím vázán (k tomu srov. v judikatuře např. R 11/1984 SbRt., str. 76, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011). Naopak by měl vždy postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. V mezidobí totiž mohou nastat zcela odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly nebo o nich nevěděl.

Prvně je třeba uvést, že soudy se vypořádaly s otázkou znevýhodnění obviněného na trhu práce v souvislosti s jeho zdravotním stavem dostatečným a důvodné pochybnosti nevzbuzujícím způsobem, a to již ve svém druhém rozhodnutí, kdy pořídily znalecký posudek týkající se zdravotního stavu obviněného v předmětné době, v němž bylo znalcem konstatováno, že obviněný byl v posuzované době práce způsobilý bez výraznějších omezení, kdy jediné zdravotní omezení spočívalo v nemožnosti zvedání těžkých břemen. Na základě toho nelze považovat opakované námitky obviněného stran jeho zdravotního stavu za relevantní (viz v pořadí druhé usnesení Nejvyššího soudu v této věci ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1192/2017).

S objektivní uplatnitelností obviněného na trhu práce z hlediska nabídky a poptávky na trhu práce a individuální uplatnitelnosti obviněného na tomto trhu se soudy vypořádaly v rámci doplnění dokazování, kdy bylo náležitě a bez důvodných pochybností objasněno, zda měl obviněný v době spáchání obou skutků objektivní možnost najít si zaměstnání nebo se snažil zaměstnání získat, a jaké byly přibližně možnosti jeho platového ohodnocení, ze kterého by mohl hradit výživné na dceru ve stanovené výši. Soud dospěl k jednoznačnému přesvědčení o neproaktivním chování obviněného při získání a shánění zaměstnání, stejně jako o nezodpovědné péči o nezletilou poškozenou. Dlužno podotknout, že výživné na poškozenou nezl. AAAAA nehradil obviněný žádným způsobem ani po předmětném období, ani se na její výchově nepodílel výkonem své osobní péče, vždy to byla pouze matka poškozené nezletilé, která si krom pravidelného příjmu ze zaměstnání přivydělávala brigádně pro zabezpečení všech potřeb nezletilé, a osobně o ni pečovala.

Judikatura Nejvyššího soudu je v tomto směru dlouhodobě konstantní. Vychází z toho, že ani tíživé osobní, sociální a ekonomické poměry pachatele ho nemohou zbavit odpovědnosti za výživu jeho dětí, naopak je povinen vyvinout veškeré úsilí k tomu, aby jejich výživu zajistil (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 438/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1525/2015). Ani zbavení rodičovských práv nemělo za následek zánik vyživovací povinnosti (viz rozh. č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Zmíněnou povinnost totiž zákon o rodině (nyní občanský zákoník) ukládá především rodičům dítěte a nezbavuje je této odpovědnosti ani v situaci, kdy je výživa nezletilého zabezpečována třetí osobou. Zájmem společnosti je nejen zabezpečení výživy či zaopatření dětí, ale také to, aby tuto svoji zákonnou povinnost plnili rodiče dětí, a nepřenášeli ji, ať již z jakéhokoli důvodu, na jiné osoby. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 250/2012, zplozením dítěte budoucí rodič na sebe bere povinnosti a odpovědnost, které jej provází po celý další život. Proto je nezbytné, aby se choval tak, aby svým závazkům a povinnostem dokázal vždy a za všech okolností dostát (7 Tdo 530/2017 ze dne 31. 5. 2017). Za situace, kdy byl obviněný opakovaně posouzen jako nevhodný uchazeč, ať už z důvodu nedostatku praxe, případně z jiných důvodů, měl slevit ze svých představ o ideální pracovní pozici a hledat si místo i mezi pracovními nabídkami pro středoškolsky vzdělané uchazeče, případně pro uchazeče se základním vzděláním. Nebyl totiž v situaci, kdy by si mohl dovolit ucházet se pouze o nabídky práce, jež jsou mu přímo s ohledem na jeho nejvyšší dosažené vzdělání určeny, ale měl se snažit zajistit si jakékoli pracovní místo, jehož prostřednictvím by mu plynul pravidelný měsíční příjem, ze kterého by výživné mohl hradit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 11 Tdo 709/2012).

Při posuzování předběžné otázky je pak nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházet z kritérií vyplývajících z § 913 občanského zákoníku. Podle citovaného ustanovení jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry na straně jedné, a současně schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je podle potřeby zkoumat také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že nestačí pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně např. R 22/1992 SbRt.).

Otázku výše vyživovací povinnosti, jež obviněný rozporuje s poukazem na nižší vyživovací povinnost druhého dítěte matky poškozené nezletilé, řeší soud v trestním řízení samostatně jako předběžnou otázku, neboť jde o otázku viny (§ 9 odst. 1 tr. ř.). Existuje-li k tomu již rozhodnutí soudu občanskoprávním řízení, je povinen se s ním vypořádat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 7 Tdo 859/2010). V projednávaném případě dospěl nalézací soud (bez bližšího odůvodnění) k témuž závěru o výši vyživovací povinnosti jako soud v občanskoprávním řízení (ve zmíněném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 39 P 90/2013). Dlužno dodat, že adekvátnost vyživovací povinnosti byla podrobně hodnocena nalézacím soudem v rámci jeho vlastních úvah na podkladě provedeného dokazování, jak mu ukládá příslušné ustanovení trestního řádu za podmínek daných občanským zákoníkem (srov. str. 11-13 rozsudku nalézacího soudu). Rovněž ale byla výše vyživovací povinnosti, jak správně podotkla státní zástupkyně, hodnocena opětovně i opatrovnickým soudem nejen v rámci výše zmíněného rozsudku, ale i v lednu 2016 odvolacím soudem, a v dubnu 2017 dokonce Ústavním soudem, kdy v usnesení ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 1510/2016, bylo konstatováno, že částka 3.000 Kč je minimální částkou, která by měla sanovat alespoň částečně potřeby poškozené nezletilé. Poukaz na výši jiné vyživovací povinnosti jiného otce týkající se jiného dítěte považuje Nejvyšší soud za nepřípadný. Pro rozhodování o výši výživného určuje občanský zákoník kritéria jako je majetková situace obou rodičů, v rámci níž se hodnotí příjmy a závazky osob výživou povinných, případně jejich potenciální příjem, kterého jsou schopni objektivně dosahovat, a hlavně pak odůvodněné potřeby osoby vyživované, které jsou z logiky věci u každého diametrálně odlišné a specifické. Posouzení výše vyživovací povinnosti tak musí zohlednit tato uvedená kritéria a individuálně s ohledem na specifika všech zúčastněných je vyhodnotit. Námitka obviněného tak postrádá jakékoliv opodstatnění.

S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřenými ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

IV.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona (§ 265i odst. 2 tr. ř.) dovolání obviněného Z. W. odmítl.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 1. 2020

JUDr. Petr Šabata

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru